6. kapitola
Bylo přesně devět minut před pátou, když Elsie Brandová otevřela dveře soukromé kanceláře Berty Coolové. Zjevně se snažila zakrýt svoje rozrušení, dokud za ní nezapadnou dveře. Pak řekla bez dechu: „Je tu zas!“
„Kdo?“
„Ten svědek, co viděl tu autonehodu.“
Berta Coolová pár vteřin pečlivě uvažovala, než pravila: „Leze ke křížku. Je to zatracený mizerný vyděrač. Neměla bych mu udělat ani tu radost, abych se s ním bavila.“
Elsie Brandová mlčky čekala.
„No dobře,“ rozhodla se Berta Coolová, „ať jde dál.“
Hubeňour vstoupil do kanceláře, usměvavý a přívětivý. „Moc se vám to nepovedlo,“ řekl, „to špehování. Ještě se zlobíte, paní Coolová?“
Berta na to nic.
„Přemýšlel jsem o tom,“ pokračoval muž. „Možná jste přece jen měla pravdu. Pomůžu vám ke kšeftu. Ta holka neví, kdo do ní najel. Myslím, že jsem jediný, kdo to ví. No, a když si tu informaci nechám v notesu, nebude mně k ničemu, a tak vám radši povím její jméno i adresu. Nebude vás to stát ani cent. Zajděte si za ní, pohovořte s ní. Má pořádný důvod k žalobě. A chci dvacet pět procent.“
„Dvacet pět procent? Z čeho?“ zeptala se Berta Coolová.
„Z toho, co dostane od toho řidiče. Určitě je pojištěný. Vyrovná se s ní.“
„S tím já nechci nic mít,“ namítla Berta Coolová. „To jsem vám už řekla.“
„Já vím. To jste mi řekla. O tom se nedá diskutovat. Předem varován, předem ozbrojen. Ale já vám zase říkám, že jestli bude chtít zjistit, kdo ji srazil, bude ji to stát hezký kousek toho vyrovnání. Seženu advokáta, aby sepsal jaksepatří dohodu. Tak co, je to kšeft?“
Berta Coolová sevřela rty a zavrtěla umíněně hlavou.
Návštěvník se zasmál: „Nevoďte mě za nos. To se ví, že je to kšeft. Teď vás takové soudní řízení možná nezajímá, ale bude vás zajímat, až si to rozmyslíte. No, vždycky mě můžete sehnat přes inzerát v osobní rubrice.“
„Jak se jmenujete?“
„Příležitost. John Q. Příležitost.“
Berta Coolová řekla: „Já vám povídám…“
„Ano, ano, já vím,“ přerušil ji uhlazeně. „Ta holka, co ji sháníte, je Josephine Dellová. Bydlí v domě Bluebonnet na Jižní Figueroa. A v nemocnici vůbec nebyla.“
„Proč ne?“ zeptala se Berta Coolová. „Ten člověk ji tam chtěl odvézt.“
„To chtěl,“ připustil návštěvník. „Měl to v úmyslu. Chtěl, aby se na ni podíval doktor, jestli není zraněna, ale ona z nějakého důvodu nechtěla. Stalo se to v pátek večer. V sobotu ráno se probudila celá strnulá a bolavá. Zatelefonovala do práce a řekli jí, aby zůstala doma. V neděli nevstala z postele. Mohla by dostat pár stovek odškodného, ale když ona neví, kdo to do ní vrazil!“
Muž vstal, zapálil si cigaretu a hluboce vtáhl kouř. Jeho oči s poklesávajícími víčky Bertu Coolovou hloubavě zkoumaly. „Tak,“ řekl, „teď vidíte, jak jsem užitečný.“
Berta Coolová pohlédla na dveře, nadechla se, aby něco řekla, ale pak se ovládla.
Návštěvník se usmál. „Zřejmě jste chtěla tu rachejtli poslat, aby mě zase špehovala, ale včas jste si to rozmyslela. Vždyť vy se, paní Coolová, beze mne neobejdete. No, já budu nablízku. Informace byla zdarma. Můžete ji považovat za vzorek mého zboží. Až budete chtít informaci, z jaké opravdu koukají peníze, dejte mi vědět. Na shledanou!“ A bezstarostně vykráčel z kanceláře.
Deset vteřin poté, co za ním zapadly dveře, byla Berta vypravena k odchodu.
Elsie Brandová právě zavírala psací stůl, když Berta vyšla ze své kanceláře do její. Elsie na svou zaměstnavatelku zvědavě pohlédla, zřejmě se už už chtěla pozeptat, zda Berta získala žádanou informaci, ale pak si to rozmyslela. Berta Coolová neposkytovala informace dobrovolně.
Dům Bluebonnet byl typický jihokalifornský činžák s byty většinou pro jednu osobu, s činží ve výši 27,50 až 40 dolarů měsíčně. Boční stěny měl cihlové. Průčelí bylo bíle omítnuté s ozdobnými stříškami čnícími asi půl metru nade dveřmi a okny. Stříšky byly pokryty obvyklými červenými taškami. Budova byla patnáct metrů široká a měla tři podlaží. Neměla vestibul a dopisní schránky u předních dveří byly po straně lemovány štítky se jmény a tlačítky zvonků.
Berta C…
