2
Zatímco jsem čekal, až přijedou poldové, důkladněji jsem si prohlédl svoji mrtvou asijatskou návštěvnici. Hádal jsem, že ji bude tak tři a čtyřiadvacet a že měla dost peněz. Vysoudil jsem to z jejího na pohled drahého oblečení, nylonek a téměř nových střevíců. Také na sebe dbala; nehty měla v dokonalém stavu a vlasy rovněž tak. Nijak jsem nemohl zjistit, co je zač. Neměla kabelku. Usoudil jsem, že ji odnesl ten vrah. Nedovedl jsem si představit takhle dobře oblečenou ženu bez kabelky.
Když jsem se ubezpečil, že nezjistím, kdo to je, vrátil jsem se do druhé místnosti a čekal, až uslyším dusot kroků, který mi řekne, že mládenci už dorazili. Nemusel jsem čekat dlouho. Za deset minut po mém telefonátu se na mě vrhli jako mravenci na kostku cukru.
Jako poslední se dostavil detektiv poručík Dan Retnick. Tak trochu jsme se znali čtyři roky. Byl to prcek s liščím ksichtem a šviháckým způsobem oblékání. Svoje postavení v městském policejním sboru si udržel jedině proto, že měl tolik štěstí, aby se oženil se starostovou sestrou. Jakožto policejní úředník byl stejně užitečný jako díra v kýblu. Naštěstí pro něho, co získal tohle místo, nedošlo v Pasadeně k žádnému těžkému zločinu. Tahle záležitost bude první případ vraždy od chvíle, kdy ho povýšili ze seržanta, dobrého jedině za psací stůl na malé bezvýznamné policejní stanici na Pobřeží, na detektiva poručíka.
Jedno mu ale musím přiznat. Neměl sice dostatek fištrónu, aby vyřešil dětskou křížovku, ale když se tak přihrnul se seržantem Pulskim, svým poskokem, který mu klusal za zadkem, vypadal jako kus zdatného, tvrdého poldy.
Seržant Pulski byl mohutný chlap s červeným masitým obličejem, malýma zlýma očkama a párem pěstí, které měly zjevně v jednom kuse cukání seznamovat se s lidskou čelistí. Pokud je to vůbec možné, měl ještě méně filipa než Retnick, co mu ovšem scházelo na vybavení mozkovny, dohnal svaly.
Když vešli, ani jeden z nich se na mě nepodíval. Přihnali se do mé kanceláře a dlouhou chvíli zírali na mrtvou. Potom se Pulski začal rozpomínat, že je policista, a Retnick se ke mně připojil ve vedlejší místnosti.
Vyhlížel teď mírně znepokojeně a zdaleka ne tak blahosklonně.
„Tak jo, tak ven s tím, čmuchale,“ pravil, uhnízdil se na stole a jal se klátit nohama ve vypulírovaných botkách. „Je to vaše klientka?“
„Nevím, kdo to je ani co tady dělá,“ řekl jsem. „Když jsem dnes ráno otevřel, takhle jsem ji tady našel.“
Hryzal vyhaslý doutník a přitom na mě uplatňoval ten svůj pohled tvrdého poldy.
„Obvykle otvíráte takhle brzy?“
Všecko jsem mu vyklopil, nic jsem si nenechal pro sebe. Poslouchal. Pulski, který přestal mládencům v mojí kanceláři předvádět policejního úředníka, se opřel o futro a taky špicoval uši.
„Jakmile jsem zjistil, že je ten bungalov prázdný, přijel jsem rovnou sem,“ uzavřel jsem. „Říkal jsem si, že se něco děje, ale tohle jsem nečekal.“
„Kde má kabelku?“ optal se Retnick.
„Nevím. Když jsem na vás čekal, hledal jsem ji, ale nenašel. Musela nějakou mít. Možná ji s sebou odnesl vrah.“
Poškrábal se ze strany na bradě, vyndal vyhaslý doutník z úst a zadíval se na něj, načež si ho znovu vrazil do chlebárny.
„Co v ní měla, čmuchale, že tě to popíchlo, abys ji zabil?“ optal se nakonec.
Retnick v sobě neměl ždibec rafinovanosti. Když jsem volal na policii, věděl jsem, že budu jeho podezřelý číslo jedna.
„Ani kdyby měla u sebe diamant Kohinoor, nebyl bych tak pitomej, abych ji oddělal tady,“ pravil jsem trpělivě. „Sledoval bych ji tam, kde bydlí, a tam bych ji vyřídil.“
„Jak vysvětlíte, co tady dělala a jak se sem dostala, když jste předtím zamknul?“
„To můžu jedině hádat.“
Zúžil oči do štěrbin a naklonil hlavu na stranu. „Tak do toho, hádejte.“
„Myslím, že tahle žena měla se mnou nějaké jednání. Chlápek, který si říká John Hardwick, nechtěl, aby se mnou mluvila. Nevím proč, ani nevím, o čem se mnou chtěla mluvit – jenom hádám. Soudím, že mě Hardwick poslal dřepět před prázdným domem, aby měl jistotu, že nebudu v kanceláři, až ona přijde. Myslím, …
