VI
Mason se díval po lidech, kteří se kupili kolem ruletových stolů. Přesvědčil se, že u žádného stolu není Sylvie Oxmanová, ani nespatřil detektiva, kterého Paul Drake pověřil jejím sledováním.
Vyšel z herny na palubu, která byla zmáčená mlhou. U zdviženého přístavního můstku pro motorové čluny byla shromážděna skupinka návštěvníků. Jakýsi muž stojící při okraji hloučku čekajících mlátil do pantu, který držel mřížový přístavní můstek. Jiný host se zlobně tázal: „Jak dlouho to bude trvat?“
Barman Jimmy si sundal bílou zástěru, zlatem lemovanou čepici si stáhl do čela a konejšivě, jako člověk, který se naučil jednat přes barový pult s opilci, říkal: „Nebude to trvat dlouho. Kvůli bezpečnosti jsme museli tyhle panty zesílit. Víte přece, že bezpečnost má přednost přede vším. Až je upevníme, během minuty bude můstek spuštěn a budete se moci vydat na cestu ke břehu. Dnes večer pendlují čtyři motorové čluny a všechny budou čekat tady nablízku, aby vyložily přijíždějící návštěvníky, nechaly nastoupit odjíždějící a odrazily k pobřeží… Proč nejdete dovnitř, kde je teplo? Jakmile bude přístavní můstek spuštěn, hned vás zavoláme.“
„Jak můžeme vědět,“ protestoval rozčilený návštěvník, „že to není podfuk, který nám má zabránit opustit loď s penězi, které jsme vyhráli? Já jsem vydělal sto dolarů a tohleto se mi vůbec nelíbí.“
„Vraťte se do baru a zaplaťte si z té výhry panáka. Bude vám po něm líp.“ Barmanova slova vyvolala všeobecnou veselost.
Mason se vmísil mezi čekající. Sylvii Oxmanovou nikde neobjevil. Stál u zábradlí a zíral do mlžné tmy. Matně viděl červená a zelená světla dvou motorových člunů, které vyčkávaly poblíž lodi. Smích a žertovné poznámky, které zaléhaly z člunů, naznačovaly, že jejich pasažéři jsou ochotni chápat celou záležitost jako legraci a využívali vzniklé neobvyklé situace k seznamování s ženami, které se vydaly bez doprovodu zkusit štěstí v plovoucí herně.
Pak se advokát vrátil do osvětleného podpalubí a přistoupil k baru. Náhle uslyšel ženský hlas: „Tak jak se daří, pane Masone?“ Obrátil se a spatřil šelmovsky vyzývavý pohled šedých očí Matyldy Bensonové.
V dlouhých, elegantních večerních šatech, které obepínaly silný krk, mohutná ňadra a ramena, vypadala nanejvýš na zralou padesátnici. Sněhobílé vlasy měla sčesané dozadu do krátkého účesu. Její róba se třpytila stříbrem, které při každém pohybu zazářilo a soupeřilo se stříbrným leskem jejích vlasů.
„Tak co?“ zeptala se. „Mám za to, že už jste v plné práci.“
Mason se rychle rozhlédl kolem. Jimovo místo za barovým pultem zaujal mladý muž a usilovně se snažil uspokojit náhle zvýšenou poptávku po nápojích. Jeho ruce poletovaly mezi láhvemi za pultem a kontrolní pokladnou. Několik návštěvníků sedělo u baru v kabátech, s klobouky na hlavách a čekalo na spuštění přístavního můstku. Zdálo, že jsou plně zaujati svými vlastními starostmi. Nikde nebylo ani známky skrytého vnitřního napětí, které by se přítomných nepochybně zmocnilo, kdyby se dověděli, že na lodi došlo k vraždě.
„Pojďte sem a posaďte se,“ vyzval starou dámu Mason. „Potřebuji si s vámi promluvit.“
„Proč jste tak zachmuřený?“ zeptala se s úsměvem. „Neříkejte, že vám jdou na nervy! Viděla jsem tady pobíhat nějakého mužského v šedivém obleku. Vypadal ustaraně jako poplatník, který vyplňuje přiznání k dani z příjmu. Kdosi na něj zavolal ‚Pane Duncane‘, na něco se ho zeptal, a namísto odpovědi se dočkal zaklení. No, jestli jste do té míry rozzlobil naše protivníky, je to pro nás dobré znamení.“
„Mluvte tišeji!“ poručil jí Mason. „Posaďte se k tomuhle stolu.“
„Jestli chcete něco dostat,“ namítla, „budete muset jít k barovému pultu. Tak mizernou obsluhu jsem ještě neviděla. Barman je kdesi, na jeho místo za pultem musel přijít mládenec, který obsluhoval u hráčských stolů a…“
„Nepotřebujeme obsluhu,“ odmítl Mason, „ale potřebujeme si pohovořit. Tohle je příhodné místo. Všichni ostatní se kupí u baru. Tak – jak dlouho jste tady?“
„Jen chvíli,“ odpověděla s potlačovaným smíchem. „Byla jsem tu d…
