KAPITOLA OSMÁ
Sellers strčil do dveří nadepsaných EVERETT G. BELDER, Obchodní inženýr a ustoupil stranou, aby mohla Berta Coolová vejít.
„Neříkejte, že příležitostně nejsme zdvořilí,“ zamumlal.
„Já snad padnu,“ řekla Berta a vpochodovala do kanceláře. Imogen Dearbornová vzhlédla od svého psacího stroje. Berta viděla, že plakala.
Dívka spěšně odvrátila oči: „Běžte rovnou dál. Čeká na vás.“ Seržant Sellers na Bertu tázavě povytáhl obočí a po Bertině téměř neznatelném pokývnutí si dívku nad psacím strojem důkladněji prohlédl.
Zdálo se, že Imogen Dearbornová si je jeho zkoumavého pohledu vědoma. Záda jí ztuhla, ale ona sama nevzhlédla. Prsty jí dál dopadaly na klávesnici psacího stroje a s profesionální zdatností vyťukávaly staccatovou melodii.
Dveře pracovny se otevřely. Everett Belder promluvil: „Říkal jsem si, že jsem vás zaslechl. Dobré jitro. Dobré jitro! Pojďte hned dál ke mně, prosím.“ Vešli do Belderovy pracovny.
Seržant Sellers se usadil na židli, z kapsičky u vesty vytáhl doutník, uhryzl špičku a zašátral pro zápalku. Berta Coolová usedla s ponurou obřadností kata, který je na návštěvě u odsouzeného.
Everett Belder se nervózně usadil do velkého křesla za stolem.
Sellers rozdýmal doutník, třepnutím zhasl zápalku, hodil ji do malého krbu, kde hořely nějaké papíry, a pohlédl na Beldera: „No?“ Belder řekl: „Předpokládám, že paní Coolová vám všechno řekla.“ Sellers se na Beldera zašklebil přes oblak namodralého doutníkového dýmu. „Myslím, že všechno mi neřekla, ale řekla mi víc, než jste po ní chtěl.“
„Obávám se, že nerozumím,“ pokusil se Belder o důstojný tón.
„Co ten druhý dopis?“ zeptal se Sellers.
Belder nervózně řekl: „Hodlal jsem vám o tom říct o něco později, seržante. Jenom jsem potřeboval čas si to promyslet.“
„Teď už jste si to promyslel,“ odpověděl Sellers.
Belder přikývl.
„A co přesně jste si v té věci chtěl promýšlet?“
„Nic. Tedy, ne tak, jak si myslíte.“
„Tak to vám to promýšlení jistě netrvalo dlouho.“ Belder si odkašlal. „Navštívila mě mladá žena, kterou jsem znával, jmenuje se Dolly Cornishová. Měla radost, že mě vidí. Já měl radost, že vidím ji. Už dlouho jsem ji neviděl. Našla si mě, když přijela do města, zjistila si mou adresu v telefonním seznamu. Neměla možnost se dozvědět, že jsem pořád ještě ženatý.“
„Pořád ještě? Co tím chcete říct?“
„No, já s ní nějakou dobu chodil, a pak – no, pak jsem se oženil.“
„Jí se to nelíbilo?“
„Copak ta, vdala se za týden nebo dva po mně.“
„Ale nelíbilo se jí, že jste se oženil?“
„Nevím. Neptal jsem se jí.“
Sellers si vyndal z úst doutník. Očima se zavrtal do Belderových.
„Odpovídejte na otázky a přestaňte chodit kolem horké kaše.“ Belder řekl: „Ne. Nelíbilo se jí to.“
„Viděl jste ji od té doby?“
„Dokud sem nepřijela, tak ne.“
„Kdy přijela?“
„Opustila manžela. Ona – no, chtěla mě vidět.“
„Oukej, a vy jste po ní vyjel?“
„Já – já měl radost, že ji vidím.“
„Dal jste jí pusu?“
„Ano.“
„Víc než jednu?“
„Já – no, možná ano. Ale to bylo všechno, jenom pusu a – no ano, hrome, měl jsem radost, že ji vidím. Jako máte radost, když potkáte starého kamaráda, kterého jste dlouho neviděl.“
„Začal jste si s ní?“
„Ne.“
„Řekl jste jí, že jste pořád ještě ženatý?“
„Ano.“
„Nechala vám svoji adresu?“
„Ano.“
„Kde bydlí?“
„V Locklear Apartments.“
„Byl jste tam?“
„Ne.“
„Nenavštívil jste ji?“
„Ne.“
„Zvala vás?“
„No, ne tak docela. Řekla mi, kde bydlí.“
„Kde seděla?“ zeptal se seržant Sellers.
Na Belderově obličeji se objevil překvapený výraz. „Nerozumím vám.“
„Když tu byla.“
„Aha, tamhle na té židli, kde teď sedí paní Coolová.“
„To je pěkně daleko, na druhém konci kanceláře,“ poznamenal Sellers. „Mrkněte ven, Berto, a povězte mi, jaká okna má dům naproti přes ulici.“
„Obávám se, že nerozumím,“ opakoval Belder. „Jak se to vztahuje k případu?“ Seržant Sellers mu to trpělivě vysvětloval. „Osoba, která napsala ten druhý dopis, musela mít možnost sledovat dění ve vaší pracovně v době, kdy za vámi přišla Dolly Cornishová. Všiml jsem si, že …
