Kapitola 3
Jel jsem přes Beaumont a Banning Pass s San Gorgonio Mountains po levici a San Jacinto tyčícím se do výše po mé pravici.
Když používáme služební auto, obvykle klientovi účtujeme patnáct centů za míli. A jak tak míle nabíhaly na tachometru, přemýšlel jsem o tom, jak budou Berta a klient reagovat na tak vysoký cestovní účet.
Berta vždy ječí, aby se výdaje držely co nejnižší, protože to znamená, že pro agenturu zůstane větší část honoráře jako zisk. A jízda na jih do Calexico se chystala udělat pořádný zářez do klientových třistapadesátí babek – jakmile naúčtuji mílovné a nadto vlastní cestovní náklady.
Na severní straně San Jacinto, které se zvedalo více než dvě míle nad mořem, byl stále ještě sníh, ale dole v údolí bylo horko, a jakmile jsem za sebou nechal Indio a cesta se začala svažovat k úrovni moře, začalo být až moc horko na to, aby se člověk cítil pohodlně. Berta nikdy neposlouchala, když jsem upozorňoval na to, že bychom mohli mít služební auto s klimatizací. Tvrdila, že celé naše ježdění je ve městě a tam je klimatizace víc pro zlost než pro užitek.
Nepodal jsem zprávu do kanceláře, ani jsem neřekl Bertě, kam jedu. Věděl jsem, že by chtěla slyšet podrobnosti a zdrželo by mě to. Ale stopa do Calexico byla jediná, kterou jsem měl a nemohl jsem si dovolit ji ztratit.
Když jsem dojel do Calexico, bylo pozdě odpoledne.
Calcxico a Mexicali jsou prakticky jedno město. Calexico na severu, Mcxicali na jihu a na dvě města je rozděluje pouze mezinárodní hraniční plot mezi Spojenými státy a Mexikem.
A teď, přemýšlej, Donalde. Nanncie neměla auto. Musela jet autobusem. A taky pravděpodobně neměla zrovna nadbytek peněz. Cítil jsem, že určitě nezůstala v docela elegantním hotelu De Anza. Ve skutečnosti jsem si nebyl jistý, zda je vůbec ještě v Calexico. Jediná stopa, kterou jsem mohl sledovat, byla adresa společnosti General Deliveiy. Ona zatím klidně mohla přejít hranici a zmizet v Mexicali.
Věděl jsem, že mě čeká spousta rutinní, nudné práce.
Měl jsem s sebou speciální obálku, kterou jsem použil jako návnadu Adresoval jsem ji Nanncie Armstrongové do General Delivery a hodil do poštovní schránky.
Pokud nejste od FBI pošta vám o svých klientech nevydá žádné informace, ale použití této speciální obálky je dobrý způsob, jak získat potřebné informace v přiměřeně krátkém čase.
Obálka, kterou jsem měl, byla vyrobena speciálně pro tento účel. Je příliš velká, aby si ji člověk mohl schovat do kapsy nebo kabelky. Má na sobě červené a zelené pruhy, takže je tak nápadná jako jasně červena vázanka na pohřbu. Odešlete obálku, zaparkujete na místě, odkud můžete sledovat dveře pošty, a budete pečlivě pozorovat lidi, kteří vcházejí a vycházejí, hlavně v dobu, kdy se rozděluje a vydává pošta.
Pokud osoba u přepážky General Delivery požádá o poštu a tam obdrží onu obálku, nemůže si ji vložit do kapsy, pokud je to muž, a pokud je to žena, nevleze se jí do kabelky. Subjekt vyjde ven, obálku drží v ruce a obvykle se zastaví na chodníku, aby ji otevřel a přečetl si co mu došlo.
Tato obálka má uvnitř inzerát, obvyklý návrh na investici do nemovitostí a osoba si pomyslí, že je to pouze součást rozsáhlé kampaně.
A detektiv, který pozoruje poštu, má dost času, aby si osobu pořádně prohlédl a připravil se na sledování.
Poté, co jsem hodil obálku do schránky, projel jsem se ulicemi Calexico a udělal si seznam motelů a penzionů. Nedělal jsem si příliš velké naděje, protože jsem měl pocit, že pokud přešla do Mexika, nebude si pravidelně vybírat poštu v Calexico.
Stejně jsem si ale udělal seznam motelů, zašel do veřejné telefonní ústředny a začal s telefonáty.
Pokaždé jsem začal: „Tady je Acme Credit Agency. Máte u sebe zaregistrovanou ženu, která nemá auto, ale přijela taxíkem. Jmenuje se Debora Smith. Můžete mi říci, v kterém čísle je ubytovaná?“
Nepochodil jsem asi na třech místech, až v Maple Leaf jsem se nečekaně chytil.
„Máme tady ženu, kterou jste nám popsal,“ odpověděl hlas ve sluchátku. „Přijela taxíkem se dvěma kuf…
