KAPITOLA SEDMÁ
„Mám ženu poběhlici!“
Když jsme byli asi na půl cestě k městu, Sellers zapnul sirénu a zrychlil.
„Můžete mě odvézt zpátky ke kanceláři,“ řekl jsem.
„Ještě jsme spolu neskončili.“
„Kam jedeme teď?“
„To se pozná,“ řekl a přidal plyn.
Předjížděli jsme sváteční motoristy a Sellers posléze zastavil před hotelem Beaverbrook. Když vystoupil z vozu, kývl na něho detektiv v civilu.
Sellers k němu přistoupil a zeptal se ho: „Co dělá? Je v pokoji?“ Detektiv kývl.
„Sám?“
„Ano.“
„Telefonoval?“
„Jenom v hotelové obsluze.“
„Co dělá?“
„Dává si do nosu.“
„To je prima,“ řekl Sellers. Kývl na mne hlavou: „Jdeme, Lame.“ Vystoupili jsme z výtahu na jedenáctém patře. Sellers věděl, kam jít. Na konci chodby zabušil na dveře pokoje 1110.
„Kdo je?“ ozvalo se zevnitř.
„Neptejte se a otevřete,“ řekl Sellers netrpělivě.
Zevnitř se ozvaly šouravé kroky a potom otevřel dveře dobře oblečený, vysoký muž s plochým břichem. Měl tmavé kudrnaté vlasy, úzké rty, šedé oči položené daleko od sebe a pleť opálenou do bronzova.
Už něco vypil a měl zarudlé oči. Zda to způsobil jenom alkohol, to se na první pohled nepoznalo.
„Tak vida,“ řekl, „ctihodný seržant Sellers od kriminálky osobně! Pojďte dál, Sellersi. Koho mi to vedete?“ Sellers nečekal na vyzvání. Vstoupil do pokoje a já za ním. Sellers kopnutím dveře přibouchl.
„Znáte toho muže?“ zeptal se.
Muž si mě prohlédl a zavrtěl hlavou: „Kdo je to?“
„Donald Lam, detektiv.“
„Co na mně chce?“
„On nic, ale já.“
„A co chcete vy?“
„Dovědět se všecko o něm.“
„Na to se zeptejte někoho jiného.“
„Neměli bychom se představit?“ zeptal jsem se.
Muž řekl: „Já jsem Stanwick Carlton.“
„Ach,“ vydechl jsem.
Sellers si vybral nejpohodlnější křeslo v místnosti, v němž se uvelebil.
Podal jsem Carltonovi ruku a řekl: „Těší mě, že vás poznávám, pane Carltone.“
„Jakže se jmenujete?“
„Donald Lam.“
Potřásli jsme si rukama.
„Posaďte se a napijem se spolu, Lame,“ řekl Carlton. „Stejně se nedá nic jiného dělat. Poldíci se ke mně chovají náramně mile. Můžu si prý dělat, co chci, jenom nesmím jít nikam, kam bych měl chuť, ani opustit město. Pokaždý, když z tohodle proklatýho hotelu vyjdu, zavěsí se na mě nějaký polda a jde jako stín za mnou.“
„Ani nevíte, jakou máte kliku,“ řekl Sellers.
„Třeba to nevím, ale docela dobře bych se bez ní obešel.“
„Mohl jste sedět za mřížemi.“
„Proč?“
Na to seržant nedovedl najít odpověď.
„Jsem středem pochybné pozornosti,“ ozval se Carlton. „Jsem manželem poběhlice, která za své milostné pletky zaplatila životem. Jste ženatý, Lame?“
„Ne.“
„Tak se teda napijte. Nežeňte se. Zamilujete se do nějaké ženy, úplně se v ní vidíte, a než se nadějete, tak ji její milenec v motelu odbouchne. Napijte se. Chcete bourbon, pivo nebo skotskou se sodou? Zázvorové pivo s žitnou? Nebo –“
„Skotskou se sodou.“
Carlton šel k domácímu baru a řekl Sellersovi: „Vy pít nesmíte, neboť jste ve službě. Máte smůlu.“ Nejistou rukou rozlil alkohol do skleniček a zamumlal: „Je to člověk civilizovaný. Dává si skotskou se sodou.“ Sellers řekl: „Tohoto muže jste si mohl najmout, aby vaši ženu stopoval.“
„Správně,“ pronesl Carlton. „To jsem fakticky mohl. Mohl jsem také udělat spoustu jiných věcí. A pak bych mohl zkusit hromadu dalších. Bydlím v jedenáctém patře. Mohl bych si z prostěradla vyrobit padák a vyskočit z okna. Chcete to vidět?“ Sellers neřekl nic.
Carlton se ušklíbl a řekl: „Jaký máte v téhle věci interes, Lame?“
„Žádný,“ řekl jsem. „Tenhle ostrozrak mě prostě sbalil a vláčí mě s sebou, aby mě mohli okukovat různí lidé. Myslí si, že takhle na něco kápne.“
„To není vyloučeno,“ řekl Sellers a pohlížel lačně na whisky.
„Proč na moment neodložíte tu úřední masku?“ zeptal jsem se. „Nemůžete přece trčet čtyřiadvacet hodin denně ve službě. A pokud jde o tohle vyšetřování, tak jste skončil.“
„Kdo říká, že jsem skončil?“
„Já to říkám. Narazil jste na cihlovou zeď.“ Carlton do sebe hodil whisky a řekl podroušeně: „Nepotřebuju, aby mě někdo litoval. Chci jenom, aby mě n…
