Celá e-kniha Zlatá brána otevřená ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola devatenáctá
„Ale to je nádherné, příteli,“ pronesl obdivně Hercule Poirot. „Tak jasné — tak krásně jasné.“
„Mluvíte o tom, jako kdyby to byla třeba polévka,“ reptal inspektor. „Vám možná celý případ připadá jako pouhý vývar — ale pro mě je to stále trochu silná káva.“
„Teď už ne. Všechno do sebe zapadá, jak má.“
„I tohle?“
A stejně jako paní Hubbardové ukázal inspektor Sharpe i Poirotovi dva rusé vlasy.
Poirot reagoval na toto sdělení téměř stejnými slovy, jaká předtím použil Sharpe.
„Ach — ano,“ pronesl. „Jak tomu říkají v rádiu? Jediná osudová chyba.“
Pohledy obou mužů se setkaly.
„Nikdo,“ prohlásil Hercule Poirot, „není tak chytrý, jak si myslí.“
Inspektor Sharpe už měl na jazyku otázku: „Dokonce ani Hercule Poirot?“ Ale ovládl se.
„A co se týče toho ostatního, příteli, je vše zajištěno?“
„Ano, zátah je připraven na zítřek.“
„Půjdete tam také?“
„Ne. Mám v plánu objevit se U Zlaté brány. Službu bude mít Cobb.“
„Musíme mu popřát hodně štěstí.“
Hercule Poirot vážně pozvedl sklenici s mátovým likérem.
Inspektor vzal do ruky svoji whisky.
„Ať to dobře dopadne,“ řekl.
+ + +
„Tady si ale vymýšlejí věci,“ poznamenal seržant Cobb.
S opovržlivým úžasem hleděl do výkladu salónu SABRINA FAIR. Byla tam zobrazena Sabrina jen lehce oděná do vybraného spodního prádla, obklopená přitažlivými kosmetickými výrobky. Přes spodní prádlo měla na sobě množství barbarských šperků a bižuterie. Výjev byl rámován „průsvitnou zelenou skleněnou vlnou“ a celé dílo bylo nákladným důkazem mistrovství nějakého uměleckého skláře.
Strážník McCrae si s hlubokým znechucením odfrkl.
„Tomu říkám rouhání Bohu. Sabrina Fair je obyčejné doupě neřesti.“
„Tohle nemá s náboženstvím nic společného, chlapče.“
„Nechcete přece popřít, že vyhnání z ráje je o Adamovi a Evě, o rajské zahradě, o všech ďáblech a pekle? Jestli tohle není náboženství, co tedy?“
Seržant Cobb se do takového sporu nechtěl pouštět. Směle vstoupil do onoho podniku s tvrdohlavým strážníkem v patách. Uprostřed růžově laděného interiéru salónu Sabrina Fair zůstali stát a zírali jako tele na nová vrata.
Ihned k nim připlulo jemňoučké, lososově růžové stvoření. Vypadalo, jako by se ani nedotýkalo země. „Dobré jitro, madam,“ pronesl seržant Cobb a předložil doklady. Rozkošná bytost zmizela jako vánek. Objevila se postava stejně půvabná, byť o trochu starší. Připomínala nádhernou, zářící vévodkyni, jejíž modrošedé vlasy a hladká tvář bez vrásek nenaznačovaly žádné stáří. Zkoumavé, ocelově šedé oči se setkaly s pevným pohledem seržanta Cobba.
„Vaše návštěva je velmi neobvyklá,“ pronesla tvrdě vévodkyně. „Pojďte prosím tudy.“
Vedla je přes čtvercový salon, uprostřed něhož leželo na stole bez ladu a skladu množství různých magazínů a časopisů. Kolem dokola podél stěn byly kabinky se zástěnou, kde bylo možno zahlédnout ležící ženy v péči úslužných rukou růžově oděných kněžek krásy.
Vévodkyně zavedla policejní úředníky do malého apartmá zařízeného pro obchodní účely. V místnosti stál velký oválný stůl a několik strohých židlí. Studené světlo lampy nebylo ničím tlumeno.
„Jsem paní Lucasová, majitelka tohoto podniku,“ řekla. „Moje společnice, slečna Hobhousová, tu dnes není.“
„Já vím, madam,“ poznamenal seržant Cobb, kterému žádnou novinku nesdělila.
„Vaše domovní prohlídka vypadá nanejvýš svévolně,“ prohlásila paní Lucasová. „Toto je soukromá kancelář slečny Hobhousové. Upřímně doufám, že nebude nutné, abyste — ehm — jakkoliv rozrušili naše zákaznice.“
„V tomto ohledu si nemusíte dělat vůbec žádné starosti,“ odpověděl Cobb. „To, kvůli čemu jsme přišli, pravděpodobně nebude ve veřejných prostorách.“
Chvilku zdvořile počkal, dokud paní Lucasová neochotně neopustila místnost. Potom se rozhlédl po kanceláři slečny Hobhousové. Úzké okno poskytovalo výhled pouze na zadní trakt provozní budovy podniku Mayfair. Stěny byly obloženy světle šedými deskami a na podlaze ležely dva kvalitní perské koberce. Jeho oči zabloudily od malého trezoru ve zdi k velkému psacímu st…
