6
Jak jsem očekával, předběžné projednávání proběhlo hladce a nevzrušeně. Tlouštík s pronikavým pohledem, který se Retnickovi představil jako Jeffersonův právník, se usadil vzadu, ale ničím do projednávání nepřispěl. Janet Westová vyhlížela v černých šatech na míru pohledně a zdatně; řekla koronerovi víceméně to co předtím mně. Retnick řekl své a já také. Projednávání bylo odročeno, aby mohla policie dále pátrat. Nabyl jsem dojmu, že nikoho zvlášť nezajímá, že zavraždili uprchlici z Číny.
Když koroner odešel ze soudní síně, přistoupil jsem k Retnickovi, který se zachmuřeně šťoural zápalkou v zubech.
„Mohl bych už odjet z města?“ zeptal jsem se.
„Jo, jistě,“ řekl bez zájmu. „Nic vás tu nedrží.“ Pohlédl prohnaně na Janet Westovou, která hovořila s Jeffersonovým právníkem. „Zjistil jste, jestli byla v posteli, když to ta žlutá kůže schytala?“
„To nechám na vás,“ řekl jsem. „Teď je ta pravá chvíle, když má s sebou advokáta. Jen do toho, zeptejte se jí.“
Zazubil se a zavrtěl hlavou.
„Takovej blázen zase nejsem,“ řekl. „Užijte si. Bacha na čínský holčiny. Co já slyšel, jsou nejenom ochotný, ale přímo chlípný.“
Odkráčel a obloukem se přitom vyhnul Janet Westové a tomu právníkovi. Poflakoval jsem se tam, dokud právník neodešel, a když Janet Westová vykročila k východu, přidal jsem se k ní.
„Mohu odjet zítra,“ řekl jsem, když se zastavila a upřela na mě zkoumavé, vzdálené oči. „Je naděje na rezervaci v letadle?“
„Ano, pane Ryane. Dnes večer pro vás budu mít letenku. Chtěl byste ještě něco?“
„Rád bych měl fotografii Hermana Jeffersona. Můžete to zařídit?“
„Fotografii?“ To ji zřejmě překvapilo.
„Mohla by se hodit. Dostanu posmrtný snímek jeho ženy. Fotografie jsou při takovéhle práci vždycky užitečné.“
„Ano, jednu vám obstarat mohu.“
„Šlo by to, že bychom se sešli dnes večer někde ve městě? Ušetřilo by mi to jízdu k vám domů. Před odjezdem toho musím ještě spoustu zařídit. Řekněme tak v osm v Astoru?“
Zaváhala, načež přikývla.
„Ano, tak tedy v osm.“
„Díky, moc mi to pomůže.“
Znovu přikývla, zlehka se na mě chladně usmála a kráčela pryč. Sledoval jsem, jak nastupuje do dvousedadlového jaguáru a odjíždí.
Nespřádej si kolem ní žádné sny, troubo, řekl jsem si. Jestli jí připadnou Jeffersonovy miliony, najde si někoho mnohem zajímavějšího, než jseš ty, a nedá jí to ani moc práce.
Odjel jsem k sobě do kanceláře a zbytek dopoledne strávil vyřizováním různých drobností. Naštěstí jsem neměl na práci nic důležitého, nic, co by nemohlo pár týdnů počkat. Doufal jsem ale, že nebudu muset být pryč tak dlouho.
Právě jsem uvažoval, že si zaskočím přes ulici na sendvič, když se ozvalo zaklepání na dveře a vešel Jay Wayde.
„Nezdržím vás,“ spustil. „Chtěl jsem vědět, kdy má Herman pohřeb. Víte to? Myslím, že bych tam měl jít.“
„Zítra,“ řekl jsem. „Přesnou hodinu ale nevím!“
„Aha.“ Vypadal nesvůj. „No, možná bych měl zavolat slečně Westové. Říkám si, jestli by jim nevadilo, kdybych tam šel?“
„Dnes večer se se slečnou Westovou uvidím. Zeptám se jí, jestli chcete.“
„To bych rád.“ Celý se rozzářil. „Je to trochu trapné, abych se ptal já. Chci říct, tak dlouho jsem se s ním neviděl. Jenom mi napadlo…“ Nechal větu vyznít do ztracena.
„Jistě,“ řekl jsem.
„Jak proběhlo projednávání?“
„Jak jsem čekal, odročili to.“ Odmlčel jsem se, abych si zapálil cigaretu. „Zítra jedu do Hongkongu.“
„Skutečně?“ Vyhlížel trochu překvapeně. „To je teda výlet. Má to něco společného s touhle záležitostí?“
„Jistě. Starý Jefferson mě najal, abych zapátral v dívčině minulosti. On platí, já jedu.“
„Je to pravda? Víte, to je jedno z míst, kam bych se opravdu rád podíval. Závidím vám.“
„Sám si závidím.“
„No, bude mě zajímat, jak uspějete.“ Přešlápl z nohy na nohu. „Myslíte, že něco objevíte?“
„Nemám ponětí. Můžu to jenom zkusit.“
„Takže jste se setkal s panem Jeffersoriem. Jaký se vám zdál?“
„Žádná sláva. Nevypadá na to, že dlouho vydrží.“
„To je mi líto. Je hodně starý.“ Zavrtěl hlavou. „To musela být pro něho rána, když Herman zemřel.“ Začal…
