Celá e-kniha Kočky loví v noci ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Berta Coolová řekla policistovi: „Běžte a řekněte seržantu Sellersovi, že dál čekat už nemůžu. Mám práci.“ Policista se jenom zašklebil.
„Myslím to vážně,“ zaburácela Berta. „Držíte mě tu už přes dvě hodiny, mezitím co to tam převracejí vzhůru nohama. Seržant Sellers ví, kde mě najde, až mě bude chtít…“
„No, on vás chce,“ poznamenal policista.
„Tak jsem to nemyslela.“
„Já jsem to tak myslel.“
„Běžte a vyřiďte Sellersovi, co jsem říkala.“
„Má dost práce. Nemůžu ho vyrušovat se spoustou malicherných vzkazů.“
„Tohle není nic malicherného. Zatraceně, já odsud prostě odejdu.“
„Dostal jsem nařízeno, abych vás tu ohlídal.“
„A to tu musím zůstat jenom proto, že jsem Sellersovi našla mrtvolu?“
„To si budete muset vyřídit se Sellersem.“
„Paní Goldringovou pustili.“
„Dostala hysterický záchvat. Stejně po ní jenom chtěli, aby identifikovala mrtvolu.“
„No tak co sakra chtějí po mně?“
„To nevím.“
„Skončil už seržant Sellers s vyšetřováním v garáži?“
„To nevím.“
„A co zjistili o příčině smrti?“
„To taky nevím.“
„Zdá se, že toho zatraceně moc nevíte.“
„To vlastně ano.“
„Víte vůbec něco?“
Policista se zašklebil. „Vím, že jsem dostal nařízeno vás tu ohlídat, a tak vás tu hlídám. Zrovna teď, paní Coolová, vím sotva něco jiného kromě tohohle.“ Berta upadla do nasupeného mlčení.
Dveře se rázně otevřely. Vešel seržant Sellers, nepatrně policistovi pokynul a zazubil se na Bertu. „Zdravíčko, Berto.“ Berta po něm rozzuřeně loupla očima.
„Copak se děje, Berto? Nevypadáte právě šťastně.“
„Šťastně! Jestli si myslíte, že já – sakra!“
Sellers se usadil na židli. „Jak jste věděla, že je mrtvá?“ Berta se zhluboka nadechla. „Sáhla jsem jí na kůži. Byla studená. Cítila jsem pach rozkladu. Když jsem se jí dotkla, nepohnula se. Volala jsem na ni. Neodpovídala, nehýbala se. Uvědomila jsem si, že tam leží ve stejné poloze už tři dny. A pak mi to došlo, seržante, jako blesk z čistého nebe – jako taková ta náhlá inspirace, co občas sestoupí na policisty. Řekla jsem si: Bože můj, je mrtvá!“
„Moc hezky, Berto. Tohle jsem neměl na mysli. Jak jste věděla, že je mrtvá, ještě než jste vešla do garáže?“
„Nevěděla jsem to.“
„Tak proč jste do té garáže chodila?“
„Strašně nerada ztrácím lidi, které sleduji.“
„Přirozeně.“
„No, a tak jsem se tam dostala. Chtěla jsem si to tam prohlédnout.“
„Aha. Když někoho ztratíte ve středu v poledne a řeknete si, že to se vám opravdu nemělo stát, vrátíte se v pátek večer na stejné místo, abyste tu osobu zase našla a tak navázala tam, kde jste přestala.“
„Ne. Tak to nebylo.“
„Aha, a jak to tedy bylo?“
„Jenom jsem si to tam prohlížela.“
„Budete si muset vymyslet něco lepšího, Berto.“
„Houbeles. Tam jsem ji ztratila, a měla jsem právo se tam vrátit a hledat ji právě tam.“
„Jak jste věděla, že jste ji ztratila právě tam?“
„Zahnula tam a to bylo naposled, co jsem ji viděla.“
„Tak proč jste tam nezastavila, když jste ji sledovala?“
„Protože jsem myslela, že dojela k dalšímu rohu a odbočila doprava.“
„A co vás přimělo změnit názor?“
„Dojela jsem na roh, zjistila jsem, že doprava neodbočila, a tak jsem autem smýkla doleva.“
„Zjistila jste, říkáte, že doprava neodbočila?“
„Ano.“
„Jak jste to věděla?“
„Protože když jsem začala odbočovat doprava, ulice byla prázdná. Tak jsem myslela, že doprava a kolem bloku jet nemohla.“
„Takže jste si to rozmyslela a zahnula doleva, je to tak?“
„Přesně tak.“
„Ale ulice vlevo byla taky prázdná, nebo ne?“
„Ano.“
„A použijeme-li stejného myšlenkového postupu, tak pokud neměla dost času odbočit doprava a objet blok, neměla ani čas odbočit doleva.“
„A proto jsem se tam vrátila.“
Sellers ji s přívětivým úsměvem pozoroval. „To je paráda, Berto. Až zas budete trousit jedovaté poznámky o tom, jak dlouho policii trvá, než jim něco dojde, vzpomeňte si, že i nejlepším ze soukromých detektivů trvá dva až tři dny, než jim do lebky proniknou podobně jednoduché záležitosti. Takže, jak to, že jste se nakonec vypravila zrovna do té garáže?“
„No, vyd…
