6
BYLO 11.32.
Slunce vytrvale stoupalo po obloze a stálo už skoro v zenitu. Asfalt a beton se pekly v jeho žhoucích paprscích, z dláždění dýchalo horko v chvějivých vlnách.
V parku se nehnul ani lístek na stromě.
Muž s dalekohledem seděl na vysokém výčnělku skály, kde nebylo o nic chladněji než na pěšinách vinoucích se parkem. Měl na sobě bavlněné kalhoty a síťovanou sportovní košili s krátkými rukávy Seděl s nohama zkříženýma po indicku a s lokty opřenými o kolena, dalekohled měl zaměřený na policejní stanici na protější straně ulice.
Pobaveně se usmíval.
Pozoroval kluky hrnoucí se ze stanice a roztáhl ústa v úsměvu ještě víc. Jeho dopis přináší výsledky. Jeho dopis nastartoval mašinérii revíru a on se teď dívá na výsledky svého činu. Při myšlence na to, zda ho dostanou nebo ne, v něm pulzovalo podivné vzrušení. Nedostanou mě, říkal si.
Ale co když ano?
Jeho vzrušení byl rozporné. Chtěl jim uniknout, ale zároveň ho pomyšlení na honičku, na zoufalou přestřelku jako vrchol pečlivě naplánované vraždy, těšilo. Dneska večer zabije. Ano, od toho se nedá couvnout. Ano, musí zabít, to věděl, nic jiného se nedá dělat, tak to je, ano. Dnes večer. Nemůžou mu v tom zabránit, ale třeba se jim to podaří. Ne, nemůžou mu to překazit.
Z budovy stanice vyšel člověk a scházel po kamenných schůdcích. Zaměřil dalekohled na mužův obličej. Určitě detektiv. Vyrazil do terénu kvůli jeho dopisu. Potěšeně se usmál.
Detektivovy zrzavé vlasy se zaleskly v paprscích zářícího slunce. Nad jedním spánkem měl bílý pruh. Sledoval detektiva dalekohledem. Nasedl do auta, policejního, ale neoznačeného. Auto rychle odrazilo od chodníku.
Spěchají, pomyslel si muž a sklonil dalekohled. Pak se podíval na hodinky.
11.35. Moc času nemají, řekl si. Na to, aby mi to překazili, nemají moc času.
V 87. REVÍRU bylo knihkupectví zvláštností. Nikdo neočekával, že v takové čtvrti najde obchod, kde se prodávají knihy. Očekával, že čtivo se najde na policích trafik a drogerií a že to budou sadistické krváky, historické romány nebo dramata z Divokého západu.
Obchod se jmenoval Knihy s.r.o. Krčil se v postranní uličce mezi dvěma činžovními domy pod úrovní chodníku. Zákazník prošel starou železnou brankou, sešel po pěti schůdcích a ocitl se tváří v tvář skleněné výloze plné vystavovaných knih. Nápis ve výloze oznamoval, že jsou tu k dostání španělské knihy, jiný zase, že „Aquí habla Espaňol „.
V pravém rohu výlohy stálo zlatými písmeny na skle: Majit. CHRISTINA MAXWELLOVÁ.
Hawes sešel po schůdcích a otevřel dveře. Zvoneček nad nimi zacinkal. Krámek se hned v první chvíli dotkl čehosi zasutého v jeho paměti. Do takových krámků v postranních ulicích na okraji centra se uchyloval v deštivých dnech. Ožilo snad Strašidelné knihkupectví, je to Parnas na kolech, který se zastavil? Pamatoval si Morleyovy knihy z mládí a přál si, aby měl čas se tu zdržet, aby čas nebyl právě teď tak důležitý. Krám dýchal přátelstvím a teplem a Hawes by to ovzduší rád nasál a nechal je proniknout až do morku kostí, rád by, aby jeho návštěva nebyla tak naléhavá a on přišel pro informace, které nesouvisí s náhlou smrtí.
„Ano?“ ozval se hlas.
Před regály plnými knih s hnědými hřbety stála v téměř mlžné záři dívka. Na pozadí té zaprášené a potrhané hnědi byla křehká, něžná a laskavá. Vlasy měla světlé a jejich jemné kučery rámovaly oválný obličej. Oči měla modré a veliké, byla to temná modř jarní oblohy, nevtíravá barva šeříku. Plné rty se usmívaly - rty půvabné bez ohledu na roční období. A protože byla tvor z masa a krve a protože byl horký červencový den, tkvěl jí na horním rtu slabounký nádech potu. A protože byla tvor z masa a krve a ne jen vzpomínka nebo sen nebo panna z nějakého legendárního Camelotu, Hawes se do ní na místě zamiloval.
„Dobrý den,“ řekl. Promluvil překvapeně, ale nebyl to hlas sebevědomého světáka, nýbrž spíš bojácný šepot. Dívka se na něj podívala a zopakovala: „Ano?“
„Snad byste mi mohla pomoct,“ řekl Hawes. Při tom si uvědomoval, že se zamilovává a opou…
