15. kapitola
Pro úředního ohledavače to byla rutinní záležitost. Měl pár svědků, kteří mrtvou identifikovali jako Flo Danzerovou, hostesku z nočního klubu, ale vysvětlil jsem mu, že je to jméno, které teta Amelia přijala, když opustila Johna Wilmena. Poskládal jsem mu celý příběh: z Oakview odjela jako Lintigová, přijala svoje dívčí jméno Amelia Sellarová, v Mexiku se dala rozvést, vdala se za Johna Wilmena, pak ho opustila, přijala jméno Flo Danzerová a nedávno se zase vrátila ke svému někdejšímu jménu Amelia Lintigová.
Pověděl jsem mu o její cestě do Oakview a recepční i nosič z hotelu, jejichž cestovní náklady do města uhradila agentura, mrtvou s jistotou identifikovali.
Po pitvě ji předali mně. Odvezl jsem ji pohřbít do Oakview. Na pohřeb přišlo dost lidí. To nebylo právě dobré. Vysvětlil jsem jim, že věřím, že někteří z nich jsou upřímně zarmouceni, ale že se na pohřbu objevilo také dost zvědavců a lovců senzací, a proto nechám rakev zavřenou. Předpokládám, že by si to teta Amelia tak přála.
Byl to hezký pohřeb. Kazatel dělal, co mohl, a zdůraznil skutečnost, že Amelia nakonec litovala svého zločinu a odpykala jej měrou nejvyšší, že spravedlnost je božská – a kdo z nás má právo soudit?
Berta Coolová poslala krásný věnec a objevil se tam také jeden velký s nápisem Od dávného přítele.
Nesnažil jsem se zjistit, od koho je. Byl jsem si skoro jist, že byl od Marianina strýce Stephena, ale ten na pohřeb nepřišel.
Když jsem se pak zastavil v redakci, abych se rozloučil s Marian, slyšel jsem za přepážkou klepat psací stroj. Chtěl jsem vědět, kdo to tam píše.
„Nový reportér?“ zeptal jsem se.
Řekla: „Ne. Strýček Steve. Chce napsat nekrolog sám. Zdá se, že ji kdysi znal.“
Zdvihl jsem obočí.
Marian se na mne upřeně dívala. „Donalde,“ otázala se, „byla to opravdu vaše teta?“
„Moje oblíbená teta,“ potvrdil jsem.
Přistoupila blíže k pultu, aby strýc nic neslyšel, a opřela se o něj rukama. Oči měla zamyšlené. „Kdy,“ zeptala se, „vás vůbec zase uvidím?“
„Skoro kdykoli,“ odpověděl jsem. „Berta vám u nás ve městě sehnala místo.“
„Donalde!“
„Je to tak,“ řekl jsem.
Vyběhla zpoza pultu.
Ze zadní místnosti se ozývalo klepání stroje, na kterém psal Stephen Dunton nekrolog ženy, s níž před jednadvaceti lety spojila jeho jméno místní drbárna.
V náprsní kapse jsem měl obálku a v ní ověřenou kopii úmrtního listu. Obálka byla adresována Charlesovi Loringu Alftmontovi, starostovi Santa Carlotty, a právě v tuto chvíli hrozilo obálce pomačkání stiskem paží Marian Duntonové, která mě bouřlivě objala. Pomyslel jsem si, že bude působivým gestem, pozdržím-li odeslání obálky, abych do ní mohl vložit ještě výstřižek z oakviewské Čepele.
„Ach, Donalde, zlatý!“
„To Berta,“ pravil jsem skromně. Pak jsem se otázal: „Ale co řekne Charlie?“
„Charlie?“
„No přece Charlie, váš přítel.“
„Ach!“ Vzhlédla ke mně a zasmála se. „Toho jsem poslala k vodě. Je to takovej balík. Jemu se líbí tady.“
„Kdy se tohle všechno odehrálo?“ zeptal jsem se.
Její tvář byla blízko mé. „Den poté, co jste mě pozval na večeři do hotelu. On tam byl taky, v jídelně, a seděl zrovna za vámi – pak jsem si myslela, že vám ten monokl udělal on.“
„Ne, to byl seržant Harbet. Řekněte – on váš strýček Steve před mou tetou utekl úmyslně?“
„Ano. On je moc citlivý na svou váhu, na svou pleš a na svoje venkovanství. Představoval si, že žila ve velkých městech, že je světaznalá a elegantní, že na něj bude koukat jako na venkovského balíka…“
Náhle zmlkla, protože stroj za přepážkou přestal klepat.
Steve Dunton dopsal nekrolog.
