KAPITOLA 19
ÚDOLÍ STÍNŮ
Bond snadno klesl ke dnu vahou olovem zatíženého opasku, jímž korigoval vztlak bomb se stlačeným vzduchem, a přísavné miny, kterou si popruhy upevnil na prsa.
Ani na okamžik se nezastavil a rychle přeplaval prvních padesát yardů s obličejem těsně nad písečným dnem. Kdyby nebyl zatížený nezbytnou výbavou a neměl v levé ruce harpunu, dosáhl by za pomoci dlouhých ploutví téměř dvojnásobné rychlosti než obvykle, ale i tak byl za necelou minutu u prvního korálového útesu, kde si mohl odpočinout.
Při odpočinku zkoumal své pocity.
V gumovém obleku mu bylo teplo, tepleji než kdyby plaval za plného slunce. Pohyboval se lehce a dýchalo se mu dobře. Čekal, až se mu dech zcela zklidní, a pozoroval zrádné bubliny, stoupající mezi korály jako stříbrné perly. Modlil se, aby se ztratily mezi vlnkami.
Viditelnost pod vodou byla dokonalá. Mléčné světlo bylo příjemné, i když na písčitých úsecích nedokázalo rozpustit stíny povrchových vlnek, které se odrážely na dně. U korálového útesu se však na dně nic neodráželo a stíny byly temné a neproniknutelné.
Bond si dovolil na okamžik rozsvítit tužkovou baterku a kmen hnědého korálového stromu okamžitě ožil. Sasanky s karmínovými středy mu zamávaly sametovými úponky, několik ježovek poplašeně vytrčilo své ostré bodliny a chlupatá mořská stonožka se zastavila a tázavě natáčela hlavu bez očí. U základny korálového stromu stáhl mořský ďas svou příšernou bradavičnatou hlavu zpátky do díry a mořští červi podobní květinám rychle zmizeli v písku. Hejno křídlatých žraloků si zvědavě hrálo s proužkem světla a Bond si všiml i spirálovité donky.
Zhasl baterku a zastrčil ji za opasek.
Mořská hladina nad ním působila jako rtuťový baldachýn. Měsíc shlížel shůry na hluboké křivolaké údolí, které se svažovalo kamsi k Bondovu cíli. Opustil útočiště korálového stromu a vydal se dál. Teď už to nebylo tak snadné. Světlo bylo špatné a záludné a zkamenělý les korálového rifu byl plný slepých uliček a lákavých, ale zavádějících ulic.
Někdy se musel vyškrábat až téměř k hladině, aby se dostal ze změti korálových útvarů. To mu na druhé straně umožňovalo lépe se zorientovat podle měsíce, který zářil přes zčeřenou vodu jako světlice. Občas si na chvilku odpočinul u zúžené střední části pacholete, protože věděl, že bublinky jeho dechu ukryje jeho vrchol vyčnívající nad hladinu. Pak upřel zrak na světélkující komíhání podvodního nočního života mořské chamradi.
Nikde nebylo vidět velkou rybu, ale z úkrytů vylezlo mnoho humrů, kteří ve vodě vypadali obrovsky a velmi pravěce. Pozorovali ho zarudlýma vystouplýma očima a dlouhými tykadly se dožadovali vstupního hesla. Občas jediným odrazem silného ocasu nervózně zacouvali do úkrytů a přikrčeni, na špičkách osmi chlupatých nohou čekali, až nebezpečí pomine. Jednou ho jen těsně minula dlouhá žahavá vlákna mořských měchýřů, na které měl nepříjemné vzpomínky z potápění v Zátoce kapustňáků. Zahlédl také pár zelených a skvrnitých murén - ty skvrnité se pohybovaly po písku jako žluto-černí hadi, ty zelené cenily zuby z děr v podmořských útesech - a pár ježíků, kteří s obrovskýma zelenýma očima vypadaly jako sovy. Do jedné šťouchl koncem harpuny; ryba se nafoukla do velikostí fotbalového míče a nebezpečně naježila bílé bodliny. Široké rohovitky se vlnily v podmořských proudech, a jak v šedých prohlubních zachytávaly měsíční světlo, vypadaly jako rubáše lidí pohřbených do moře. Bond ve stínech občas zachytil nějaký pomalý záhadný pohyb a víření vody a náhle se před ním rozsvítily velké oči. V takovém okamžiku se obrátil, palcem odjistil pojistku harpuny a upřel zrak do temnoty. Při šplhání a klouzání po rifu však nic nezastřelil a nic na něj nezaútočilo.
Překonání stometrového korálového útesu mu zabralo čtvrt hodiny. Odpočinul si na korálech, které kolem dokola obalovaly poslední pachole, a byl rád, že už mu zbývá jen sto yardů šedobílé vody. Cítil se stále dokonale svěží a po benzedrinu v něm stále přetrvávala euforie a lehkost mysli, přestože při n…
