Kapitola 7
Jel jsem pomalu na kraj města a pozoroval okolí silnice. Nebylo problémem najít odpočívadlo, kde byl zaparkovaný pick-up a obytný člun.
Na místě stále stál malý hlouček zvědavců, kteří neměli nic jiného na práci, než se poflakovat kolem. Policie to tam očividné ráno ohradila, ale poté, co specialisté dokončili svůj průzkum a všechno vyfotili, provazy odstranili. Pravděpodobně ve chvíli, když odváželi pick-up se člunem na stanici. Pak se tam nahrnuli lidé.
Prohlédl jsem si pečlivé celé odpočívadlo, i když tam tudy prošlo už dost lidí, takže bylo nemožné najít nějaké užitečné stopy nebo otisky pneumatik
Byl to docela velký prostor na západní, to znamená levé straně silnice vedoucí na sever. Odpočívadlo se táhlo dobrých padesát stop od kraje vozovky až k odvodňovacímu příkopu, který vedl podél celé silnice. Za příkopem byl plot z ostnatého drátu a za ním se rozprostíralo nekonečné pole vojtěšky.
Vojtěška byla zavlažována a přebývající voda stékala přímo do příkopu, na jehož dně se nahromadil vlhký kalný bahnitý jíl.
Kráčel jsem podél cesty a prohlížel dno příkopu, jestli náhodou nezahlédnu nějaké stopy.
Nebyly tam žádné, ale na okraji jich byla spousta. Policie a pravděpodobné i někteří z diváků si prověřovali, jestli někdo ten příkop nepřešel. A to se nemohlo stát, aniž by zanechal sadu pěkně čitelných stop.
Zul jsem si bory, sundal ponožky a přebrodil přes rozbahněný jíl na dně příkopu. Vylezl jsem na břeh na druhé straně, podlezl pod plotem z ostnatého drátu, boty a ponožky jsem držel v levé ruce. Snažil se jednat přirozeně a nenápadně. Pitomý gringo, který dělá něco, co nedává smysl.
Prošel jsem poděl okraje asi padesát yardů na jednu stranu a pečlivě si prohlížel pole vojtěšky; pak jsem se vrátil k místu, odkud jsem vyšel a šel dalších padesát yardů opačným směrem.
Otočil jsem se a začal jsem se vracet, když jsem to uviděl.
Záblesk modravého kovu odrážející sluneční paprsky.
Rychle jsem se rozhlédl. Vypadalo to, že se o mě nikdo nezajímá.
Vstoupil jsem do pole vojtěšky a ušel asi dvacet stop.
Zbraň ležela napůl přikryta rostlinami.
Prohlédl jsem si ji tak pozorně, jak se na tu vzdálenost dalo. Byl to revolver ráže třicetosm, z kalené oceli a s upilovanou hlavni Otočil jsem se a pomalu kráčel pryč.
Udělal jsem pouze pár kroků směrem k plotu, když malý, desetiletý, černooký a bosý uličník přeběhl přes zablácené dno odvodňovacího příkopu.
„Co jsi našel pane?“ zeptal se.
„Našel?“ zopakoval jsem udivené a snažil se vypadat nevinně. „No, vy jste něco našel. Prohlížel jste si to tam. Vy… Jdu se kouknout.“
Rozeběhl se k místu, kde jsem našel zbraň. „Stůj!“ zavolal jsem na něho.
„Počkej!“ Zastavil se.
„Našel jsem něco,“ začal jsem. „A je to velmi důležité. Nechci, aby o tom ostatní lidé věděli. Mohu ti věřit?“
Na jeho obličeji se objevil vzrušený výraz.
„Ale samozřejmě, jistě, pane. Co chcete?“
Začal jsem vysvětlovat: „Já tady zůstanu, počkám a budu hlídat, aby to, co jsem našel, nebylo porušeno. Chtěl jsem zavolat policii sám, ale když jsi přišel, dostal jsem lepší nápad. Je tady někde blízko tvoje matka nebo otec?“
„Bydlíme v tom domě támhle,“ ukázal rukou. „V tom bílým domě.“
„A máte telefon?“
„Ano.“
Pokračoval jsem: „Já počkám tady. Těm lidem, kteří stojí támhle, neříkej nic. Běž přímo domů. Zavolej otce, pokud je doma, nebo matku, pokud otec doma není, ať zavolají na policejní stanici v Calexico. Řekni jim, aby sem okamžitě přijeli, protože Donald Lam našel důležitý důkaz.“
„Lam?“ zeptal se.
„Ano. Donald Lam. L-a-m. Myslíš, že to zvládneš?“
„Ale jistě.“
„Ale nikomu nic neříkej. Kromě otce nebo matky.“
„Jenom matce,“ odpověděl. „Otec je v práci.
„Tak utíkej,“ pobídl jsem ho.
Sedl jsem si na břeh příkopu a čekal, dokud se dítě neprotáhlo pod plotem z ostnatého drátu. Pak přeběhl přes blátivé dno příkopu a rozprskl spršku jílu. Když zamířil k velkému, bílému domu, jeho hnědé bosé nohy vzrušené bubnovaly po silnici.
Trvalo to čtvrt hodiny, než Frank Sellers doprovázený místním p…
