Kapitola sedmá
Slečna Lemonová byla jen zřídka, pokud vůbec, nedochvilná. Mlha, bouřka, chřipková epidemie, výluky v dopravě — zdálo se, že nic nemůže Poirotovu pozoruhodnou sekretářku ovlivnit. Dnes ráno se však slečna Lemonová přihnala bez dechu místo s úderem desáté až o pět minut později. Moc se omlouvala a byla naprosto vyvedena z míry.
„Hrozně mě to mrzí, pane Poirote — opravdu. Zrovna jsem se chystala odejít, když mi zatelefonovala sestra.“
„Doufám, že se jí dobře daří na těle i na duchu.“
„No, víte, upřímně řečeno, ne.“ Poirot se na ni tázavě podíval. „Naopak. Je velmi rozrušená. Jedna studentka spáchala sebevraždu.“
Poirot vytřeštil zrak. Pak si pro sebe něco zamumlal.
„Prosím, pane Poirote?“
„Jak se jmenuje ta studentka?“
„Celia Austinová.“
„Jakým způsobem spáchala sebevraždu?“
„Myslí si, že si vzala morfium.“
„Nemohla to být nehoda?“
„Kdepak. Podle všeho prý zanechala nějaký dopis na rozloučenou.“
Poirot potichu pronesl: „Ne, tohle jsem neočekával, tohle ne… ale pravda je, že něco jsem čekal.“
Vzhlédl a spatřil slečnu Lemonovou, jak čeká připravena s perem a listem papíru. Vzdychl a zavrtěl hlavou.
„Nechám vás tady s dnešní ranní poštou. Vytřiďte ji a odpovězte na všechny dopisy, na které odpovědět můžete. Já půjdu rovnou ke Zlaté bráně.“
Geronimo, který pouštěl Poirota dovnitř, v něm poznal vzácného hosta, jenž je navštívil dva dny předtím. Hned se rozpovídal a spiklenecky Poirotovi šeptal:
„Signore, to jste vy. Máme tu ten nepříjemnost — ten velká nepříjemnost. Malá signorina, ráno je mrtvá, leží ve své posteli. Napřed přijít doktor. Vrtí hlavou. Teď přijít inspektor od policie. On být nahoře se signorou a padronou. Proč přála si umřít, poverina? Vždyť ona včera večer tak veselý a navíc se udělat zasnoubení.“
„Zasnoubení?“
„Si, si. S panem Colinem — víte, který to je — velký, černý, vždycky kouřit dýmku.“
„Ano, vím.“
Geronimo otevřel dveře do společenské místnosti a přehnaně spiklenecky tam Poirota doprovodil.
„Počkat tady, ano? Hned teď, jak odejít policie, já říct signoře, že vy jste tady. Je tak v pořádku?“
Poirot přitakal a Geronimo zmizel. Poirot, ponechaný sám sobě, neměl naprosto žádné zábrany, co se týkalo soukromí ostatních. Co nejrychleji prozkoumal místnost, přičemž největší pozornost věnoval předmětům, které patřily studentům. Nic zvláštního nezjistil. Studenti měli pochopitelně většinu svých věcí a osobních poznámek na svých ložnicích.
Paní Hubbardová seděla o patro výš s inspektorem Sharpem, který se jí měkkým, omluvným hlasem vyptával. Inspektor byl vysoký, pohledný muž s klamně mírnými způsoby a příjemným hlasem.
„Vím, že je to pro vás velmi nepříjemné a vyčerpávající,“ začal uklidňujícím tónem. „Ale chápejte — jak vám již řekl pan doktor Coles, je nezbytné provést ohledání, abychom si mohli, tak říkajíc, udělat obrázek. Mluvila jste o tom, že ta dívka byla v poslední době dost rozrušená a nešťastná, že?“
„Ano.“
„Nešťastná láska?“
„Ne tak docela,“ zaváhala paní Hubbardová.
„Víte, raději byste mi to měla povědět,“ přesvědčoval ji inspektor Sharpe. „Jak už jsem řekl, musíme si o celé události udělat napřed obrázek. Existoval důvod, nebo si ta dívka myslela, že existuje, aby si vzala život? Nemohla být třeba v jiném stavu?“
„Ne, nic takového. Jsem zkrátka na rozpacích, inspektore, protože to dítě udělalo pár hloupostí, a já jsem doufala, že nebude nutné, aby se probíraly veřejně.“
Inspektor Sharpe si odkašlal.
„Dovedeme být naprosto diskrétní a vyšetřující soudce je člověk s velkými zkušenostmi. Ale potřebujeme vědět všechno.“
„Samozřejmě. Byla jsem hloupá. Víte, to je tak, v poslední době, asi tak tři měsíce nebo možná více, se začaly v penzionu ztrácet věci — jenom takové drobnosti — nic důležitého.“
„Máte na mysli bižuterii, různé cetky, nylonové punčochy a tak? Peníze také?“
„Ne, pokud vím, peníze ne.“
„Aha. A Celia Austinová měla krádeže na svědomí.“
„Ano.“
„A vy jste ji přistihla?“
„Ne, to zrovna ne. Ale večer před — no, však víte — přišel na večeři můj přítel. Monsieur Hercule Poirot — nevím, jestli vám to jméno něco říká.“
Inspektor Sharpe vzhlédl od svého zápisníku. Oči mu ožily. To jméno mu náhodou opravdu něco říkalo.
„Hercule Poirot?“ zeptal se. „Skutečně? To je velice zajímavé.“
„Po večeři měl takové povídání a nakonec se rozhovor stočil i na ty krádeže. Přede všemi mi poradil, abych zavolala policii.“
„Opravdu? Skutečně?“
„A Celia potom sama přišla ke mně do pokoje a přiznala se. Byla hrozně rozrušená.“
„Zmínil se někdo o nějakém potrestání či následcích?“
„Ne. Chtěla všechno nahradit a ostatní se k ní chovali velmi hezky a brali to s pochopením.“
„Byla ve finanční tísni?“
„Ne. Měla docela slušně placené místo lékárnice v nemocnici svaté Kateřiny a mám za to, že měla i nějaké vlastní peníze. Byla na tom o dost lépe než většina našich studentů.“
„Takže krást nepotřebovala — ale přesto kradla,“ shrnul inspektor Sharpe, zatímco si dělal poznámky do notesu.
„Myslím, že je to kleptomanie,“ řekla tázavě paní Hubbardová.
„Ano, říká se tomu tak. Jsou lidé, kteří nepotřebují krást, nicméně kradou.“
„Obávám se, že byste vůči ní mohl být trochu nespravedlivý. Ještě je tu ten mladík.“
„On po ní šel?“
„Ale ne. Úplně naopak. Ze všech sil ji bránil a zastával se jí. A navíc včera po večeři všem oznámil, že se zasnoubili.“
Inspektor Sharpe zdvihl překvapeně obočí.
„A ona jde potom spát a vezme si morfium? To je dost překvapivé, že?“
„Máte pravdu. Vůbec tomu nerozumím.“
Na tváři paní Hubbardové se zračila nejistota a úzkost.
„A přitom tomu všechny skutečnosti jasně nasvědčují,“ přikývl Sharpe a ukázal na utržený kus papíru, který ležel na stole před nimi.
Drahá paní Hubbardová, opravdu všeho velice lituji, ale toto je asi nejlepší, co mohu udělat.
„Nepodepsala se. Vy jste si však naprosto jistá, že to je její rukopis, že?“
„Ano.“
Paní Hubbardová mluvila dost neurčitě a když se podívala na útržek papíru, zamračila se. Proč jen má takový divný pocit, že je s ním něco v nepořádku!
„Na papíře je jeden otisk prstu, který patří nepochybně jí,“ řekl inspektor. „Morfium bylo v malé lahvičce s nálepkou nemocnice svaté Kateřiny a vy jste říkala, že tam pracovala jako lékárnice. Měla tedy přístup ke skříňce s jedy a tam morfium pravděpodobně vzala. Můžeme předpokládat, že už během včerejšího dne o sebevraždě uvažovala a že si morfium přinesla s sebou.“
„Já tomu prostě nemohu uvěřit. Nějak se mi na její smrti něco nezdá. Vždyť byla ještě večer tak veselá.“
„Pak tedy musíme předpokládat, že se v ní něco zlomilo, až když šla spát. Možná, že provedla něco už dříve v minulosti, o čem nevíte. Třeba se bála, že to vyjde najevo. Myslíte, že byla do toho mladíka hodně zamilovaná — mimochodem, jak se jmenuje?“
„Colin McNabb. Postgraduálně studuje medicínu u svaté Kateřiny.“
„Lékař? U svaté Kateřiny?“
„Celia do něj byla skutečně zamilovaná, řekla bych, že víc než on do ní. On se soustředí především na sebe, je dost sobecký.“
„Tak to bude nejspíš to pravé vysvětlení. Měla pocit, že ho není hodná, anebo mu neřekla vše, co mu říci měla. Byla dost mladá, že?“
„Jedenadvacet let.“
„V tomhle věku mají dívky plno ideálů a milostné záležitosti berou hrozně vážně. Tak to asi bude. Je mi to moc líto. Je to smutné.“
Zvedl se. „Obávám se, že fakta, která jste mi sdělila, nepůjde utajit, ale uděláme, co bude v našich silách. Děkuji vám, paní Hubbardová, poskytla jste mi cenné informace, které jsem potřeboval. Její matka, jak říkáte, zemřela před dvěma lety a jediný příbuzný, o kterém víte, je stará teta v Yorkshiru — spojíme se s ní.“
Vzal si malý útržek papíru s Celiiným rozrušeným vzkazem.
„S tím vzkazem je něco v nepořádku,“ ozvala se náhle paní Hubbardová.
„V nepořádku? Jak to myslíte?“
„Já nevím — ale mám pocit, že bych to měla vědět. Ach jo!“
„Jste si opravdu jistá, že je to její rukopis?“
„Ano. V rukopisu to není.“ Paní Hubbardová si zakryla obličej rukama.
„Připadám si dnes ráno beznadějně hloupá,“ pronesla omluvně.
„Já vím, muselo to pro vás být hrozné,“ řekl laskavě inspektor. „Nemyslím však, že je nutné, abychom vás pro tuto chvíli dál obtěžovali, paní Hubbardová.“
Inspektor Sharpe otevřel dveře a vzápětí se srazil s Geronimem, který byl přilepený na dveřích.
„Podívejme se,“ pronesl Sharpe sladce. „Poslouchal jste za dveřmi, že?“
„Ne, ne,“ bránil se Geronimo a tvářil se velmi rozhořčeně. „Já neposlouchat — nikdy, nikdy! Já přicházím jen se vzkazem.“
„Chápu. S jakým vzkazem?“
Geronimo nabručeně odpověděl:
„Jenom že přichází nějaký muž za la signora Hubbard a čeká v přízemí.“
„Dobře. Tak běžte dál, synku, a vyřiďte jí ten vzkaz.“
Prošel kolem Geronima ven na chodbu, potom se však náhle otočil a — stejně jako předtím Ital — po špičkách a bez hluku se vrátil ke dveřím. Chtěl se přesvědčit, zda ten muž s opičím obličejem mluvil pravdu.
Přikradl se právě včas, aby slyšel, jak Geronimo říká:
„Dole čekat ten džentlmen s knírem, který tu byl předevčírem na večeři. On chce s vámi mluvit.“
„Co? Cože?“ ozvala se paní Hubbardová roztržitě. „Aha, ano, děkuji vám, Geronimo. Za minutku jsem dole.“
„Džentlmen s knírem,“ zamumlal si pro sebe Sharpe s úšklebkem. „Vsadil bych se, že vím, o koho se jedná.“
Sešel po schodech dolů a vstoupil do společenské místnosti.
„Dobrý den, pane Poirote,“ zavolal. „Už jsme se dlouho neviděli.“
Poirot, který klečel u poličky poblíž krbu, se bez sebemenšího vzrušení narovnal.
„Ano,“ pronesl. „Vy jste určitě — ano, inspektor Sharpe, že? Vy jste přece dřív nebýval v tomto okrsku?“
„Byl jsem sem přidělen před dvěma lety. Pamatujete si na ten případ v Crays Hillu?“
„Samozřejmě. To už je dávno. Ale vy vypadáte stále mladě, inspektore —“
„Stárneme, stárneme.“
„— i já jsem už starý až běda!“ povzdechl si Poirot.
„Ale stále aktivní, že, pane Poirote. Dalo by se říci aktivní v určitém směru, že?“
„Co tím myslíte?“ ¦¦
„Chci jen naznačit, že by mě zajímalo, proč jste sem předevčírem šel vyprávět studentům o kriminalistice.“
Poirot se usmál.
„Vysvětlení je opravdu velmi prosté. Paní Hubbardová, která zde pracuje, je sestra mé skvělé sekretářky, slečny Lemonové. A když mě požádala —“
„A když vás požádala, jestli byste se nepodíval na podivné události, ke kterým v penzionu dochází, přišel jste. Je to tak, že?“
„Máte naprostou pravdu.“
„Ale proč? To bych rád věděl. Copak je na tom případu něco pro vás?“
„Myslíte, jestli mě něčím zaujal?“
„Přesně to mám na mysli. Nějaká bláznivá holka sem tam něco štípne. K drobným krádežím dochází všude. To je přece pro vás dost malé pivo, pane Poirote, ne?“
Poirot zavrtěl hlavou.
„Není to tak jednoduché.“
„Proč? Co na té záležitosti není jednoduchého?“
Poirot se posadil na židli. Maličko se zamračil a oprášil si kolena.
„To bych také rád věděl,“ odvětil prostě.
Sharpe se zakabonil.
„Nerozumím,“ řekl.
„Ani já ne. Ty věci, které se tu ztrácely —“ Potřásl hlavou. „Nezapadaly do sebe — nedávaly smysl. Je to stejné, jako kdybyste šel po stopě a přitom by jednotlivé otisky nepatřily jednomu páru nohou. Docela jasně tu jsou vidět stopy slečny Austinové, kterou jste nazval ‚bláznivou holkou‘ — ale jsou tu ještě další. Některé příhody se udaly tak, aby na pohled vypadaly na Celii Austinovou, ale při hlubším zkoumání zjistíte, že ona za nimi není. Jsou nesmyslné, bez zjevného důvodu. A jsou prokazatelně zlomyslné. A Celia zlomyslná nebyla.“
„Byla kleptomanka?“
„Silně bych o tom pochyboval.“
„Tedy jenom obyčejný zlodějíček?“
„Ne tak, jak si myslíte. Je to jen můj soukromý názor, ale domnívám se, že všechny ty drobné krádeže páchala proto, aby připoutala pozornost jistého mladého muže.“
„Colina McNabba?“
„Ano. Byla do Colina McNabba až po uši zamilovaná. Colin si jí do té doby nikdy ani nevšiml. Představila se mu proto ne jako milá, přitažlivá dívka s dobrým vychováním, ale jako mladý zločinec. A měla úspěch. Colin McNabb se do ní ihned zamiloval, a to řádně, jak oni sami říkají.“
„Colin McNabb musí být pěkný blázen.“
„Ne tak docela. Je jen nadšený psycholog.“
„Ach tak,“ zaúpěl inspektor Sharpe. „Zas jeden z nich. Už chápu.“ Na tváři se mu objevil sarkastický úšklebek. „Pěkně fikané děvče.“
„Až překvapivě,“ pronesl Poirot a zamyšleně zopakoval: „Ano, až překvapivě vychytralá.“
Inspektor Sharpe ostražitě vzhlédl.
„Co tím myslíte, pane Poirote?“
„Je mi to divné — co když jí ten nápad poradil někdo jiný?“
„Z jakého důvodu?“
„Jak to mám vědět? Z lásky k bližnímu? Z nějaké skryté pohnutky? Člověk v tom může jen tápat.“
„Napadá vás, kdo by to mohl být?“
„Ne — ačkoliv — ne —“
„A jsme tam, kde jsme byli,“ poznamenal Sharpe zadumaně. „Také mám pocit, že něco není v pořádku. Kdyby si prostě hrála na kleptomanku a byla úspěšná, proč by k čertu páchala sebevraždu?“
„Otázka je, zda skutečně spáchala sebevraždu.“
Oba muži na sebe pohlédli.
Poirot zamumlal:
„Jste si opravdu jist, že ji spáchala?“
„To je nad slunce jasnější, pane Poirote. Není důvod předpokládat něco jiného a —“
Dveře se otevřely a vstoupila paní Hubbardová s bradou bojovně vysunutou dopředu. V zarudlém obličeji měla vítězoslavný výraz.
„Už to mám,“ zvolala vítězně. „Dobré jitro, pane Poirote. Už to mám, inspektore. Konečně mi došlo, co je na Celiině vzkazu na rozloučenou podivného. Celia jej v žádném případě nemohla napsat.“
„Proč ne, paní Hubbardová?“
„Protože je napsaný obyčejným černomodrým inkoustem. A Celia si naplnila pero zeleným inkoustem, tamhletím,“ kývla paní Hubbardová směrem k polici. „Včera ráno, při snídani.“
Ihned po tomto prohlášení paní Hubbardové vyběhl inspektor Sharpe z místnosti a když se po chvilce vrátil, byl to docela jiný inspektor Sharpe.
„Opravdu, máte naprostou pravdu,“ řekl. „Zkontroloval jsem to. Jediné pero, které měla Celia Austinová v pokoji — leželo hned u postele — bylo naplněné zeleným inkoustem. Teď ten zelený inkoust —“
Paní Hubbardová mu podala téměř prázdnou lahvičku.
Potom mu stručně a přehledně vysvětlila, co se seběhlo minulého rána u snídaně a po ní.
„Jsem si naprosto jistá,“ uzavřela, „že ten kus papíru byl vytržen z dopisu, který mi včera napsala a který jsem ani neotevřela.“
„Co s ním udělala? Nevzpomínáte si?“
Paní Hubbardová potřásla hlavou.
„Nechala jsem ji tu o samotě a šla jsem si po své práci. Řekla bych, že jej tady musela nechat někde ležet a zapomněla na něj.“
„A někdo dopis našel… a otevřel jej… někdo —“
Zarazil se.
„Uvědomujete si,“ pronesl, „co to znamená? Od začátku jsem z toho kusu papíru neměl moc velkou radost. Měla ve svém pokoji velkou hromadu papíru na poznámky — bylo by mnohem přirozenější, kdyby svůj poslední vzkaz napsala na nějaký z nich. Podle všeho někdo dopis našel a pochopil, že je možné použít jeho úvodní větu jako důkazu o něčem úplně jiném. O sebevraždě —“
Odmlčel se a pak pomalu pokračoval:
„Takže to znamená —“
„Vraždu,“ řekl Hercule Poirot.
