DVANÁCTÁ KAPITOLA
TRÁVÍM ŽIVOT V TELEFONNÍCH BUDKÁCH, pomyslel si Ray. Od té doby, co zabili Eileen, žiju hlavně v budce.
Ze sluchátka byl cítit štiplavý zápach potu. Ray nakrčil nos, čekal a poslouchal vyzváněcí tón.
No tak, zvedni to!
„Haló?“ Tichý hlas na druhém konci linky nabudil Rayovy smysly. „Babs?“
„Rayi! Zlato, kde se schováváš? Jsi v pořádku? Málem jsem –“
„Jsem v pořádku, Babs. Vážně.“
„Zlato, drahoušku, proč jsi zmizel? Neměla jsem tě nechat odejít. Vůbec jsem pak nezamhouřila oči. Já –“ Ray se zakřenil. „Já taky ne, zlato.“
„Kde teď jsi, Rayi?“
„Ve Východní třiasedmdesáté. Potřebuju si skočit k doktorovi.“
„K doktorovi? Určitě je všechno v pořádku, Rayi?“
„Když se to tak vezme, tak jo, zlato. Nejdu tam kvůli sobě.“
„Och.“
„Můžu k tobě dneska večer přijít?“
Ještě víc ztišila hlas. „Copak se mě musíš dovolovat, Rayi?“
„Takže se uvidíme.“
„Nechám klíče v recepci.“
„Ty nebudeš doma?“
„Ne. Dneska večer zpívám. Ten pokrytec Kramer usoudil, že tryzna už skončila.“
„Fajn, budu tam.“
„Drahoušku?“
„Ano?“
„Dávej na sebe pozor.“
„To budu.“
„Měj se, zlato.“
„Ty taky.“
Zavěsil a chvíli počkal, než se mu zklidní bouřící se žaludek. Kristepane, to je ale ženská! proletělo mu hlavou.
Doktor Leo Simms byl ušlechtile vypadající muž, který trochu připomínal zestárlého Errola Flynna. Ruce s pečlivě zastřiženými nehty měl položené před sebou, prsty sepjaté.
„A vy jste její bratr?“ zeptal se Raye. Zvedl při tom obočí, ale ve tváři měl stále kamenný výraz.
„Ano,“ odpověděl Ray.
„Hmm. Nuže, ano, pane Chalmersi, vaše sestra byla těhotná.“
Ray přikývl a zadíval se do doktorových chladných modrých očí. Vlasy, předčasně zešedivělé, měl na skráních hladce sčesané dozadu.
„Jak dlouho?“ pokračoval Ray.
Doktor Simms sklapl částečně sepjaté prsty a pak položil dlaně na stůl. „Odhadli jsme to na tři měsíce.“
„Kdy jste ji viděl naposledy?“
„Ráno před tím, než ji zavraždili. Dost mě překvapilo, když jsem se o tom následující den dočetl v novinách.“
Rayovi se v hlavě ozval varovný signál.
„Měla o to dítě strach?“
„Ne, to vůbec ne. Ptala se mě na tytéž věci jako každá nastávající matka.“
„Věděl… věděl jste, že bere drogy?“
„Samozřejmě. Vysvětlil jsem jí, že s tím bude muset přestat. Už tak jsem se divil, že o to dítě ještě nepřišla. V podobných případech nastávající matka mezi prvním a třetím měsícem obvykle potratí.“
„Mohlo se stát… Chci říct, nebylo to riskantní? Být těhotná a závislá?“
„Ideální to rozhodně nebylo. Jistě víte, že matčin krevní oběh živí i dítě. Takový nápor stimulantů plod většinou nepřežije. Vlastně jsem čekal, že o to dítě přijde.“
„Ale co její smrt? Nemohlo –“
„Jestli ji nezavinilo její těhotenství? O tom pochybuji. Podle novin měla v břiše dvě díry po kulkách.“
„Ano. Samozřejmě. Já –“
„Paní Kramerová se nikdy nezmínila, že má bratra,“ vyhrkl najednou doktor Simms.
„A ani v novinách jsem nic takového nečetl. Docela pozorně jsem je sledoval. Dalo by se říct, že to bylo z osobního zájmu.“
Ray vstal ze židle. „No, děkuji vám, doktore Simmsi –“
„Měl byste odsud rychle zmizet, pane Stone,“ poznamenal doktor. „Jakmile vyjdete z téhle místnosti, volám polici .“
„Já ji nezabil,“ řekl Ray skoro úpěnlivě.
Doktor Simms došel k telefonu a položil ruku na vidlici. „Nic takového jsem neřekl.
Polici jsem vlastně okamžitě nezavolal právě kvůli tomu, že mě vaše návštěva zaujala.“
Pokrčil rameny. „Přesto je ale musím zavolat. Jistě chápete, že musím chránit svoji pověst.“
„Jistě.“ Ray se otočil a zamířil k velkým bílým dvojitým dveřím.
„Ještě jedna věc, Stone.“
„Ano?“
„Vaše vlasy. Jsou zase světlé. Možná se to policie nemusí dozvědět.“
Ray se na doktora dlouze zadíval a všiml si, že se na něj vlídně usmívá. „Děkuju,“ řekl Ray. „Děkuju.“
Zavřel za sebou mohutné dveře, prošel kolem několika těhotných žen sedících v čekárně a vyšel ven. Do očí se mu okamžitě opřelo slunce.
U chodníku zastavilo auto. Líně z něj vystoupili dva muži. Ray se otočil a zamířil k Park Avenue.
Bylo ospalé r…
