KAPITOLA SEDMNÁCTÁ
Srnec půvabně přikráčel na paseku a vzápětí postoupil o několik kroků k trsu husté, šťavnaté trávy. Zastavil se, otáčel hlavu, uši naladěné na sebemenší šramot, a nozdry se mu chvěly, aby odhalily každý neznámý pach přinesený slabým větříkem.
Lydia však byla po větru a srnec nezachytil ani stopu jejího pachu. Sehnul hlavu k trávě, začal se pást, pak náhle hlavu zase prudce zvedl a zkoumal les lemující palouk napravo od místa, kde Lydia bez hnutí stála ve stínu stromu.
Srnec byl pěkný, vykrmený a na první pohled zdravý. Od té doby, co se počasí v posledních týdnech zlepšilo, měl zřejmě dobrou pastvu. Byl hodně mladý a Lydia odhadovala, že se teprve letos odloučil od matky. Bude mít měkké a chutné maso, uvažovala, ne tuhé a šlachovité jako dospělý kus. A věděla, že dědeček uvítá, když jim do spižírny přibude pětačtyřicet liber prvotřídního srnčího. Měl to dost těžké, od té doby, co ho piráti před dvěma lety připravili o malou loď − a s ní také o syna a snachu.
Žil teď pouze ze skrovných úspor a z toho, co si dokázal přivydělat pomocnými pracemi v limmatském doku. Žena mu zemřela před mnoha lety a jediným jasným bodem jeho života byla Lydia. Její společnost mu byla nade vše, ale zároveň na něm ležela jako těžké břímě odpovědnost za to, aby netrpěla nouzí.
V posledních pár letech Lydia přispívala do domácí spíže i k přivýdělku čerstvým masem, které obstarávala. Byla zkušená lovkyně a dokázala zajistit maso jak pro jejich vlastní stůl, tak i na prodej drobným obchodníkům na tržišti. Králíci, zajíci i pernatá zvěř šli dobře na odbyt. Největší oblibě se však mezi obyvateli Limmatu těšilo srnčí maso, zejména křehké a z mladých kusů, jako byl ten, co stál třicet kroků od ní. Vybrané části si nechá a ostatní prodá, rozhodla se.
Pousmála se. Nejdřív srnce ulov, říkala si v duchu, pak teprve můžeš počítat peníze, které za něj utržíš.
Lydii bylo šestnáct. Byla trochu vyšší než ostatní dívky jejího věku, možná i díky dostatku pohybu a práce v lese. Dokázala předběhnout většinu chlapců v městečku a byla mnohem lepší stopařka než kterýkoli z nich. Měla štíhlou postavu, dlouhé svalnaté nohy a malinko širší ramena než většina dívek, což byl opět důsledek neustálého pohybu na zdravém vzduchu.
Šestnáctileté dívky v Limmatu měly spíše sklon šlechtit se a parádit, pečovat o své měkké, něžné ručky a tvářičky, chránit je před sluncem a následky tvrdé dřiny. Na to neměla Lydia vůbec čas. Užívala si volnosti zalesněných kopců a širých polí. Byla opálená, zdravá a pohybovala se se stejným půvabem a úsporností jako divoká zvířata, která lovila.
Její vlasy a vzhled doháněly jiné dívky k zoufalství. Zatímco ony trávily celé hodiny před zrcadlem, načesávaly se a natíraly všelijakými vodičkami a voňavými olejíčky, ona si prostě jen vykartáčovala lesklé černé vlasy a svázala je dozadu černou stužkou. Jiné dívky měly potřebu nanášet si na oči stíny a barvičky, kdežto ty její byly pouze oříškově hnědé a mírně protáhlého tvaru. Dědeček často přemítal o tom, že někde mezi jejími vzdálenými předky se musel vyskytnout temudžajský nájezdník a po něm ty oči podědila. Lícní kosti měla vysoké − což opět svědčilo pro onoho dávného Temudžaje − a pleť bez poskvrnky.
Celkově vzato byla Lydia pozoruhodně půvabná dívka, ačkoli si to vůbec neuvědomovala. Děda Tomas jí to samozřejmě často říkával. Ale ona to vždy odbyla pokrčením ramen. Všichni dědečci si o svých vnučkách myslí, že jsou krásné. Nebo jim to alespoň říkají.
Srnec se prozatím upokojil, sklonil hlavu k trávě a začal se doopravdy pást. Lydia s nekonečnou opatrností připravila šíp do atlatlu, vrhací hole, která jejím střelám udělovala dodatečnou sílu a rychlost.
Atlatl a jeho dlouhé, šípům podobné střely si zvolila za svou loveckou zbraň po dlouhém zvažování. Chlapci v Limmatu vesměs používali luky. Jenže kluci byli mohutnější i svalnatější, a co do hrubé síly se s nimi Lydia nemohla srovnávat. Takže luk s velkou silou potřebnou k nátahu byl nad její možnosti. Mohla by si poc…
