Kapitola 19
HLAS MRTVÉ
Šli jsme po chodbě budovy Pawkette kolem ordinace doktora George L. Quaye.
Sellers se na mě zvědavě podíval. „Quay to není?“
„Ne.“
„Já jsem myslel, že je to on: Ale nehrajete na mě nic, že ne?“
„Ne.“
„Uzavřel jste dohodu. Doufám, že teda budeme hrát rovnou hru. Kam jdeme?“
Zastavil jsem se u dveří investiční společnosti Alfa. „Sem.“
Zaklepal jsem.
Po chvilce se ozvaly kroky a Keetley přišel otevřít. „Ale, ale, jak se máte, Lame? Nečekal jsem vás tak brzy. Pořád ještě čmucháte?“
„To je Frank Sellers, pane Keetley,“ řekl jsem. Keetley si ho prohlédl, podali si ruce, a jestli věděl, že je Sellers od policie, nedal to na sobě znát.
„Rádi bychom si s vámi chviličku popovídali,“ řekl Sellers. Keetley, který stál ve dveřích, ustoupil stranou, řekl „moment“ a dveře přibouchl.
„Co to ksakru je?“ zařval Sellers, když se mu dveře hlasitě přivřely před nosem. Vzal za kliku, lomcoval s ní a potom se o dveře opřel vší silou. „Hej,“ křičel, „otevřete ty dveře.“
Keetley otevřel.
Sellers odhrnul klopu, ukázal Keetleymu odznak a řekl: „Co je tohle za nápady?“
„Na něco jsem zapomněl,“ řekl Keetley, „nechtěl jsem vám zavřít před nosem.“
„To teda byla zvláštní náhoda, jestli jste nechtěl,“ řekl Sellers.
„Za co vděčím vaší návštěvě, poručíku?“
„Zatím jen seržant,“ řekl Sellers. „Jen si něco ověřuju. Co tady děláte?“
„Mám tu najatou tuhle místnost, ale pěstuju tu jen svýho koníčka.“
„Jakýho koníčka?“
„Abych byl upřímnej, sázím na dostihy, seržante.“
„A jak tipujete?“
„Jako všichni ostatní. Odhadnu vítěze a vsadím na něj peníze. Někdy to vyjde, někdy ne.“
„Jak ho vybíráte?“
„Mám na to svůj systém.“
„To je ta mašina tamhle s tím světlem?“
„To je jen taková pomůcka.“
„A neukázal byste mi, jak to funguje?“
„Jistě,“ řekl Keetley chladně. „Co to má znamenat, Lame?“ otočil se ke mně. „Nemůžete si nechat taky něco pro sebe?“
„Já osobně jsem na cestě do vězení,“ řekl jsem. „Zastavili jsme se tu jen cestou. Jsem zatčený.“
Keetley zvedl obočí.
Sellers řekl: „Nesedí mi pár věcí v tom případu.“
„Keetley ví, že Ruth Otisová vynesla včera večer ten balíček arzeniku z ordinace doktora Quaye. On ji sledoval,“ řekl jsem Sellersovi.
„Ale!“ podivil se Sellers.
Keetley se na mě podíval a řekl: „Co je? Chcete mi dát babu?“
„Jeho si nevšímejte, mluvte se mnou,“ řekl Sellers.
„Je mi to moc líto, seržante,“ řekl Keetley, „ale tohle je pro mě novinka. Žádnou Ruth Otisovou neznám.“
„Je to sestra u doktora Quaye.“
„Aha, doktor Quay má ordinaci tady na patře.“
„Tak co to bylo?“ zeptal se Sellers. „Sledoval jste ji?“ Keetley se rozesmál. „To se ví, že ne. Já mám jiný starosti. Nemám čas jezdit za ženskýma po městě.“
„Neberte si servítky,“ řekl jsem Sellersovi. „Přitlačte ho ke zdi. Donuťte ho, ať se přizná.“
Keetley na mě vrhl mrazivý pohled. „Myslím, že vás nebudu mít rád, Lame.“
„To možná nebudete,“ řekl jsem, „ale teď jde především o to, jestli jste včera večer sledoval asistentku doktora Quaye.“
„Už jsem řekl, že ne.“
„Takže jste za ní nejel na Svaz?“
„Ne.“
„A neviděl jste, jak ukládala ten balíček do sejfu?“ Opět se rozesmál. „Ne, nic takovýho jsem neviděl. Je mi líto, Lame, ale ze mě si návnadu dělat nebudete.“
„Pochopte,“ řekl Sellers, „že si jen chci ověřit pár věcí, nic víc. A něco vám řeknu. Dnes ráno našli Ethel Worleyovou, Ballwinovu sekretářku, zavražděnou v bytě Ruth Otisový. A ten balíček jedu, kde část chybí, našli u Ruth v bytě. Takže jestli o ní nebo o tom jedu něco víte, tak to radši vyklopte.“
Keetley si olízl rty. „O Ruth Otisový nic nevím. Už jsem vám řekl, že jsem ji včera večer neviděl.“
Proklouzl jsem za Keetleym, přiblížil jsem se k rádiu, které stálo na stole, a zatímco se Keetley a Sellers nepřátelsky dívali jeden druhému do očí, otočil jsem knoflíkem.
Řekl jsem: „Já jsem vás jen chtěl nachytat při lži, Keetley. Včera vás sledoval můj člověk.“
„Chcete říct, že vám řekl, že mě sledoval,“ vybafl Keetley. „On si totiž válel šunky někde v hospodě a celý si to vycucal z prs…
