KAPITOLA PATNÁCTÁ
„Vesla dovnitř,“ zavelel Hal. Volavky spěšně splnily rozkaz. V očekávání dalšího se Jesper se Stefanem přesunuli k ráhnům a připravovali se na vytažení ráhna a plachty. Ulf s Wulfem zároveň nastoupili k lanům na seřizování plachty.
Loď se pohupovala na hladině Zátoky klidu jako mořský racek, asi padesát stop od pobřeží. Záhy se mělo ukázat, jestli Halova nová ploutev funguje, nebo ne.
Ploutev samotná čekala nahoře na kýlovém rámu. Vedle stál Thorn, připravený zastrčit ji dolů, tak aby vyčnívala pod trupem.
„Pravou plachtu,“ nařídil Hal a Jesper se Stefanem vyslali pravé ráhno i plachtu k rychlému výstupu na stěžeň. V zátoce vál mírný vítr, ale pořád dost silný na to, aby se plachta vyklenula na pravobok. Ulf s Wulfem bez pobízení zatáhli za lana a seřídili plachtu k větru. Když se loď naklonila a pravý okrajník se octl blízko u vody, povolili a loď se opět trochu narovnala.
Jakmile loď ožila, hnala se zátokou, páka kormidla v Halově ruce se mírně pohybovala a jím projelo obvyklé vzrušení. Voda pleskavě narážela do lodního trupu a Hal vnímal chvění pod nohama. Jak Volavka nabrala rychlost, kývl na Thorna.
„Spusť ji dolů.“
Thorn se plnou vahou opřel do ploutve a protlačoval ji kýlovým rámem dolů a do vody pod ním. Díky vnitřnímu potahu hranolu a zarážkám, které Hal přidal, zapadala úplně těsně. Několikrát vyšplíchla voda vytlačená sestupující ploutví.
Když ploutev začala účinkovat, Hal okamžitě poznal rozdíl. Plavidlo s mělkým kýlem jako Volavka mělo sklon nechat se unášet větrem a trup se při otáčení lehce smekal. Dodatečný odpor ploutve zapůsobil, takže když zatlačil kormidlo doprava, loď ihned zareagovala a otáčela se za pomoci odporu ploutve, v podstatě bez bočního podkluzování.
Pohlédl na Stiga, úzkostně přihlížejícího ze zadní veslařské lavice na levoboku.
„Jak to jde?“ zeptal se Stig. Odpověď mu nabídl Halův rozzářený úsměv. Mladý skirl ho kýváním zval na kormidelní plošinu.
„Vyzkoušej si to sám.“
Stig se hrnul nahoru za ním a Hal zavolal na Thorna.
„Thorne, vytáhni ploutev.“ Chtěl, aby Stig pocítil, jaký je to rozdíl, když se ploutev spustí a projeví se její účinek.
Thorn při vytahování ploutve hekal námahou. Hal zaznamenal, jak je téměř neprodleně začal znovu unášet vítr.
„Je to hodně natěsno,“ řekl Thorn. „Čím jsi to vyplnil?“
„No, kůží a kousky ovčí kožešiny,“ odpověděl roztržitě Hal. Nezachytil Thornův ostrý pohled, když pronesl slova ovčí kožešiny. Stig stál vedle, celý natěšený, aby se ujal kormidla. Hal mu ho předal a znovu zavolal na Thorna.
„Thorne, ploutev dolů.“
Thorn po něm šlehl pohledem a pak prudce zarazil ploutev dolů. Z kýlového rámu vystříkla voda.
„Myslíš jako dolů skrz všechen ten ovčí kožíšek, jo?“ ucedil zlověstně.
Jenomže Hal sledoval Stigův výraz, protože cítil, že ploutev začíná zabírat. Přítelova tvář se roztáhla v úsměvu, který si s jeho vlastním nezadal.
„To je nádhera!“ žasl Stig. „Pluje o moc přesněji! Nemá skoro žádný snos!“
„Zkus obrátku,“ navrhl Hal. Stig přitáhl kormidlo k sobě, nová ploutev opět prokázala svou hodnotu a loď neprodleně, hladce a bez skluzu zatočila.
„Už předtím byla výborná,“ hodnotil Stig s výrazem plným obdivu. „Ale teď je dokonalá.“
Ocitli se dál od břehu a vítr vál silněji. Hal převzal kormidlo a zavolal na dvojčata.
„Pevně přitáhnout plachtu.“
Ulf a Wulf zatáhli za seřizovací lana. Když se plachta napjala a zploštila, začala se Volavka pod zvýšeným tlakem naklánět. Tlak se však vyrovnával odporem ploutve pod lodí.
Ulf s Wulfem si mohli dovolit utahovat plachtu víc a víc. Volavka plula zátokou stále rychleji. Nakonec dosáhli bodu, kdy se okrajník ocitl jen několik palců od hladiny, která ubíhala kolem lodního boku v hřebeni bílé pěny. Mírně plachtu povolili, aby loď nenabrala vodu. Bílá brázda za lodí svědčila o rychlosti plavby.
Stig i Hal vítězně halekali.
„To je neuvěřitelné!“ jásal Stig. Samou radostí mu chyběla slova. Úsměv od ucha k uchu ale hovořil za vše. Ulf a Wulf zvedli hlavy ke kormidelní plošině. U…
