V
Kapičky sražené mlhy se třpytily Perrymu Masonovi na ohrnutém límci převlečníku, když stál v telefonní budce automatu v pobřežní čtvrti. Také jeho hnědý plstěný klobouk byl pokryt lesknoucími se kapkami. Každou chvíli si dával před oči levou ruku s hodinkami. Náhle přerušil ticho zvuk zvonku v budce. Mason zvedl sluchátko téměř v okamžiku, kdy se ozvalo zazvonění a uslyšel ženský hlas: „Je tam pan Perry Mason, prosím?“
„Ano, tady je Perry Mason.“
„Mluvte, prosím.“
Ve sluchátku se Masonovi ozval hlas Paula Drakea: „Tak poslouchej, Perry, Duncan podal žalobu. Dostal obsílku s příkazem ukázat objekt, o který jde, a je na cestě k nábřeží se zástupcem okresního šéfa policie, který tam má předat patřičné dokumenty. Míří přímo k plovoucí herně.“
„Díky, Paule,“ řekl Mason. „Až zase budeš mít na drátě své lidi, pověz jim, ať nesledují Duncana dál než k přístavišti.“
„Prima,“ odpověděl detektiv. „Ale poslouchej, Perry, mám pro tebe ještě něco. Volal mi agent, který sleduje Franka Oxmana, a oznámil mi, že dotyčný je na cestě k nábřeží.“
„Jak je to dlouho?“ zajímal se Mason.
„Asi tak před půlhodinou.“
„To tedy znamená, že Oxman dorazí na loď dříve než Duncan?“
„Vypadá to tak.“
„To může zkomplikovat situaci,“ poznamenal advokát. „Grieb je zřejmě…“
„Počkej chvilku,“ přerušil ho Drake. „Ještě něco důležitého nevíš. Sylvie Oxmanová někam odešla a moji agenti jí nemohou přijít na stopu. Poslal jsem své lidi střežit její byt, a pro jistotu jsem uložil dalšímu muži nespustit z očí její služebnou. Ta teď vyšla ven a nesla jeden ze Sylviiných kožichů. Můj agent se pustil za ní a měl štěstí. Služebná se setkala se Sylvií a jemu se naskytla možnost zatelefonovat mi a vyžádat si další pokyny. Samozřejmě jsem mu řekl, ať nechá služebnou plavat a pověsí se na paty Sylvii.“
„Ví se, kam jde?“ zeptal se Mason. „Tady je teď příšerná mlha, Paule, a podle toho kožichu lze soudit, že Sylvie má namířeno na tu hráčskou loď.“
„Toho se obávám,“ řekl Drake. „Je tady ale ještě jedna zvláštnost, Perry. Protože jsem musel na tenhle případ nasadit tolik lidí, neměl jsem možnost všechny důkladně prověřit. Právě teď jsem zjistil, že agent, který sleduje Sylvii, osobně zná Duncana i Grieba. Bude to nějak vadit?“
„To je docela možné. A vědí ti dva, že je detektiv?“
„Ne, myslím, že to nevědí. Podařilo se mi vypátrat, že ten chlapík – jmenuje se Belgrade – byl jakýmsi společníkem Duncana a Grieba, a ti ho pustili k vodě. Domnívám se, že tím přišel o pár tisíc dolarů. Protože to byly jeho jediné peníze, musel si shánět práci. Předtím byl detektivem, a když se u mne ucházel o přijetí, líbil se mi a vzal jsem ho na zkoušku. Zdálo se, že se činí, a proto jsem ho začal pověřovat nějakými úkoly.“
„Jestli je to tak,“ odpověděl zvolna Mason, „myslím, e bys ho neměl pustit až na loď, Paule. Mohlo by to zkomplikovat situaci.“
„Přesně to mě napadlo,“ řekl Drake. „Víš, sledování služebné byla docela běžná záležitost, ale když pak ten chlápek narazil na Sylvii, vzpomněl jsem si, že měl něco společného s provozovateli hazardních hern a zapátral jsem v jeho minulosti. Jen tak mimochodem, ten člověk tvrdí, že z oné dvojice je větší a nebezpečnější lump Duncan, a že lotři jsou oba.“
„Dobrá,“ poznamenal Mason, „raději bys ho měl stáhnout než odpluje k té lodi.“
„Ano, posílám do přístavu chlapíka, aby Belgrada vystřídal. Jmenuje se Staples. Snad si na něj vzpomínáš –pracoval na tom případu Daltonovy vraždy. Nevím ovšem určitě, zda se Sylvie vydala na loď. Jestli ano, provedu vystřídání.“
„V pořádku, Paule,“ kvitoval Mason. „Máš ještě něco nového?“
„To je všechno, Perry, ale poslyš, co ti chci povědět. Nelíbí se mi, jak se to vyvíjí. Hraješ si s ohněm. Ti patroni té herny jsou darebáci, a jestli Grieba napadne, že jsi Duncana k té lumpárně podnítil ty, nemusí to dobře skončit. Až přijdeš na tu loď, budeš na širém moři a chlapi, kteří tvoří posádku, jsou velice ostří hoši.“
„Nedělej si starosti,“ odpověděl Mason. „Všechno dobře skončí.“
„A nezapomeň,“ pokračova…
