8
V POLICEJNÍ LABORATOŘI zjistil Sam Grossman, že dalekohled vyrobila firma Pieter-Vondiger, podle čísla série někdy v roce 1952. Povrch skel nebyl opatřen antireflexní vrstvou, což znamenalo, že dalekohled neměl sloužit armádě, jak tomu bylo v té době u jiných firem. Telefonicky se Sam dozvěděl, že tento model se už běžně neprodává, protože byl nahrazen novějším a zdokonaleným typem. Přesto Sam zaznamenal pro detektivy ze sedmaosmdesátky všechny údaje, které o dalekohledu zjistil. Sam Grossman byl totiž metodický člověk, přesvědčený, že sebemenší a sebenevýznamnější informace může být vyšetřovatelům užitečná. A tak nevynechal jediný detail týkající se dalekohledu.
Zvětšení: 8
Výstupní pupila: 3,5 mm
Průměr čočky: 30 mm
Relativní světlost: 12.3
Zorné pole: 7° 44’
Pole 1000 yardů: 135 yardů
Vzdálenost očí: od 48 do 72 mm
Délka ukončená: 4 1/4“
Délka prodloužená: 4 5/8“
Váha: 18 uncí
Dalekohled měl centrální ostření, pravý okulár se dal samostatně seřídit. Cena nového dalekohledu včetně pevného koženého pouzdra a řemínku byla 92.50 dolarů.
Na dalekohledu byly dvoje otisky. Jedny patřily Cottonu Hawesovi. Ty druhé, celkem dobré otisky palců a ukazováčků obou rukou, na něm nechal, vzhledem ke způsobu, jímž se dalekohled drží, útočník. Otisky se ofotografovaly a ihned odeslaly jednak do Ústřední kriminální identifikace a jednak F.B.I. ve Washingtonu, oboje se žádostí o co nejrychlejší vyřízení.
Sam Grossman se modlil, aby muž, který zanechal své otisky na dalekohledu, nechal otisky i někde jinde ve Spojených státech.
BYLO 13.10.
Poručík Byrnes rozložil noviny na svém psacím stole.
„Co řekneš tomuhle, Hawesi?“ zeptal se.
Hawes se podíval na příslušnou stránku, přelétl ji očima až dolů, kde byla různá oznámení. Stálo tam:
Večer na střeše hotelu Brisson
Jay „Lady“ Astorová
zahraje na klavír a zazpívá
své peprné verze populárních písní.
Byl tam i obrázek usmívající se brunetky v těsně přiléhavých večerních šatech.
„Já nevěděl, že je ve městě,“ řekl Hawes. „Ty jsi o ní už slyšel?“
„Slyšel. Je ohromně populární. Program pro náročný. Cole Porter a tak. A spousta speciálních novinek. Neslušný, ale vybraný texty.“
„Co dělá tvý zápěstí?“
„Je dobrý,“ odpověděl Hawes a ohmatal si ho levou rukou. „Chceš za ní zajít?“ ‚
„To se ví.“
Na Byrnesově stole zazvonil telefon. Byrnes zdvihl sluchátko.
„Ovšem, přepoj ho, Dave.“ Zakryl mluvítko. „Laboratoř,“ oznámil Hawesovi a pak pokračoval do telefonu. „Ahoj, Same,“ řekl, „wie geht’s?“ Hawes poslouchal a Byrnes také, Byrnes občas utrousil do telefonu nějaké to „hm“ nebo „jo“, poslouchal asi pět minut, pak řekl: „Mockrát děkuju, Same,“ a zavěsil.
„Má něco?“
„Na dalekohledu je pěkná sbírka otisků. Sam už poslal kopie do Ústřední identifikace a do Washingtonu. Držme palce. Nám posílá s dalekohledem i písemnou zprávu. Dalekohled je ročník 1952 a už se nevyrábí. Jakmile ho dostanem, pošlu Carellu a Meyera do zastaváren. A co s tou Lady Astorovou? Myslíš, že ona je tím cílem?“
Hawes zaváhal. „Já to zjistím,“ řekl.
„Možný by to bylo,“ přisvědčil Byrnes, ale také váhal. „Vlastně proč ne? Všeobecně známá osoba. Třeba nějakýmu bambulovi vadí ty nemravný písničky, který zpívá, co říkáš?“
„Říkám, že za pokus to stojí.“
„Tak si pospěš,“ řekl Byrnes. „A ne aby ses zdržel a poslouchal ty její songy! Možná že do osmi hodin budeme muset zkusit ještě ledacos.“ Podíval se na hodinky. „Propána, ten čas ale letí!“
HAWES ZAVOLAL do Brissonova hotelu a dověděl se, že první představení Lady Astorové na střeše začíná v osm večer. Správce podniku mu odmítl prozradit adresu umělkyně; a ačkoli mu Hawes řekl, že je detektiv, trval na tom, že mu Hawes musí dát číslo a že ho zavolá. Hawes mu tedy dal číslo Frederick 7 a správce zavolal hned zpátky; nejdřív mu dali seržanta v ohlašovně, který ho přepojil na oddělení detektivů, a to ho přesvědčilo, že mluví s poctivým policajtem a ne s jedním z davu zbožňovatelů slečny Astorové. Sdělil Hawesovi adresu a Hawes se tam bez p…
