11. kapitola
Uplynula skoro hodina a Berta Coolová si právě dolévala třetí sklenku koňaku, když zazvonil telefon.
Pohlédla na hodinky a podotkla: „Tomu se říká fofr. Někdo ze spolupracovníků podává zprávu o Harbetovi.“
Zdvihla sluchátko a řekla tím svým jadrným úředním hlasem: „Ano, Berta Coolová u telefonu. Mluvte.“
Neslyšel jsem, co se ozývalo ze sluchátka, ale viděl jsem výraz Bertiny tváře. Viděl jsem, jak se její rty svírají, oči úží. Pravila: „Já to auto neřídím. To se dá ověřit.“
Následovala chvíle ticha, kdy Berta naslouchala hlasu z telefonu. Na ruce svírající sluchátko jí blýskaly diamanty. Vyhýbala se mému pohledu. Po chvíli řekla: „Tak poslyšte, já se musím podívat do záznamů, kdo z mých lidí řídil auto v době, o které mluvíte, a kde to auto bylo. Osobně si myslím, že je to nějaký omyl, ale… Ne, teď do kanceláře nejdu, ležím už v posteli. K ničemu by to nebylo. Záznamy bych nenašla. Ty vede moje sekretářka… Ne, teď v noci ji nebudu rušit, a tím to končí. Ono to zas není tak důležité. V devíti případech z deseti se svědci mýlí v čísle. Ano, asi v deset dopoledne… No dobře, tak v půl desáté. Ale v žádném případě dřív… Mám několik spolupracovníků. Dva nebo tři teď pracují na případu. Ne, jejich jména ani údaje o případu vám v žádném případě nemohu sdělit. To je důvěrné. Ráno se podívám na záznamy o autu a poradím vám. Do té doby nemohu nic dělat.“
Zavěsila a pohlédla na mne. Oči se jí leskly jako ty diamanty. „Donalde, asi nasazují všechny páky.“
„Jak to?“ zeptal jsem se.
„Ze Santa Carlotty telefonovali sem na policii o spolupráci. Našli svědka případu, že řidič srazil chodce a ujel. Svědek uvádí číslo toho vozu. Je to agenturní vůz. Našli si to v registraci.“
Poznamenal jsem: „To jsem si teda nemyslel, že by zašli tak daleko.“
Pravila: „Jsi ve srabu, miláčku. Na beton tě dostanou. Berta bude stát při tobě a pomůže ti, jak to jen půjde, ale případ se bude projednávat v Santa Carlottě. Je to závažný trestný čin. Porotu zpracují.“
„Kdy se to stalo?“ zeptal jsem se. „Předevčírem.“
„To bylo agenturní auto zaparkováno v garáži,“ sdělil jsem jí. „Mám na to podepsanou stvrzenku.“
„Byla tam policie. Vyšetřovala to. Hlídač z garáže říká, že tam to auto bylo nejdřív necelých dvanáct hodin, pak že sis pro ně přišel, byl s ním asi dvě hodiny pryč a pak ses vrátil a vypadal rozčileně. Nezná tě jménem, ale popsal tě.“
Odtušil jsem: „Ten zatracenej mizera tím vyhrožoval, ale nemyslel jsem, že…“
„No,“ opáčila, „ale udělal to. On…“
Znovu zazvonil telefon. Berta Coolová zaváhala a řekla: „Co to sakra je, miláčku? No, musím to zvednout.“
Zdvihla sluchátko a opatrně pronesla jenom: „Haló?“ Neohlásila se jménem.
Jak poslouchala, zřetelně se jí ulevilo. Sáhla po tužce a dělala si poznámky do bloku. Pak řekla: „Okamžik vydržte, prosím,“ a zakryla mluvítko dlaní.
Oznámila mi: „Harbet odjel z policejní stanice. Můj člověk ho sledoval do penziónu v Normandii. Ten penzión se jmenuje Key West. Harbet šel dovnitř. Je to luxusní barák s nočním vrátným, který ohlašuje návštěvy. Harbet uvedl jméno Frank Barr. Řekl vrátnému, aby zavolal do pokoje 43 A. Tam bydlí Amelia Lintigová, která tam uvedla, že je z Oakview v Kalifornii. Co s tím uděláme?“ Požádal jsem ji: „Drž ho na drátě. Já si to rozmyslím. Buďto je to předběžná porada, nebo oficiální návštěva. Chystají se nasadit na celé čáře všechny páky. Pozítří jsou volby. Řekni tomu člověku, ať tam zůstane, než dorazíme.“
Berta řekla do sluchátka: „Zůstaňte tam, než dorazíme… Okamžik.“
Vzhlédla ke mně: „A co když Harbet odtamtud vypadne dřív, než dorazíme?“
„To klidně může,“ odpověděl jsem.
Berta opakovala do sluchátka: „To klidně může,“ a zavěsila.
Sebral jsem klobouk, Berta Coolová se navlékla do kabátu, narazila si klobouk a pohlédla na dvě sklenice koňaku na stole. Jednu z nich zdvihla a pobídla mě ke druhé.
Namítl jsem: „To je zločin, takhle to do sebe lít.“
Berta odvětila: „Ještě větší zločin by byl nechat to stát.“
Vyměnili jsme si nad sklenicemi pohled a vypili…
