XIII
Mason vstoupil do haly hotelu Christy a na chvilku se zastavil, aby si uspořádal myšlenky. Sylvii nikde neviděl. Odkráčel k výtahu, dal se vyvézt do pátého poschodí, rychle prošel chodbou k pokoji číslo 519 a zaklepal na dveře. Za okamžik uslyšel zevnitř nějaký pohyb, ozvalo se odemknutí zámku a dveře se otevřely.
Na prahu stál štíhlý, téměř frajersky oblečený muž v šedivém dvouřadovém oděvu a nepřátelsky pohlížel na Masona.
„Tak jsem tady, Oxmane,“ řekl bez okolků advokát. Oxman na okamžik zaváhal, pak ustoupil stranou a podržel návštěvníkovi otevřené dveře. Když Mason vešel dovnitř, zavřel Oxman dveře, zamkl a zasunul pojistný zámek.
„Opustil jste svůj hotel značně náhle,“ začal Mason přívětivě.
Oxman pokynul dokonale pěstěnou rukou ke křeslu. Na prostředníku se mu přitom zatřpytil velký briliant. Od vlnitých vlasů, které měl pečlivě sčesané nazad, se ostře odráželo prudké světlo pronikající oknem. Jeho oděv byl naprosto bez poskvrny, čerstvě vyžehlený a střevíce se mu leskly jako zrcadlo. Když se Mason posadil, sedl si Oxman na roh postele a dal si mezi záda a stěnu polštář. Po chvilce mlčení řekl: „Chtěl jsem se vyhnout novinářům.“
„Nechtěl jste se náhodou vyhnout policii?“ zeptal se Mason.
Na Oxmanových rtech přelétl pobavený úsměv, „Ne,ya se policii nevyhýbám,“ odpověděl.
Mason na něj upřeně hleděl a představil se: „Jsem advokát Perry Mason.“
„Ano, vím, kdo jste,“ řekl Oxman bezbarvým tónem. „To vy jste odešel ze svého bytu značně náhle, nemám pravdu, Masone?“
Mason se usmál: „Ano, měl jsem nějaké jednání.“
„Věděl jste, že vás hledá policie?“ zvídal Oxman.
Mason zvedl udiveně obočí: „Že mě hledá?“
„Ano.“
„Z čeho mě obviňují?“
„Z vraždy,“ řekl suše Oxman. „Mám za to, že konkrétně jste obviněn z nadržování po dokonání trestného činu.“
„Hm, to mám tedy štěstí, že jsem vás našel,“ reagoval advokát.
„Tak jen pokračujte,“ vyzval návštěvníka Oxman. „Jděte rovnou k věci.“
„Z novin se dovídám,“ začal advokát, „že jste koupil od Sama Grieba nějaké dlužní úpisy.“
„A co má být?“
„A hotově jste mu je zaplatil.“
„Opravdu?“
„Zaplatil jste mu za ně penězi, které byly nalezeny v levé horní zásuvce Griebova stolu.“
„Myslím, že je to tak.“
Po jeho slovech vytáhl Mason zvolna a teatrálně z kapsy tři dlužní úpisy, které téhož dne ráno podepsala Sylvie Oxmanová v hotelu. „Podívejte se na tyhle,“ řekl.
Oxman poposedl na posteli kupředu. Mason si dal nohy křížem a pevně tiskl zmíněné tři dokumenty k stehnům, takže si Oxman mohl prohlédnout všechny tři podpisy.
„No a co?“ odvrkl Oxman.
„Jestli jsou tohle původní, originální dlužní úpisy, Ox-mane, co pro vás z toho vyplývá?“
Oxman unuděně zívl, poklepal si na rty čtyřmi šlechtěnými prsty a řekl: „Opravdu, Masone, čekal jsem od vás něco chytřejšího.“
„Napadlo vás někdy,“ pokračoval Mason, „že jestli já mám originální dlužní úpisy, jsou ty, které máte vy, pusté padělky?“
„Já si ale nemyslím, že by mi Sam Grieb prodal paděl-ky.“
„Můžeme před soudem prokázat, že jsou padělané.“
Oxman pomlaskával jazykem po patře. „Grieb by mi nikdy neprodal padělané dlužní úpisy,“ pokračoval. „Nebylo by od něj hezké, aby mi dal padělky. Ovšem, jestli to skutečně jsou padělky – což se teprve musí dokázat –mohu těch sedm a půl tisíce dolarů dostat z Griebovy pozůstalosti. Vidíte, Masone, že já osobně nemám co ztratit. Dokud nedokážete, že to skutečně jsou padělky, mohu za ně dostat zaplaceno, jako by byly pravé. Jestli dokážete, že jsou padělané, pak na podkladě vašeho důkazu mohu za ně získat úhradu z Griebovy pozůstalosti.“
„Tak takhle si to představujete, co?“ zeptal se advokát.
Oxman přitakal.
„To všechno jste si předem promyslel pro případ, že byste se setkal s originálními dlužními úpisy.“
Oxman opovržlivě mávl rukou k dlužním úpisům, které držel Mason v ruce a řekl: „Zachovejte klid. Tyhle úpisy nedokazují vůbec nic, Masone.“
„Jak to, že ne?“
„Jste Sylviin obhájce. Od chvíle, kdy vyšlo mnou podepsané prohlášení v novinách, určitě jste se s ní setkal. Může podeps…
