18. kapitola
Seržant Sellers váhal jen okamžik, pak pravil: „Promiňte,“ a pohnul reflektorem. „Tak ten muž se tedy jmenuje Bollman?“
„Ano.“
„A jak dlouho ho znáte?“
„Asi tak týden.“
„Hra, ano,“ řekl seržant Sellers. „A jak dlouho znáte Koslinga?“
„Šest sedm dní.“
„Jinými slovy – znáte Koslinga a Bollmana přibližně stejně dlouho, ne?“
„Ano.“
„Dnes je neděle večer. Teď dobře přemýšlejte. Znala jste je už minulou neděli?“
„Ano.“
„Co měli společného?“
„Vůbec nic.“
„Ale Bollmana jste poznala v souvislosti s tou věcí, kterou jste měla pro Koslinga vypátrat?“
„No, jenom nepřímo.“
„A Bollman se snažil z toho něco vyšvindlovat.“
„Z toho ne. Z něčeho jiného.“
„Z čeho?“
Berta Coolová odpověděla: „Z ničeho takového, co mělo něco společného s Koslingem, z ničeho, co by mohlo vést k jeho smrti.“
„Co to bylo?“
„Nejsem si jistá, jestli vám to budu vykládat.“
„Myslím, že budete, paní Coolová. Co to bylo?“
Berta řekla: „Souviselo to s takovou autonehodou. Na tom teď pracuju a myslím, že by moji klienti nechtěli, aby se to zrovna teď zveřejňovalo.“
„Vždyť to nezveřejňujete. Sdělujete to jen mně.“
„Já vím, ale vy můžete podávat hlášení, která se dostanou do novin.“
„Tohle je vražda, paní Coolová.“
„To já vím, ale co vím o něm, to nemá s tou vraždou nic společného.“
„Jak to víte?“
„Nebylo to nic takového, kvůli čemu by ho někdo zabil.“
„Ale říkáte, že je to vyděrač a podvodník.“
„Ano.“
„Co vás k tomu vede?“
„Jeho metody.“
„Co na nich bylo špatného?“
„Všechno.“
Seržant Sellers řekl: „Dobře, tak půjdeme ven a chvíli si pohovoříme v autě. Tohle je adresa, kterou vám dal Rodney Kosling?“
„Ano.“
„Víte snad něco, co by vedlo k domněnce, že tady bydlel tenhle člověk, Bollman?“
„Ne.“
„Nevíte, kde bydlel?“
Berta Coolová odvětila netrpělivě: „Ovšemže nevím. Proč se na tohle všechno vyptáváte? Co takhle třeba jeho řidičák? Co jeho legitimace? Co třeba…“
„O to,“ pravil’seržant Sellers, „právě jde. Buďto ho někdo prohledal a sebral všechno, co by mohlo posloužit k identifikaci, nebo si on sám vyndal z kapes všechno až na peníze. Jeho peněz se zřejmě nikdo nedotkl. Ale zřejmě byly vyndány z peněženky a zastrčeny jen tak do kapsy. O tom byste asi nic nevěděla, nebo snad ano, paní Coolová?“
„Proč bych měla?“
„To nevím,“ odpověděl seržant Sellers. „Otevírá to dveře zajímavé spekulaci. Skutečnost, že k vraždě došlo pomocí nastražené pušky, naznačuje, že vrah chtěl oběť zasáhnout ve chvíli, kdy sám byl hodně daleko, aby si tak vytvořil alibi. Ale zcela zřejmě tomu člověku po smrti někdo prohrabal kapsy – pokud ovšem sám obsah kapes někam neukryl. Časové rozpětí nemohlo být velké, a vy připouštíte, že jste tu byla. Proto se vás ptám, jestli víte něco o tom, co měl v kapsách.“
„Ne, to nevím.“
Seržant Sellers pokračoval: „No, mohli bychom se už vrátit do auta. Tak pojďte, hoši. Charlie, ty tu můžeš zůstat a hlídat. Obvyklé instrukce – neprodyšně uzavřít. Nikoho nepouštěj dovnitř bez propustky, dokud nebude hotova daktyloskopie, potom dáme vědět novinám a mrtvého odvezeme. Tak, paní Coolová, pojďte s námi.“
V autě Berta Coolová odpovídala na otázky jednoslabičně a někdy mlčením se sevřenými rty. Zarytě odmítala poskytnout jakoukoli informaci o svých stycích s Jerrym Bollmanem nebo prozradit důvod, proč jej charakterizovala jako vyděrače a podfukáře.
Seržant Sellers to po chvíli vzdal. Řekl: „Já vás nemohu nutit odpovídat na tyhle otázky, paní Coolová, ale porota může.“
„Ne, to nemůže. Mám právo nakládat s určitými kontakty jako s důvěrnými.“
„Jak já to vidím, nemáte.“
Berta Coolová namítla: „Mám své povolání. Vedu detektivní agenturu. Lidé mě najímají na určité věci. Kdyby chtěli své potíže svěřovat zákonu, šli by nejspíš na policii.“
„Dobře,“ připustil Sellers. „Když už tolik myslíte na svoje další zakázky, pamatujete snad taky na to, že dobrá vůle policie je pro detektivní agenturu ziskem, a že vám na druhé straně zlá vůle policie nedá zrovna vydělat.“
„Řekla jsem vám naprosto všechno, co vím, co by mohlo nap…
