KAPITOLA 5
ČERNOŠSKÉ NEBE
Na zastávce na rohu Páté a Cathedral Parkway stáli tiše pod pouliční lampou tři černoši. Byli zmoklí a znudění. Pozorovali pouliční ruch na Páté už od půl páté, kdy je tam poslali.
“Teď ty, Tloušti,” řekl jeden, když se v dešti objevil autobus a zastavil se vzdechnutím vzduchových brzd.
“Já jsem utahanej,” řekl tlouštík v nepromokavém plášti, ale posunul si klobouk do očí a nastoupil do autobusu. Vhodil do kasičky mince a rozhlédl se po cestujících. Zamrkal, když uviděl dva bělochy. Prošel uličkou a usadil se za nimi.
Důkladně si prohlédl jejich zátylky, pláště i klobouky, oba muže prozkoumal i z profilu. Bond seděl u okna. Černoch si všiml, že v temném skle okna se odráží jeho jizva.
Vstal a bez ohlédnutí prošel uličkou dopředu. Na příští zastávce vystoupil, zamířil rovnou do nejbližšího dragstóru a zavřel se v telefonní budce.
Šeptal mu položil pár otázek a přerušil spojení. Pak zasunul kolíček do jedné zástrčky na pravé straně rozvodného panelu.
“Ano?” ozval se hluboký hlas.
“Šéfe, jeden určitě nastoupil na Pátý. Ten Anglán s jizvou. Má s sebou kámoše, ale ten mi k popisu těch druhejch dvou nějak nesedí.” Šeptal mu předal přesný popis Leitera. “Jedou na sever, oba dva,” dodal a uvedl číslo autobusu a pravděpodobný příjezd.
V telefonu se na chvíli rozhostilo ticho.
“Tak jo,” řekl klidný hlas. “Zmobilizuj lidi i na dalších ulicích. Upozorni noční kluby že jeden je na cestě sem, a informuj o tom taky Hihiho Johnsona, McThinga, Kecala Foleyho, Miamského Sama a Atleta…” Hlas mluvil asi pět minut.
“Rozuměl jsi? Zopakuj mi to.”
“Jasně, šéfe,” řekl Šeptal. Podíval se do svého těsnopisného bloku a plynule šeptal do sluchátka.
“Výborně.” Šeptal vzal hrst kolíčků a začal volat po městě.
Od chvíle, kdy Bond s Leiterem prošli pod markýzou baru Sugara Raye na rohu Sedmé Avenue a 123. ulice, sledovala je - nebo je byla připravena sledovat - skupina mužů a žen. Takhle si je předávali a o jejich pohybu ulicemi až do baru průběžně podávali hlášení Šeptalovi na riversideskou ústřednu. Ve světě, kde byli přirozeně středem pozornosti, si Bond s Leiterem neuvědomovali, že jsou sledováni, ani necítili napětí, které se kolem nich utvářelo.
V proslulém nočním baru byly všechny stoličky u dlouhého baru obsazené, ale jeden malý box u zdi byl prázdný. Bond s Leiterem se usadili proti sobě.
Objednali si skotskou Haig and Haig se sodou. Bond přehlédl návštěvníky. Téměř samí muži. Dva tři běloši, zřejmě fanoušci boxu nebo sportovní redaktoři newyorských novin, usoudil Bond. Bylo tu příjemněji a hlučněji než v centru. Na zdech visely boxerské fotografie, na nichž byl převážně sám Sugar Ray Robinson a výjevy z jeho velkých zápasů. Uvolněná atmosféra byla nepochybně příčinou prosperity baru.
“Chytrý chlap, ten Sugar Ray,” poznamenal Leiter. “Doufejme, že taky poznáme, kdy je ten pravý čas odejít. Odložil si prachy a teď bohatne z různých podniků. Jen z tohohle baru musí mít balík, a to tu ještě vlastní spoustu nemovitostí. Pořád sice tvrdě pracuje, ale není to práce, z které by oslepl nebo dostal krvácení do mozku. Nechal boxu, dokud byl ještě naživu.”
“Jednou se možná rozhodne produkovat nějaké představení na Broadwayi a přijde o všechno,” řekl Bond. “Já kdybych šel do důchodu a začal pěstovat ovoce v Kentu, určitě bych hned první rok natrefil na nejhorší počasí od dob, kdy zamrzla Temže, a byl bych na suchu. Všechno se plánovat nedá.”
“Ale může se to zkusit,” řekl Leiter. “I tak vím, co myslíš - lepší vrabec v hrsti než holub na střeše. Koneckonců není tak špatné vysedávat v baru a popíjet dobrou whisky. Jak se ti líbí tenhle kout džungle?” naklonil se přes stůl k Bondovi. “Jen si poslechni tu dvojici, která sedí za tebou. Podle toho, co jsem slyšel, přišli rovnou z ,Černošského nebe`.”
Bond se nenápadně ohlédl přes rameno.
V boxu za ním seděl hezký mladý černoch ve světle okrovém obleku s velkými ramenními vycpávkami. Opíral se o zeď a jednu nohu měl položenou na lavici vedle sebe. Malým stříbrným nožíkem si čistil nehty na levé ruce a občas znuděně přehlédl hemžení u baru. Bond z jeho vlasů cítil drahý prostředek na narovnávání vlasů. Všiml si také dokonalé pěšinky na levé straně. Téměř rovné vlasy musely být důsledkem používání horkého hřebenu od útlého mládí. Prostá černá kravata a bílá košile svědčily o dobrém vkusu.
Naproti němu seděla přitažlivá malá černoška s trochou bílé krve, která si zjevně byla vědoma své krásy. Hladké, leskle černé vlasy, zvlněné tou nejlepší trvalou, rámovaly oválný obličej s poměrně úzkýma očima pod krásně klenutým obočím. Měla bronzovou pleť a smyslně pootevřené purpurové rty. Z jejího oblečení viděl Bond jen těsný živůtek černých sametových večerních šatů, pod nímž se rýsovala malá pevná ňadra. Na krku měla prostý zlatý řetízek a na obou útlých zápěstích stejně prostý zlatý náramek.
Vášnivě hovořila a vůbec nevěnovala pozornost Bondovu kradmému zálibnému pohledu.
“Zkus je poslouchat, jestli jim porozumíš,” řekl Leiter. “To víš, mísí se u nich jižanský a newyorský přízvuk.”
Bond si vzal jídelní lístek a opřel se. Do oka mu padlo smažené kuře za tři dolary sedmdesát pět centů.
“No tak, miláčku,” vnucovala se dívka, “jak to, že jsi dneska tak utahanej?”
“Nejspíš mě utahaly ty tvoje kecy,” odpověděl muž unyle. “Co kdybys zavřela klapačku a nechala mě na pokoji?”
“To jako abych šla pryč?”
“Jak je ctěná libost.”
“Ale miláčku,” žadonila dívka. “Nebuď na mě takovej. Chtěla jsem si s tebou udělat hezkej večer. Třeba zajít do Smallovýho ráje. Kouknout se, jak tam trsaj. Ten Birdie Johnson, co tam dělá vrchního, mi slíbil místo hned u parketu, až prej se příště zastavím.”
Mužův hlas náhle ztvrdl. “Co máš s tím Birdiem Johnsonem, co?” zeptal se podezíravě. “Tak sakra,” odmlčel se, aby nechal vyznít svůj hněv, “krucinál, co máš s tím podlým obyčejným bezcenným negrem? Nejspíš s ním chrápeš, ne? Asi se nad tím budu muset stručně zamyslet. A možná si najít lepší holku. Já prostě nesnáším buchty, který se mi někde couraj, když jsem zrovna mimo. No jo, budu to muset promyslet.” Výhružně se odmlčel. “To teda budu.”
“Ale miláčku,” žebronila dívka, “proč se na mě takhle vztekáš? Nedala jsem ti k tomu žádnej důvod. Jen jsem si myslela, že jsme se mohli jít pobavit, místo toho, abysme tu trčeli a probírali tvý trable. Miláčku, všichni přece vědí, že bych se nespustila s takovým hňupem, jako je Birdie Johnson. To teda ne. Birdie je pro mě vzduch, ten nejposlednější chlap v celým Harlemu, to bych se radši nechala pokousat od psa. Ale stejně mi dá ty nejlepší místa, takže co kdybysme tam zašli a dali si pivo a trochu si užili? No tak, miláčku, vypadnem odsud. Vypadáš tak frajersky, že bych se s tebou chtěla pochlubit před kamarádkama.”
“Ty taky nevypadáš špatně, kočičko,” řekl muž, zkrotlý potvrzením vlastní elegance, “to teda musím říct. Ale povídám ti, že se budeš držet mě a na toho nadržence se ani nepodíváš. A taky ti povídám,” dodal výhružně, “jestli uvidím, že na toho feťáka děláš oči, napráskám ti prdel.”
“To víš, že jo,” zašeptala dívka vzrušeně. Bond slyšel, jak muž sune nohu z lavice. “Tak jdeme, bejby. Číšníku!”
Bond odložil jídelní lístek. “Docela je chápu,” řekl. “Zřejmě je zajímá totéž co ostatní - užívat si sexu a zábavy a nezaostávat za ostatními. Ještě že v tom nejsou snobové.”
“Někteří ano,” řekl Leiter. “Vystavené čajové soupravy, aspidistry a plytké řeči. Téměř nejsilnější církví jsou tu metodisté. Harlem je sociálně rozdělený stejně jako každé jiné velké město, ale navíc ve všech barevných variantách. Co kdybychom si teď někde dali něco k jídlu?”
Dopili a Bond zavolal číšníka.
“Dneska platím já,” řekl. “Mám spoustu zbytečných peněz a tři sta dolarů z té hromady jsem si vzal s sebou.”
“Nic proti tomu,” řekl Leiter, který věděl o Bondově tisíci.
Když číšník přinesl drobné nazpět, Leiter se ho znenadání zeptal: “Nevíte náhodou, kde se dneska pohybuje pan Big?”
Číšník obrátil oči v sloup.
Naklonil se a oprášil stůl ubrouskem.
“Mám ženu a děti, šéfe,” utrousil koutkem úst, narovnal si sklenice na podnos a vrátil se k baru.
“Pan Big má tu nejlepší možnou ochranu,” řekl Leiter. “Strach.” Vyšli ven na Sedmou Avenue. Déšť ustal, ale studený vlezlý vítr, jemuž černoši říkají Hawkins, vyhnal z ulic obvyklé davy lidí. Leiter s Bondem šli po chodníku jen s několika dvojicemi, jejichž pohledy byly opovržlivé nebo otevřeně nepřátelské. Pár lidí si dokonce odplivlo, když je míjeli.
Bond náhle pochopil předchozí Leiterovy poznámky. Rušili tady. Prostě nebyli žádoucí. Bond měl nepříjemný pocit strachu, který tak dobře poznal za války, když pracoval za nepřátelskými liniemi. Otřásl se, aby ho zaplašil.
“Půjdeme tady kousek k ,Mámě Frazierové`,” řekl Leiter. “Mají tam nejlepší kuchyni v celém Harlemu, nebo aspoň mívali.”
Bond cestou nahlížel do výkladních skříní.
Překvapilo ho množství kadeřnických a kosmetických salonů. Všechny inzerovaly prostředky na narovnávání vlasů - “Apex Glossatina, aplikuje se horkým hřebenem”, “Silky Strate, nebarví vlasy doruda, nenechává skvrny po spáleninách” - nebo zázračné prostředky na bělení pleti. V početnosti následovaly galanterie a módní obchody s pánskými botami z hadí kůže a košilemi se vzory malých letadélek, kalhotami mrkvového střihu s palcovými pruhy a výstředními obleky. Všechna knihkupectví byla plná naučné literatury - jak se naučit tohle, jak udělat tamto - a komiksů. V několika obchodech se prodávaly amulety, talismany a okultistické knihy - Sedm klíčů k moci, “nejpodivuhodnější kniha, která kdy byla napsána”, a další knihy s podtituly jako “Jak se zbavit očarování”, “Vyzpívejte se v duchu ze svých tužeb”, “Jak někoho očarovat, ať je kdekoli”, “Jak někoho přimět, aby se do vás zamiloval”. Mezi amulety a šťastnými kouzly byly “Kořen Jeníka Dobyvatele”, “Směs olejů přitahující peníze”, “Sáček s narovnávacím práškem”, “Kadidlo, které odpuzuje neštěstí” a “Šťastné karetní kouzlo, která vás ochrání před zlem, zmate a odradí nepřátele”.
Bond už se ani nedivil, že pan Big našel ve vúdú takovou mentální zbraň, když jí jako hrozivý nástroj stačilo bílé pírko nebo zkřížená dřívka na silnici - a to přímo uprostřed rozzářeného hlavního města západního světa.
“Jsem rád, že jsme sem zajeli,” řekl Bond. “Začínám mít o panu Bigovi představu. Tu si člověk v Anglii neudělá. Přirozeně jsme také hodně pověrčiví, zvláště Keltové, ale tady člověk málem slyší bubny.”
Leiter odfrkl. “To já se už zase těším do postele,” řekl. “Ale nejdřív si o tom chlapci musíme udělat představu, než se rozhodneme, jak na něj.”
U “Mámy Frazierové” bylo oproti nehostinným ulicím útulno a veselo. Měli výtečné mlže a smažené kuře po marylandsku se šunkou a sladkou kukuřicí. “To si musíme dát,” prohlásil Leiter. “To je národní jídlo.”
Ve vyhřáté hospůdce bylo velmi příjemně. Číšník se tvářil potěšeně, že je vidí, a zmínil se o několika celebritách, které je také navštívily, ale když se Leiter při té příležitosti zeptal na pana Biga, číšník dělal, že neslyší. Od té chvíle se držel v ústraní, dokud neplatili účet.
Leiter otázku zopakoval.
“Je mi líto, šéfe,” řekl číšník odměřeně, “ale to jméno mi vůbec nic neříká.”
Když o půl jedenácté vyšli na ulici, byla téměř liduprázdná. Vzali si taxi do tančírny Savoy, dali si skotskou se sodou a pozorovali tančící páry.
“Tady vynalezli většinu moderních tanců,” poznamenal Leiter. “To už o něčem svědčí. Lindy hop, truckin’, Susie Q, shag. Všechny tyhle tance měly premiéru na tomhle parketu. Každý velký americký džezmen, kterého jsi kdy slyšel, je hrdý na to, že tu kdysi hrál - Duke Ellington, Louis Armstrong, Cab Calloway, Noble Sissle, Fletcher Henderson. Je to Mekka džezu a džajvu.”
Měli stůl u zábradlí, které ohraničovalo rozlehlý parket. Bond od něho nemohl odtrhnout oči. Připadalo mu, že je tam spousta nádherných dívek. Rytmus hudby mu natolik splynul s tepem, že málem zapomněl, proč tam vůbec je.
“Dostali tě, co?” řekl Leiter po dlouhé odmlce. “Já bych tu klidně zůstal celou noc. Radši půjdem dál, nebo prošvihneme Smallův ráj. Je to tam podobné jako tady, ale trochu jiná třída. Promysli, jestli se ještě zastavíme ,U nohsleda` na Sedmé. Pak se musíme přesunout do jednoho z velkých Bigových podniků. Problém je v tom, že mají otevřeno až po půlnoci. Zajdu si na záchod, než zaplatíš. Zkusím zjistit, kde bychom ho dneska večer ještě mohli zastihnout. Nemůžeme přece obíhat všechny jeho hospody.”
Bond zaplatil a potkal Leitera v úzké vstupní chodbě. Společně vyšli ven a pokoušeli se zastavit taxi.
“Stálo mě to dvacet dolarů,” řekl Leiter, “ale údajně by měl být na ,Krchově`. Takový zapadák na Lenox Avenue. Má to odtud blízko domů. Mají tam nejproslulejší striptýz ve městě. Ta holka si říká G-G Sumatra. Dáme si ještě panáka U nohsleda a poslechnem si piano. Na Krchov se přesunem kolem půl jedné.”
Na ústředně teď byl téměř klid. Pohyb obou sledovaných mužů od Sugara Raye k Mámě Frazierové a do tančírny Savoy byl monitorován. O půlnoci vešli k Nohsledovi. O půl jedné zaznamenala ústředna poslední hovor a pak ztichla.
Pan Big zdvihl domácí telefon. Nejdříve zavolal vrchního číšníka.
“Do pěti minut k vám přijdou dva běloši. Dejte jim stůl Z.” “Jistě, pane,” odpověděl vrchní. Přešel taneční parket k zadnímu stolu vpravo, jemuž zakrýval výhled na většinu místnosti objemný sloup. Stůl byl poblíž služebního vchodu a skýtal dobrý výhled na parket a kapelu.
Seděli u něj dva muži a dvě ženy.
“Promiňte, lidi,” řekl vrchní číšník. “Stala se chyba. Ten stůl byl zadanej. Pro novináře.”
Jeden z mužů se začal hádat.
“Pohni, Bude,” řekl vrchní číšník důrazně. “Lofty, zaveď je ke stolu F. Budou pít na náš účet. Same,” obrátil se na dalšího číšníka, “ukliď stůl. Prostři dva ubrusy.” Čtyřčlenná parta se poslušně zvedla, zkrocena vyhlídkou pití na účet podniku. Vrchní číšník dal na stůl Z cedulku s nápisem “Zadáno”, zkontroloval jej a vrátil se na své místo vedle závěsem zataženého vchodu.
Mezitím pan Big zavolal z domácího telefonu ještě dvakrát. Poprvé konferenciérovi:
“Až bude Guvernérka končit, pořádně to zatmi.”
“Jasně, šéfe,” přitakal horlivě konferenciér.
Druhý hovor byl určený čtyřem mužům, kteří hráli v přízemí kostky. Pan Big mluvil velmi dlouho a velmi podrobně.
