Celá e-kniha Tak nahá, tak mrtvá ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
DESÁTÁ KAPITOLA
PRŠET ZAČALO VE ČTYŘI hodiny a dvanáct minut. Zpočátku se spustilo jenom lehké mrholení, poháněné silným větrem. Při chůzi se Rayovi opíral do obličeje a zanechával mu po sobě na tvářích chladný nepříjemný pocit. Pronikal mu skrz sako a dral se k němu kolem límečku u košile. Ulice byly takřka liduprázdné a svítily ve slabém vlhkém postřiku, jako kdyby je někdo nablýskal.
Potom však začalo boží dopuštění. Klikaté blesky si razily cestu po temné obloze a jasně zářily na pozadí černé oblohy. Hromy zpívaly svou dunivou píseň a déšť bičoval zemi obrovskými kapkami, zaplavoval ulici a řítil se po chodníku jako rozběsněné boží dopuštění.
Ray si zvedl límec a strčil ruce do kapes. Sklonil hlavu před přívaly vody a pokračoval v chůzi.
Ta náhlá divoká bouře jenom umocňovala neklid, který cítil uvnitř. Každé zarachocení hromu po sobě zanechalo ozvěnu v Rayově hrudi. Každý blesk mu rval na kusy napjaté nervy. Kráčel dál, nad hlavou mu hřmělo a oblohu křižovaly blesky. Boty měl úplně promočené a oblečení doslova přilepené na tělo. Po obličeji se mu řinuly pramínky vody, stékaly mu po krku a rozlévaly se mu po zádech.
V dálce si všiml dvou žlutých očí zírajících do tmy a zaslechl rachot motoru.
Přimhouřil oči, aby je ochránil před deštěm, a spatřil bílou střechu zeleného policejního auta. Vůz odbočil za roh a kužely reflektorů se otočily stranou a zamířily daleko do tmy.
Sklonil hlavu mezi ramena, chvatně vešel do postranní uličky a zhrouceně se opřel o jedny domovní dveře. Po pravé straně zaznamenal nějaký pohyb a pak uslyšel unavený dívčí hlas. „Mizerná noc. Chcete si trochu užít, pane?“
Otočil se a vyděšeně vytřeštil oči. Vedle něj stála dívka v přiléhavých hedvábných šatech. Oči jí zakrýval stín, ale ústa měla našpulená do vstřícného úsměvu, strojeného úsměvu, který prozrazoval její profesi. Pootočil se, připravený odpovědět jí, ale vtom si všiml, že se v dívčiných očích objevil děs.
„Ježíši Kriste!“ vydechla a upřeně se na něj zadívala. Viděl, jak si navlhčila rty a potom se odlepila od domu a vykročila do deště. Sledoval, jak se jí šaty lepí na pohupující se boky. Na mokrém asfaltu jí překotně klapaly podpatky, jak od něj pospíchala pryč. Ještě jednou se ohlédla, vyslala k němu vystrašený pohled a potom přidala do kroku. Poslouchal ozvěnu jejích kroků, dokud neutichly, a pak pokrčil rameny.
Vypadám snad tak příšerně? Jistě, potřebuju oholit, ale…
Přejel si dlaní strniště na bradě. Samozřejmě, rašily mu tam vousy, ale ne tolik, aby to v nějaké šlapce vyvolalo takový děs, že před ním utekla. Bezmyšlenkovitě se zadíval na dlaň ruky.
Spatřil na ní černé skvrny.
Co to? Jak sakra…
Náhle mu došlo, co to je. Zvedl ruku a zajel si prsty do vlasů. Když se na ni zase podíval, viděl, že má prsty černé jako uhel.
Ta vodička na boty! Zatraceně. Odplavoval mu ji déšť.
Sáhl do zadní kapsy a vytáhl z ní kapesník. Rychle si jím otřel obličej a viděl, že se sněhově bílá látka zbarvila dočerna. A najednou si jasně uvědomil, že má vlasy zřejmě napůl blond a napůl černé. To je paráda! Nepotřeboval teď nic jiného než budit ještě větší pozornost než dosud.
Začal si otírat vlasy a pokračoval tak dlouho, dokud kapesník úplně nezčernal. Všiml si, že jedna popelnice má víko s nadzvednutým okrajem. Přistoupil k ní, sklonil se nad ni, nabral do dlaní vodu usazenou na víku a vlasy si opláchl. Ruce mu také zčernaly, ale pokračoval v oplachování, dokud se černá voda nezměnila ve světle šedivou a potom v úplně čirou. Vytáhl z kapsy vázanku, jeden konec navlhčil a utřel si s ní obočí.
Znovu se napřímil, uhladil si mokré zablácené kalhoty a zamířil opět na hlavní ulici.
Zastavil se před první výkladní skříní, na kterou narazil. Dokonce i v šeru viděl, že má vlasy zase světlé.
Pokrčil rameny a uvažoval, jestli je to dobře anebo špatně.
Znovu ho přepadl pocit, jako kdyby se mu v žaludku otáčel nůž. Už se přestal čemukoliv divit. Hromobití nad jeho hlavou se teď ozývalo poněkud tlumeněji a také blesky ztratily na síle; prořezáva…
