KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ
Lydia většinu cesty na sever do Zátoky klidu mlčela.
Stála sama u příďové sochy, zírala na vodu ženoucí se kolem ní a ani jednou neuskočila před neutuchajícími sprškami tříště, které odlétávaly od přídě.
„Bude promočená skrz naskrz,“ poznamenal Stig vedle Hala na kormidelní plošině. „Donesu jí deku.“ Vykročil, ale Hal ho zastavil.
„Neruš ji,“ řekl mu tiše.
Stig váhal. Chtěl s dívkou mluvit. Hal však zavrtěl hlavou a Stig nakonec usoudil, že skirl má pravdu.
Na rozdíl od hladké plavby na jih podél pobřeží nezažívali lehkou noc. Vítr se točil k severozápadu a kolísal v síle, takže posádka nepřetržitě pracovala, měnila směr a upravovala plachty. Lydia pochopila, že zůstane-li na přídi, bude překážet, takže přešla na levobok k veslařským lavicím blízko zádě. Sledovala, jak Volavka průběžně mění směr, a neuniklo jí, že dokáže plout mnohem ostřeji proti větru než lodě se čtvercovým oplachtěním, které byly v této části světa obvyklé. Za chvíli ji to však přestalo bavit a znovu zírala na moře.
Po čtyřech hodinách se vítr ustálil na jednom směru i stupni síly a chlapci využili příležitosti k oddychu na veslařských lavicích. Několik z nich okamžitě usnulo. Hal se v duchu usmíval. Už to jsou ostřílení námořníci, uvažoval, připravení dopřát si pár minut spánku, kdykoli se k tomu naskytne možnost. Předal kormidlo Stigovi a rozhlížel se, kde by si odpočinul. Na jeho obvyklém místě seděla Lydia. S pokrčením ramen sešel dolů a usedl vedle ní.
Zvedla hlavu a kývla.
„Je mi líto tvého dědečka,“ řekl rozpačitě. Před chvílí nabádal Stiga, ať ji nechá na pokoji. Soudil, že dívka rozhodně nemá náladu na Stigovy stoprocentně nešetrné pokusy o získání její přízně. Litoval ji, že truchlí nad dědečkovou smrtí osamělá mezi cizími lidmi.
Chabě se usmála.
„Díky,“ řekla. „Byl to dobrý člověk. Ale nikdy se neměl pokoušet s nimi bojovat. Byl moc starý.“
Hal nad tím chvilku přemítal. „Třeba by byl prostě nešťastný, kdyby je nechal jen tak projít. Možná věděl, že je na boj moc starý, ale nechtělo se mu jen tak přihlížet a nechat je, ať si dělají, co chtějí.“
„Snad. To byl celý on,“ řekla. Pomyšlení na dědečka dodalo jejímu hlasu hrdý i trochu pobavený tón. Pak zvedla hlavu k velké trojúhelníkové plachtě, vyklenuté v pevné křivce při ostření doleva. „Tohle je neobvyklá loď.“
Hal se usmál a neodolal pokušení, aby se mohl trochu pochlubit. „Navrhl jsem ji a postavil,“ řekl. „Je to moje pýcha a radost.“
Lydia na něj pohlédla s velkým uznáním. Od začátku byla překvapená, když spatřila tak mladého lodního kapitána. Teď začínala chápat, jak toho postavení dosáhl v tak nízkém věku.
„Co je ta divná velká věc na přídi?“ zeptala se. „Ta pod plachtou. To je nějaký kladkostroj?“
Hal zavrtěl hlavou. „Je to zbraň. Říkáme jí Drtič,“ vysvětloval. „A právě ta by mohla být klíčová při útoku na piráty.“
Jeho slova ji zaujala a čekala, že řekne víc. On však potřásl hlavou. Zatímco kormidloval, pomalu se mu začínal v hlavě rodit nápad. Přicházel kousek po kousku a v tuto chvíli to byl jen shluk nesouvislých představ. Potřeboval čas, aby si sedl, seřadil je a proměnil v ucelený plán.
„Povím ti to později,“ prohlásil. Pak obrátil list a dodal: „Řekni mi něco o Baratovi. Zdá se, že je trochu popudlivý.“
Pohrdlivě odfoukla. „To je hodně mírně řečeno. Barat je na můj vkus moc nafoukaný. Je dobrý bojovník − hodně dobrý bojovník, jak řekl Jonas. A je dobrý velitel v boji. Ale tím to končí. Jinak je jako velitel moc zbrklý a nerad se stará o maličkosti.“ Odmlčela se. „A spoustu věcí považuje za samozřejmost.“
Hal z jejího hlasu vycítil, že poslední věta byla osobnější než obecné hodnocení Barata.
„Předpokládám, že tím míníš, že ta samozřejmost se týká tebe?“
„Myslí si, že mu patřím,“ odpověděla. „A každému vykládá, že až budeme starší, tak se vezmeme.“ Hněvivě máchla rukou. „Ani ho nenapadne, že do toho taky mám co mluvit já! Proto jsem se nechtěla s ním vrátit do tábora. Doufám, že ti to nevadilo.“
Hal zavrtěl hlavou. „Můžeš u nás kl…
