Kapitola sedmá
Strávil jsem neklidnou noc. Ačkoliv jsem se rozhodl, že se následujícího rána pokusím o útěk, čím víc jsem o tom uvažoval, tím víc mě opouštěla sebedůvěra.
Najisto jsem počítal, že Mazza bych uzemnit dokázal, ale byl tady ten japonský řidič. Zneklidňoval mne – představoval velkou neznámou. A k tomu problém s klíčkem od zapalování. Nechává ho řidič ve voze? Usoudil jsem, že to není pravděpodobné, ale kolem bylo plno stráží a mohl by si jednoduše myslet, že se nikdo k vozu, aby ho ukradl, dostat nemůže, a mohl by tam tedy klíč nechávat.
Potom jsem pouvažoval o těch vysokých železných vratech. Co kdyby vydržely náraz vozu, který by do nich rychle najel?
Byl bych v pěkném průšvihu, kdyby se od nich rolls odrazil. Přes všechny tyto pochybnosti jsem byl odhodlán to zkusit.
Právě jsem se holil, když jsem uslyšel Mazza, jak veze snídani. Doholil jsem se, vmasíroval si vodu po holení a šel do obýváku.
„Dobré ráno, Mazzo,“ řekl jsem. „Pojďme se trochu protáhnout. Nezaběháme si?“
Měl jsem v plánu oběhnout pozemek a skončit u garáže. Řeknu Mazzovi, že jsem ještě nikdy neviděl motor rollsu a abychom se podívali. Jen co se octneme v garáži, chtěl jsem ho uzemnit, vlézt do rollsu, zamknout se v něm, snad tam klíč od zapalování bude, a vyrazit.
„Dneska dopoledne jedete do kanceláře,“ zavrčel Mazzo.
Pronikavě jsem na něho pohlédl.
„Pan Durant se vrátil?“
„Paní Harriet nařídila. Snězte si snídani.“
Najednou jsem neměl hlad. Co se peče? Jestli se vrátil Durant s posledními lejstry k podpisu, potom už nemám moc času.
Vypil jsem kávu, snědl kousek toastu a šunku s vejci jsem nechal stát.
Mazzo zašel do ložnice. Šel jsem za ním a pozoroval ho, jak vytahuje ze skříně oblek. Uviděl jsem, že je to můj oblek! Začal jsem panikařit.
„Neberte si masku,“ řekl Mazzo. „Jedete do kanceláře jako vy. Jasný?“
„O co jde?“
„Moc žvaníte. Dostáváte zaplacíno, abyste dělal, co se vám řekne. Oblíkněte se. Odjíždíme do půl hodiny,“ a s tím mě nechal tak. Dlouhou chvíli jsem nehybně stál a srdce mi divoce bušilo.
Jedete do kanceláře jako vy!
To mohlo znamenat jediné: Durant se vrátil s posledními listinami, které mám podepsat, a pak mi řekne, že můžu jít. Nejspíš nařídí, aby mě Mazzo zavezl na letiště v Miami. K letadlu do Los Angeles.
Cestou na letiště pocítím bodnutí jehly a přestanu existovat.
Panejo! Ale že jsem měl nahnáno!
Přistoupil jsem k domácímu baru a nalil si koňskou dávku skotské. Obrátil jsem ji do sebe, jako by to byla voda, a pak jsem nehnutě stál, dokud nezačala účinkovat. Vzpružila moji ochabující odvahu.
Ale jdi, Jerry, řekl jsem si. Ještě nejsi bradou vzhůru.
Rozhodl jsem se, že až dorazím do kanceláře, odmítnu cokoli podepisovat. To jim udělá čáru přes jejich vražedný plán. Co budou moci dělat? Alespoň taktikou odkladů získám čas.
Trochu mi to zvedlo náladu. Oblékl jsem se do vlastních šatů a bot. Potom co jsem nosil vybrané obleky Johna Merrilla Fergusona, připadal mi můj vlastní oblek příšerný, jak jsem se tak obhlížel v nástěnném zrcadle. Zapomněl jsem, jak ošuntěle jsem vypadal. Žádný div, že mě Lu Prentz přestal zvát na oběd. Vypadal jsem přesně na to, co jsem byl: nezaměstnaný, šupácký herec epizodních rolí.
Pak jsem si vzpomněl, že mám v bance sedm tisíc dolarů. Pokud bych se dokázal vyhrabat z téhle šlamastyky, obnovil bych si šatník a otravoval Lua tak dlouho, až by mi obstaral práci. Nejdřív se ale musím z tohohle průšvihu dostat!
Mazzo neslyšně vešel do místnosti a řekl: „Budete potřebovat svý šminky.“
„Co to všecko znamená?“ chtěl jsem vědět.
„Slyšel jste, co jsem řek! Sbalte si to!“
Jen klid, napomenul jsem se, když jsem kráčel do koupelny. Nezapomínej, že poslední slovo máš ty – žádné podepisování.
Do kufříku s líčidly jsem přibalil masku, knírek a obočí. Mazzo mi kufřík vzal. Na posteli ležel kufr a v něm zabalený Fergusonův mohérový oblek, který jsem nosil. Mazzo vsunul kufřík s líčidly do kufru, přiklopil víko a zacvakl zámky.
„Půjdem.“
Sešli jsme po schodech k otevřenému hlavn…
