ŠESTÁ KAPITOLA
MASSINE ALFONSO
Massine Alfred
Massine Bartholomew
Massine Carol
Massine Charles
Sáhl do kapsy pro tužku, a když žádnou nenašel, propadl nervozitě. Zadíval se k pultu s lékárenským zbožím, a jakmile se ujistil, že je prodavač v jednom kole, chvatně vytrhl celou stránku z telefonního seznamu. Poskládal ji a zasunul si ji do postranní kapsy. Obrovské hodiny před klenotnictvím naproti přes ulici ukazovaly šest hodin a osmnáct minut.
Ray ZAKLEPAL na dveře a čekal.
Nervy mu znovu začaly vypovídat službu. Tahle práce mu vůbec nevyhovovala.
Neustále se při ní potil. A nelíbilo se mu, že je z něj štvanec. Cestou k Massineho bytu minul tři policajty a pokaždé měl pocit, jako kdyby se mu páteř zasouvala do lebky.
Netrpělivě znovu zaklepal.
„Hele, chcete ty dveře rozmlátit?“ Ten hlas byl hluboký a drsný. Ray slyšel, že se ke dveřím blíží těžké kroky, a zhluboka se nadechl.
Strčil ruce do kapes, aby se mu přestaly třást, a jakmile se dveře začaly otevírat, zase je vytáhl.
Dveře se rozletěly doširoka a odhalily muže téměř stejně vysokého jako Ray, se širokými rameny a mohutnou hrudí, která přecházela ve velice úzký pás. Na sobě měl tílko a pod ním hustý černý kudrnatý porost, který kontrastoval s čistě bílou bavlnou mužova spodního prádla. Byl hladce oholený, ale tváře a bradu mu pokrývaly modré stíny zítřejších vousů. Vyslal k Rayovi znechucený pohled a potom se mu zkoumavě zadíval do tváře.
„Kterej čert vás sem přines?“ zeptal se nevrle.
„Chci vám položit pár otázek ohledně Eileen Chalmersové,“ odpověděl Ray.
Výraz v Massineho obličeji se nijak nezměnil. „Jo?“
„Jo.“
Náhle mu v očích zasvitlo poznání. „Heleďte, vy jste ten chlápek, co k nám dneska odpoledne vtrhnul na zkouš –“
Ray si prorazil cestu dovnitř a zabouchl za sebou dveře. „Máte pravdu,“ odpověděl, překvapený svou vlastní chladnokrevností. Možná tu touhu po droze překonal. Třeba ji teď nějakou dobu nebude potřebovat.
Massine přistoupil ke stolku a vzal si z něj krabičku cigaret. Jednu vytáhl a pověsil si ji na dolní ret. S ledovým klidem škrtl sirkou a připálil si.
„Takže jste tady,“ řekl a vyfoukl oblak kouře. „A co teď?“
„Co víte o Eileen?“
„Nic.“
Ray přistoupil k Massinemu o krok blíž. Bubeník vyfoukl další oblak kouře. „Barbara Coleová tvrdí, že jste ji znal.“
Massine zhluboka potáhl z cigarety. „Samozřejmě že jsem ji znal.“
„Takže, co mi o ní povíte?“
„Nemám co, kamaráde. Právě teď po vás jde asi milion policajtů. Stačí když –“
Ray zasílil hlas. „Nechte těch nesmyslů.“
Bubeníkovi neušel výhrůžný tón v Rayově hlase. Ruka u úst mu v první chvíli zamrzla, ale hned nato Massine odlepil cigaretu od rtů. „Znal jsem ji z Kramerovy kapely,“ řekl. „Byla to Kramerova žena. To je všechno. O co vám sakra jde? Když jsme se viděli, pozdravili jsme se, a tím to končilo.“
„Lžete.“
„Hele, feťáku,“ vybuchl Massine. Hra na zdvořilost skončila. „Řekl jsem, že nepotřebuju –“
„Lžeš, ty hajzle.“ Ray si také přestal brát servítky. „Denně ses s Eileen vídal.“
„Jasně. Když zpívala s kapelou. Sakra, já –“
„A dokonce i potom, co z kapely odešla. Dokonce i potom, co přešla ke Scatu Lewisovi. Vídali jste se dennodenně. Proč?“
„Nevím, proč –“
Ray náhle mávl rukou a zasadil Massinemu ránu pěstí do hrudi. Cítil, jak se mu ruka boří dojemné bavlny a jak bubeník odskakuje dozadu.
„Přiznej barvu, Massine.“
„Nemám nic, co bych –“
Rayova ruka znovu vystřelila dopředu, ale tentokrát uštědřila Massinemu políček přes celou tvář.
„Mluv!“
„Chceš si hrát na drsňáka, feťáku. Já si zase dokážu hrát –“
Rayova ruka dopadla znovu, tentokrát razantněji. Bubeník trhnul hlavou, stiskl rty a zaťal zuby.
„Hele, ty hajzle,“ řekl Ray. „Už mám všeho dost a začíná se mi dělat špatně z toho, že ze mě někdo dělá ztracenou existenci, rozumíš? Chci vědět, co jste s Eileen každej den dělali, a chci to vědět rychle. Jsem dost netrpělivej člověk, tak to vyklop, Massine.
Okamžité!“
„Donuť mě k tomu, ty –“
Ray sevřel ruku v pěst a vyrazil s ní dopředu; to všechno jediným …
