Celá e-kniha Zlatá brána otevřená ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola sedmnáctá
Nigel seděl na policejní stanici a nervózně hleděl do přísných očí inspektora Sharpa. Trochu se zakoktal, než své vyprávění dokončil.
„Uvědomujete si, pane Chapmane, že to, co jste nám právě řekl, je velmi závažné? Skutečně velmi závažné.“
„Samozřejmě, že si to uvědomuji. Nechodil bych vám sem něco vykládat, kdybych neměl pocit, že je to neodkladné.“
„Říkal jste, že si slečna Laneová nedokáže přesně vybavit, kdy naposledy viděla lahvičku od sody bicarbony, která obsahovala morfium?“
„Má už ve všem naprostý zmatek. Čím víc o tom přemýšlí, tím méně si je jistá. Tvrdí, že jsem ji úplně popletl. Povídala, že se pokusí si vzpomenout, zatímco budu tady u vás.“
„Měli bychom ihned vyrazit do penzionu U Zlaté brány.“
Ještě než inspektor domluvil, zazvonil na stole telefon a strážník, který zapisoval Nigelovu výpověď, natáhl ruku a zvedl sluchátko.
„To je slečna Laneová,“ řekl, zatímco poslouchal. „Chce mluvit s panem Chapmanem.“
Nigel se naklonil přes stůl a vzal si od něj sluchátko.
„To jsi ty, Pat? Tady je Nigel.“
Ze sluchátka se ozýval udýchaný, horlivý dívčí hlas, jedno slovo přes druhé.
„Nigeli. Myslím, že už to mám! Myslím, že vím, kdo to asi vzal — víš — to z mé zásuvky na kapesníky, podívej, myslím, že je tu jen jeden člověk, který —“
Hlas náhle ustal.
„Pat, haló? Jsi tam? Kdo to byl?“
„Nemohu ti teď nic říct. Později. Přijdeš sem, prosím tě?“
Inspektor i strážník byli dost blízko, aby celý rozhovor jasně slyšeli, a inspektor na Nigelův tázavý pohled souhlasně přikývl.
„Řekněte jí, že tam jsme hned,“ dodal.
„Jsme tam hned,“ řekl Nigel. „Už vyrážíme.“
„To je dobře. Budu ve svém pokoji.“
„Měj se, Pat.“
Během rychlé jízdy k ubytovně prohodili sotva pár slov. Sharpe se ptal sám sebe, jestli dnešek konečně přinese nějaký zvrat. Poskytne jim Patricie Laneová stěžejní důkaz, nebo jde jen o nějaký její dohad? Je jasné, že si nejspíš vzpomněla na něco, co jí připadlo důležité. Předpokládal, že telefonovala z haly, a proto si musela dávat pozor na jazyk. V tuto večerní dobu mohla kolem chodit spousta lidí. Nigel odemkl svým klíčem hlavní dveře domu U Zlaté brány 26 a on i oba strážníci vstoupili dovnitř. Otevřenými dveřmi společenské místnosti Sharpe zahlédl rozcuchanou zrzavou hlavu Leonarda Batesona skloněnou nad nějakými knihami.
Nigel vyběhl po schodech a zamířil chodbou k Patriciinu pokoji. Krátce zaklepal na dveře a otevřel.
„Nazdar, Pat, už jsme —“ nedořekl a se zajíknutím se zarazil. Bez hnutí zůstal stát. Přes jeho rameno spatřil inspektor Sharpe obraz, který uviděl Nigel.
Patricie Laneová ležela na zemi bez známek života.
Inspektor jemně odstrčil Nigela stranou. Vkročil dovnitř a poklekl vedle dívčina bezvládného těla. Zvedl jí hlavu, pokusil se nahmatat puls a potom ji zase opatrně položil do původní polohy. Zvedl se, tvář zachmuřenou a strnulou.
„Ne?“ zaúpěl Nigel nepřirozeně vysokým hlasem. „Ne. Ne. Ne.“
„Ano, pane Chapmane. Je mrtvá.“
„Ne, ne. Pat ne! Drahá hloupoučká Pat. Jak —“
„Tímhle.“
Byla to jednoduchá, narychlo vyrobená zbraň. Mramorové těžítko zabalené do vlněné ponožky.
„Rána do týla. Velmi účinné. Jestli vás to trochu utěší, pane Chapmane, nemyslím, že by vůbec věděla, co se jí přihodilo.“
Nigel se zdrceně posadil na postel. Řekl: „To je jedna z mých ponožek… Chtěla mi je zalátat… Panebože, chtěla mi je zalátat…“
Náhle se rozbrečel. Brečel jako malé dítě — bez ustání a nátěr jeho sebevědomí byl pryč.
Sharpe pokračoval v rekonstrukci.
„Vrahem musel být někdo, koho dobře znala. Někdo, kdo sebral ponožku a strčil do ní těžítko. Poznáváte to těžítko, pane Chapmane?“
Obrátil ponožku naruby, takže si ho Nigel mohl prohlédnout.
Očima stále ještě zalitýma slzami se na ně Nigel podíval.
„Pat ho vždycky měla na svém psacím stole. To je Lucernský lev.“ Ponořil tvář do dlaní.
„Pat — ach Pat! Co si bez tebe počnu!“
Náhle se napřímil, odhodil z čela plavé vlasy.
„Zabiju ho, ať to udělal kdokoliv! Zabiju ho! Sviňskej vrah!“
„Pomalu, pane Chapmane. Já vím, jak v…
