IV.
"No ne," zatvářil se zaklínač udiveně. "Tak jsi přece jen přišel? Myslel jsem, že se na noc nevrátíš."
Marigold zavřel dveře na závoru, pověsil na skobu loutnu a klobouček s volavčím pérem, svlékl si kazajku, otřepal ji a položil na vaky v koutě pokojíku. Kromě těch vaků, džberu a obrovského, hrachovinou vycpaného slamníku v podkrovním pokojíku nebylo vůbec nic, žádný nábytek - dokonce i svíčka stála jen ve ztuhlé kaluži vosku na podlaze. Drouhard Marigolda sice obdivoval, ne ale natolik, aby mu poskytl komoru nebo komnatu.
"Pročpak?" otázal se Marigold, zouvaje si boty. "Proč sis myslel, že se na noc nevrátím?"
"Myslel jsem si," zaklínač se zvedl na lokti až hrachovina zachřestila, "že půjdeš zpívat serenády pod okénku slečny Veviurky, k níž jsi celý večer vysílal signály jako sysel, když spatří syslici."
"Ha, ha," zasmál se bard. "Ty jsi ale nedovtipný hlupák. Nic jsi nepochopil. Veviurka? Ta mě vůbec nezajímá. Chtěl jsem jen bodnout ostnem žárlivosti slečnu Akerettu, na niž udeřím zítra. Můžeš mi uvolnit kousek místa?"
Marigold se svalil na slamník a stáhl z Geralta přikrývku. Čert ví proč navztekaný Geralt otočil hlavu k maličkému okénku, kterým by, nebýt pracovitých pavouků, bylo vidět hvězdnatou oblohu.
"Co jsi tak nasrděný?" otázal se básník. "Vadí ti, že svádím holky? Od kdy? Nestal ses náhodou druidem a neslíbil čistotu? Nebo...?"
"Přestaň se těmi kecy. Jsem unavený. Nevšiml sis, že poprvé po dvou týdnech máme slamník a střechu nad hlavou? Nejsi rád, že nám ráno nenapadá rosa na ksicht?"
"Pro mě," roztoužil se Marigold, "slamník bez holky není žádný slamník. Je to neúplné štěstí - a k čemu vůbec je takové neúplné štěstí?"
Geralt zasténal jako vždy, když Marigolda popadla noční upovídanost.
"Neúplné štěstí," pokračoval bard, zaposlouchaný do vlastního hlasu, "je jako... přerušený polibek... Můžeš mi říct, proč skřípeš zuby?"
"Jsi strašně otravný, Marigolde. Nic než slamníky, holky, zadky, kozy, neúplné štěstí a polibky přerušené psy, které na tebe poštvávají rodiče snoubenek. No, nejspíš nemůžeš jinak. Je vidět, že jen uvolněná frivolnost, abych tomu neřekl nevybíravě kurvení, vám umožňuje skládat balady, psát verše a zpívat. Je vidět, a to si zapiš za uši, že tohle je temná strana talentu."
Řekl toho příliš mnoho, ale ne příliš chladně. A Marigold ho snadno a přesně odhalil.
"Aha," prohlásil klidně. "Essi Daven, zvaná Očko. Krásné očko Očka se upřelo na zaklínače a pěkně toho zaklínače přivedlo do zmatku. Zaklínač se k Očku zachoval jako žáček ke královně. A namísto, aby hledal chybu v sobě, obviňuje ji a hledá v ní jakési temné strany."
"Nežvaň, Marigolde."
"Kdepak, můj milý. Essi na tebe zapůsobila, to neukryješ. Konečně, nevidím na tom nic špatného. Dej si ale pozor, nesmíš udělat chybu. Není taková, za jakou ji považuješ. Má-li její talent nějaké temné strany, pak určitě ne takové, jaké si představuješ."
"Domnívám se," řekl zaklínač, snaže se ovládnout hlas, "že ji znáš opravdu dobře."
"Dost dobře. Ale ne tak, jak to myslíš. Tak ne."
"To je zvláštní. Alespoň na tebe, to musíš přiznat."
"Jsi pitomec." Bard se protáhl a založil obě ruce za hlavou.
"Pacinku znám ještě skoro jako dítě. Je to pro mě.. no.. něco jako mladíš sestra. Znovu ti říkám, neudělej u ní žádnou hloupou chybu. Moc bys ji tím ublížil, protože jsi na ni i ty udělal dojem. Přiznej se, že na ni máš chuť?"
"I kdyby, ta na rozdíl od tebe o tom nejsem zvyklý mluvit," odpověděl Geralt ostře. "Ani o tom skládat písničky. Děkuju ti za to, co jsi mi o ni řekl, protože jsi mě nejspíš opravdu zachránil před hloupou chybou. Ale teď už konec. Toto téma už považuju za uzavřené."
Marigold ležel dlouho bez pohybu a beze slova. Geralt ho ale znal příliš dobře.
"Už vím," řekl pak básník. "Už všechno vím."
"Víš hovno, Marigolde."
"Víš v čem je tvůj problém, Geralte? Tobě se zdá, že jsi jiný. Ty se chlubíš svou odlišností, tím, co považuješ za nenormální. Ty se s tou svou nenormálností doslova vnucuješ a přitom nechápeš, že pro vět…
