4
Nabyl jsem dojmu, že je načase utratit něco z peněz starého Jeffersona. Měl jsem jistotu, že recepční by mi mohl říct víc, než řekl MacPhersonovi, stačí ho povzbudit prachama.
Jakmile jsem se ubezpečil, že MacPherson odešel, zašel jsem za recepčním. Podezíravě si mě měřil, ale když jsem pokynul na telefon, zdráhavě se uklonil, jako že mohu.
Vytočil jsem Wong Hop Hoovo číslo. Zvedl okamžitě sluchátko, jako by seděl u telefonu a čekal, až zavolám.
„Pamatujete se na mě?“ zeptal jsem se. „Dal jste mi na letišti svoji vizitku. Potřebuji tlumočníka.“
„Bude mi nesmírným potěšením, pane,“ řekl.
„Mohli bychom se za půl hodiny setkat před Šanghajskou a Hongkongskou bankou?“
Pravil, že mu bude ctí.
„Rád bych auto.“
Řekl, že mi s radostí zařídí cokoliv. Je mi plně k dispozici. Neznělo to, jako by se tu příliš hýbaly obchody.
Poděkoval jsem mu a zavěsil. Potom jsem se uklonil recepčnímu, který se mi rovněž uklonil, odešel jsem z hotelu a vzal si taxi k bance.
Vyměnil jsem si několik cestovních šeků, co mi dala Janet Westová, a se zadní kapsou naditou hongkongskými dolary jsem čekal na chodníku, až se objeví Wong Hop Ho.
Přijel o deset minut později v nablýskaném packardu. Potřásli jsme si rukou a já mu řekl, jak se jmenuju. Řekl, že bude šťasten, když mu budu říkat Wong. Všichni američtí klienti mu tak říkali a považoval by si za čest, kdybych mu tak říkal také.
Nasedl jsem do vozu vedle něho.
„Pojedem zpátky do mého hotelu,“ řekl jsem. „Potřebuju od recepčního, který nemluví anglicky, nějaké informace.“ Jelikož se zatvářil mírně překvapeně, pokračoval jsem. „Jsem soukromý detektiv a pracuji na jednom případu.“
V natěšeném úsměvu na mě zasvítil zlatými zuby.
„Četl jsem mnoho detektivních příběhů, pane,“ řekl. „Je mi radostí setkat se s živým detektivem, pane.“
Vytáhl jsem nějaké dolary a dal mu z nich padesát.
„Pokryje to vaše náklady tak asi na den?“ zeptal jsem se. „Možná vás čas od času budu rychle potřebovat.“
Řekl, že to bude zcela uspokojivé, vůz ovšem nutno započítat zvlášť. Protože jsem utrácel Jeffersonovy peníze, řekl jsem, že to bude v pořádku. Byl jsem si jist, že bych s ním mohl smlouvat, ale potřeboval jsem, aby se mnou plně spolupracoval, a nabyl jsem dojmu, že by nemusel, kdybych šetřil.
Odjeli jsme k hotelu, nechali vůz na nábřeží, přešli silnici a vyšli po schodech do hotelové haly.
„Tohle není dobrý hotel,“ řekl Wong cestou. „Neradil bych vám tady zůstávat, pane. Kdybyste chtěl, mohu vám zařídit pěkný pokoj ve slušném hotelu.“
„Prozatím to nechme,“ odpověděl jsem. „Momentálně tady mám práci.“
Došli jsme před starého recepčního, který se mi uklonil a prázdně pohlédl na Wonga, který stejně prázdně pohlédl na něho. „Řekněte mu, že mu chci položit pár otázek,“ řekl jsem Wongovi. „Pokud mi pomůže, zaplatím mu. Předložte mu to tak, aby se neurazil.“
Wong se zeširoka a s velkým klaněním rozhovořil kantonštinou. Během té rozpravy jsem vytáhl svazek peněz a odpočítal deset pětidolarových bankovek, stočil je do úhledné roličky a zbytek schoval.
Recepční se začal okamžitě víc zajímat o to, co držím v ruce, než o to, co mu vykládá Wong. Nakonec Wong řekl, že recepčnímu bude potěšením mi odpovědět na jakékoliv otázky.
Vytáhl jsem posmrtnou fotografii Jo-An.
„Zeptejte se ho, jestli zná tuhle dívku?“
Utkvěl pohledem na snímku a potom se pustil do spletité rozpravy s Wongem, který mi potom sdělil, že dívka bydlívala v hotelu. Odešla před patnácti dny a nezaplatila hotelový účet. Jsem ochoten ho zaplatit?
Řekl jsem, že nikoli.
Po dalších otázkách Wong navázal: „Byla vdaná za amerického džentlmena, který zde s ní sdílel pokoj. Jmenoval se Herman Jefferson a tragicky zemřel při automobilové nehodě. Když tento džentlmen zemřel, odešla bez zaplacení.“
Vytáhl jsem fotografii Hermana Jeffersona, co mi dala Janet Westová.
„Zeptejte se ho, jestli ví, kdo tohle je,“ řekl jsem Wongovi. Recepční se skelně zadíval na snímek, znovu se rozpředla debata a potom Wong řekl: „Je to ten americký džentlmen, který ta…
