Celá e-kniha Žít a nechat zemřít ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
KAPITOLA 7
PAN BIG
Jejich kroky se dutě rozléhaly kamennou chodbičkou, na jejímž konci byly dveře. Prošli jimi do další dlouhé chodby, spoře osvětlené holými žárovkami. U stěn byly pečlivě vyrovnány bedny a žoky. Od stropu visela kolej pro pojízdnou kladku. Podle značení beden to vypadalo na sklad tvrdého alkoholu. Došli na konec uličky k železným dveřím. Hihi stiskl tlačítko zvonku. Bylo naprosté ticho. Bond odhadoval, že jsou dobrý jeden blok od nočního klubu.
Ozvalo se několikeré kovové klapnutí západky a dveře se otevřely. Černoch ve fraku a s pistolí v ruce ustoupil stranou a Bond s doprovodem vstoupili do haly, na jejíž podlaze ležel koberec.
“Můžete jít dál, Hihi,” řekl muž ve fraku.
Hihi zaklepal na dveře před sebou, otevřel je a vešel jako první. Na židli s vysokým opěradlem u drahého psacího stolu seděl pan Big. Změřil si příchozí klidným pohledem.
“Dobré jitro, pane Jamesi Bonde,” promluvil hlubokým tichým hlasem. “Posaďte se.”
Strážce dovedl Bonda po vysokém koberci k nízkému koženému křeslu s kovovou konstrukcí. Uvolnil sevření a Bond se posadil naproti panu Bigovi.
Ulevilo se mu, ale předloktí už vůbec necítil. Svěsil ruce a uvítal tupou bolest, jak se mu do rukou začala vracet krev.
Pan Big si ho prohlížel s hlavou opřenou o vysoké opěradlo. Mlčel. Bond si náhle uvědomil, že fotografie o tom muži vůbec nic nevypovídaly. Nedala se z nich vyčíst ani síla, ani intelekt, které z něj vyzařovaly.
Hlavu měl oproti normálním lidem dvakrát tak velkou a téměř kulatou. Jeho pleť byla šedočerná, napjatá a lesklá jako pleť mrtvoly, kterou po týdnu vytáhli z řeky. Kromě několika šedohnědých chomáčků nad ušima byl úplně holohlavý. Neměl obočí ani řasy a jeho mírně vykulené oči byly posazené tak daleko od sebe, že se nedalo dívat do obou najednou. Pohled měl pevný a pronikavý. Když na něčem spočinul, jako by to sžíral, pohlcoval. Byly to nelidské, zvířecí oči se zlatými duhovkami kolem černých panenek.
Široký nos nebyl vyhraněně černošský, neměl široké nozdry. Rty měl Big sice mírně ohrnuté, ale úzké, tmavé a stále sevřené, ale při řeči je pak otevíral natolik, že odhalovaly zuby i bleděrůžové dásně.
Na obličeji měl pár vrásek, ale na kořeni nosu dvě hluboké rýhy, které prozrazovaly soustředění. Nad mírně vypouklým čelem se leskla holá lebka.
Na té obrovské hlavě kupodivu nebylo nic neúměrného. Seděla na krátkém širokém krku, posazeném na olbřímích ramenou. Bond věděl ze záznamů, že Big je 198 centimetrů vysoký a váží 127 kilogramů. Nadbytečného tuku na něm bylo skutečně málo. Výsledný dojem však budil úctu, ne-li strach, a Bond si dokázal představit, jak se tenhle naprosto odlišný jedinec musel od mládí prát s osudem a se světem, který nenáviděl, protože se ho ten svět bál.
Obr měl na sobě smoking a třpytivé diamantové knoflíčky na košili i na manžetách vypovídaly o jisté marnivosti. Obrovské ruce měl položené na stole. Nikde nebyly žádné cigarety ani popelník a vzduch byl zcela bez zápachu. Na psacím stole stála jen velká domácí telefonní ústředna s přibližně dvaceti tlačítky a jezdecký bičík s krátkou slonovinovou rukojetí a dlouhým bílým řemínkem, který tu vypadal zcela nepatřičně.
Pan Big si tiše a soustředěně prohlížel Bonda.
Bond mu ten dlouhý zkoumavý pohled oplatil a pak se teprve rozhlédl po místnosti.
Byla plná knih, prostorná, pohodlná a poklidná jako knihovna milionáře.
Big měl nad hlavou vysoké okno, jinak byly stěny obestavěné masivními policemi na knihy. Bond se otočil za sebe. Další police plné knih. Nevšiml si žádných dveří, ale mohly tu být několikery, maskované falešnými knihami. Dva černoši, kteří ho sem přivedli, neklidně postávali u zdi za jeho křeslem. Nedívali se na pana Biga, ale na podivnou věc, která stála na nízkém stolku vpravo za ním.
I při svých chabých znalostech vúdú ji Bond poznal podle popisu Leighe Fermora.
Pět stop vysoký bílý dřevěný kříž stál v bílém podstavci. Ramena kříže byla navlečena do rukávů zaprášeného černého redingotu, jehož šosy padaly vzadu přes …
