KAPITOLA 23
ENDEROVA HRA
„Generále, jste Stratég. Máte pravomoc to udělat a je to vaše povinnost.“
„Nepotřebuji, aby mi bývalý velitel Bitevní školy, který upadl v nemilost, říkal, co je moje povinnost.“
„Pokud nenecháte zatknout Polemarcha a ostatní spiklence –“
„Plukovníku Graffe, pokud skutečně udeřím jako první, ponesu vinu za válku, která z toho vznikne.“
„Ano, pane, to ponesete. A teď mi řekněte, co by byl lepší výsledek – všichni vás budou obviňovat, ale válku vyhrajeme, nebo vás nebude obviňovat nikdo, protože vás postaví ke zdi a zastřelí, až Polemarchův puč vyústí v celosvětovou ruskou hegemonii.“
„Ode mne první výstřel nevyjde.“
„Vojenský velitel, který nechce zasadit preventivní úder, když má jasné informace –“
„Ale politikům věci –“
„Když je necháte vyhrát, bude to konec politiky.“
„Rusové přestali být těmi zlými už ve dvacátém století!“
„Zlý je ten, kdo dělá zlé věci. Ať s tím lidé souhlasí nebo nesouhlasí, vy jste šerif. Dělejte svou práci.“
Když přišel Ender, Bean se okamžitě zařadil na své místo mezi velitele čet. Nikdo o tom s ním nemluvil. Velel jim, vycvičil je dobře, ale přirozeným velitelem skupiny byl odjakživa Ender, a když se teď vrátil, Bean byl zase malý.
A Bean věděl, že to tak má být. Vedl je dobře, ale vedle Endera vypadal jako začátečník. Nešlo o to, že by Enderovy strategie byly lepší než Beanovy – ve skutečnosti ani nebyly. Někdy jiné, ale častěji se Bean díval, jak s nimi Ender dělá přesně to, co by dělal on.
Důležitý rozdíl byl v tom, jakým způsobem ostatní vedl. Namísto prakticky bezvýhradné poslušnosti, kterou prokazovali Beanovi, měl jejich naprostou oddanost, což bylo od začátku přínosem. Ale také si jejich oddanost získal tím, že si všímal nejen toho, co se děje v bitvě, ale také toho, co se odehrává v hlavách jeho velitelů. Byl přísný, někdy až nevlídný, dával jim najevo, že od nich očekává víc než jejich maximum. A přesto dokázal dát obyčejným slovům zvláštní intonaci, vyjádřit uznání, obdiv, blízkost. Cítili, že ten, jehož úctu potřebují, je zná. Bean jednoduše nevěděl, jak toho dosáhnout. Jeho povzbuzování bylo vždycky nápadnější, trochu těžkopádné. Nemělo pro ně takovou cenu, protože cítili, že je vykalkulovanější. Bylo vykalkulovanější. Ender byl jako… on. Autorita z něj vycházela stejně jako dech.
Ve mně přehodili genetický přepínač a udělali ze mě intelektuálního atleta. Dokážu dostat míč do branky z každého místa na hřišti. Ale tím, že vím, kdy kopnout. Vím, jak vykovat tým z bandy hráčů. Jaký přepínač přehodili v genech Endera Wiggina? Nebo je to něco hlubšího než mechanický génius těla? Existuje nějaký duch a je to, co má Ender, dar od Boha? Jdeme za ním jako jeho učedníci. Díváme se, jak získává vodu ze skály.
Mohu se to naučit? Nebo mám být jako tolik vojenských autorů, z nichž jsem studoval, odsouzených k tomu, aby v poli byli průměrní a proslavili se jen díky svým zápiskům a vysvětlování velitelského génia jiných? Napíšu někdy později knihu, v níž vypovím, jak to Ender dělal?
Ať tu knihu napíše Ender. Nebo Graff. Já tady mám práci a až bude hotová, sám si vyberu jinou a budu ji dělat nejlépe, jak budu umět. Jestli si mě budou pamatovat jen jako jednoho z Enderových druhů, budiž. Sloužit s Enderem je odměnou samo o sobě.
Jenže ono to bolelo, dívat se, jak jsou ostatní šťastní a jak si ho vůbec nevšímají, s výjimkou škádlení, jako by byl mladší bratr, jako by byl nějaký maskot. Jak jim to asi muselo být nepříjemné, když jim velel.
A nejhorší ze všeho bylo, že se tak k němu choval i Ender. Žádnému nedovolili setkat se s ním, ale Ender za dobu jejich dlouhého odloučení zřejmě zapomněl, jak kdysi na Beana spoléhal. Teď se nejvíc opíral o Petru, Alaje, Dinka a Shena. O ty, kteří s ním v armádě nikdy nebyli. Bean a ostatní velitelé čet z armády Draků byli nadále využíváni, nadále měli důvěru, ale když bylo třeba udělat něco těžkého, něco, co vyžadovalo kreativitu, Ender si na Beana nikdy nevzpomněl.
Co na tom. Nesměl na to myslet. Bean totiž věděl…
