Nana (Émile Zola)

Nana, román kurtizány, je volné pokračování naturalistického Zabijáka. V tomto díle autor zachycuje životní osudy dcery Coupeaových Nany. Nana uteče už v patnácti letech z domova a začne žít na vlastní pěst. Je si dobře vědoma svojí výjimečné krásy a dokáže toho využít. Má možnost volby - buď se bude, stejně jako její matka Gervaisa, celý život dřít někde v prádelně, nebo se z ní stane kurtizána. Zvolí si druhou, pohodlnější a více vynášející možnost.

Životního úspěchu se jí dostane tím, že získá hlavní roli - božské Venuše - v pařížském divadle. Není sice nadaná ani pro herectví a neumí ani zpívat, ale to není podstatné, protože dokáže na všechny zapůsobit svou krásou.

Díky ní si získá obrovskou slávu po celém městě a postupně si také doslova omotá kolem prstu všechny významné muže Paříže. Když si to umane, dokáže bez problémů svést jakéhokoliv muže. Každý je ochoten položit za ni svůj život, přestože ji podvádí s jinými a je si dobře vědom toho, že není zdaleka jejím jediným milencem. Když Nana potřebuje peníze, nechá si za své služby zaplatit. Postupně touží po více a více věcech, kdykoliv se jí něco zalíbí, vymámí si to na některém ze svých nápadníků. Věc potom doma odloží mezi tisíce jiných zbytečností a už si jí nikdy nevšimne.

Přízní mužů si samozřejmě znepřátelí drtivou většinu žen. Věrnou společnicí je jí její komorná Zoe, která dokáže vždycky obratně rozstrkat a poschovávat všechny pánské návštěvy do různých pokojů tak, aby se v bytě nepotkávaly.

Je také důležité, že z dřívějších let má Nana už malého syna - Ludvíčka - kterého vychovává její teta Leratová. Později ještě nešťastně potratí.

Nana se vlastně postupně stává symbolem zla. Vše, co se dostane do její blízkosti, nebo dokonce do jejích rukou, je zničeno. A to nejen cenné věci a obyčejné potřeby, ale i muži.

Dokáže je dokonale využít, vymýšlí si stále nové rozmary, a když už některého milence v podstatě úplně vycucne, jednoduše se ho zbaví.

Nejprve si ochočí Daguenetta, který se však nakonec dostane z jejích spárů a vezme si dceru hraběte Muffata. Ten je Naninou další obětí, doslova se do ní zblázní a její výmysly ho po nějaké době přivedou prakticky na mizinu. Stejně tak dopadne i Steiner, úspěšný pařížský podnikatel. Majitel dostihů Vandeuvrese, jehož koně nevyhrají závod, zbankrotuje též a uhoří i se svými koňmi ve stáji. Nanin Zizi , Jiří Hugon, mladíček, který ji bezhlavě miluje, se pokusí o sebevraždu.

Nana sama si ani v nejmenším nepřipouští, co svým chováním se způsobuje. Naopak se považuje za velice hodnou a obětavou - vždyť všichni ti muži za ní běhali jako pejsci dobrovolně a ona vždycky byla ten, kdo s nimi soucítil. To jen dobré srdce jí přece nikdy nedovolilo poslat je pryč od jejích dveří.

Do jednoho muže se Nana ale opravdu zamiluje. Je to herec Fontan, se kterým se pokusí žít v jedné domácnosti. Ten ji však začne bít a tak je nucena od něj utéct a začít opět život kurtizány, tentokrát však „v rukavičkách".

Právě tehdy se odstěhuje do venkovské vily, kterou jí koupí jeden z jejích milenců a tam si zve neustále spoustu pánských návštěv. Už ani Zoe nedokáže zabránit tomu, aby se v domě všichni vzájemně nepotkávali. Bydlí tam i Nanina přítelkyně z dob jejích začátků, přezdívaná Sametka, a projevuje se i Nanino lesbické zaměření.

Nanin syn Ludvíček nakonec umírá na neštovice. Když se Nana dozví, že na následky svého zranění zemřel i Zizi, uspořádá dražbu, všechno prodá a odjede neznámo kam. Nějakou dobu koluje domněnka, že do Káhiry, ale protože o ní nikdo nemá žádné zprávy, společnost na ní po několika měsících zapomene. Nana se do Paříže nakonec vrátí, propukly u ní však také, stejně jako u Ludvíčka, neštovice a ona jim podléhá.

Známý životní příběh pařížské kurtizány Nany je součástí dvacetidílného románového cyklu „Rougon-Macquart". Děj se odehrává v letech 1852-1870, tedy za vlády Napoleona III. Zola chtěl tímto přírodním a sociálním příběhem ukázat důsledky biologických předpokladů a sociálních podmínek obyčejné rodiny za druhého císařství.

Pro autora nebyly určující lidské představy ideálů ani jejich soužití. Zola chtěl co nejdůkladněji prozkoumat materiály a sociální okolnosti té doby, chtěl přenést do literatury současnou vědeckou představu o zákonitostech v evoluci a nauce o dědičnosti, ale i využít pozitivních společenských teorií. Naprosto bez obalu popisuje nuzné poměry, ve kterých žila velká část francouzského obyvatelstva. Rovněž zřetelně odhaluje neméně katastrofální duševní stav lidí, který předvedl člen rodiny Rougon-Macquart. Aby se víc přiblížil době i okolí, používá jazyk odpovídající prostředí. Ukázal zde veškerou špínu a bahno společnosti. Po vydání Nany v roce 1880 se čtenáři velmi bouřili nad její skandálností. Dcera Gervaisy Maquarte a alkoholika Coupeaua , která se prodala za předpokládaný společenský vzestup, se stala literárním symbolem zkázy.

Současně odhaluje Zola domnělou počestnost svobodných i milenců z vládnoucí třídy jako hru na dvě strany. Ve svém románu nevyjadřuje pouze kritiku společnosti, ale rozebírá i politickou situaci té doby a zabývá se i aktuálními politickými otázkami.

Tato sporná kniha se stejně jako Zabiják stala bestsellerem.

Zola byl kvůli očerňování armády odsouzen, ale před výkonem trestu stačil uprchnout do Anglie. Zpět se vrátil až o rok později a zde také roku 1902 zemřel. V roce 1908 obdržel místo v Panthéonu. Jeho dílo patří k nezapomenutelnému dědictví světové literatury.

— 1 —

---

Rozklad druhého francouzského císařství líčen prostřednictvím otevřeného podání příběhu morálně pokleslé ženy.

Nana byla francouzská kurtizána, jejíž každodenní náplní bylo šlapání pařížských chodníků. Jednou dostala hlavní roli v divadelní hře. Svým výstupem oslnila naprosto každého muže v sále. Herecký talent jí sice chyběl, muže však přitahovala její krása Venuše.

Po představení dostávala Nana plno darů a gratulací. Každý muž ji chtěl jen pro sebe. Žena věděla, jak na muže působí. Dělalo jí nesmírnou radost zahrávat si s jejich city. Brzy měla tolik zákazníků jako žádná jiná prostitutka. Muži po ní tak šíleli, že by dali bůhvíco za přijetí. Nana měla řadu milenců, mezi nimiž byli například hrabě Muffat, bratři Hugonové, Steiner nebo Daugenet. Ti všichni za služby platili nechutně velké peníze. Nana si brzy zvykla na bohatství, které postupně získávala. Začala být rozhazovačná. Od svých zákazníků požadovala stále víc a víc. Mimo ženino promiskuitní chování se u ní vyskytovaly občasné lesbické sklony.

Nana měla díky svým ctitelům vše, nač si vzpomněla. Stala se z ní nafoukaná kurtizána s chováním kněžny.

Nana měla z dřívějška synka Ludvíčka. Moc se o něj nestarala, nechala ho na krku své tetě. Když si na něj občas vzpomněla, hrála si na vzornou matku. Po čase se jí podařilo všechny své milence zruinovat. Začala je od sebe odhánět. Mladý Jiří Hugon byl do prostitutky bláznivě zamilovaný, a tak ji požádal o ruku. Nana odmítla a mladík se ze zoufalství zabil.

Nanu začalo trápit svědomí. Chtěla od všeho utéct, a proto odjela do ciziny. Po návratu do Paříže chytila neštovice, na které zemřela stejně jako její syn.

— 2 —

Ještě mrkly na postel a rychle vyšly. Jen Lucy, Blanka a Karolína zůstaly s Rózou, která se rozhlížela po pokoji, je-li všecko v pořádku. V okně zatáhla záclonu; pak si vzpomněla, že se lampa nehodí, vhodnější je svíčka; rozsvítila na krbu jeden měděný svícen a postavila jej na noční stolek vedle nebožky. Ostré světlo náhle ozářilo tvář mrtvé. Hrůza! Všechny se otřásly a zmizely za dveřmi.

"Ach, jak se změnila," šeptla si Róza Mignonová, která zůstala poslední.

Odešla a zavřela dveře. Nana zůstala sama, tvář ve světle svíčky civěla do vzduchu. Žvaneček mršiny, hromádka vlhkého mazu a krve, lopatka zkaženého masa, vržená na podušku. Neštovice se rozlezly po celém obličeji, puchýř vedle puchýře; zbledlé a sedlé připomínaly plesnivé bláto, jako by se už rozpadaly v prach a popel na té beztvářné kaši, v níž už zanikly všechny rysy. Levé oko úplně utonulo v rozteklém hnisu; právé, pootevřené, se propadávalo jako černá a nečistá díra. Zhnisaný nos ještě mokval. Načervenalá strupovina běžela od jedné tváře k ústům a povytáhla jejich koutek v strašlivý škleb. Jen vlasy, krásné vlasy zachovaly svou sluneční zář a oblévaly zlatými proudy tu hroznou a groteskní masku nicoty. Venuše se rozkládala. Jako by jí byl do tváře vstoupil jedovatý virus, jež sebrla ve stokách a na pohozených mršinách, ten ferment, jímž sama otravovala kdekoho, a proměnil obličej v hromadu hnisu.

Pokoj byl prázdný. Z bulváru stoupal šílený křik, jeho dech nadouval záclonu.

"Na Berlín! Na Berlín! Na Berlín!"

— 1 —

---

Nahoře spělo ke katastrofě všecko ještě rychleji: dvakrát měla madame na sobě šaty za deset tisíc franků - a už je Zoe prodávala; šperky mizely ze zásuvek beze stopy, jako by samy tály; kupovalo se, kde se co objevilo nového, každá módní hloupost; a druhého dne se ty novinky válely zapomenuté v koutě a koště je vymetlo na ulici. Nemohla vidět nic drahého, aby po tom nezatoužila, a vytvářela kolem sebe celé hekatomby květin, drahocenných bibelotů; čím dražší byl její chvilkový rozmar, tím byla šťastnější. Nic jí nezůstalo v rukou celé: všecko vadlo, všecko se špinilo. Nerozpoznatelné střepiny, schumlané cáry, blátivé hadry vyznačovali její cestu.

— 2 —

---

"Tak už je toho dost!... Když se ti to nelíbí, buď tak laskav a odejdi.. Křičet na mě nebudeš.. Zapiš si za ucho, že hodlám zůstat svou paní! Když se mi mužský líbí, vyspím se s ním. Ano, tak je to.. A musíš se teď hned rozhodnout: buď, anebo, já tě nedržím."

— 3 —

---

„Vaše divadlo…“ začal svým tenkým hláskem.

Bordenave ho klidně přerušil neomaleným slovem jako člověk, který má rád jasné situace.

„Řekněte můj bordel.“

Fauchery se zasmál, kývaje na souhlas hlavou, ale Faloisovi uvízla poklona v hrdle; ač byl velmi zaražen, snažil se vypadat, jako by se mu ředitelovo slovo líbilo. Ten zatím zahlédl mladého divadelního kritika, jehož recenze měly velký vliv, a hned se k němu vrhl, aby mu potřásl rukou. Když se vrátil, Faloise se zatím sebral. Bál se, aby nevypadal jako maloměstský jelimánek, kdyby dal najevo přílišné rozpaky.

„Slyšel jsem,“ začal znovu, chtěje stůj co stůj s něčím přijít, „že Nana má rozkošný hlas.“

„Ta?“ divil se ředitel, krče rameny. „Ta zpívá asi jako panty ve dveřích!“

Mladý muž honem dodal:

„Ale je skvělá herečka!“

„Herečka?… Nana je učiněné dřevo. Neví co s nohama a rukama.“

Faloise lehce zrůžověl. Už nevěděl, co si má myslit. Koktal:

„Za nic na světě bych nechtěl přijít o dnešní premiéru. Viděl jsem, že vaše divadlo…“

„Řekněte můj bordel,“ znovu ho přerušil Bordenave s chladnou zatvrzelostí člověka, který ví, co říká.

Zatím si Fauchery docela klidně prohlížel vcházející ženy. Když viděl, že bratránek stojí s otevřenými ústy, přišel mu napomoc; ale nevěděl, má-li se smát nebo zlobit.

„Tak to přece udělej Bordenavovi k vůli a říkej jeho divadlu, jak si přeje, když jinak nedá… A vy si z nás, milý příteli, nedělejte kašpary. Neumí-li vaše Nana hrát ani zpívat, kus propadne. Toho se totiž obávám.“

„Propadne! Propadne!“ křičel zbrunátnělý ředitel. „Copak ženská potřebuje hrát a zpívat? Na to jsi ještě moc veliký cápek… Nana má hergot něco jinšího a to stojí za všechno ostatní. Očuchal jsem si ji, a je to silný tabák, nebo už ničemu nerozumím…Uvidíš, uvidíš, jen vyleze na jeviště, všichni budou slintat.“

Zdvihl své tlusté ruce, které se nadšením jen třásly; když si takto ulevil, tiše pobrukoval sám pro sebe:

„Ano, ta to přivede daleko, karamba, ta to přivede daleko… To je, pane, mrcha, ach to je mrcha mrchatá!“

Na Faucheryho naléhání pak už ochotně sděloval podrobnosti o Naně, a to slovy, jejichž nevybíravost uváděla Hektora de la Faloise do rozpaků. Poznal Nnu a chce ji udělat. Náhodou právě hledal nějakou Venuši. Sám se dlouho s žádnou ženskou netahá, to raději ať z ní má hnedle něco obecentstvo. Ale má teď pozdvižení v baráku; jak ta velká holka přišla, způsobila hotovou rebelii. Róza Mugnonová, jako hvězda - a to je nějaká herečka a jaká zpěvačka! - mu den co den vztekle hrozí, že mu s tím sekne; větří konkurenci! A ten kravál u plakátu, mordyje! Nakonec se rozhodl dát vytisknout jména obou hereček stejně velkými písmeny. Ať mu vlezou na záda! Když mu některá z jeho ženušek, jak jim říká, taková Simone nebo Clarissa, dělají brykule, nakope je do zadnice. Jinak by s nimi nevydržel. Prodává je a ví, zač která stojí, všechny ty děvky!

„A hele je!“ přerušil svou řeč, „Mignon a Steiner. Pořád spolu. Víte, Steiner začíná mít Rózy po krk, a tak mu je pan manžel neustále v patách; bojí se, aby bankéř nezahnul.“

Plynové lampy z římsy divadla zaplavovaly chodník prudkým světlem. Dva malé stromky v něm svítily ostrou zelení a plakáty na bílém sloupu bylo možno číst jako o polednách; dál pak už houstnoucí tma pohlcovala bulvár s jeho blýskavými světly a nepřetržitým prouděním davu. Mnozí nevcházeli ihned, zůstávali venku, hovořili a dokuřovali svůj doutník v ostrém světle svítilny, která je polévala zsinalou bledostí a vrhala na asfalt jejich krátké černé stíny. Mignon, velký ramenatý chlapík s hranatou hlavou pouťového siláka, razil si cestu skupinkami lidí a vlekl za ruku bankéře steinera, už dosti obtloustlého mužíka kulatého obličeje obrostlého věnečkem šedivějících vousů.

„Přece jste se s ní již setkal, “ řekl Bordenave bankéři, „včera v mé kanceláři.“

„Ach to byla ona,“ zvolal Steiner. „Myslil jsem si to. Jenomže vstupovala, právě když jsem já odcházel, a tak jsem ji sotva zahlédl.“

Mignon poslouchal se spuštěnými víčky a nervózně otáčel velkým diamantem na prstě. Pochopil, že se mluví o Naně. Když pak Bordenave maloval portrét své debutantky tak, že v bankéřových očích zasvítilo, vmísil se nakonec do hovoru.

„Jen nechte být, taková rajda! Počkejte, jak ji obecenstvo vypíská… Steineříčku, víte, že vás v šatně čeká moje žena.“

Chtěl ho odvléci. Ale Steiner se nechtěl od Bordenava hnout. Před nimi se u kontroly mačkala ve frontě spousta lidí a v mnohohlasém povyku zvonilo jméno Nana zpěvnou úderností svých dvou slabik. Muži, kteří postávali před vývěskami, si je nahlas slabikovali; jiní je trousili jen tak mimochodem a tázavě; ale ženy se zvědavě a znepokojeně usmívaly a tiše si je s výrazem jakéhosi napětí opakovaly. Nikdo Nanu neznal. Odkud ji vítr přivál? Od ucha k uchu se šeptem šířily historky a vtipy. To kratičké a důvěrné jméno bylo jako lichotka a všem ústům se dobře vyslovovalo. Stačilo jen tak si je říkat, a dav se rozjařoval a těšil jako dítě. Lidi poháněla horečka zvědavosti, té pařížské zvědavosti, která bývá prudká jako záchvaty rujnosti. Všechno chtělo vidět Nanu. Jedné dámě roztrhli náběru na šatech, jeden pán ztratil klobouk.

— 4 —

---

Nana rostla a stávala se z ní pěkná mrška. V patnácti se vytáhla jako telátko, měla teď běloučké masíčko, přitom byla kyprá a dokonce baculatá, že vypadala jako klubíčko. Ano, patnáct let, to je ten věk, kdy už narostou všechny zuby a kdy se ještě nenosí šněrovačka. Měla opravdu obličejíček jako vykutálená dorota, tváře jako mléko, pleť sametovou jako broskev, legrační nosík, růžovou pusinku, a kukadla jí tak svítila, že mužští dostávali chuť zapálit si o ně dýmku. Spousta bujných vlasů, světlých jako dozrávající obilí, jí poletovala kolem spánku jako zlaté hmýří, hrající někdy do rezava, jako by opravdu měla kolem hlavy sluneční korunu. Pěkná panenka,… takový usmrkanec, kterému by se měl ještě utírat nos, ale který už má rozkvetlá ramena, plná a kulatá, vydávající zralé vůně jako u dospělé ženy…

— 5 —

---

Román ještě nebyl publikován, nikdo jej nečetl. Co na tom záleží, už je tu na čtyřicet kritiků, kteří o něm vyslovují snadno a rychle svůj soud… Vcelku vzato téměř ve všech novinách se opakuje tento názor: já jsem nežil ve světě prostitutek a nemůžu tedy znát jejich mravy, historie, jazyk, a tudíž můžu napsat jenom nepravdivé dílo… …Nuže: můj záměr byl prostý. Snažil jsem se do svých vět vložit lidskost; měl jsem ctižádost, bezpochyby příliš velkou, vypodobnit prostitutku, kteroukoli z těch, jichž jsou v Paříži možná tisíce, a to proto, abych protestoval proti Marioně Delormové, Dámě s kaméliemi…, proti veškeré této sentimentalitě, všemu tomuto okrášlování neřesti, kterou pokládám za nebezpečnou pro mravy a která má podle mého názoru katastrofální vliv na představivost našich chudých dívek… Je možné, že se dopouštím chyb v detailech. Mým neuskutečnitelným snem by bylo dát mému dílu sociální dosah a přitom respekovat fakta a prostředí. Pokud jde o prameny mých informací, všechny jsou přirozené: viděl jsem, slyšel jsem…

— 6 —

Kompletní kniha ke stažení (ePub, PDF):