6
Tady nahoře to bylo horší než kdekoli jinde v městě. Dokonce i v Mořském tygru v Riverheadu zavanul někdy od řeky Dixu větřík a přehnal se přes poměrně vysokou plošinu, jež bývala úrodnou zemědělskou půdou. Ale tady v Diamondbacku, na nejvzdálenějším okraji hlavního ostrova, bylo vedro nesnesitelné. Dokonce i deset minut po půlnoci, kdy Halloran vystoupil z metra. Cihlové zdi a dehtové střechy se v tom horku pekly od rána do večera. Nekonečné řady domů o šesti nebo sedmi patrech se táhly blok po bloku a vytvářely uzavřený prostor, který zadržoval horko a nedovoloval mu, aby se pohnulo; byla to obrovsk á horká duchna, pod níž se nedalo dýchat. Okna v bytech byla otevřená, ale vzduch se ani nehnul a horko uvnitř bylo stejné jako venku, takže lidé, kteří tu bydleli, měli pocit, že se prodírají lepkavou a doslova oslepující kaší, jež nemá hranic. Posedávali na železných nouzových schodech ověšených prádlem, jež v tom vlhku ne a ne uschnout. Vysedávali na těch několika kamenných schůdcích před vchodem do domu, prošlapaných a ohlodaných zubem času. Unaveně postávali na nárožích. Hráli dámu ve světle pouličních svítilen. Minula půlnoc, ale v Diamondbacku mohlo zrovna tak být pravé poledne. Ulice byly plné lidí. V tom horku nikdo nespal, v takové noci to nešlo. Druhý den ráno pojedou mnozí zdejší obyvatelé do centra a budou pracovat v klimatizovaných kancelářích. Ale dnes tu bylo jen parno, švábi a krysy.
Halloran kráčel po ulici, jež ho měla dovést k adrese, kterou mu dal Jimmy Baker, a slyšel, jak na nezastavěných parcelách řádí krysy, viděl, jak jim ve tmě svítí oči. Parcely byly zanešené odpadky. V téhle čtvrti bylo snadnější vyhodit odpadky oknem na prázdnou parcelu, než je odkládat do plastového pytle a pytel postavit jaksepatří k okraji chodníku. Popeláři si nedávali na Diamondbacku tak záležet jako na jiných, lepších částech města. Pytle s odpadky se válely před domy dlouhé dny a čekaly na odvoz. Jenže krysy pytle prokousaly a chodníky se jen hemžily jejich smečkami. Házet odpadky na parcely bylo bezpečnější, aspoň to udrželo krysy mimo chodníky; v těch malých rezervacích čekala zvířata na krmení a okusovala poházené zbytky všeho možného, místo obličejíčků dětí v postýlkách.
Halloran byl tu noc venku jako jeden z mála bělochů v Diamondbacku. Běloch, který chtěl ve městě přežít, se musel držet zásady nebýt v Diamondbacku po setmění na ulici. Pokud se tam po setmění objevil, byl to buď narkoman shánějící drogu, nebo běloch odjinud hledající černou holku. Jak ten první, tak ten druhý se stávali snadnou kořistí mnoha zdejších domorodců. Ti, co ráno chodili do města za prací, seděli na nouzových schodech, dívali se dolů na ulici, jak je běloch napaden nebo okrádán, a potřásali zoufale hlavami. Trpce odsuzovali, že kvůli náhodnému zbarvení kůže se házejí do jednoho pytle počestné ženy a muži se zloději, prostitutkami a pasáky. Hluboce vzdychali a smutně konstatovali, že takový je život, i když to není spravedlivé. Ráno se pak oblékli do šatů, které koupili v některém z těch lepších obchodů dole ve městě, a přesně v devět byli připraveni přijímat diktát nebo prodávat spodní prádlo nebo vézt pasažéra z letiště do jeho apartmá u řeky Dixu, kde dveře taxíku otevře uniformovaný vrátný a řekne: „Dobré jitro, pane, je mi líto, že je tak horko, pane.“ To už ale bude ráno. Teď byla noc. Halloran byl urostlý chlapík a vypadal jako detektiv ze zdejšího 83. revíru, to byla jeho výhoda. Mimoto z něho vyzařovalo cosi výhrůžného, cosi, co napovídalo, že ten člověk se vyzná v tlačenici a že by nebylo moudré pustit se s ním do křížku. Nestojí za to začínat si něco s bělochem, z kterého se může vyklubat buď chlupatej, nebo grázl hledaný pro vraždu ve čtrnácti z padesáti států. Halloran kráčel přeplněnými půlnočními ulicemi bez obtěžování. Jimmy Baker s ním v Castleview sdílel celu, aspoň do října, kdy Jimmyho propustili na podmínku; odseděl si deset let za ozbrojené vloupání a přepadení. V base se s Jimmym dělili o nejvybranější mladé ma…
