KAPITOLA 15
Phyllis Crockettová zvedla sluchátko.
„Zde Donald Lam,“ řekl jsem. „Potřebuji s tebou mluvit.“
„Kdy?“
„Co možná hned.“
„Přijď sem.“
„Kam? Do apartmá, nebo do ateliéru?“
„Do ateliéru,“ řekla. „Nechala jsem v recepci vzkaz, aby tě kdykoli pustili nahoru.“
„Jak to vypadá,“ zeptal jsem se.
„Ujde to.“
„Drsné?“
„Ani ne.“
„Bude to horší. Přijdu nahoru.“
Zavěsil jsem, zajel k jejímu domu a vrátný se na mě usmál, jako bych byl pan domácí. Vyjel jsem do dvacátého poschodí a zmáčkl tlačítko u ateliéru paní Crockettové.
Měla na sobě černé šaty s nahými rameny. „Ahoj, Donalde,“ řekla. Ve tváři měla výraz napětí a únavy.
„Kam se v tom chystáš?“ zeptal jsem se.
„V čem?“
Ukázal jsem na její šaty.
„Nelíbí se ti?“ zeptala se.
„O to nejde,“ já na to. „Jsi vdova, to snad víš? Máš být zdrcena žalem.“
„Ale no tak!“ řekla. „Nemá smysl něco předstírat. Dean a já jsme žili déle než rok fyzicky odloučeni a… Víš, co dělal v den své smrti?“
„Co?“
„Podle všeho telefonoval svému právnímu zástupci, aby podal den nato žádost o rozvod. Advokát na tom pracoval na jeho pokyn už od začátku týdne.“
„Tu žádost podal?“
„Žádný ‚den nato‘ nebyl. Dean už nebyl naživu.“
„Policie o tom ví?“
„Ví to policie, vědí to noviny, ví to kdekdo.“
„Jak ses to dozvěděla?“
„Myslela jsem, že mě uštvou k smrti – ani ne tak policie, jako reportéři. Policii jsem rovnou řekla co a jak, takže mi dopřávají oddychový čas.“
„Prošťourávají kdejaký kout celé té historie,“ řekl jsem. „Přijdou-li na sebemenší nesrovnalost, půjdou ti zas tvrdě na tělo.“
„Na žádnou nesrovnalost nemohou přijít.“
„A co reportéři?“
„Dávali mi ty nejneomalenější otázky. Naštěstí nepřímo, vůbec jsem s nimi nepřišla do styku. Melvin Olney byl k nezaplacení.
Melvin je kapitola sama pro sebe, Donalde. Dokud byl Dean Crockett naživu, byl vůči němu loajální, ale znal jeho slabé stránky jako každý jiný. Když jsi odešel, pěkně jsme si spolu promluvili. Řekl mi, že chce zůstat, že byl vůči Deanovi loajální, ale když mu dovolím zůstat, bude jeho loajalita patřit mně.“
„Proč by zůstával?“
„Jak to myslíš?“
„K čemu ti bude tiskový agent?“
„On není jen tiskový agent, on je manažer. Zařizuje různé věci a bere na sebe zodpovědnost a ví co a jak. S těmi lidmi od novin udělal opravdu kus práce. Je k nim slušný a taktní, ale ke mně je nepustí.“
„Venku jsi nebyla?“
„Ne.“
„Kdy skončili poldové prohlídku tohohle apartmá?“
„Jsou to asi dvě hodiny. Řekli mi, že jsou s tím hotovi a že tam zase mohu. Většinu času jsem byla zde dole, takže kdyby přišel nějaký novinář –“
„Tady to není zrovna nejlepší,“ řekl jsem.
„Proč myslíš?“
„Nahoru nemusíš reportéry pustit, ale sem se dostanou.“
„Já… nepokládala jsem za nutné Melvinovi říct, že ke mně přijdeš. Ví jen, že jsem šla do ateliéru si trochu odpočinout.“
„On ví, že jsi zde?“
„Ano.“
„Chci se tě zeptat na něco stran včerejška, co souvisí s tou vraždou,“ řekl jsem.
„Na co?“
„Zastavil jsem se zde odpoledne a dal ti tu foukačku.“
„Fakticky jsi mi ji nedal, jen jsi ji u mě nechal, abych ji odevzdala Deanovi.“
„Tak. A teď potřebuji vědět, cos dělala, když jsem odešel.“
„Malovala.“
„Bylas v koupelně?“
„Co je to za otázku, Donalde? Jsem člověk jako každý jiný. Chodím do koupelny málo, ale nemohu si pamatovat, kolikrát jsem kdy byla na toaletě, která tam je.“
„Víš, co myslím,“ řekl jsem. „Bylas v koupelně za nějakým zvláštním účelem?“
Usmála se a řekla: „Pokaždé to muselo mít nějaký zvláštní účel.“
„Sylvie Hadleyová tvrdí, žes šla do koupelny, zavřela dveře a vystrčila z okna foukačku. Slyšela, jak vytahuješ okno, a viděla konec foukačky.“
„Lže. Nic nemohla vidět.“
„Má to znamenat, že lže, protože jsi to neudělala, nebo že lže, protože to nemohla vidět?“
„To i ono.“
„Pojďme to zkusit,“ já na to. „Máš zde něco přibližně tak dlouhého jako foukačka? Třeba násadu mopu nebo smeták?“
„Mám štětku s dlouhou násadou, ale nechápu, co chceš zkoušet. Sylvie prostě nic vidět nemohla.“
„Za chvíli si to povíme. Prosím tě, jdi do koupelny, o…
