Celá e-kniha Zlatá brána otevřená ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola dvacátá první
„Už dlouho jsem vás neviděl,“ řekl starý pan Endicott Poirotovi. Dychtivě se na něj zadíval. „Je od vás moc hezké, že jste se zastavil.“
„Nejsem tu jen tak,“ řekl Hercule Poirot. „Něco bych od vás potřeboval.“
„Vždyť víte, že jsem vaším velkým dlužníkem. Objasnil jste pro mě přece ten špinavý Abernethův případ.“
„Byl jsem skutečně překvapen, že jsem vás tu našel. Myslel jsem, že jste už odešel do důchodu.“
Starý právník se trochu pousmál. Jeho firma patřila k nejúctyhodnějším a měla dlouholetou tradici.
„Přišel jsem sem dnes jenom kvůli jednomu mému klientovi. Stále ještě spravuji záležitosti několika starých přátel.“
„Sir Arthur Stanley mezi ně patřil, že ano?“
„Měli jsme na starosti veškerou jeho právní agendu už od dob, kdy byl docela mladý. Byl to opravdu skvělý muž, Poirote — s výjimečným intelektem.“
„Včera ve zprávách o šesté oznámili, že zemřel, pokud vím.“
„Ano. V pátek má pohřeb. Byl už nějaký čas těžce nemocen. Nějaký zhoubný nádor, tuším.“
„Paní Stanleyová zemřela už před několika lety, že?“
„Bude to už dva a půl roku.“
Poirotovy živé oči se ostře zablýskly zpod jeho hustého obočí.
„Jak zemřela?“
Právník odpověděl ihned.
„Předávkování uspávacími prášky. Užívala Medinal, jestli si dobře vzpomínám.“
„Byla provedena soudní pitva?“
„Ano. Verdikt zněl, že si je vzala omylem.“
„Opravdu?“
Pan Endicott byl chvilku zticha.
„Nechtěl bych vás urazit,“ řekl. „Nepochybně máte pádný důvod pro své otázky. Medinal je dost nebezpečný lék, pokud vím, protože u něj není ostrá hranice mezi účinnou a smrtelnou dávkou. Jestliže je pacient ospalý a zapomene, že si už svou dávku vzal, a vezme si ještě jednu — víte, může to mít osudné následky.“
Poirot přikývl.
„A tohle udělala?“
„Alespoň se to předpokládá. Nikdo se nezmínil ani o sebevraždě ani o sebevražedných sklonech.“
„A o něčem jiném?“
Do právníka se opět zavrtal zkoumavý pohled.
„Dosvědčil to její manžel.“
„A co řekl?“
„Vysvětlil, že bývala občas dost zmatená poté, co si vzala svou večerní dávku, a že někdy žádala další.“
„Lhal?“
„Tedy Poirote, tahle vaše otázka je opravdu nevhodná. Proč si pro všechno na světě myslíte, že bych něco takového mohl vědět?“
Poirot se usmál. Pokus vyhnout se odpovědi ho ani na vteřinu neoklamal.
„Předpokládám, příteli, že odpověď znáte velmi dobře. Ale nebudu vás už dál uvádět do rozpaků svým vyptáváním. Místo toho se zeptám na váš názor. Na názor muže na jiného muže. Byl Arthur Stanley člověkem, který by byl schopen odstranit svou manželku, kdyby se chtěl oženit s jinou ženou?“
Pan Endicott vyskočil, jako by ho píchla vosa.
„To je absurdní,“ prohlásil rozzlobeně. „Naprosto vyloučené. A navíc o žádnou jinou ženu nešlo. Stanley si své manželky velice vážil.“
„Ano,“ přikývl Poirot. „Také jsem si to myslel. A teď — přejdu k tomu, proč jsem vám telefonoval. Vy, jakožto právní zástupce, jste sestavoval poslední vůli Arthura Stanleyho. Pravděpodobně jste jejím vykonavatelem.“
„Přesně tak.“
„Arthur Stanley měl syna. Ten syn se s ním po smrti paní Stanleyové hrozně hádal. Nakonec kvůli tomu odešel z domova. Zašel tak daleko, že si dokonce změnil jméno.“
„To jsem nevěděl. A jak si říká?“
„K tomu se dostaneme. Předtím však vyslovím jednu domněnku. Jestliže bude pravdivá, třeba to připustíte. Myslím, že Arthur Stanley vám po sobě zanechal zapečetěný dopis, který máte za určitých okolností nebo po jeho smrti otevřít.“
„Tedy Poirote! Ve středověku by vás určitě upálili na hranici. Jak jen takové věci můžete vědět?“
„Mám tedy pravdu? Řekl bych, že v dopise budou popsány dvě možnosti. Buď dostanete za úkol obsah dopisu zničit — nebo máte něco vykonat.“ Odmlčel se.
„Bon dieu!“ vykřikl zděšeně Poirot. „Snad jste ho už nezničil —“
S obrovskou úlevou si oddychl, když pan Endicott pomalu zavrtěl hlavou.
„Nikdy s ničím nepospícháme,“ pokáral ho. „Musím si napřed ověřit řadu informací — abych se stoprocentně ujistil —“
Zarazil se. „Tahle záležitost,“ pronesl přísně, „je naprosto důvěrná. Dokonce i v…
