3
Slyšel jsem se, jak tiše blekotám: „Frank Belling je Angličan, že?“ a hlas, který zněl jako hlas vrchního inspektora MacCarthyho, odpovídal. „Správně… je Angličan.“
A přesto ten hubený, špinavý exemplář, který tvrdil, že je Frank Belling, mluvil se silným americkým přízvukem. Bylo by možné, aby si Angličan osvojil takový přízvuk? To se mi nezdálo.
Náhlá bolest, která mi projela hlavou, učinila těmto myšlenkám přítrž, a já se slyšel, jak sténám.
„Dobrý… dobrý,“ řekl jsem nahlas. „Tak zřízenej zas nejseš. Jenom jsi slíznul jednu do hlavy. To musíš při svém řemesle čekat. Máš štěstí, že jseš naživu.“
Otevřel jsem oči. Neviděl jsem nic. Bylo tma jako v pytli, ale povědomý pach mi prozradil, že jsem stále v místnosti, kde mě Wong srazil. Pomalu jsem se posadil, trhl jsem sebou, jak se mi ještě víc rozběsnila hlava, a jemně jsem si ohmatal bouli na hlavě. Seděl jsem tam pár minut, načež jsem vynaložil úsilí a vyhrabal se na nohy. Dveře budou za mnou nalevo. Přišátral jsem k nim, nahmátl knoflík na dveřích a otevřel je. V neduživém světle na podestě jsem musel zamrkat. Stál jsem ve dveřích a poslouchal, ale slyšel jsem jenom ztišený šum hlasů z uličky dole. Pohlédl jsem na náramkové hodinky. Bylo pět minut po půlnoci. Byl jsem v bezvědomí tak asi půlhodinu… dost dlouho, aby Belling a Wong stačili zmizet.
Momentálně jsem chtěl jenom vypadnout z téhle smrduté díry.
Když jsem vykročil ke schodům, uslyšel jsem někoho jít nahoru. Zajel jsem rukou pod kabát. Pouzdro jsem tam měl pořád přivázané, ale bylo prázdné.
Do obličeje mě udeřilo světlo ze silné baterky.
„Co tady jako provádíte?“ optal se známý skotský hlas.
„Hnízdím,“ řekl jsem s úlevou. „Co vy?“
Po schodech se blížil seržant Hamish a za ním v patách čínský policista v uniformě.
„Zahlídli vás, jak sem jdete,“ řekl. „Přišlo mi, že se radši kouknu, co máte za lubem.“
„Kapánek jste se opozdil. Měl jsem jednostranný pokec s vaším kámošem Frankem Bellingem.“
„Tak?“ zůstal na mě koukat. „Kde je?“
„Pláchnul.“ Ohmatal jsem si bouli vzadu na hlavě. „Jeho čínský kumpán mě uzemnil, než jsme měli čas na důvěrné popovídání.“
Zaměřil světlo baterky vzadu na moji hlavu a hvízdl. „No, koledoval jste si o to, že jste sem lez. Tohle je nejnebezpečnější místo v Hongkongu.“
„Přestal byste mi tou zatracenou baterkou svítit do očí? Bolí mě hlava,“ utrhl jsem se na něho.
Přešel kolem mě do pokoje a objel ho baterkou. Potom vyšel ven.
„Vrchní inspektor s váma bude chtít mluvit. Pojďme.“
„Bude chtít mluvit taky s čínskou dívkou jménem Mu Hai Ton,“ řekl jsem a dal mu dívčinu adresu. „Měl byste radši po ní jít. Pravděpodobně vzala do zaječích.“
„Co ta má s tímhle do činění?“
„Zavedla mě k Bellingovi. Hoďte sebou, kamaráde. Mohla by se vám ztratit.“
Řekl něco kantonštinou policistovi, který hlučně seběhl ze schodů.
„Pojďte,“ řekl mi a pustili jsme se za policistou do temné, odporně zasmraděné uličky.
O půl hodiny později jsem byl zpátky na ostrově a seděl jsem v kanceláři vrchního inspektora MacCarthyho. Vytáhli ho z postele a zjevně z toho neměl ani trochu radost. Před námi stály šálky silného čaje. Hlava mě pořád ještě bolela, ale čaj pomáhal.
Seržant Hamish se opíral o zeď, žvýkal párátko a upíral na mě prázdný policajtský pohled. MacCarthy cucal prázdnou dýmku a přitom naslouchal mému vyprávění.
Neřekl jsem mu o výletu do zátoky Silver Mine. Tušil jsem, že kdybych mu o něm řekl, mohl by se naštvat. Řekl jsem mu, jak jsem si chtěl promluvit s Mu Hai Ton, jak jsem ji našel prostřednictvím madam ve wančchajském baru a jak ji to zaskočilo a zdeptalo, když jsem jí řekl, že Jo-An je mrtvá.
„Napadlo mi, že by třeba chtěla někomu tu novinu sdělit,“ řekl jsem, „tak jsem čekal přes ulici a sledoval ji pak do starého města.“ Pověděl jsem jim, jak se najednou objevil Wong, co říkal Belling a jak mě Wong omráčil.
Po dlouhé odmlce MacCarthy řekl: „No, koledoval jste si o to. Měl jste přijít za mnou.“
K tomu jsem nic nepodotkl.
Nějakou chvíli jen tak seděl a přemýšlel o tom, co js…
