3
NĚMCI A PES byli zapojeni do vojenské operace, která nese humorně sebevysvětlující název, do lidské činnosti, která je zřídkakdy popisována do všech podrobností, jejíž samotné pojmenování, je-li o něm zmínka ve zprávách nebo dějinách, poskytuje mnoha válečným nadšencům jakési postkoitální uspokojení. V představách bitevních fanoušků je to božsky únavná milostná hra, následující po orgasmu vítězství. Říká se jí "zametání".
Pes, jehož štěkot zněl v zimních dálavách tak divoce, byla fena německého ovčáka. Třásla se chladem. Ocas měla stažený mezi nohy. Vypůjčili si ji toho rána od jednoho sedláka. Nikdy předtím ve válce nebyla. Neměla nejmenší tušení, co je to za hru.
Jmenovala se Princezna.
Dva z Němců byli chlapci kolem čtrnácti let. Dva byli zchátralí staříci - ucintaní a bezzubí jako kapři. Byli to příslušníci Nepravidelného vojska, částečně vyzbrojení a ošacení starými krámy a hadry, odebranými opravdovým vojákům, kteří teprve nedávno padli. Tak to chodí. Byli to sedláci z vesnic za německou hranicí, nedaleko odtud.
Jejich velitelem byl prostředně starý desátník - rudooký, vyzáblý, tuhý jako flaksa, zhnusený válkou. Čtyřikrát byl raněn - a slátán dohromady a poslán znovu do války. Byl to znamenitý voják - připravený se vším praštit, připravený vyhledat někoho, komu by se mohl vzdát. Nohy do o měl nacpány do zlatých jezdeckých holínek, které stáhl na ruské frontě mrtvému maďarskému plukovníkovi. Tak to chodí.
Holínky byly takřka vším, co na tomhle světě vlastnil. Byly jeho domovem. Anekdota: Jednou ho jeden rekrut pozoroval, jak své zlaté holínky voskuje a blýská kostí, a desátník mu strčil jednu holínku pod nos a řekl: "Když se do ní pořádně podíváš, uvidíš tam Adama a Evu."
Billy Pilgrim tuhle anekdotu neslyšel. Jak však ležel na černém ledu potoka, zahleděl se Billy do patiny desátníkových holínek a uviděl v jejich zlatých hlubinách Adama a Evu. Byli nazí. Byli tak nevinní, tak zranitelní, tak úzkostlivě slušní. Billy Pilgrim k nim zahořel láskou.
Hned vedle zlatých holínek stála dvojice nohou obalených hadry. Byly křížem krážem převázány pruhy plátna, podraženy dřevěnými špalíky spojenými panty. Billy zdvihl oči k obličeji, který k těm špalíkům patřil. Byl to obličej plavého anděla, patnáctiletého chlapce.
Chlapec byl krásný jako Eva.
Půvabný chlapec, ten božský hermafrodit, pomohl Billymu vstát. A ostatní postoupili kupředu, aby z Billyho oprášili sníh, a potom ho prohledali, zda nemá u sebe zbraň. Žádnou neměl. Nejnebezpečnějším nástrojem, který u něho našli, byl pěticentimetrový špaček tužky.
Zdáli se ozvalo troje nevinné prásknutí. Pocházelo z německých pušek. Dva rozvědčíci, kteří Billyho s Wearym odkopli, byli právě zastřeleni. Číhali v záloze na Němce. Byli zpozorováni a zezadu zastřeleni. Teď umírali ve sněhu, nic necítili, kolorovali sníh barvou malinového šumáku. Tak to chodí. Roland Weary se tak stal posledním ze Tří mušketýrů.
A Weary, oči vyvalené hrůzou, byl odzbrojen. Jeho pistoli podal desátník krásnému jinochovi. Obdivoval se chvíli Wearyho kruté bojové dýce, řekl německy, že by ji Weary bezpochyby rád proti němu použil, roztrhl mu tím ostnatým nákotníkem tvář, vrazil mu trojhrannou čepel do břicha nebo do krku. Nemluvil anglicky a Billy ani Weary nerozuměli německy.
"Hezké hračky," řekl desátník Wearymu a podal dýku jednomu ze staříků. "No není to" pěkná věcička? Hmmm?"
Jediným trhnutím rozerval Wearymu plášť i blůzu. Mosazné knoflíky se rozletěly jako pražená kukuřice. Desátník hrábl po Wearyho odhalených prsou, jako by mu chtěl vyrvat jeho rozbušené srdce, ale místo toho vytáhl Wearyho neprůstřelnou bibli.
Neprůstřelná bible je bible natolik malá, aby se vešla vojákovi do náprsní kapsy nad jeho srdcem. Má ocelové desky.
V zadní kapse Wearyho kalhot našel desátník nemravnou fotku ženy a poníka. "Ten poník má ale kliku, co?" řekl. "Hmmm? Hmmm? Nechtěl bys být na jeho místě?" Podal fotku druhému staříkovi. "Válečná kořist! Tumáš, je tvoje, ty dítko štěstěny."
Potom W…
