Druhá část
BAŽANT
KAPITOLA 5
VOLKY NEVOLKY
„Proč mi dáváte na starost pětiletého spratka z ulice?“
„Viděl jste jeho výsledky.“
„To je mám brát vážně?“
„Vzhledem k tomu, že celý program Bitevní školy je založen na spolehlivosti našeho testovacího programu mládeže, pak ano, myslím, že byste jeho výsledky měl brát vážně. Udělal jsem si malý průzkum. Ještě žádné dítě si nevedlo lépe. Dokonce ani ten váš hvězdný žák.“
„Já nezpochybňuji platnost testů. Jde o toho, kdo testuje.“
„Sestra Carlotta je jeptiška. Nenajdete čestnější osobu.“
„Je známo, že čestní lidé se klamou. Zoufalá touha najít po tolika letech pátrání jedno – alespoň jedno – dítě, jehož cena bude stát za tu námahu.“
„A ona ho našla.“
„Podívejte se, jak ho našla. Ve svém prvním hlášení vychvaluje toho Achilla a ten – tenhle Bean, tenhle Hrášek – ji napadne až dodatečně. Potom se po Achillovi slehne zem, najednou o něm není zmínka – že by umřel? Nechtěla mu snad zařídit operaci nohy? – a jejím novým kandidátem je Bob Zelený.“
„Říká si 'Bean'. Podobně jako si ten váš Andrew Wiggin říká 'Ender'.“
„Není to můj Andrew Wiggin.“
„A Bean není dítě sestry Carlotty. Kdyby chtěla falšovat výsledky nebo manipulovat s testy, už dávno by do programu protlačila jiné studenty a my bychom věděli, že je nespolehlivá. Nikdy nic takového neudělala. Své nejnadějnější děti sama zamítne a potom jim najde nějaké místo na Zemi nebo v nevelitelském programu. Já myslím, že vám vadí hlavně to, že jste se už rozhodl soustředit veškerou pozornost a energii na Wiggina a nechcete, aby vás něco rozptylovalo.“
„Nepamatuji si, že bych si k vám lehl na kanape.“
„Odpusťte mi, jestli jsem se ve své analýze zmýlil.“
„Samozřejmě tomu malému dám šanci. Přestože těm výsledkům ani na okamžik nevěřím.“
„Nejenom šanci. Věnujte se mu. Zkoušejte ho. Dávejte mu těžké úkoly. Nenechte ho zlenivět.“
„Podceňujete náš program. Věnujeme se, zkoušíme a dáváme náročné úkoly všem našim studentům.“
„Ale někteří jsou si rovnější než druzí.“
„Někteří dovedou možnosti programu využít lépe než ostatní.“
„Těším se, až budu sestře Carlottě vyprávět o vašem nadšení.“
Sestra Carlotta plakala, když říkala Beanovi, že nastal čas, aby odešel. Beanovi neukápla ani slza.
„Chápu, že se bojíš, Beane, ale bojíš se zbytečně. Budeš tam v bezpečí a můžeš se tam mnohému naučit. Podle toho, jak hltáš vědomosti, se ti tam brzy velice zalíbí. Tak, že se ti po mně nebude vůbec stýskat.“
Bean přimhouřil oči. Dal snad něčím najevo, že se bojí? Nebo že se mu po ní bude stýskat?
Nic takového necítil. Když se s ní setkal poprvé, byl možná ve stavu, kdy by k ní mohl něco cítit. Byla laskavá. Krmila ho. Chránila ho, dávala mu život.
Jenže potom vypátral vrátného Pabla a sestra Carlotta mu zabránila promluvit si s mužem, který ho zachránil mnohem dřív než ona. A nechtěla mu nic říct ani o tom, co Pablo vypověděl, nebo co se dozvěděla o tom čistém místě.
Od toho okamžiku byla důvěra pryč. Bean pochopil, že to, co sestra Carlotta dělá, nedělá pro něho. Využívala ho. Nevěděl k čemu. Možná to dokonce bylo něco, co by se sám rozhodl udělat. Ale neříkala mu pravdu. Měla před ním tajemství. Stejně jako měl svá tajemství Achilles.
Proto si od ní v měsících, kdy byla jeho učitelkou, udržoval čím dál větší odstup. Pochytil všechno, co ho učila – a také mnohé, co ho neučila. Vyplnil každý test, který mu dala, a výsledky měl dobré; ale neprozrazoval jí nic z toho, co se naučil, přestože ho to neučila.
Život se sestrou Carlottou byl samozřejmě lepší než život na ulici – neměl nejmenší úmysl se tam vrátit. Ale nevěřil jí. Byl neustále ve střehu. Byl stejně ostražitý jako předtím v Achillově rodině. Těch několik dní na začátku, kdy se před ní rozplakal, kdy se přestal ovládat a mluvil ze srdce – to byla chyba, kterou již nehodlal zopakovat. Život byl lepší, ale bezpečný se necítil a místo, kde žil, nebyl domov.
Věděl, že její slzy jsou z větší části opravdové. Měla ho skutečně ráda a bude se jí po něm stýskat, až odejde. Byl konec…
