Zlatá brána otevřená (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Kapitola druhá

Paní Hubbardová byla své sestře skutečně velice podobná. Pleť měla poněkud víc do žlutá, byla plnější, měla však o něco odvážnější účes a nebyla tak čilá jako její sestra. Nicméně oči, které hleděly z její kulaté přívětivé tváře, byly stejně bystré jako oči, které se leskly za skřipcem slečny Lemonové.

„Je od vás velmi hezké, že jste mě pozval, opravdu, pane Poirote,“ řekla. „Velmi hezké. K tomu takový výborný čaj. Určitě jsem toho už snědla u vás mnohem víc, než bych měla — no, snad ještě jeden chlebíček. Čaj? Tak dobrá, ale jenom půl šálku.“

„Musíme se nejprve posilnit,“ řekl Poirot, „a potom se podíváme na vaše starosti.“

Pousmál se nad její roztomilostí a zatočil si knír. Paní Hubbardová na něj pohlédla:

„Víte, že jste přesně takový, jak mi vás Felicity popsala?“

Po chvilce zděšení, když si uvědomil, že Felicity je křestní jméno jeho strohé sekretářky Lemonové, Poirot odvětil, že by od schopné slečny Lemonové nic jiného ani neočekával.

„Ano,“ pokračovala paní Hubbardová nepřítomně, zatímco si brala druhý chlebíček, „Felicity se nikdy nestarala o lidi. Já ano. A proto mám takové starosti.“

„Mohla byste mi přesněji objasnit, co vás trápí?“

„Samozřejmě. Chápete jistě, že by bylo docela přirozené, kdyby se ztrácely například peníze — nějaké menší obnosy, tu a tam. A kdyby šlo třeba o šperky, bylo by to také docela normální — tedy, nemyslím tím normální, spíš naopak — ale takové krádeže by se daly vysvětlit — třeba nepoctivostí nebo kleptomanií. Přečtu vám teď seznam všech ukradených věcí, sepsala jsem si je na papír.“

Paní Hubbardová otevřela kabelku a vytáhla malý zápisník.

 

Jeden střevíc k večerním šatům (nový)

Náramek (bižuterie)

Pudřenka

Diamantový prsten (později byl nalezen v polévce)

Staré flanelové kalhoty

Žárovky

Bonboniéra

Hedvábný šátek (byl nalezen rozstříhaný na kousky)

Batoh (totéž)

Bórový prášek

Koupelová sůl

Kuchařská kniha

 

Hercule Poirot se zhluboka nadechl.

„Pozoruhodné,“ řekl, „a jaksi — fascinující.“

Byl ve stavu naprostého vytržení. Sklouzl pohledem z přísné, odmítavé tváře slečny Lemonové na laskavou tvář paní Hubbardové plnou úzkosti.

„Gratuluji vám,“ řekl nakonec vřele.

Překvapeně vzhlédla.

„Ale k čemu, pane Poirote?“

„Gratuluji vám k tak jedinečnému a překrásnému problému.“

„Podívejte, vám to třeba dává nějaký smysl, pane Poirote, ale…“

„Vůbec ne. Nepřipomíná mi to nic jiného než jednu hru, kterou jsem byl nedávno přinucen hrát s několika mladými přáteli o vánocích. Tuším, že se to jmenuje Přijela tetička z Číny. Každý po řadě pronáší následující větu: Přijela tetička z Číny, přivezla škopíček špíny. A v tom škopíčku byl — a doplní nějakou věc. Další člověk to opakuje a přidá další předmět. Účelem hry je zapamatovat si všechny věci popořádku tak, jak přibývají, přičemž některé z nich jsou, abych tak řekl, naprosto absurdní a směšné. Kus mýdla, bílý slon, skládací stůl a pižmovka velká je jen tak namátkou několik položek, na něž si vzpomínám. Obtížnost zapamatovat si je spočívá v tom, že jde o předměty, které spolu navzájem vůbec nesouvisejí — je to tak říkajíc náhodná posloupnost. Stejně jako v tomto seznamu, který jste mi právě ukázala. Ve chvíli, kdy se dojde, řekněme, ke dvanácti věcem, začne být téměř nemožné vyjmenovat je ve správném pořadí. Kdo udělá chybu, dostane na hlavu papírový roh a musí příště začínat slovy: Jednorohá tetička z Číny přivezla škopíček špíny — a tak dál. Kdo dostane tři rohy, vypadává ze hry, a vítězí ten, kdo vydrží nejdéle.“

„Předpokládám, že jste zvítězil, pane Poirote,“ řekla slečna Lemonová s důvěrou věrné sekretářky.

Poirot zazářil.

„Bylo to opravdu tak,“ přikývl. „Soudím, že téměř do každého nahodilého souboru věcí lze vnést nějaký řád a s trochou důvtipu jej utřídit. Například si můžete v duchu říkat: Kusem mýdla jsem umyl špínu z velkého bílého mramorového slona, který stál na skládacím stole — a tak dál.“

Paní Hubbardová uctivě podotkla: „Třeba byste mohl udělat to samé se seznamem, který jsem vám dala.“

„To bych nepochybně mohl. Dáma s obutou pravou botou si navlékne na levou ruku náramek. Potom se napudruje a nalíčí si ústa rtěnkou a jde na večeři, upustí svůj prsten do polévky, a tak dál — mohl bych se tímto způsobem naučit váš seznam nazpaměť — ale o to nám nyní nejde. Proč vůbec byla taková nahodilá sbírka věcí ukradena? Je za tím nějaký systém? Nějaká řídící myšlenka? Celý případ musíme pořádně rozebrat. Nejprve bychom měli seznam důkladně prostudovat.“

V naprostém tichu se Poirot ponořil do studia. Paní Hubbardová na něj hleděla s napjatou pozorností malého dítěte, které sleduje kouzelníka a s nadějí čeká na chvíli, kdy vytáhne z klobouku králíka nebo alespoň proudy barevných stuh. Slečna Lemonová se mezitím nevzrušeně věnovala úvahám o technických detailech čerpadla.

Když Poirot nakonec promluvil, paní Hubbardová sebou leknutím trhla.

„První, co mě udeřilo do očí, je toto,“ řekl Poirot. „Většina předmětů, které zmizely, má jen velmi malou hodnotu (některé zcela zanedbatelnou), s výjimkou dvou — stetoskopu a diamantového prstenu. Ponechme zatím stranou stetoskop a soustřeďme se na diamantový prsten. Říkáte, že to byl drahý prsten — jak drahý?“

„To vám přesně neřeknu, pane Poirote. Do prstenu byl vsazen jeden velký diamant obklopený po obou stranách menšími kameny. Šlo o snubní prsten matky slečny Laneové, pokud vím. Byla velmi rozrušená, když se ztratil, a všem se nám ulevilo, když se ještě ten den večer objevil v polévce slečny Hobhousové. Mysleli jsme, že šlo jen o ošklivý vtip.“

„Což také skutečně může být pravda. Já osobně si však myslím, že krádež prstenu a jeho následné vrácení jsou příznačné. Jestliže chybí rtěnka, pudřenka nebo kniha, nikdo kvůli tomu policii volat nebude. Ale drahý diamantový prsten, to už je něco jiného. Ztratí-li se, je velká pravděpodobnost, že se jeho vlastník na policii obrátí. A proto zloděj prsten vrátil.“

„Ale proč by ho tedy někdo bral, když by měl v úmyslu prsten zase vrátit?“ zeptala se slečna Lemonová zamračeně.

„Ovšem, proč?“ zamyslel se Poirot. „Ale otázky ještě na chvíli odložíme. Teď se zabývám tříděním všech ukradených věcí a začal jsem prstenem. Kdo je slečna Laneová, které byl ukraden?“

„Patricie Laneová? Je to velmi hezká dívka. Pracuje tuším na disertační práci v oboru historie nebo archeologie.“

„Je dobře situovaná?“

„Ne. Peněz má málo, ale je velmi šetrná. Prsten, jak už jsem říkala, patřil její matce. Vlastní jeden či dva pěkné šperky, ale přitom nemá skoro žádné nové šaty a nedávno dokonce přestala kouřit.“

„Jak vypadá? Zkuste mi ji popsat vlastními slovy.“

„Tedy, co se týče jejího zevnějšku, není jaksi ani ryba, ani rak. Vypadá spíš dost nanicovatě. Tichá a ženská, ale bez jiskry. Asi byste řekl — no, vážný typ.“

„A ten prsten se objevil v talíři slečny Hobhousové. Kdo je slečna Hobhousová?“

„Valerie Hobhousová? To je chytrá černovlasá dívka s poněkud sarkastickým způsobem vyjadřování. Pracuje v kosmetickém salónu. Sabrina Fair — myslím, že jste o něm slyšel.“

„Přátelí se tyto dvě dívky?“

Paní Hubbardová se zamyslela.

„Řekla bych, že ano. Nemají spolu moc společného. Patricie vychází dobře s každým, ačkoliv rozhodně není nějak zvlášť oblíbená. Valerie Hobhousová má své nepřátele, které jí nadělal její ostrý jazyk — má však i své přívržence, jestli víte, jak to myslím.“

„Ano, chápu,“ řekl Poirot.

Takže Patricie Laneová je hezká, ale nudná, a Valerie Hobhousová je osobnost. Opět se ponořil do zkoumání seznamu.

„Co mne mate, je skutečnost, že tu jsou zastoupeny věci tak rozmanitých druhů. V seznamu jsou drobnosti, které by mohly lákat marnivou dívku, ale i takovou, která nemá peníze — třeba rtěnka, náramek, pudřenka, koupelová sůl, bonboniéra. Potom zde máme stetoskop — ten by spíš ukradl muž, který ví, kde stetoskop prodat nebo zastavit. Komu vlastně patřil?“

„Patřil panu Batesonovi — to je takový velký, přátelský mladík.“

„Student medicíny?“

„Ano.“

„Byl hodně rozzlobený?“

„Byl vzteky úplně bez sebe, pane Poirote. Má velice výbušnou povahu — najednou vyletí, ale hned ho to zas přejde. Není z těch, kteří lehce snášejí, když jim někdo něco ukradne.“

„Vy někoho takového znáte?“

„No, například Gopal Ram, jeden z indických studentů. Neustále se usmívá, nad vším mávne rukou a řekne, že hmotný majetek není nejdůležitější…“

„A jemu bylo něco ukradeno?“

„Ne.“

„Aha. A flanelové kalhoty patřily komu?“

„Panu McNabbovi. Byly strašně obnošené, každý jiný by je dávno odložil. Pan McNabb však velmi lpí na svých starých šatech a nikdy nic nevyhodí.“

„Takže jsme se dostali k věcem, které, jak se zdá, ani za ukradení nestojí — staré flanelové kalhoty, žárovky, bórový prášek, koupelová sůl a kuchařská kniha. Mohou být důležité, ale spíš nejsou. Bórový prášek se asi ztratil omylem, někdo mohl odstranit prasklou žárovku a zapomněl vás upozornit, kuchařskou knihu si třeba někdo vypůjčil a nevrátil ji. A kalhoty mohla vyhodit některá z uklízeček.“

„Zaměstnáváme dvě velice spolehlivé uklízečky. Určitě by ani jedna z nich něco takového neudělala, aniž by se napřed zeptala.“

„Možná máte pravdu. Potom je tu ten střevíc, jeden z nového páru, jestli tomu rozumím. Komu patřil?“

„Sally Finchové. Sally je Američanka, studuje v Londýně na Fulbritovo stipendium.“

„Víte jistě, že se Sally onen střevíc nemohl prostě ztratit? Nedovedu si představit, k čemu by komu byla jedna bota.“

„Neztratila se, pane Poirote. Všichni jsme ji hrozně hledali. Pochopte, slečna Finchová šla na večírek a potřebovala být — jak tomu ona říká — ‚formálně oblečená‘. To znamená večerní šaty — a ty střevíčky pro ni tudíž byly životně důležité — měla jen jedny.“

„Což jí způsobilo nesnáze — a mrzutosti — ano… ano, chápu. Možná v tom ale je…“

Na chvilku se odmlčel a potom pokračoval.

„Jsou tu ještě dvě věci — batoh rozstříhaný na kousky a stejným způsobem zničený hedvábný šátek. Takovou věc nikdo neudělal ani z marnivosti, ani kvůli zisku — to musel někdo provést úmyslně ze msty. Komu patřil ten batoh?“

„Skoro každý student má nějaký batoh — víte, hodně cestují stopem. A většina z nich je stejná — koupili si je ve stejném obchodě, takže je obtížné jeden od druhého rozlišit. Je však dost pravděpodobné, že tento patřil Leonardu Batesonovi nebo Colinu McNabbovi.“

„A ten hedvábný šátek byl také rozstříhaný. Komu vlastně patřil?“

„Valerii Hobhousové. Dostala ho jako dárek k vánocům — měl smaragdově zelenou barvu a byl z opravdu kvalitního hedvábí.“

„Slečna Hobhousová… Aha.“

Poirot zavřel oči. V duchu zatím viděl jenom kaleidoskop, nic víc, nic míň. Kousky rozstříhaných šátků a batohů, kuchařské knihy, rtěnky, koupelové soli, jména a zběžné popisy jednotlivých studentů. Nikde žádná spojitost nebo řád. Navzájem nesouvisející příhody a lidé kroužící kolem dokola v prostoru. Ale Poirot věděl velmi dobře, že tu někde musí být nějaký rámec, nějaká struktura… Otázkou bylo, kde začít…

Otevřel oči.

„Tahle záležitost potřebuje promyslet. Pořádně promyslet.“

„Ano, zajisté, pane Poirote,“ horlivě souhlasila paní Hubbardová. „Ale v žádném případě bych vás nechtěla obtěžovat.“

„Neobtěžujete mě. Jsem opravdu zaujat. Ale zatímco budu uvažovat, měli bychom se věnovat i praktické stránce. Začneme… botou, ano, tím večerním střevíčkem… Ano, mohli bychom začít tady. Slečno Lemonová.“

„Ano, pane Poirote?“ zeptala se slečna Lemonová, vytržená ze svých myšlenek, napřímila se a automaticky sáhla po peru a listu papíru.

„Paní Hubbardová vám obstará zbývající botu.

Půjdete s ní na nádraží v Baker Street, do ztrát a nálezů. Kdy se vlastně ztratila?“

Paní Hubbardová zauvažovala.

„Přesně si teď nevzpomenu, pane Poirote. Asi před dvěma měsíci. Nedokážu to určit přesněji. Mohla bych ale od Sally Finchové zjistit, kdy byl ten večírek.“

„Ano. Dobrá.“ Obrátil se ještě jednou ke slečně Lemonové.

„Budete se tvářit trošku nejistě. Můžete říci, že jste tu botu zapomněla v tramvaji cestou do centra — to bude vypadat pravděpodobně — nebo jste ji mohla nechat v některé jiné lince. A nebo v autobusu. Kolik autobusů jezdí v okolí ulice U Zlaté brány?“

„Jenom dva, pane Poirote.“

„Dobře. Jestliže neuspějete na Baker Street, zkuste ztráty a nálezy ve Scotland Yardu a řekněte, že jste ji nechala v taxíku.“

„V Lambethu,“ doplnila ho pohotově slečna Lemonová.

Poirot mávl rukou.

„Takové věci víte vždycky lépe než já.“ ‚

„Ale proč si myslíte…“ začala paní Hubbardová.

Poirot ji přerušil.

„Nejdříve uvidíme, jaké výsledky to přinese. Potom, ať už budou kladné, nebo záporné, se opět sejdeme a poradíme se. A vy mi pak povíte všechny informace, které nezbytně potřebuji vědět.“

„Já si ale opravdu myslím, že jsem vám už řekla všechno, co vím.“

„Ale ne, kdepak. V tom s vámi nemohu souhlasit. Máme tu pohromadě mladé lidi různého pohlaví a rozmanitých povah. A miluje B, ale B miluje C, a D a E jsou spolu na kordy třeba kvůli A. Tohle všechno já musím znát. Lidské emoce. Hádky, žárlivost, kamarádství, zlomyslnosti, krutost.“

„Ale,“ řekla paní Hubbardová nejistě, „o takových věcech já nemám ani ponětí. Do toho se přece nepletu. Já jenom řídím chod ubytovny a starám se o zásobování.“

„Ale sama jste říkala, že se zajímáte o lidi. Vzala jste přece to místo ne proto, že by bylo nějak finančně výhodné, ale proto, abyste se dostala do kontaktu s mladými lidmi a jejich problémy. Jsou tam jistě studenti, které máte ráda, ale jsou i tací, které třeba moc ráda nemáte nebo dokonce vůbec ne. Povíte mi to —ano, přesně toto mi musíte povědět! Protože se trápíte — ne kvůli tomu, co se stalo — s tím byste mohla jít na policii…“

„Paní Nicoletisová by si nepřála, aby se v jejím penzionu objevila policie, to vás mohu ujistit.“

Poirot nedbal na přerušení a rychle pokračoval.

„Ne, vy se trápíte kvůli někomu určitému — kvůli někomu, kdo by za to podle vás mohl být odpovědný nebo kdo by do toho mohl být nějak zapleten. Trápíte se proto, že ho máte ráda.“

„To máte pravdu, pane Poirote.“

„Ano. A myslím si, že vaše starost je na místě. Hedvábný šátek rozstříhaný na kousky, to není hezké. A ten rozcupovaný batoh také není nic pěkného. Všechno ostatní vypadá jako uličnictví — ale —jistý si tím nejsem. Nejsem si tím vůbec jistý!“

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024