Kapitola 4
Někde uprostřed noci, když mé smysly byly stále omámeny spánkem, jsem byl napůl probuzen zvukem vysokých hlasů, jako by se někde hádaly.
Převrátil jsem se, strčil hlavu pod polštář a znovu usnul. Pak jsem se náhle vzbudil, když mi došlo, že ty hlasy mohly taky přicházet z chatky dvanáct.
Zabralo mi pár sekund, než se mé smysly daly dohromady. Vyskočil jsem z postele a přeběhl k oknu. Ve dvanáctce byla tma. Hlasy ustaly.
Motel ležel tiše pod hvězdami, noční světla házela třpytivé odrazy na hladinu bazénu. Stál jsem u okna, dokud jsem se nezačal třást zimou. Zalezl jsem zpátky do postele, ale dlouhou chvíli jsem nemohl usnout Ležel jsem tam a zbytečně naslouchal nočním zvukům.
Vstal jsem v sedm hodin, osprchoval se, oholil a vyšel ven na snídani.
Měl jsem chuť na mexické jídlo huevos rancheros, což jsou smažená vajíčka plavoucí v omáčce z cibule, pepře a koření a jsou umístěná na vrcholu tlusté tortilly.
V Calexico není žádná restaurace, v které by dělali huevos rancheros lépe než v kuchyní hotelu De Anza.
Déšť už ustal. Obloha byla modrá, vzduch jasný. Hotel byl jenom čtyři bloky chůze od Maple Leaf a tak jsem se rozhodl dojít tam pěšky. Vdechoval jsem čistý pouštní vzduch hlubokými doušky.
Vešel jsem do jídelny hotelu De Anza, našel nenápadný stůl, usedl za něj, objednal si snídani a zatímco jsem čekal, až mi přinesou vajíčka, srkal jsem lahodnou kávu.
Když číšník konečně přinesl moje huevos rancheras, odložil jsem šále k s kávou a vzhlédl… do udivených očí našeho klienta – Miltona Carlinga Calhouna, který seděl tři stolky od mého a překvapené na mě zíral.
Nepředpokládal, že mě potká. Výraz jeho obličeje to prozrazoval.
Neurčitě jsem mu zamával, jako kdyby to, že ho tam vidím, bylo tou nejpřirozenější věcí na světě, a pak jsem se vrátil ke svým vejcím; koutkem oka jsem ho ale pozoroval, abych si byl jistý, že se mi nevypaří.
Skončil se snídaní dříve než já a poctil mě tím, že přešel k mému stolu.
„Dobrá, dobrá. Lame,“ pronesl „Dobré ráno. Jak se dneska máme?
„Díky za optání, dobře. A vy?“
„No moc jsem nespal, ale jinak to ujde.“
„Po pravdě jsem vůbec neočekával, že dnes ráno tady potkám zrovna vás.“
„Ve skutečnosti,“ začal vysvětlovat, „ani já jsem neočekával, že budu tady. Ale poté, co jsem s vámi mluvil minulou noc telefonem, rozhodl jsem se přijet sem, protože bych mohl… Mohl bych… Mohl bych si s vámi promluvit osobně.
Rozhovor po telefonuje tak… nevyhovující.“
„Opravdu?“ podivil jsem se.
„Opravdu.“
„A kde jste se ubytoval?“
„Tady v hotelu. Je to docela pěkné místo. Mají tu klimatizaci a tak. A jídlo je taky velice dobré.“
„Jezdíte sem dolů často?“ zeptal jsem se.
„Ne. Moc často ne. Ale teď Lame, řekněte, co jste objevil?“
„Ne o moc víc, než co jsem vám včera sdělil telefonem.“
„Ale musíte mít nějaká dodatečná fakta. Minulou noc jste byl tak tajemný. Věděl jsem, že s vámi musím mluvit osobně. Položil jste mi včera telefon. Vy víte něco víc, že ano?“
„Ano.“
„A co?“
„Ta mladá žena čekala na někoho, kdo se k ní měl připojit,“ začal jsem. „Myslel jsem, že by to mohl být Hale.“
„Ano, ta mladá žena,“ pokračoval Calhoun. „Nechtěl jste do telefonu zmiňovat jména. A to je jeden z důvodů, proč jsem chtěl s vámi mluvit osobně. Kdo je ta mladá žena?“
„Jmenuje se,“ řekl jsem, „Nanncie Beaverová. Zaregistrovala se tady jako Nanncie Armstrongová. Své křestní jméno píše neobvykle. N-a-n-n-c-i-e.“
„Jak jste proboha získal stopu, která vás zavedla k ní?“ zeptal se.
„Snažil jsem se zjistil o Colburnu Halovi všechno, co jsem mohl. Našel jsem, že Nanncie byla jeho přítelkyně, a když jsem se zašel k ní podívat, zjistil jsem, že zmizela přibližně ve stejnou dobu jako Colburn Hale. Je velmi pravděpodobné, že zmizeli společně.“
„Ale jak jste se, proboha, k ní dostal tady dole?“ zeptal se. Nedovedu…,“ náhle se odmlčel,
„Nedovedete co?“ zeptal jsem se.
„Nedovedu to pochopit.“
„Byla to rutinní detektivní práce,“ pokračoval jsem. „Ale dalo mi to docela zabrat. A kdy jste se sem dostal vy?“
„Kole…
