PÁTÁ KAPITOLA
ZVOLNIL AŽ NĚKDE u Šesté avenue. Hodiny ve výkladu holičství mu prozradily, že je za deset minut pět. Prošel kolem několika dveří, zastavil se před obchodem s výtvarnými potřebami, a než zase popadl dech, předstíral, že se dívá do výlohy.
Za deset minut pět. Kristepane, jak už je to dlouho, co si šlehnul naposledy? Snažil se spočítat, kolik hodin od té doby uplynulo, ale dokázal si vybavit jenom jedinou věc – kyprou blondýnu s plechovou krabičkou v ruce.
Bude se muset spojit s Louiem. Policajti sem, policajti tam, takhle to už nemůže jít dál. Kvapně došel k obchodu s cigaretami na rohu, vstoupil dovnitř, zavřel se do telefonní budky a vytočil Louieho číslo.
Čekal a v duchu poctivě počítal vyzváněcí tóny. Po šestém to vzdal.
Zavěsil sluchátko, posadil se do budky a složil ruce do klína. Tam venku, za těmihle dveřmi, před tímhle obchodem, se rozprostíralo město, obrovské a tiché ve své nedělní jednoduchosti.
Někde tam venku běhá ten hajzl, pomyslel si.
Náhle v něm vzkypěl obrovský vztek. Věděl, že kdyby toho mizeru dostal do rukou, dokázal by ho bez milosti uškrtit. Ale jak ho dostat? Jak se dá vypátrat vrah?
Vzpomněl si na bar Eso. Třeba by mohl narazit na nějakou stopu právě tam. Ale vyplatí se vůbec něco takového riskovat? Jak dlouho potrvá, než Dale Kramer práskne policajtům, že má Ray obarvené vlasy? A jak dlouho potrvá, než policajti rozešlou jeho nový popis?
Byl sám, sám v celém tomhle městě, sám proti policajtům, sám proti tomu člověku, co nadělal Eileen díry do břicha. Právě tohle bylo na všem nejhorší. Ta samota.
Jasně, jen se polituj, ty pitomej mizero. Čí je to všechno vina, když ne tvoje? Já vím, odpověděl si v duchu. Ale – Náhle se zarazil. Už skutečně magoří – začíná si povídat sám se sebou. Za chvíli začne mluvit nahlas, jako nějaká dvouhlavá saň.
Tak dobře, co teď? Zpátky do hotelového pokoje anebo do Esa? Rozhodl se okamžitě. Hned nato vyšel z budky. Sakra, vždyť nemá co ztratit – kromě vlastního života.
* * *
ESO VYPADALO NAVLAS STEJNĚ jako všechny ostatní bary v ulici. Jako kdyby je někdo namnožil přes kopírák. Ray bleskově přeletěl pohledem nevelký parket, nízký stupínek pro kapelu, roztroušené stoly. Potom zamířil přímo k baru a vybral si stoličku vedle jakési brunety. Dívka k němu byla otočená zády, a když se Ray posadil, neotočila se k němu. Zvedl ruku a mávl na barmana.
„Ano, pane?“ Byl to růžolící chlapík s rezatou hřívou, která mu padala do čela.
„Policie,“ řekl Ray. Znovu ho přepadl starý známý strach. Změřil si barmanův obličej přísným pohledem a uvažoval, jestli to není tentýž člověk, který ho obsluhoval, když se tady večer seznámil s Eileen.
„Začíná to tady připomínat pátej okrsek,“ utrousil barman. „Zase kvůli Eileen Chalmersový?“
„Ano.“
„Tak spusťte,“ řekl barman a pokrčil rozložitými rameny. „Ale vůbec to nechápu.
Měl jsem dojem, že už v tom, vy policajti, máte jasno.“
„Jasno?“
„No samozřejmě. Ten feťák. To je přece váš člověk ne?“
„Možná že ne,“ odpověděl Ray.
„No, asi vy sami víte nejlíp, co a jak. Ale viděl jsem už fůru hadráků, a žádnýmu z nich bych nevěřil, ani co by se za nehet –“
„Rádi bychom to posoudili ze všech úhlů,“ skočil mu Ray do řeči. Zabořil obličej do dlaní, protože ho zaplavila vlna zuřivého vzteku na tohohle člověka, který ho tak klidně odsoudil jenom kvůli tomu, že je narkoman.
„Unavenej, co?“ zajímal se barman.
Ray odlepil dlaně od obličeje. „Ano. Ano, já –“
„Nemusíte mi nic vysvětlovat. Dovedu si představit, jakej je to pro vás mládence záhul honit se za takovým hadrákem.“
„K té Eileen Chalmersové –“ začal Ray.
„Na celým světě neměla jedinýho nepřítele,“ prohlásil barman. „Bylo to asi to nejsladší stvoření, jaký si dokážete představit.“
„Promiňte,“ ozval se náhle tichý hlas.
Ray se otočil a spatřil ty nejhřejivější hnědé oči, na jaké v životě narazil. Dívka, která seděla vedle něj, se teď na své barové židličce otočila a dívala se mu přímo do tváře, rty mírně pootevřené, v ruce sklenku martini.
„Nechtěla jsem poslouchat…
