11
S PISTOLÍ V RUCE SE OTOČIL.
„Hej,“ řekla ta žena. „Nač to máte?“
Hawes sklonil pistoli.
„Kdo jste, slečno?“
„Bydlím naproti na chodbě. Policajt dole mi poradil, ať jdu nahoru a promluvím si s detektivem. To jste vy, ten detektiv?“
„Ano.“
„Já totiž bydlím přes chodbu.“
Dívka byla bruneta, ne moc hezká, s velkýma hnědýma očima a velice bledou pletí. Mluvila jedním koutkem úst a ten zvyk jí dodával vzhledu gangsterské milenky z filmu. Na sobě měla jen tenké růžové kombiné a jedinou vzrušující a svůdnou věcí na ní bylo poprsí, které hrozilo protrhnout hedvábí.
„Znala jste toho Johna Smithe?“ zeptal se Hawes.
„Setkala jsem se s ním, když tu párkrát byl,“ řekla dívka. „Přistěhoval se teprve před čtrnácti dny. Člověk si ho hned všimnul, víte.“
„Kolikrát tu byl od té doby, co se přistěhoval?“
„Jen dvakrát. Jednou večer, když tu byl, jsem za ním zašla, představit se, jako sousedka. Co na tom, ne?“ Dívka hodila rameny a poprsí se k tomu pohybu připojilo. Neměla podprsenku a Hawese znepokojovalo i to. „Seděl tuhle u kuchyňského stolu a vystřihoval noviny. Zeptala jsem se ho, co to dělá. Prej má výstřižkovou knihu, povídal.“
„Kdy to bylo?“
„Je to asi tak tejden.“
„Vystřihoval si něco z novin?“
„Jo,“ řekla dívka. „Trhlej. Aspoň tak vypadal. Víte, jak to myslim?“
Hawes se sklonil a prohlédl si kuchyňský stůl. Když se podíval hodně zblízka, viděl na špinavém linoleu, kterým byl stůl pokrytý, stopy lepidla. Smith vyrobil svůj dopis tady, a to teprve před týdnem, ne v neděli 23. června. Prostě použil starší noviny.
„Měl na stole lepidlo?“ zeptal se Hawes.
„Jo, myslím, že měl. V tubě. Asi pro tu svou výstřižkovou knihu.“
„Jistě,“ souhlasil Hawes. „Mluvila jste s ním ještě někdy po tom večeru?“
„Jen na chodbě.“
„Kolikrát?“
„On už tu pak byl jen jednu noc. Teda minulej tejden. A pak ještě včera večer.“
„Přespal tady včera večer?“
„Snad jo, ale jak to mám vědět?“ Dívka si asi najednou uvědomila, že má na sobě jen kombiné, a zakryla si bujné poprsí jednou paží.
„V kolik přišel včera večer?“
„Hezky pozdě, možná že už bylo po půlnoci. Poslouchala jsem rádio. Včera v noci bylo příšerný vedro, víte. V těchhle bytech se skoro nedá spát, jsou to hotový pece. Dveře byly otevřený a já jsem ho slyšela, že je na chodbě, a tak jsem vyšla ven, pozdravit se s ním. Zrovna strkal klíč do zámku a vypadal přesně jako ruskej špión, na mou duši. Chyběla mu už jen bomba.“
„Měl s sebou něco?“
„Jen tašku. Asi nákup. Počkejte, ano! Dalekohled. Víte, co myslím? Operní kukátko. Zeptala jsem se ho, jestli byl v opeře.“
„Co on na to?“
„Smál se. Srandovní strejda. Sotva přišel, zase odešel. Smith. John Smith. Nemyslíte, že to je srandovní?“
„Co je na tom legračního?“
„No ty pastilky proti kašli a tak. Byl prostě srandovní. Po dnešku se už asi nevrátí, co myslíte?“
„Asi ne,“ přisvědčil Hawes. Snažil se udržet krok s tou poněkud nejasnou konverzací.
„On je zloděj nebo něco?“
„Nevíme. Řekl vám někdy něco o sobě?“
„Ne. Neřek. On o sobě moc nemluvil. Stejně tu byl jen párkrát, jak jsem už povídala. Jednou jsem se ho zeptala, jestli je to jeho letní rezidence. Jako z legrace, víte. A on řek, jo, je to můj útulek. Srandovní. Smith!“ Zasmála se tomu jménu.
„Ale kde pracuje, o tom se vám nezmínil? Nebo jestli vůbec pracuje?“
„Ne.“ Dívka si zakryla ňadra druhou rukou. „Asi bych si měla něco oblíknout, ne? Lehla jsem si na moment, ale pak začala ta střelba, a když přestala, tak jsem byla tak rozčilená, že jsem seběhla dolů jen tak. Taky vypadám, co?“ Zahihňala se. „Radši půjdu a něco na sebe hodím. Hezky jsem si s váma popovídala. Vůbec nevypadáte jako polda.“
„Děkuju,“ řekl Hawes a pak zapochyboval, jestli je to poklona. Dívka zaváhala u dveří.
„Doufám, že ho dostanete. Bude asi snadno k nalezení. Kolik takovejch může ve městě být?“
„Myslíte, kolik takových Smithů?“ zeptal se Hawes a dívka to pokládala za hysterickou otázku.
„Vy jste taky srandovní,“ odpověděla. Díval se za ní, jak jde po chodbě. Stoicky za sebou zavřel dveře do …
