3. kapitola
Paní Adrianová, rozčilením z předchozích událostí srdce až v krku, dorazila k místu, kde stopy vozu mizely na silnici, a potom zamířila domů.
Garáž byla dosud prázdná.
Na okamžik ji to zaskočilo, předpokládala totiž, že Carlotta musela z Cushingovy chaty odejít krátce poté, co onen zděšený výkřik prořízl mrazivé noční ticho. Za normálních okolností by zavezla vůz do garáže, zavřela ji a šla do postele.
Zející prázdnota garáže mohla teď znamenat jen jediné – Carlotta hledala spásu v útěku – což je to nejšílenější a nejpošetilejší, co mohla vůbec udělat.
Útěk dokazoval vinu. Útěk nevyhnutelně namíří prst podezření rovnou na Carlottu. Policie se dozví, že Arthur Cushing pozval Carlottu na večeři, budou se s ní chtít spojit, a když zjistí, že je pryč, budou ji okamžitě považovat za podezřelou číslo jedna. Potom ani ten nejchytřejší právník v životě nedá dohromady takovou verzi událostí, aby byla pro porotu přijatelná.
Paní Adrianová otálela jen tak dlouho, než situaci rychle zhodnotila. Carlottin útěk je třeba zamaskovat, udělat z něj normální věc, s kterou se už pár dní dopředu počítalo – vyjížďku do města na nákupy.
Musí tedy udělat dvě věci. Musí ji najít dřív, než se policie začne rozhlížet po Cushingově večerním návštěvníkovi, a musí Carlottě zabalit kufr. Přinejmenším příruční zavazadlo na jednu noc, které zbaví Carlottin ukvapený odjezd stigmatu útěku.
Paní Adrianová vtrhla do Carlottiny ložnice a řítila se k šatně vtom zůstala stát, ztuhlá překvapením, jak zahlédla v měsíčním světle, dopadajícím na Carlottinu postel, pohyb.
Carlotta se užuž chystala vykřiknout, vzápětí se vzpamatovala, když poznala matku.
„Mami, to jsi ty! Co se pro všecko na světě děje?“ zeptala se Carlotta.
„Ty!“ vykřikla paní Adrianová.
Už úplně probuzená Carlotta potichu odpověděla. „Přirozeně. Koho jsi čekala?“
„Já… jak dlouho jsi doma?“
„Kristepane, nevím. Už nějakou dobu. Proč?“
„Auto není v garáži.“
„Cestou domů jsem píchla, tak jsem ho nechala stát a došla zbytek pěšky. Proboha, neříkej mi, že sis dělala starosti, obcházela kolem a…“
„Nešpehovala jsem tě, Carlotto.“
„Neřekla jsem špehovala, říkala jsem obcHazela, máti.“
„Vyjde to nastejno.“
„Nebuď, mami, staromódní,“ řekla nenuceně Carlotta, „a nezačínej zase. Dá to nejspíš matce zabrat, když si má uvědomit, že její dítě dospělo.“
Paní Adrianová rozsvítila.
„Mělas… Potkalo tě něco nepříjemného, Carlotto?“
„Nechme to teď, moc tě prosím.“
Paní Adrianová přistoupila k židli, na niž Carlotta odhodila pestrobarevnou halenku, kterou měla předtím na sobě. Vzala ji ze židle a prohlížela roztřepenou trhlinu vpředu na blůze.
„Teď ale, mami, špehuješ,“ vybuchla Carlotta.
„Carlotto, jsem… Musím vědět, co se stalo.“
Carlotta dotčeně řekla: „Jak si přeješ, mami, řekla sis o to. Jsem už velká holka. Je to na mě vidět. Mužům to neušlo. Snaží se navázat známost. Už to tak mají v povaze. Není myslím v našich možnostech jejich povahu změnit. Skutečnost, že blůza je roztržená, mluví sama za sebe. Tvoje mateřská starostlivost by byla mnohem víc na místě, kdyby blůza roztržená nebyla.“
„Nerozumíme si, Carlotto. Chci vědět, co… co jsi dělala.“
Carlotta celá uondaná odpověděla: „Zpočátku jsem mu čtyřikrát pětkrát slušně řekla ‚ne‘, a pak jsem mu dala najevo, že to myslím vážně. Když si začal nakonec dovolovat, tvrdě jsem ho odrazila – a šla jsem domů.“
„Dalas mu facku?“
„No jasně, jednu jsem mu vrazila!“ řekla Carlotta. „Pravou dlaní do brady. Upřímně řečeno, nic proti tomu, když muži chtějí navázat známost. Líbí se mi to. Ale také se mi líbí muži, kteří jsou s to vzít na vědomí odmítnutí. Že bychom se teď, když už jsi dost čenichala v mých soukromých záležitostech, rozešly a zkusily se trochu vyspat? I když nemyslím, že se mi to podaří – po tom všem.“
Paní Adrianová hmátla do kapsy svého tvídového kabátku a klidně řekla: „Tady máš tu rozbitou pudřenku, která tam po tobě zůstala, Carlotto.“
Carlottiny holé nohy zasvítily, jak odhodila pokrývky a vyskočila z postele. Je…
