Kapitola devátá
Palmové listy ševelily v lehkém vánku. Moře se blyštělo na slunci. Pláž byla jako stříbrný koberec.
Co po tom komu sakra bylo?
Zahltily mě zklamání, zlost a osamělost.
Chtěl jsem Soniu! Potřeboval jsem ji!
Seděl jsem na verandě a upíral pohled na prázdnou pláž. Racek zakroužil ve slunci a s žalostným křikem odletěl pryč.
V duchu jsem slyšel hlas personálního referenta: Slečna Malcolmová udělá, co jí řeknu já.
Přinutil jsem se ke klidu. Jestli si tenhle kašpar představuje, že mi může diktovat, potom bude překvapený!
Tohle bylo jenom mezi Soniou a mnou! K čertu s ním!
Rozhlédl jsem se, zvedl se a přešel ke skupince palem, kde jsem ve stínu zaparkoval mercedes. Dojel jsem k závoře. Strážný, zase další snědý, nebezpečně vyhlížející pořízek, na mne krátce pokývl a zvedl závoru.
Odjel jsem do města. Bylo pět minut po páté. Neměl jsem ponětí, kdy zaměstnancům Fergusonovy společnosti končí pracovní doba. Zadoufal jsem, že pokud už mají padla, budou odcházet zadním vchodem. Byla to možnost, kterou jsem musel zkusit.
Vzal jsem to postranní ulicí vedoucí k zadnímu vchodu a podzemním garážím. Našel jsem místo k zaparkování, zajel s vozem k obrubníku a usadil se k čekání. Stál jsem na dobrém místě. Viděl jsem na výjezd z garáže. Viděl jsem strážného u závory.
Čas se vlekl. Neustále jsem se díval na hodinky. Krátce po šesté začali zaměstnanci odcházet. Nejdříve se z garáže vynořily vozy. Pozoroval jsem lidi za volanty: všechno to byli dobře oblečení řídící pracovníci.
O takových dvacet minut později se vyhrnuli ti méně důležití: sekretářky a úředníci. Všichni kráčeli pěšky.
Nastartoval jsem a s bušícím srdcem se předklonil. Ten proud mužů a žen jako by nebral konce – někteří si povídali, jiní se zastavovali, aby prohodili pár posledních slov.
Pak, jsem ji uviděl. Přicházela po rampě. Na sobě měla senzační béžové šaty a kráčela cílevědomě a sama.
Nikdo s ní nemluvil, nikdo na ni nezamával. Byla mezi zaměstnanci nová.
Pustila se po ulici směrem na hlavní bulvár. Dal jsem jí značný náskok a pomalu se za ní rozjel.
Jen jsem se ocitl na bulváru, začal jsem mít potíže. Musel jsem zajet s vozem do proudu vozidel, miřících k domovu, a jen jsem v něm uvízl, obklopily mě pomalu jedoucí vozy. Viděl jsem ji svižně kráčet po chodníku. Pokusil jsem se zpomalit, ale netrpělivé zahoukání klaksonu vozu za mnou mě přinutilo jet dál. S klením jsem ji předjel. Nikde jsem neviděl místo k zaparkování. Když jsem ji míjel, chtěl jsem zastavit, ale ten klakson mě znovu přinutil pokračovat v jízdě. Málem jsem vrazil do auta před sebou, jak jsem ji sledoval ve zpětném zrcátku. Kráčela dál, ale už jsem ji nechával daleko za sebou.
Chodník byl stejně přelidněný jako bulvár. Jestli jsem ji ztratil! Nevěděl jsem, kde bydlí. Pak jsem před sebou uviděl nějaký vůz, jak pomalu vyjíždí od chodníku a zařazuje se do proudu vozidel. Zajel jsem na jeho místo, ani jsem nezamkl dveře a rozběhl se nazpátek po chodníku, kličkoval mezi lidmi a horečnatě se po ní rozhlížel.
Zahlédl jsem ji, když odbočovala do vedlejší ulice. Běžel jsem, prodíral se proudem lidí, až jsem doběhl do té postranní ulice.
A tam byla, kráčela rychle, už ji žádný dav neobklopoval. Přidal jsem do kroku a dohonil ji.
„Sonio!“
Prudce se otočila.
Na chodníku bylo jen pár lidí. Šli si po svých a nás si nevšímali.
Zůstala na mne koukat.
„Co chcete?“
Tohle nebyla Sonia, o které jsem snil. Tvářila se nevlídně a oči měla vyděšené.
„Sonio!“ opakoval jsem, když jsem se zastavil vedle ní. „Já…“
Dál jsem se však nedostal.
S neochvějným odhodláním prohlásila: „Nechte mě na pokoji! Nechci s vámi mít nic společného! Nechte mě na pokoji!“
„Ale poslyšte, nesmíte mít obavy kvůli tomu šaškovi Macklinovi. Jsem osobní asistent pana Fergusona. Nemusím se řídit těmi jejich hloupými pravidly. Pokud vás pozvu na večeři, nebudou z toho žádné potíže. Já…“
„Žádné potíže pro vás, pane Stevensi!“ odsekla. „A nyní vyslechněte vy mě! Získat tohle místo mě stálo spoustu dřiny. Jsem zaměst…
