Celá e-kniha Netopýři létají za šera ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
17. kapitola
Blok 1600 na Fairmead Avenue – adresa, kterou dal Bertě nevidomý muž – byl řídce osídlen, protože ležel až na samém okraji zástavby.
V podmínkách zatemnění musel taxikář přímo tápat, každou chvilku zastavit a dívat se na plán města, který vylovil z kapsy.
„Tady někde blízko by to mělo být,“ usoudil. „Někde na druhé straně ulice a kousek za prostředkem bloku.“
„Pusťte mě ven,“ prohlásila Berta Coolová. „Já to najdu líp pěšky, než když tady budete popojíždět.“
„Ale takhle je to hledání pohodlnější, madam.“
„A dražší,“ odsekla Berta Coolová. „Pusťte mě ven.“
Taxikář zastavil, vyskočil a otevřel Bertě dveře.
„A teď opatrně, madam.“
Berta vyndala z kabelky malou baterku, která propouštěla světlo tmavě červeným sklem. „To je dobrý. Ale počkejte na mne,“ řekla a rozsvítila baterku. Kráčela podél bloku, snažila se rozpoznat čísla a našla číslo 1672, typický letní domeček, dost vzdálený od vozovky.
K domku vedla betonová cesta se železným zábradlíčkem po pravé straně. Vnitřní část jeho lišty byla oblýskaná a odřená slepcovou holí, jak tudy putoval sem a tam.
Berta vystoupila po dvou dřevěných schodech na verandu a stiskla tlačítko zvonku. Zaslechla jeho ostré řinčení uvnitř. Zvuk byl nečekaně silný.
Tu si Berta Coolová teprve všimla, že dveře jsou pootevřeny a zablokovány gumovými klínky, které udržovaly asi dvacet nebo dvacet pět centimetrů širokou škvíru. Proto, jak si uvědomila, byl zvuk zvonku zevnitř slyšet tak hlasitě.
Berta Coolová pokročila ke dveřím a zavolala: „Haló, je někdo doma?“ Odpověď žádná.
Berta odkopla jeden klínek, sáhla za dveře po vypínači, našla ho a stiskla.
Nic se nedělo. Místnost tonula v naprosté tmě.
Berta Coolová namířila tlumené červené světlo své baterky na strop. Objevil se lustr s přehršlí objímek. Ale ani jediná žárovka.
Berta zmateně opsala světelný kruh baterkou a pak jí náhle došlo, že nevidomý člověk elektrické světlo nepotřebuje.
Berta vkročila dovnitř, svítíc baterkou koldokola po místnosti. Zavolala: „Tady je Coolová. Je někdo doma?“
Někde ve tmě vycítila pohyb. Na stropě se objevil velký beztvarý stín, bezhlasně po něm přelétl a splynul s temnotou. Berta uskočila. Něco se zatřepetalo těsně před jejím obličejem a pak se jí to bez jediného hlásku usadilo na krku.
Berta Coolová se ohnala, zlostně kopla do prázdna. Ve vzteku zrozeném z hrůzy zaječela šťavnatou nadávku.
Náhle ji to něco pustilo. Na okamžik uvázl v přízračném světle její baterky – netopýr s rozprostřenými křídly, netopýr, který vrhal na vzdálenou stěnu stín, obludně veliký, bizarní a nebezpečně vypadající.
„To mě teda naložte místo herynka!“ zvolala Berta Coolová a zlobně se vrhla po netopýrovi, který jí hladce unikl a zmizel ve tmě.
Trvalo celých deset vteřin, než se Bertě ustálil puls. Pak začala zkoumat přední pokoj domu.
Spokojena, že je prázdný, se obrátila zády ke vchodu, vedena přízračným chabým světlem, které vydávala její baterka.
Tehdy si teprve všimla černočerného pruhu na podlaze. Na první pohled se domnívala, že je to jen obyčejná skvrna. Pak, a přitom se jí srdce znovu rozbušilo, zjistila, že je to něco tekutého – loužička, pak čmouha, klikatá cestička, další kaluž, čmouha, klikatá cestička. A když Bertě došlo, co ta zlověstná stopa znamená, objevila i tělo mrtvého.
Ležel tváří dolů u okna na protější straně pokoje. Zřejmě byl zasažen střelou, když stál u dveří, a plazil se kousek po kousku s častými zastávkami, snaže se uchovat sílu, která z něho prýštila –až nakonec ta zastávka pod oknem byla natolik dlouhá, že poslední louže učinila za smrtelným zápasem chmurnou tečku – louže, která v bodovém světle Bertiny baterky vypadala inkoustově černá.
Náhle Bertě Coolové došlo, co znamenaly ty otevřené dveře a tichý dům. Uvědomila si zřetelnou možnost, že se vrah ještě skrývá v domě v některé jiné místnosti, doufaje, že nebude přistižen, ale odhodlán prostřílet si cestu, kdyby přistižen byl. Dům tonul v černočerné temnotě, porušené jenom přízračným světlem baterky, kterou Berta C…
