10
ROBERT KENNEDY, jehož letní sídlo leží osm mil od domu, kde sídlím já po celý rok, byl před dvěma dny postřelen. Včera v noci zemřel. Tak to chodí.
Martin Luther King byl postřelen před měsícem. Také zemřel. Tak to chodí.
A každý den dostávám od své vlády výčet mrtvol, stvořených vojenskou vědou ve Vietnamu. Tak to chodí.
Můj otec zemřel už před mnoha lety - přirozenou smrtí. Tak to chodí. Byl to milý člověk. Byl taky blázen do zbraní. Zanechal mi své zbraně. Rezivějí.
Na Tralfamadoru, říká Billy Pilgrim, se Ježíš Kristus netěší příliš velkému zájmu. Tralfamadorským myslím je prý nejbližší pozemskou postavou Charles Darwin - který učil, že ti, kdo umírají, jsou předurčeni smrti, že mrtvoly jsou stupínky pokroku. Tak to chodí.
Stejná základní myšlenka se objevuje v Tabuli Kilgora Trouta. Tvorové z létajícího talíře, kteří Troutova hrdinu zajmou, se ho vyptávají na Darwina. Vyptávají se ho taky na golf.
Jestliže je pravda, co se Billy Pilgrim dověděl na Tralfamadoru, že všichni budeme žít navěky, bez ohledu na to, jak mrtvými se někdy můžeme jevit, žádnou zvláštní radost z toho nemám. A přesto - mám-li strávit věčnost návštěvami v těch a oněch okamžicích, jsem vděčný, že tolik z těchto okamžiků je krásných.
Jeden z nejkrásnějších v poslední době jsem zažil na své cestě do Drážďan se svým starým kámošem z války O'Harem.
Z východního Berlína jsme letěli letadlem maďarských aerolinií. Pilot měl fešácký knírek. Vypadal jako Adolph Menjou. Zatímco letadlo čerpalo pohonné látky, kouřil kubánský doutník. Když jsme se odlepili od země, nikdo na nás nechtěl, abychom se připoutali.
Za letu nám servíroval mladý stevard žitný chléb a klobásu a máslo a sýr a bílé víno. Skládací podnos, připevněný k sedadlu přede mnou, nešel rozložit. Stevard zašel do pilotního prostoru pro příhodný nástroj, vrátil se s otvírákem na pivo. Podnos jím vypáčil.
Kromě nás letělo jen šest dalších pasažérů. Mluvili mnoha řečmi. Bylo jim taky dobře. Pod námi bylo Německo a všude svítila světla. Představoval jsem si, jak na ta světla, na ty vesnice a města a velkoměsta pouštíme bomby.
O'Hare ani já jsme si nikdy nemysleli, že zbohatneme - a tumáš, dneska jsme velice zámožní lidé.
"Jestli někdy zabloudíš do města Cody ve Wyomingu," řekl jsem mu líně, "stačí, když se zeptáš na Divokého Boba."
O'Hare měl s sebou malý notýsek, kde byly vzadu vytištěny poštovní sazby, letecké vzdálenosti, nadmořská výška slavných hor a další klíčová fakta o našem světě. Hledal v něm počet obyvatel Drážďan, což tam nebylo, když přišel náhodou na tohle a dal mi to přečíst:
Na světě se každý den rodí průměrně 324 000 dětí. Za tentýž den zemře průměrně 10 000 lidí hladem nebo podvýživou. Tak to chodí. Dalších 123 000 lidí zemře z jiných důvodů. Tak to chodí. Čistý každodenní přírůstek tedy činí kolem 191 000 děti. Světové populační středisko předpovídá, ze celkový počet obyvatelstva světa se ještě před rokem 2000 zdvojnásobí a dosáhne čísla 7 000 000 000.
"Počítám, že všichni budou chtít důstojně žít," řekl jsem.
"To počítám," řekl O'Hare.
Billy Pilgrim mezitím také cestoval zpátky do Drážďan, ale nikoli do současnosti. Vracel se do roku 1945, do druhého dne po zničení města. Billy a jeho druzi teď pochodovali pod vedením svých strážných do městských sutin. Byl jsem mezi nimi. O'Hare byl mezi nimi. Poslední dvě noci jsme strávili ve stáji slepého hostinského. Úřady nás tam našly. Řekly nám, co máme dělat. Měli jsme si vypůjčit krumpáče a lopaty a kolečka a trakaře od našich sousedů. S tímto nářadím jsme měli odpochodovat na takové a takové místo v sutinách, hotovi pustit se do práce.
Na hlavních cestách vedoucích do sutin byly zátarasy. Němci tam byli zastavováni. Jim byl průzkum měsíce odepřen.
Toho dne se na takovém a takovém místě v Drážďanech sešli váleční zajatci z mnoha zemí. Podle nařízení mělo vykopávání mrtvol začít právě tam. Vykopávky tedy započaly.
Billy se jako kopáč ocitl v páru s Maorim, zajatým u Tobruku. Maori byl čokoládově h…
