SEDMÁ KAPITOLA
JAKMILE SE SLUNCE ZHOUPLO za obzor, oblohu zahalil soumrak a vytvořil na ní levandulové, rudé a oranžové šmouhy. Neonová mihotající se světélka se probrala k životu a vykřikovala své reklamy na celou Broadway. A lidé začali vylézat ze svých děr – zvědaví, lhostejní, dychtiví, znudění hledači zábavy. Muži v klasických košilích s dlouhými rukávy a dívky v lehkých bavlněných šatech. Námořníci v přiléhavých bílých stejnokrojích s našikmo nasazenými čepicemi, prodavači popcornu, šlapky, vousatí jazzmani s barety na hlavě, slepec se psem a harmonikou a opilá žena s vlasy nabarvenými henou a se shrnutými punčochami, ležící před vchodem do fotografického ateliéru.
Ray rázoval po ulici. Jedna hodina a třicet minut. Olízl si rty. Téměř fyzicky cítil, jak se mu jehla noří do paže, viděl, jak mu žíla dychtivě nabývá na objemu. A jak se mu pak po celém těle rozlévá teplo… a potom náhle hopl… a všechno bude v pořádku.
Zase bude ve formě.
Zhluboka vzdychl, nasál do sebe teplý večerní vzduch a nastavil obličej svěžímu vánku. Bylo jaro jako vymalované.
„Někteří lidi potřebují strašně moc, Rayi. Já potřebuju jenom jaro, trochu přítmí a tebe.“
Ta slova mu vytanula na mysli úplně mimoděk, vynořila se z jakéhosi zastrčeného koutu jeho paměti. Téměř slyšel její hlas, téměř viděl, jak se jí zvlnily rty, když ta slova zašeptala a zalapala po dechu. Pevně mu tehdy stiskla ruku a jejich pohledy se na okamžik setkaly. Z těch očí vyzařovala upřímnost, otevřenost, poctivost. A láska. Jejich pohledy se do sebe ponořily a řekly si navzájem všechno, co se dalo říct a co mělo platit navěky.
Divoce potřásl hlavou ve snaze zapudit tu vzpomínku. Časy se změnily, všechno je teď jinak. Pro Jeannie už u něj není místo. Je to pryč, konec.
Vzpomínka se však potlačit nedala, nedokázal ji zahnat pouhým potřesením hlavy.
Stále viděl ty modré oči i kaštanové vlasy, tak hedvábně jemné pod dotekem jeho prstů. V duchu se vrátil o několik let nazpátek – byly to skutečně roky? – a před očima mu defilovaly různé situace a v uších mu zněly útržky téměř zapomenutých melodií: Jeannie v županu, Jeannie v plavkách, Jeannie v džínových lacláčích postříkaných barvou, Jeannie v posteli. Přejel si rukou po čele. Nebylo to k ničemu. Vůbec k ničemu.
Kde se s ní ale seznámil? Zalistoval v paměti a vrátil se nazpátek. Až k dívce v bílých pikových šatech a s vlasy jako plápolající oheň, s opálenýma nohama a modrýma jiskrnýma očima v oválné tváři.
Stála vedle nízkého pódia pro kapelu a opírala se o hrazení, ňadra podepřená zkříženými pažemi. Ray si vzpomínal, že tenkrát hráli v jednom z městských parků skladbu Hvězdný prach a zpěvná melodie v tlumeném podání trubek se nesla večerním vzduchem vzhůru, nad dvojicemi, které kroužily po betonové taneční ploše a nad hlavou jim zářily miliony hvězd jako diamanty na černém sametu.
Zvedl tenkrát hlavu, spatřil ji, jak tam stojí, a všiml si jejího pohledu. A později, po skončení taneční série, k ní přistoupil a nabídl jí cigaretu. Hlas měla mladistvý, ale vycházel hluboko z jejího nitra, jako kdyby každé slovo, které pronesla, tvořilo součást jejího těla, stejně jako všechno, co z ní vyzařovalo navenek. Chvíli si spolu povídali, a když taneční večírek skončil, čekala na něj.
„Normálně tohle nedělám,“ řekla mu a vrhla na něj letmý pohled, jako kdyby v jeho výrazu hledala důkaz, že jí věří.
„Já vím. Poznám to.“
Šli spolu parkem, měsíc je zaléval bledým světlem pronikajícím skrz propletené větve stromů a on žertoval o tom, jak je příjemné být klavíristou, který s sebou nemusí vláčet domů svůj hudební nástroj. Ona mu na to odpověděla, že by bylo strašné, kdyby hrál na kontrabas.
Potom se ocitli na neosvětleném místě mezi stromy a on ji vzal za ruku, pevně ji sevřel v dlani a ona mu odpověděla stejně vřelým stiskem. Stála v tu chvíli přímo proti němu, její mladé tělo se chvělo a z jejích vlasů vyzařovala vůně, která mu hladila chřípí – svěží vůně šamponu. Zlehka se svými rty dotkl Jeanniiny tváře, nesmírně hladké a je…
