15
BYLO 19.35.
Za pětadvacet minut se z Lady stane terč. Za pětadvacet minut se hrozba stane skutečností a možný vrah vrahem opravdovým.
Bylo 19.36.
Za čtyřiadvacet minut vyplivne luger do noci kulky a jedna žena klesne k zemi. Zazvoní telefon a seržant v ohlašovně řekne „Sedmaosmdesátý revír“, přepojí rozhovor nahoru a Oddělení vražd Jih a policejní ředitelství a laboratorní technici a zástupce policejního lékaře se začnou zabývat čerstvou vraždou.
Bylo 19.37.
Nad služebnou visel ponurý rubáš. Bert Kling toužil jít domů. Měl za sebou perný den v docích, ale teď čekal s koženou bundou přehozenou přes ramena, čekal, až se něco semele, čekal, až Byrnes vystrčí hlavu ze své kanceláře a zavolá: „Berte, potřebuju tě!“
Bylo 19.38.
Seděli kolem stolu zase nad tím dopisem, Meyer, Carella a Hawes. Meyer cumlal své bonbonky proti kašli. Bolesti v krku se horšily a Meyer to přičítal horku.
DNES VEČER V 8 ZABIJU LADY CO PODNIKNETE?
Odpověď v myslích všech detektivů byla stejná. NIC.
NEMŮŽEME DĚLAT NIC.
„Třeba je to pes,“ řekl Meyer a cucal bonbon. „Třeba je to pes a jmenuje se Lady.“
„Třeba ne,“ namítl Hawes.
„Anebo je to ta štětka,“ řekl Carella. „Marcia. Lady. Jestli je to ona, tak máme vyhráno. Je hlídaná, že jo?“
„Je,“ řekl Hawes.
„Lady Astorová taky?“
„Taky“
„Na ten balet neposlal Pete nikoho, že ne?“
„Ne,“ řekl Hawes. „Bannister je čistej. Tomu portrétu se vůbec nepodobá.“
„A v tý jídelně ho nikdo nepoznal?“ zeptal se Meyer. Polkl a sáhl po dalším-bonbonu.
„Mluvil jsem jen s jedním z těch dvou partnerů. Ten druhej je mimo město.“ Odmlčel se. „Ten první to trefil dobře, to teda ano.“
„Nechce někdo jeden?“ zeptal se Meyer a podával jim krabičku. Ostatní si ho nevšímali.
„Co jako trefil?“ zeptal se Carella.
„Chystal se jít na pivo, jen co hosti trochu prořídnou. Podnik o kousek dál na stejný ulici, povídal. Udělám to taky. Jen co vypadnu. Půjdete se mnou? Platím.“
„Kde je ta jídelna?“ zeptal se Carella se zájmem.
„Co?“
„Ta jídelna.“
„Na rohu Třináctý a Stemu.“
„Blízko toho výčepu, že jo?“
„Jakýho výčepu?“
„Tý Hospůdky, kde Samalson možná ztratil ten svůj dalekohled. Hospůdka. Na Severní třináctý a Amberleyově.“
„Myslíš, že je tam nějaká spojitost?“
„Třeba tahle,“ řekl Carella. „Jestli ten chlap obědval v jídelně u Joa a George, moh se pak zastavit na skleničku v tý Hospůdce. A najít tam Samalsonův dalekohled.“
„A co z toho?“
„Nic,“ přiznal Carella. „Jen to doplňuje celkový obraz. Já prostě tápu.“
„No jo,“ řekl Hawes.
Bylo 19.40.
„Ten člověk v tý jídelně ho nepoznal? Myslím jako na tý kresbě.“
„Ne. Ta stopa vedla do ztracena. George nechtěl mluvit o ničem jiným než o tom, jak miluje svýho partnera. Joa. Pokládá ho málem za syna, takovýhle řeči. George je sirotek, sám samotinkej na celým světě, a tak se upnul na toho mládence.“
„Mládence?“ zeptal se Carella.
„Je mu čtyřiatřicet. Pro George je to mládenec. Georgeovi je šestapadesát.“
„Zvláštní partnerství,“ podotkl Carella. „Seznámili se už před lety.“
„Je to obvyklý partnerství?“
„Jak obvyklý?“
„Když jeden z nich umře a nemá příbuzenstvo, dědí podnik partner.“
„Asi jo,“ řekl Hawes. „Vlastně ano. George se zmínil o tom, že jsou normální partneři.“
„Tak jestli George natáhne bačkory, zdědí jídelnu jeho partner, je to tak, viď? Říkáš, že George je na světě sám. Žádný příbuzný, který by si činili nároky?“
„Je to tak. Na co myslíš?“
„Třeba se Jo jen třese, aby George odešel na onen svět. Možná že mu dneska v osm pomůže.“
Zmínka o čase způsobila, že se podívali na hodiny.
Bylo 19.42.
„To je hezká teorie, Steve, až na dva detaily.“
„Který?“
„No… připomíná ti George Lady?“
„Mmmmm,“ řekl Carella.
„A co je nejdůležitější. Ukázali jsme ten obrázek jak Georgeovi, tak tý Cortový přítelkyni. Nepoznali ho. Naším vrahem není Jo Cort.“
„Jak tě napadlo, že by George byl ženská, Steve?“ zeptal se Meyer. „Nepůsobí na tebe horko?“
„Co kdyby byl teplej nebo něco?“ namítl Carella, který se nechtěl vzdát své myšlenky. „Ten George.“
„Není. Já …
