21. kapitola
Berta řekla Elsii Brandové nazlobeně: „Napište si telegram pro Donalda: Tvůj telegram zcela zmatený. Mluvila s Josephine Dellovou, která tvrdí, že ji vezl domů naprostý džentlmen dbalý jejího blaha. Spoustu nesmyslů nesouvisejících s fakty mohu vymyslet sama, aniž platím telegramy na účet adresáta za nesmyslné teorie. Navrhuji: soustřeď se na válečné vítězství. Už se o případ nestarej. Strany se dohodly a agenturu nechaly na suchu.“
Berta okamžik váhala, pak vyzvala Elsii Brandovou: „Přečtěte mi to ještě.“
Elsie telegram přečetla.
„Napište to na stroji mým jménem,“ pravila Berta Coolová, „a já…“
Zmlkla, protože se otevřely dveře z chodby. Vysoký, vážný, důstojný mladý muž ze Vzájemně pojišťovací společnosti se uklonil. „Dobrý den, paní Coolová.“
„Zase vy,“ řekla Berta.
„Situace se vyvinula nejnešťastněji. Musím s vámi mluvit, paní Coolová.“
„Jen do toho,“ svolila Berta.
„Mám ten telegram odeslat?“ zeptala se Elsie Brandová.
„Ano, napište ho, ale ještě mi ho dejte přečíst. Zavolejte poslíčka.“
Berta Coolová vykročila do své soukromé kanceláře. Fosdick, pojišťovací agent, se tam pohodlně usadil v křesle, svou koženou aktovku si položil na klín a ovinul ji pažemi, takže mu posloužila jako opěradlo. „Úplně nejnešťastnější situace se vyvinula,“ opakoval.
Berta Coolová nic.
Za okamžik Fosdick pokračoval: „Znala jste náhodou muže jménem Jerry Bollman?“
„Co ten s tím má společného?“
„Slíbil dojednat dokonalou dohodu – z naší strany tisíc dolarů. Vymohl si náš slib, že nebudeme zjišťovat, co se s těmi penězi stane. Jinými slovy, mohl by poškozenou stranu odbýt menší sumou, kdyby chtěl. O to jsme se nestarali, jen abychom dosáhli toho, aby se vzdala dalších nároků. Jakmile by poškozená podepsala, že se vzdává dalších nároků, mohla by penězi disponovat dle vlastního uvážení, nebo by mohla někomu jinému dovolit peníze vyzvednout místo ní, kdyby si to přála.
Pan Bollman se zdál být naprosto jist svou schopností takovou dohodu zajistit. Vlastně to vypadalo, že ho poškozená jaksi zajímá. Myslím, že chodil s její spolubydlící a chtěli se brzy brát.“
„To vám Bollman řekl?“ zeptala se Berta Coolová.
Fosdick přikývl.
„Jmenoval někoho?“
„Ne. Jenom mluvil o poškozené jako o mladé ženě a o té drahé mladé ženě se zmiňoval jako o její spolubydlící. Mluvil ale velmi přesvědčivě.“
„A vy jste tomu věřil!“
Fosdick zdvihl obočí.
Berta Coolová pravila: „Jste mladý. Zřejmě jste zrovna vylez z Harvardu nebo z jiné právnické fakulty, která vám způsobila komplex nadřazenosti. Myslíte si, že všechno víte. Panebože, z toho se musíte vyhrabat!“
„Prosím?“
„Vykašlete se na to.“
Fosdick se tvářil jako naprostý mučedník. Dokázal působit dojmem, že vždycky dává za pravdu klientovi. Pronesl pokorně: „Nepochybuji o tom, že by pan Bollman mohl svoje tvrzení doložit. Ale bohužel jsem četl dnes ráno v novinách, že byl včera v noci zavražděn. To je ovšem politováníhodné z hlediska společnosti…“
„A z hlediska jeho příbuzných,“ doplnila Berta Coolová. „Ale co se týče vás, je to jen obyčejná pohroma. No, myslím, že by Bollman neudělal nic jiného, než že by vás prostě převezl a nechal vás v tom. Vždyť vy setsakramentsky dobře víte, že se takový případ nedá urovnat tisícovkou.“
„Proč ne?“
Berta Coolová se zasmála. „Chlap ožralý tak, že ani neví, kam jede, srazí hezkou holku, způsobí jí otřes mozku, a vy to chcete srovnat tisícovkou.“ Bertin hlas byl prosycen sarkasmem.
Fosdick namítl: „My nečiníme žádné ústupky, paní Coolová, ale zajisté s vámi souhlasíme, že náš pojištěnec byl podnapilý.“
Berta se sarkasticky zasmála. „Váš chlap byl tak ožralý, že si ani nepamatuje adresu ženy, kterou porazil.“
„Myslím, že to tak není,“ namítl Fosdick pomalou řečí člověka, který pečlivě volí slova. „Ta mladá žena byla hysterická a nedalo se s ní jednat.“
„A váš pojištěnec si ani nezapamatoval, kam ji vezl,“ opáčila Berta Coolová.
„Promiňte, paní Coolová, ale ta mladá dáma byla tak hysterická, že našemu pojištěnci nedovolila dovézt ji domů, …
