KAPITOLA 13
Vzápětí poté vypukl zmatek a jedna událost střídala druhou, jak když se zatočí kaleidoskopem. Do kanceláře vběhl Frank Gordon celý rozčilený a hlásil, že se na Washingtonově avenue střílelo.
„Zajdi se tam podívat, Franku,“ řekl mu Selby. „Využij příležitosti, aby ses zapracoval. Vem si s sebou stenografa, ať ti zapíše všechno, co se mluví, a podezřelého se zeptej, jestli chce advokáta.“
Dal Gordonovi ještě několik dalších pokynů a poslal ho do terénu. Sylvia se na Selbyho usmála. „Kdyby ty jednotlivé kriminální případy přicházely aspoň postupně, ale to se nestává.“
„Máš pravdu, a ten Larrabieho je zvlášť výstavní kousek.“
Zazvonil telefon. „Tak to bude Ben Trask,“ prohlásil Selby a zatvářil se bojovně.
Nebyl to však Ben Trask, nýbrž koroner Harry Perkins, a tentokrát jeho pomalý, táhlý způsob vyjadřování ustoupil téměř hysterické výbušnosti. „Okamžitě sem přijďte, Selby,“ volal, „stalo se něco úděsného!“
Selby strnul. „Co je?“ zeptal se. „Další vražda?“
„Houby vražda. Něco desetkrát horšího. Řádí tu travič psů.“
Selby zprvu nevěřil vlastním uším. „Uklidněte se, prosím vás,“ vyzval koronera, „a uveďte fakta.“
„Můj policejní pes Rošťák se stal obětí zločinu,“ oznámil koroner. „Někdo ho otrávil. Teď je u zvěrolékaře a ten se ho snaží zachránit. Chudák pes, má šanci tak jedna k deseti.“
V telefonu se ozvalo cosi jako potlačovaný vzlyk a bylo ticho. „Zjistil jste něco podezřelého?“ zeptal se Selby.
„Nevím, neměl jsem čas se doma rozhlížet. Sebral jsem psa a spěchal s ním k zvěrolékaři. Volám od doktora Perryho z nemocnice.“
„Přijedu tam za vámi a uvidíme, co se dá dělat,“ řekl Selby.
Zavěsil a obrátil se k Sylvii Martinové. „Z toho je vidět, jak otrlí dokážeme být, když se nás to netýká, a přitom se div nezblázníme, když nás něco osobně zasáhne. To byl Harry Perkins, koroner. Jezdí k vraždám, sebevraždám, autohaváriím a k obětem násilí v nejrůznějších podobách. Odvážel už lidi v pokročilém stadiu rozkladu, a byla to pro něho jen další mrtvola. Slzy, naléhání, hysterie – to s ním nehne. Na to je zvyklý. Ale někdo mu otráví psa, a div se mi tu nerozbrečí.“
„Ty se teď budeš zabývat otráveným psem?“ zeptala se Sylvia Martinová.
„Ano.“
„Ale proč, proboha?“
„Tak předně proto, že ho to tak vzalo, a je přece člen našeho pracovního týmu. A za druhé je právě v Psí a kočičí nemocnici doktora Perryho – chápeš, doktora H. Franklina Perryho, toho bratra, který shrábne Perryho dědictví, jestli mladý Herbert Perry pozůstalostní spor prohraje.“
„No a co?“ nadhodila Sylvia.
„Já sám jsem s doktorem Perrym ještě nemluvil. Šerifovi lidé zjistili, že mu fotografie zavražděného nic neříká, a spokojili se s tím, ale já bych se na něho docela rád podíval.“
„Tušíš něco?“ zeptala se.
„K tomu ani nemám důvod,“ odpověděl, „ale pokud někdo úmyslně přidal morfium do prášků na spaní, musel ten člověk mít k morfiu přístup a vědět, jak se dělají prášky. Doktor Perry má veterinární nemocnici…“
„Jsi vedle,“ řekla mu. „To je narafičená falešná stopa, stejně jako ten dopis. Larrabie by si byl prášky na spaní nevzal. Tedy ne dobrovolně, jeho manželka přece říkala, že měl dobré spaní. Vzpomínáš?“ Selby melancholicky přitakal.
„A krom toho, když už chceš někoho podezírat, máš tu plno jiných slibných kandidátů.“
„Jako koho třeba?“
„Jako třeba Cushinga – jeho výpovědi mi od začátku připadají moc divné.
Tak předně: chrání Shirley Ardenovou takovým způsobem, že pro něho musí znamenat rozhodně víc než příležitostná návštěvnice, která si někdy z Los Angeles zajede do jeho hotelu. A za druhé: pomlčel o těch pěti tisícovkách v sejfu hezky dlouho. A za třetí: hrozně mu záleželo na tom, aby se to jevilo jako smrt zaviněná nešťastnou náhodou.
A dále: kdo ten dopis psal a adresoval tu obálku, neznal farářovu pravou totožnost. Věděl o něm jen tolik, co vyčetl z knihy hostů.
Vrah je tedy člověk, který měl přístup k hotelové knize hostů. Krom toho, co tam vyčetl, nevěděl o své oběti vůbec nic. Proto vycházel z předpokladu, že je to Charle…
