KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Elsie Brandová vzhlédla od psacího stroje, když Berta otevřela dveře. „Dobré jitro, paní Coolová.“
„Brejtro,“ řekla Berta, přešla k židli proti Elsiině stolu a sesunula se do ní. „Vypadám jak hromádka neštěstí – jak se asi cítím?“
Elsie se usmála. „Četla jsem v novinách, že mrtvolu objevila soukromá vyšetřovatelka, která na případu pracovala. Předpokládám, že to byl velký stres. Usnula jste vůbec?“
„Ani oka jsem nezamhouřila.“
„Bylo to tak zlé?“
Berta začala něco povídat, pak se zarazila a radši si místo toho vzala cigaretu. „Dala bych cokoliv, jenom kdyby už se Donald vrátil.“
„Ano. Dovedu si představit, že vám chybí. Ale na tomhle případu už nepracujete, že ne?“
Berta si zapálila a neodpověděla.
Elsie pokračovala: „Měla jsem za to, že Everett Belder s vámi už skončil.“
Berta řekla: „Elsie, když si o tom s někým nepromluvím, zblázním se. Ne že byste mi v tom mohla nějak poradit,“ dodala spěšně, „ale celou noc se mi to přemílalo v hlavě – jako pes, který se honí za vlastním ocasem. Uvázla jsem v tom tak hluboko, že nemůžu vycouvat, a jít dopředu se bojím.“
„Tomu nerozumím,“ řekla Elsie. „Chcete říct, že jste hluboko uvázla s Everettem Belderem?“
„S tou zatracenou vraždou.“
„Policie si myslí, že to je vražda? Já myslela, že v novinách o tom psali jako o nedbalosti. Nechala běžet motor –“
„Policie si myslí, že je to vražda. Já si myslím, že je to vražda. A co víc, je to vražda. A já nekoukala napravo nalevo a zkoušela jsem chytračit, a teď jsem se sama pěkně zamotala.“
„Nechápu, jak by mohlo jít o vraždu,“ řekla Elsie. „Ví to policie jistě?“
„Vědí to jistě. A co víc, vědí, kdo to udělal. Není pochyb, kdo to udělal. To není jeden z případů, kdy si lámete hlavu, kdo je viníkem. Tohle je případ, kdy viníka znáte – a on si sedí a směje se do hrsti. A v celé té zatracené záležitosti je jediné slabé místo – a já k němu náhodou mám klíč. Měla bych zajít za seržantem Sellersem a vyložit karty na stůl, ale bojím se. Měla jsem tajnosti před policií a to je moc zlé.“
Elsiina tvář vyjadřovala pochopení. „Proč jste měla před policií tajnosti?“
„Ať se propadnu, jestli to vím,“ připustila Berta. „Začalo to samozřejmě, když mi seržant Sellers vydrápl z ruky ten třetí dopis a nechtěl mi prozradit, co v něm je. Čert aby ho vzal, nikdy mi to neprozradil. V tu chvíli jsem si řekla: K čertu s tebou, chlapečku. Než zas budu mít náladu ti pomáhat, to se načekáš!“
„Dovedu si přesně představit, jak se cítíte, paní Coolová,“ oči Elsie Brandové se napolo usmívaly. „V tu chvíli jsem si říkala, že si to seržant Sellers pěkně zavařil.“
„Měla jsem vztek,“ připustila Berta. „Pořádný vztek. Zařekla jsem se, že to ho dřív uvidím smažit se v pekle, než abych mu v budoucnu věnovala jedinou laskavou myšlenku. Pak se něco přihodilo, já si dala dvě a dvě dohromady a objevila jeden důkaz. Myslím, že jestli jsem šla na věc opravdu tvrdě, je to Donaldova vina.“
„Co je jeho vina? Že jste objevila důkaz?“
„To ne,“ vysvětlila Berta, „ale to, jak jsem k němu přišla. To, jak jsem se v celé záležitosti chovala. Mívala jsem obyčejnou detektivní kancelář. Nikdy jsem ani nepomyslela na to, že bych něco policii zatajila. Sakra, nikdy jsem neměla důvod něco před policií tajit. Nikdy jsem neměla co skrývat. Protloukala jsem se s malou detektivní kanceláří, dostávala příležitostné zakázky, vydělávala taktak, škrtila každý cent. Pak se objevil Donald.“
Berta se zarazila, jen aby zhluboka nasála kouř z cigarety. „Tak mazaného prevíta aby pohledal,“ pokračovala. „Čerta se staral o peníze. Protékaly mu mezi prsty jako voda, a ať se propadnu, jestli je neuměl přimět, aby k nám stejně rychle přitékaly, úplně jako voda skrz děravou hráz. V životě jsem tolik peněz neviděla. A nikdy nic nehrál tak, jak měl, anebo tak, jak se zdálo, že to hraje. Vždycky měl před všemi ostatními dva tři tahy náskok, hrál se zakrytými kartami a všechno si připravoval na finiš, kdy to pořádně bouchne a Donald se vytasí se správnou odpovědí, kterou on znal od za…
