KAPITOLA 7
PRŮZKUM
„No, tak této skupině nováčků trvalo dlouho, než se vrátila do ložnice.“
„Existuje jednadvacetiminutový nesouhlas.“
„A to je taková hrůza? Vůbec jsem netušil, že se tyto věci sledují.“
„V zájmu bezpečnosti. A abychom měli představu, kde kdo je, kdyby se stalo něco nepředvídaného. Když jsme porovnali uniformy, které odešly z jídelny, s uniformami, které vstoupily do ložnice, dospěli jsme k časovému úhrnu jednadvaceti minut. Mohlo to být dvacet jedna dětí, které se loudaly jednu minutu, nebo jedno dítě, které se opozdilo o dvacet jednu minutu.“
„Výborně. To se jich mám zeptat?“
„Ne! Nemají vědět, že je pomocí uniforem sledujeme. Není dobré, aby věděli, jak mnoho o nich víme.“
„A jak málo.“
„Málo?“
„Pokud to byl jeden student, určitě by neměl vědět, že naše sledovací metody neumožňují zjistit, kdo to byl.“
„Aha. Dobrá připomínka. A… vlastně jsem za vámi přišel proto, že se domnívám, že to byl pouze jeden student.“
„Přestože vaše data neposkytují jednoznačný výsledek?“
„Vzhledem ke způsobu, jakým přišli. Rozptýleni ve skupinkách po dvou, po třech, několik samostatně. Stejně, jako odešli z jídelny. Trochu se shlukli – ze tří samostatných se stala trojice, dvě dvojice přišly jako čtveřice – ale kdyby se na chodbě seběhlo něco významnějšího, způsobilo by to větší seskupení, a až by bylo po všem, dorazila by mnohem početnější skupina najednou.“
„Dobře. Jeden student s nevysvětlenými jednadvaceti minutami.“
,,Říkal jsem si, že byste o tom měl alespoň vědět.“
„Co by s jednadvaceti minutami asi udělal?“
„Vy víte, kdo to byl?“
„Brzy to vědět budu. Jsou sledované i toalety? Víme jistě, že někdo nešel z nervozity vyzvracet oběd?“
„Příchody a odchody na toalety byly normální. Dovnitř a ven.“
„Ano, zjistím, kdo to byl. Nadále sledujte data této skupiny nováčků.“
„Takže jsem udělal dobře, když jsem vás na to upozornil?“
„Pochyboval jste o tom snad?“
Bean spal lehce, jako vždycky poslouchal. Pamatoval si, že se dvakrát probudil. Nevstal, pouze ležel a poslouchal dýchání ostatních. V obou případech se někde v místnosti ozýval tichý šepot. Vždycky to byly dětské hlasy, nijak naléhavé, ale jejich zvuk stačil Beana probudit a na chvíli zaměstnat jeho pozornost, dokud se nepřesvědčil, že žádné nebezpečí nehrozí.
Potřetí se probudil, když do místnosti vstoupil Dimak. Ještě než se Bean posadil, podle váhy kroku, jistoty pohybu a autoritativnosti poznal, kdo to je. Oči měl otevřené, ještě než Dimak promluvil; než dokončil první větu, byl na všech čtyřech, připraven pohnout se kterýmkoli směrem.
„Odpolední spánek skončil, chlapci a dívky, je čas pustit se do práce.“
O Beana nešlo. Jestli Dimak věděl, co Bean dělal po obědě a před odpoledním odpočinkem, nedal to na sobě nijak znát. Bezprostřední nebezpečí nehrozilo.
Zatímco jim Dimak vysvětloval, jak používat skříňky a panely, Bean seděl na svém lůžku. „Když přiložíte ruku na stěnu vedle skříňky, skříňka se otevře. Potom zapněte panel a zadejte své jméno a heslo.“
Bean si hned otevřel skříňku, ale panelu se nepřihlásil. Podíval se, co dělá Dimak – pomáhal jinému studentovi u dveří – vylezl na neobsazenou třetí pryčnu nad sebou a skříňku patřící k ní otevřel svou levou rukou. Také tady byl uvnitř panel. Rychle zapnul vlastní panel a zadal jméno a heslo. Bean. Achilles. Potom vytáhl druhý panel a zapnul jej. Jméno? Poke. Heslo? Carlotta.
Zasunul druhý panel zpět do skříňky a zavřel dvířka, potom hodil svůj první panel dolů na vlastní lůžko a slezl za ním. Nerozhlížel se, jestli si ho někdo všímá. Jestli ano, brzy se ozve; kdyby se okatě rozhlížel, pouze by na sebe přilákal pozornost a vzbudil podezření lidí, kteří by si jinak vůbec nevšimli, co udělal.
Dospělí samozřejmě zjistí, co udělal. Dimak si toho určitě všiml už ve chvíli, kdy si jedno dítě začalo stěžovat, že jeho skříňka se nechce otevřít. Takže staniční počítač věděl, kolik je studentů, a když byl otevřen odpovídající počet, přestal další skříňky otevírat. Ale Dimak se neotočil a nezepta…
