KAPITOLA 7
Páteční ráno ohlašovalo nádherný jihokalifornský den – modrou oblohu, teplo, průzračně jasné hory se zasněženými vrcholy a vzduch vonící zelení.
Posnídal jsem ve své restauraci vejce naměkko, topinky, pomerančový džem a kávu.
Znovu jsem se probíral potřebnými údaji. Drury Wells se oženil s Estelle Amblerovou a rozvod nebyl nikde zaznamenán. Estelle Amblerová uvedla jako místo svého bydliště Sacramento. Její adresu jsem si zaznamenal a v příslušném telefonním seznamu jsem našel jméno paní Gordon Amblerové. Mela tutéž adresu, jakou udala Estelle.
Zatelefonoval jsem tam přes meziměstskou ústřednu.
„To je Estelle?“ zeptal jsem se.
„Momentálně není doma. Vrátí se asi za půl hodiny. Chcete jí něco vzkázat?“ zeptala se nějaká žena.
„Děkuji, ne, zavolám jí později,“ řekl jsem a zavěsil.
Zapsal jsem si poplatek za hovor a obrátil list v záznamníku s označením „Neplánované výdaje“.
Zavolal jsem telefonicky na aerolinie. Convairbez mezipřistání letěl do Sacramenta za čtyřicet sedm minut. Objednal jsem si letenku, nasedl do naší agenturní rachotiny a včas dojel na letiště. Doufal jsem, že budu mít dost času, abych zavolal Bertě, ale právě když jsem zaparkoval a vyzvedl si letenku, hlásili přípravu cestujících k odletu. Když jsem si v letadle upevňoval bezpečnostní pás, uvažoval jsem, co by bylo pro Bertin krevní tlak horší: odjet někam na den bez jejího vědomí, nebo se jí ohlásit ze Sacramenta přes meziměstskou? Bylo to prašť jako uhoď, a tak jsem se pohodlně usadil a snažil se odpočívat.
Hukot dokonale seřízených leteckých motorů mě obvykle hned uspí, ale tentokrát se mi to nedařilo. Když jsem sedadlo sklopil a zavřel oči, začalo se mi v hlavě honit všechno možné, takže jsem sedadlo zase narovnal a hleděl z okna.
Dole se klikatila Hřebenová cesta, pak jsme minuli Frazierovu horu a Pilovou horu na levé straně a přehoupli se přes Údolí San Joaquin.
Hluboko pod sebou jsem viděl stužku dálnice, po níž se sunuly drobečky aut. Napravo se na modrém pozadí oblohy rýsovaly jako slavnostní průvod hory Sierry Nevady se zasněženými vrcholky.
Seděl jsem s očima přilepenýma k oknu a v hlavě se mi to točilo na plné obrátky. Na tu otázku musela být někde odpověď. Musel jsem ovšem připustit, že třeba hledám něco neexistujícího; a říct, že by Berta neschválila vynaložení tolika času a peněz na tuhle záležitost, by nemělo daleko k přikrášlování. Berta by se totiž vzteky neznala.
Potom začala letuška roznášet oběd a já jsem se uvolnil.
Když jsme přistáli v Sacramentu, zašel jsem do půjčovny automobilů, ukázal kreditní kartu a vybral si vůz. Pak jsem se v něm vydal na adresu paní Amblerové.
Byl to typický starobylý dům, připomínající kalifornskou minulost. Měl dvě podlaží s vysokými stropy a velkými okny s dřevěnými žaluziemi; okolo domu bylo plno stromů, vysazených dávno před tím, než byl vynalezen automobil.
Vystoupil jsem po dřevěném schodišti, které začínalo chátrat, ke kryté verandě a zmáčkl tlačítko zvonku. Ve dveřích se objevila šedovlasá dáma s bystrýma očkama.
„Bydlí zde paní Drury Wellsová?“
„Ano.“
„Vy jste paní Amblerová?“
„Ano.“
„Chtěl bych si promluvit s paní Wellsovou.“
„O čem?“
„Jde o soukromou věc,“ usmál jsem se na ni přátelsky, „týká se to jejího manželství, ale rozhodně bych ji nechtěl obtěžovat. Kdyby vám to nevadilo, byl bych rád, kdybyste byla u toho. Nemohlo by to být na škodu.“
„Jak se jmenujete?“
„Donald Lam.“
„Mimochodem, nebyl jste to vy, kdo dnes ráno volal přes meziměstskou a ptal se po Estelle?“
„Ano, byl.“
„Oč vám šlo?“
„Chtěl jsem se přesvědčit, jestli je doma.“
„Proč?“
„Abych zbůhdarma nevyhodil spoustu peněz za letenku a zbytečně neztrácel čas.“
„Čím se zabýváte?“
„Jsem detektiv – soukromý detektiv.“
„Po čem pátráte?“
„Snažím se zjistit, co se stalo s druhou paní Wellsovou.“
„S druhou paní Wellsovou?!“
„Ano.“
„Žádná druhá paní Wellsová neexistuje.“
„Mám nějaké informace, které by vás mohly zajímat.“
„Pojďte dál,“ řekla.
Dovedla mě přijímacím salónkem do velkého obý…
