Bratrstvo 2: Nájezdníci (John Flanagan)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Srnec půvabně přikráčel na paseku a vzápětí postoupil o několik kroků k trsu husté, šťavnaté trávy. Zastavil se, otáčel hlavu, uši naladěné na sebemenší šramot, a nozdry se mu chvěly, aby odhalily každý neznámý pach přinesený slabým větříkem.

Lydia však byla po větru a srnec nezachytil ani stopu jejího pachu. Sehnul hlavu k trávě, začal se pást, pak náhle hlavu zase prudce zvedl a zkoumal les lemující palouk napravo od místa, kde Lydia bez hnutí stála ve stínu stromu.

Srnec byl pěkný, vykrmený a na první pohled zdravý. Od té doby, co se počasí v posledních týdnech zlepšilo, měl zřejmě dobrou pastvu. Byl hodně mladý a Lydia odhadovala, že se teprve letos odloučil od matky. Bude mít měkké a chutné maso, uvažovala, ne tuhé a šlachovité jako dospělý kus. A věděla, že dědeček uvítá, když jim do spižírny přibude pětačtyřicet liber prvotřídního srnčího. Měl to dost těžké, od té doby, co ho piráti před dvěma lety připravili o malou loď − a s ní také o syna a snachu.

Žil teď pouze ze skrovných úspor a z toho, co si dokázal přivydělat pomocnými pracemi v limmatském doku. Žena mu zemřela před mnoha lety a jediným jasným bodem jeho života byla Lydia. Její společnost mu byla nade vše, ale zároveň na něm ležela jako těžké břímě odpovědnost za to, aby netrpěla nouzí.

V posledních pár letech Lydia přispívala do domácí spíže i k přivýdělku čerstvým masem, které obstarávala. Byla zkušená lovkyně a dokázala zajistit maso jak pro jejich vlastní stůl, tak i na prodej drobným obchodníkům na tržišti. Králíci, zajíci i pernatá zvěř šli dobře na odbyt. Největší oblibě se však mezi obyvateli Limmatu těšilo srnčí maso, zejména křehké a z mladých kusů, jako byl ten, co stál třicet kroků od ní. Vybrané části si nechá a ostatní prodá, rozhodla se.

Pousmála se. Nejdřív srnce ulov, říkala si v duchu, pak teprve můžeš počítat peníze, které za něj utržíš.

Lydii bylo šestnáct. Byla trochu vyšší než ostatní dívky jejího věku, možná i díky dostatku pohybu a práce v lese. Dokázala předběhnout většinu chlapců v městečku a byla mnohem lepší stopařka než kterýkoli z nich. Měla štíhlou postavu, dlouhé svalnaté nohy a malinko širší ramena než většina dívek, což byl opět důsledek neustálého pohybu na zdravém vzduchu.

Šestnáctileté dívky v Limmatu měly spíše sklon šlechtit se a parádit, pečovat o své měkké, něžné ručky a tvářičky, chránit je před sluncem a následky tvrdé dřiny. Na to neměla Lydia vůbec čas. Užívala si volnosti zalesněných kopců a širých polí. Byla opálená, zdravá a pohybovala se se stejným půvabem a úsporností jako divoká zvířata, která lovila.

Její vlasy a vzhled doháněly jiné dívky k zoufalství. Zatímco ony trávily celé hodiny před zrcadlem, načesávaly se a natíraly všelijakými vodičkami a voňavými olejíčky, ona si prostě jen vykartáčovala lesklé černé vlasy a svázala je dozadu černou stužkou. Jiné dívky měly potřebu nanášet si na oči stíny a barvičky, kdežto ty její byly pouze oříškově hnědé a mírně protáhlého tvaru. Dědeček často přemítal o tom, že někde mezi jejími vzdálenými předky se musel vyskytnout temudžajský nájezdník a po něm ty oči podědila. Lícní kosti měla vysoké − což opět svědčilo pro onoho dávného Temudžaje − a pleť bez poskvrnky.

Celkově vzato byla Lydia pozoruhodně půvabná dívka, ačkoli si to vůbec neuvědomovala. Děda Tomas jí to samozřejmě často říkával. Ale ona to vždy odbyla pokrčením ramen. Všichni dědečci si o svých vnučkách myslí, že jsou krásné. Nebo jim to alespoň říkají.

Srnec se prozatím upokojil, sklonil hlavu k trávě a začal se doopravdy pást. Lydia s nekonečnou opatrností připravila šíp do atlatlu, vrhací hole, která jejím střelám udělovala dodatečnou sílu a rychlost.

Atlatl a jeho dlouhé, šípům podobné střely si zvolila za svou loveckou zbraň po dlouhém zvažování. Chlapci v Limmatu vesměs používali luky. Jenže kluci byli mohutnější i svalnatější, a co do hrubé síly se s nimi Lydia nemohla srovnávat. Takže luk s velkou silou potřebnou k nátahu byl nad její možnosti. Mohla by si pochopitelně vybrat méně výkonný luk, ale představa, že by používala podřadnější zbraň, ji jaksi nelákala. Raději se tedy rozhodla pro atlatl, zbraň, která při vrhání střely posílí její vlastní přirozené schopnosti.

Jakmile si zbraň zvolila, pustila se do jejího zvládání s obvyklou zarputilou cílevědomostí a cvičila celé hodiny, dokud nedokázala vrhat šípy oběma rukama stejně a s překvapivou silou i přesností. Vrhací hůl měřila na délku přes patnáct palců. Malý, háku podobný dráp na jednom konci přesně zapadal do příslušného zářezu v zadní části šípů. Když střelu vrhla, atlatl zaúčinkoval jako páka a mnohonásobně zvýšil sílu vymrštění.

Šípy byly dvě stopy dlouhé, na konci měly opeřené letky stejně jako šípy do luku, ale mírně vychýlené, aby se za letu otáčely kolem osy. Hroty byly železné a ostré jako břitva, opět podobně jako u luku. Dívka měla deset takových střel v toulci na zádech, vystlaném ovčím rounem, jež je pevně přidržovalo na místě, aby nezachrastily a neprozradily její polohu kořisti. Když byla na lovu, vždy nosila jedenáctou střelu v levé ruce, aby se vyhnula zbytečnému pohybu a tím i případnému hluku při jejím vytahování z toulce.

Zlehka vystoupila z úkrytu za stromem. Hlavní teď byla rychlost, protože srnec pravděpodobně vycítí každý pohyb. A opravdu, jakmile napřáhla pravou ruku vzad, zvedl hlavu.

Viděla, jak se mu svaly na bocích napjaly v přípravě na skok, pak máchla atlatlem vpřed, plynule zrychlila pohyb ruky a vykročila jednou nohou, aby do vrhu zapojila celé tělo.

Dokázala trefit králíka na pětasedmdesát kroků. Mladý srnec na třicet kroků byl hračka. Střela bleskově prolétla mýtinou, a i když se srnec začal obracet na útěk, se zaduněním ho zasáhla do levého boku, nahoru za přední nohu, kde mu pronikla do srdce a okamžitě ho usmrtila.

Zvířeti se podlomily nohy a zhroutilo se do trávy.

Než padlo, Lydia už uběhla několik kroků přes paseku. Jakmile vrhla šíp, poznala, že to byla dobrá rána. Srnec ležel na boku, s očima otevřenýma, avšak nevidoucíma. Jedna noha se škubala v posmrtné křeči, ale dívka věděla, že je mrtvý, a poklekla vedle něj.

„Odpusť,“ řekla. Byla to bezděčná reakce pravého lovce. Zabila srnce pro maso, ne takzvaně ze sportu, ani kvůli zvrácenému potěšení. Litovala, že srnec musel zahynout, ale zároveň chápala, že to jinak nejde.

Opatrně vytáhla šíp zvířeti z boku. Trocha krve, která z rány vytekla, dokazovala, že srdce přestalo pracovat. Vytrhla trs trávy, otřela dřík a pak vložila střelu do toulce. Položila atlatl vedle sebe a sáhla pro malý stahovací nůž, zavěšený vpravo na opasku. Na levé straně ho doplňovala dlouhá dýka s těžkou čepelí. Kdyby zvíře nebylo mrtvé, rychle by mu s ním prořízla hrdlo, aby se netrápilo.

Převrátila srnce na záda a chystala se provést první opatrný řez, aby ho mohla vyvrhnout.

Pak se zarazila a nasála nosem vzduch.

Cítila kouř. To nebylo nikdy vítané, když se člověk nacházel hluboko v lese, mezi spoustou stromů plných pryskyřice, které by vzplály jako stejný počet pochodní, kdyby k nim pronikl požár. Neklidně zkoumala stromy ve svém okolí. Neviděla ani stopu po požáru, ale zápach zesílil a vítr vál od samotného Limmatu. Zamračeně vstala a zasunula atlatl do pouzdra vedle stahovacího nože. Zabitého srnce nechala ležet a dlouhými kroky vyrazila vzhůru po krátkém svahu nalevo, k hřebeni, který, jak věděla, se tyčil nad otevřenou krajinou a poskytoval výhled dolů na město.

Teď spatřila sloup dýmu vystupující za stromy. Požár rozhodně vycházel z města. A objevilo se ještě cosi jiného. Slabého, sluchem téměř nerozpoznatelného, ale vítr to k ní přinášel. Hlasy. Křičící hlasy.

To dá rozum, že když hoří, lidé křičí, pomyslela si. A podle houstnoucího sloupu kouře nepochybně někde hořelo. Pak uslyšela, že hlasy křičí vysokým tónem. Lidé naříkali. Ženy bědovaly.

Vyběhla na hřeben a shlédla dolů. Pod strmým srázem se dole pod ní rozkládalo město Limmat s přístavem a palisádou. Její pozornost nejprve upoutal požár. Sířil se od budovy vojenské posádky na vnitřním okraji přístavní hráze. Byla celá v plamenech a oheň zachvátil i několik menších staveb v okolí − domy a krámky. Šlehaly z nich plameny a stoupal dým.

Nezdálo se však, že by se někdo pokoušel požár hasit. Spatřila, že po hrázi běží lidé a rozbíhají se do ulic vedoucích do středu města. Viděla, jak se sluneční paprsky odrážejí od zbraní, a srdce se jí sevřelo hrůzou. Obyvatelé Limmatu stále žili v obavách, že tajemství smaragdového dolu těsně za palisádou, v čelní stěně útesu, který strmě čněl za městem, bude jednoho dne odhaleno. Až ten den přijde, nájezdníci a piráti na sebe nenechají dlouho čekat.

A zdálo se, že takový den skutečně nastal.

Obsáhla pohledem širší okolí a v přístavu uviděla cizí loď, dlouhou a štíhlou černou loď, uvázanou k vnitřní hrázi. Když se podívala zpět, na strážní věže a trámovou uzávěru, všimla si malé bárky zakotvené v místě, kam měla dosedat uzávěra. A na konci přístavu směrem k vnitrozemí stála u pláže další válečná loď, která byla tmavě zelená.

„Piráti,“ zašeptala. Pak ji najednou naplnily obavy a zadívala se na tu část města, kde stál dědečkův domek. Chvíli nebylo vidět nic. Úzké uličky omezovaly výhled na to, co se tam dělo. Pak rozeznala běžící postavy a spatřila zbraně, jak se zvedají a dopadají. Nájezdníci už se dostali do míst, kde žila. Začalo vyskakovat několik menších požárů. Zdálo se, že jeden má nebezpečně blízko k ulici, kde se nacházel Tomasův domek. Nemohla si však být jistá. Z tohoto úhlu se jí ulice jevily uzoučké a navzájem propletené.

Jednu věc ale přece jen věděla. Jestliže nájezdníci pronikli tak hluboko do města, její dědeček bude mezi prvními, kdo vyběhnou na ulici, aby se je pokusili zahnat. Jenže už byl dost starý a rychlost i síla, jaké míval před lety, ho opustily. Pro mladé, silné piráty, šílené z pachu krve, nebude žádným protivníkem.

Musela se dostat z útesu dolů a pomoct mu.

Rozmýšlela se. Sráz přímo před ní byl příliš strmý, aby se po něm dalo slézt. Dolů do města vedla z útesu stezka vinoucí se prudkým kopcem sem a tam. Jenže byla vzdálená asi čtyři sta kroků směrem na východ.

Neměla času nazbyt. Vyrazila plynulým během podél útesu a dlouhými, vyrovnanými kroky ukrajovala vzdálenost k místu, odkud začínala sestupovat stezka. Její začátek měl podobu stinného vchodu mezi stromy a dívka téměř ani nezpomalila, vrhla se do něj a zahájila dlouhý, klikatý sestup dolů.

Zakopla a jen stěží se uchránila pádu, který by tvrdě skončil někde ve stromě. Pochopila, že příliš velká rychlost může být na škodu. Kdyby cestou upadla a zranila se, nebyla by dědečkovi nic platná. Zmírnila do klusu, rozmrzelá, že musí, ale s vědomím, že jinak to nejde.

Pokračovala dolů a větve ji šlehaly do obličeje. Místy nebyla stezka o mnoho širší než její ramena a větve stromů a výhonky popínavých rostlin se do ní natahovaly a chňapaly po dívce, jako by se snažily zpomalit její postup. Ona se však prodírala dál a v duchu před ní vyvstával hrůzný obrázek dědečka, jak pomalu klesá na kolena pod pirátským mečem a krev mu prýští mezi prsty, jimiž se snaží sevřít velkou ránu v těle.

Dost, poručila si. Takovéhle úvahy Tomasovi nepomůžou. Znovu zrychlila. Upadla, kutálela se, vstala, utíkala dál a ta představa zůstávala v její mysli stále děsivě jasná.

Konečně se stezka rozšířila a svah se zmírnil. Vyřítila se ven u paty útesu a zastavila, aby se zorientovala.

Přímo před ní stála palisáda. Asi čtvrt míle vpravo se nacházela postranní brána. K hlavní bráně, vedoucí na pláž, to bylo dál. Jenže ležela směrem, kde stál Tomasův domek. Takže dívka se po kratičkém zaváhání otočila doleva a zas se rozběhla.

Hluk boje ve městě teď výrazně zesílil a mísil se do něj nářek, který byl jednoznačně ženský. Prodloužila krok.

Pak někde za sebou zaslechla výkřik.

Ohlédla se. Směrem k ní běžel hlouček šesti mužů. Stačila postřehnout šátky kolem jejich hlav, těžké boty, zahnuté meče a malé kulaté kovové štíty.

Magyarani, blesklo jí hlavou. Piráti. A spatřili ji. Znovu se rozběhla, naslepo a bez jakékoli představy, kudy se dát, aby unikla. Piráti byli za ní. A další ve městě před ní.

Kousek vedle narazilo cosi do země a dívka sebou prudce škubla. Bylo to kopí a hodil ho jeden z pirátů, kteří se hnali za ní. Zřejmě se dostali blíž, když se ohlížela a zpomalila. Chvilku si pohrávala s nápadem, že by zastavila a mrštila po nich tři nebo čtyři dlouhé šípy z atlatlu. Jenže tři nebo čtyři střely by nezastavily všechny. Přemohli by ji a zajali.

Křik se zdvojnásobil a dívka zrychlila tempo ve snaze zvýšit náskok před pronásledovateli. Letmý pohled doprava jí však sdělil, že nekřičí na ni, ale na svoje kumpány na palisádě obklopující město. Zahlédla tam hlavy, ramena a máchající zbraně.

Pak se přes ochranný val cosi smeklo a plesklo o zem. Lano.

Téměř okamžitě se jeden z pirátů na ochozu palisády přetáhl přes okraj a začal hbitě šplhat dolů. Následoval druhý, pak třetí. Byli to zkušení námořníci a hravě sjížděli po laně. Jakmile se nohama dotkli země, rozběhli se směrem k ní, aby jí odřízli cestu.

Zahnula šikmo doleva, srdce jí bušilo a hlava horečně přemýšlela. Vůbec ji nenapadalo, kudy se dát, jak uniknout. Veškeré úvahy, že se dostane k dědečkovu domu, vzaly za své. Od toho směru ji beznadějně odřízli.

Pustila se znovu do lesa, přinutila se k přemýšlení a uvědomila si, že míří k úzké říčce vzdálené asi sedmdesát kroků přímo před ní. Ta jí neúprosně přehradí cestu a zanechá ji napospas pronásledovatelům.

Pokud ovšem…

Vzpomněla si, že Bendži, kluk, s nímž se znala od vidění, někdy nechává svůj rybářský člun vytažený na malou pláž kdesi u téhle říčky.

Ale kde? Kde je ona teď a kterým směrem od ní leží ta pláž? Nebyla si jistá, ale přirozený smysl pro orientaci a lovecký instinkt ji posílaly doprava. Uhnula tím směrem a bláhově doufala, že člun tam bude. Náhle měla před sebou říčku a dala se opět doprava, rovnoběžně s břehem. Za sebou slyšela pokřikování a praskot, jak se mohutná těla prodírala podrostem. Vyčerpaně hekla, předklonila se a s trýznivým pícháním v boku klopýtala po břehu říčky a očima pátrala v keřích a stromech před sebou.

A našla ho!

Malý člun, dlouhý sotva dvanáct stop. Ale poctivě vyrobený z borových prken. Byl vytažený hodný kus z vody, nad úroveň, kam dosahoval příliv. Klesla na duchu, když viděla, jakou vzdálenost musí překonat, aby ho dostala do vody.

Bez dechu se dopotácela na pláž a vrhla se ke člunu, strkala a tlačila do něj vší silou, aby se dal do pohybu. Bylo to stejné, jako kdyby se snažila postrčit strom. Člun vězel v písku jako přibitý.

Pak jí došlo, že by ho spíš měla k vodě táhnout, přizvednout tupou záď, aby se uvolnila od písku a tak se pohnula. Běžela na druhý konec, podsunula ruce, zvedala a táhla. Člun popojel dvě stopy, ale pak ho dívka musela pustit.

Opět člun nadzvedla a tahala, a tentokrát vydržela napínat síly tak dlouho, že urazil celých šest stop, než ho zase musela pustit.

Hlasy a dusot běžících nohou se přiblížily. Hrůza jí dodala větší sílu. Sténala námahou i obavami, zvedala a tahala, přeškobrtala čtyři kroky, pět, šest. Člun klouzal za ní, a jakmile se dívka dostala na pevnější písek pod hranicí přílivu, posunoval se snadněji.

Pot jí stékal do očí, pálil ji a oslepoval. Položila člun. Znovu ho zvedla a táhla, kolem kotníků ucítila vodu a pochopila, že se dostala k říčce. Člun začal klouzat lehčeji, jak voda přebírala jeho váhu. Postrčila ho dál na říčku, do hloubky po kolena, když tu z lesa vyklopýtal první z pirátů, ani ne patnáct kroků od ní. Uviděl ji a zastavil se. Pak se otočil a volal na své kumpány.

„Sem! Sem! Mám ho!“

Otupěle zaznamenala, že oblečenou, tak jak byla − v jelenicové kazajce a úzkých šněrovacích kalhotách −, ji považovali za chlapce. Ne že by to bylo důležité. Důležité bylo dostat se pryč. Pirátovo rozhodnutí zastavit se a zavolat na kumpány ji zachránilo. Kdyby za ní prostě utíkal, byl by ji chytil, než by se dostala na hlubší vodu. Teď však člun řádně plaval a dívka se do něj přehoupla.

Na dně ležela dvě vesla. Neohrabaně je nasadila do vidlic a rozjížděla se. Byla však vyčerpaná a vesla byla těžká a špatně ovladatelná. A pirát poznal svou chybu. Hnal se z břehu dolů na písek a běžel za ní. Zatáhla za vesla, jedním zabrala nesprávně a natočila člun bokem. Potom byl pirát po pás hluboko a skoro až u ní. Hlubší voda ho zpomalila a dívka si chvilku myslela, že vyvázla. Pak popadl člun za záď a zastavil ho.

Vysunula veslo a prudce s ním do muže šťouchla, mířila na ruku, kterou svíral záď. Zařval bolestí a člun pustil. Potom ale uchopil veslo a začal ji k sobě táhnout, jako když rybář přitahuje rybu. Prala se s ním o veslo a snažila se mu ho vykroutit.

Vteřinu nebo dvě bojovali, čí bude veslo. On byl silnější, a neměl za sebou běh z útesu, než zahájili ten vražedný závod.

Muž začínal mít postupně navrch a vlekl člun zpátky na mělčí vodu. Dívka v zoufalství veslo pustila a zároveň ho odstrčila, a spolu s ním i piráta.

Překvapeně zavrávoral vzad, upadl a celý zmizel pod vodou. Tím posledním odstrčením se člun klouzavě posunul na hloubku. Pirát se vyhrabal na hladinu, prskal a nadával. Zjistil, že malé plavidlo se mu už vzdálilo na patnáct kroků. Jeho kumpáni se vynořili z lesa, pokřikovali za dívkou hrozby a mávali zbraněmi. Dívka s úlevou zjistila, že žádná z nich není střelná. Neměli luky ani vrhací kopí.

Ona však ano.

Rychle vytáhla z toulce střelu, z pouzdra u pasu vzala atlatl a sestavila je k sobě.

Zamířila na muže, který ji před chvílí málem chytil, a pak vrhla střelu. Ostatní sebou trhli, když vykřikl, rozhodil rukama, zvrátil se naznak do vody a opět zmizel pod hladinou. Když se znovu vynořil, viděli, že mu hluboko v prsou vězí šíp a po vodě se vlní prapor rudé krve.

Zděšeně udělali čelem vzad, potáceli se ven z vody a navzájem se odstrkovali v úporné snaze dostat se co nejdál od postavy na loďce.

Lydia však neměla zájem posílat za nimi další střely. Zhroutila se na dno člunu. Se zpožděním jí došlo, že má jen jedno veslo. Vystrčila ho neobratně přes bok člunu a snažila se s ním pádlovat. Bylo těžké a nemotorné a člun jen pomalu reagoval na její úsilí. Zvolna se však začal sunout bokem po proudu. Byl právě odliv a zhruba po minutě se člunu chopil, unášel ho s rostoucí rychlostí směrem k zátoce a Lydia pokračovala v neohrabaném a jalovém pádlování. Byla naprosto vyčerpaná tělesně i duševně, ale jakmile člun projel zátočinou, muži, kteří ji pronásledovali, zmizeli z dohledu. Mlhavě si uvědomila, že odliv ji vynese z říčky do zátoky a z ní pak na širé moře.

Neměla představu, co se s ní stane potom. Vtáhla však veslo do člunu a pustila ho rachotivě na dřevěné dno.

O návrat se bude starat později. Teď se hlavně musela dostat pryč.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024