II.
"Ach, to je mi líto," řekl Marigold, "že jsem nemohl plout s vámi. Co se dá ale dělat, na moři bliju, až škoda mluvit. Vidíš, v životě jsem nemluvil s mořskou vílou. Škoda, do psí mateři."
"Jak tě znám," odpověděl Geralt, přivazující sedlové vaky, "baladu stejně napíšeš i tak."
"Jistě. Už mám i několik prvních slok. V mé baladě se víla pro knížete obětuje, vymění rybí ocas za hezké nožky, jenže to zaplatí ztrátou hlasu. Kníže ji ale podvede, odvrhne a ona pak zemře žalem, změní se v mořskou pěnu a až první sluneční paprsky..."
"Kdo takovým pitomostem uvěří?"
"To není důležité," prskl Marigold. "Balady se nepíšou proto, aby se jim věřilo. Píšou se, aby dojímaly. Co ti to ale budu vykládat, stejně tomu houby rozumíš. Radši mi řekni, kolik ti Agloval zaplatil."
"Ani floka. Prohlásil, že jsem svou práci zpackal. Že čekal něco jiného, on že platí za výsledky a ne za snahu."
Marigold pokýval hlavou, sejmul klobouček a žalostně na zaklínače pohlédl.
"Znamená to snad, že pořád nemáme ani halíř?"
"Vypadá to tak."
Marigold se zatvářil ještě žalostněji.
"Je to všechno moje vina," zavzlykal. "Všechno je to kvůli mně. Zlobíš se na mě, Geralte?"
Ne, zaklínač se na Marigolda nezlobil. Ani trochu.
To, co je potkalo, se stalo Marigoldovou vinou, o tom nebylo pochyb. Byl to Marigold, kdo naléhal, aby se vydali na slavnost Čtyř Klanů. Pořádání slavností, argumentoval básník, uspokojovalo hluboké a přirozené lidské potřeby. Čas od času, tvrdil bard, se člověk musí setkat s jinými lidmi tam, kde je možno zasmát se a zazpívat, do sytosti si nacpat břicho šašlíkem a pirohy, poslechnout si muziku a pomuchlat v tanci zpocené dívčí obliny. Kdyby chtěl každý z lidí tyto potřeby uspokojit samostatně, nastal by nepopsatelný zmatek. Proto byly vynalezeny svátky a slavnosti. A když už ty svátky a slavnosti jsou, je třeba zúčastňovat se jich.
Geralt se nehádal, ačkoli na jeho soukromém seznamu hlubokých a přirozených potřeb měla účast na slavnostech velice vzdálenou pozici. Rozhodl se ale, že Marigolda doprovodí, neboť počítal s tím, že na takovém shromáždění lidí získá informace o možné práci nebo úkolu - už dávno si ho nikdo nenajal a jeho hotovost se nebezpečně tenčila.
Zaklínač se na Marigolda nijak nezlobil za to, že se navezl do Lesníků. Sám také nebyl bez viny - mohl zasáhnout a barda zastavit. Neudělal to ale, sám totiž proslavené Strážce Pralesa, nazývané Lesníci, což byl dobrovolný sbor, zabývající se ničením nelidí, nesnášel. Otřásal se odporem, když slyšel jejich vychvalování o šípy prošpikovaných, zaříznutých nebo pověšených elfech, lesních mužích nebo divoženkách. A Marigold, který za svého putování se zaklínačem došek k přesvědčení, že je nepostižitelný, překonával sám sebe. Strážci si zpočátku jeho výsměšných poznámek, popichování a sprostot, vzbuzujících hromový smích přihlížejících vesničanů, nevšímali. Když pak ale zazpíval horkou jehlou šitý sprostý a urážlivý kuplet, končící slovy "Chceš-li paroháčem se státi, musíš se k Lesníkům dáti," došlo k všeobecné prudké rvačce. Kůlna, sloužící jako tančírna, šla k čertu. Musela zasáhnout družina komtura Budiboga, zvaného Lysek, na jehož panství Čtyři Klany ležely. Lesníci, Marigold i Geralt byli uznáni vinnými za vš
echny škody a provinění, počítaje v to i zprznění jisté zrzavé a němé mladistvé dívky, jež byla po rvačce nalezena v křoviscích za humny. Ležela tam zrudlá a s přihlouplým úsměvem na rtech, košili vyhrnutou až někam pod krk. Ještě štěstí, že komtur Lysek Marigolda znal, takže to všechno skončilo jen zaplacením pokuty, která ovšem pohltila všechny peníze, které jim ještě zbývaly. Navíc se museli dát na útěk ze Čtyř Klanů tak rychle, jak jen koně stačili, protože ze vsi vyhnaní Lesníci jim hrozili pomstou a v okolních lesích jich byl právě celý oddíl, víc než čtyřicet chlapů, na lovu rusalek. Geralt neměl nejmenší chuť schytat lesnický šíp, protože jejich šípy měly hroty zubaté jako harpuny a dokázaly hrozně zmrzačit.
Takže museli změnit původní plány na to,…
