15
Dorazili k toku nazývanému Dlouhá Voda u paty Černého Jícnu. Jen co vystoupili ze stínu sopky, ulehli na slunci nad břehem řeky. Řeka měla temnou, bystrou vodu. Na protilehlém břehu před jejich očima znovu začínala džungle sloupovím kmenů. Na jejich straně láva omezila bující houští jen na pár metrů.
Poyly ponořila dlaň do vody, která tekla tak rychle, že se jí u dlaně vytvořila oblá vlna. Skropila si čelo a otřela tvář mokrou rukou.
„Jsem strašně unavená,“ řekla. „Jsem unavená a je mi zle. Nechci jít dál. Celé okolí je tak cizí, vůbec se nepodobá příjemným středním patrům džungle, kde jsme žili s Lily-yo. Co se to tu se světem děje? Vzteká se nebo rozpadá? Nebo tu končí?“
„Svět musí někde končit,“ mínila Yattmur.
„Konec světa se může stát dobrým začátkem naší další cesty,“ zazněl smrž.
„Budeme se cítit lépe, když si odpočineme,“ odvětil Gren. „A ty se budeš muset vrátit ke svým Pastýřům, Yattmur.“
Díval se na ni, když zachytil koutkem oka pohyb za zády. Obrátil se a při pohledu na tři chlupaté muže, kteří jakoby pojednou vyrostli ze země, vyskočil s nožem v ruce.
Vyskočila i obě děvčata.
„Neubližuj jim, Grene,“ zvolala Yattmur. „To jsou Rybáři. Jsou úplně neškodní.“
Příchozí skutečně nevypadali nebezpečně. Při bližší prohlídce začal Gren pochybovat, zda to jsou vůbec lidé. Všichni tři byli tlustí, pod hojností chlupů měli houbovité tělo připomínající nabobtnalou rostlinnou tkáň. Za pasem měli nože, ale v rukou žádnou zbraň neměli. Paže jim neužitečně visely na bocích. Pásy upletené z lesních popínavých rostlin představovaly jejich jediný oděv. Byli si všichni podobní, snad díky stejnému, mírně idiotskému výrazu v obličeji.
Dřív, než promluvili, Gren zaregistroval ještě jeden detail hodný povšimnutí. Každý muž měl dlouhý, zelený ocas, přesně takový, jaký jim popsali Pastýři.
„Nesete nám něco k jídlu?“ zeptal se první.
„Přinesli jste něco pro naše bříška?“ ptal se druhý.
„Je k jídlu něco z toho, co jste přinesli?“ zeptal se třetí.
„Myslí si, že jste z mého rodu, z jediného rodu, který znají,“ vysvětlila Yattmur a také Rybářům odpověděla. „Nemáme nic pro vaše bříška, ó Rybáři. Nepřišli jsme k vám na návštěvu, jsme na cestách.“
„Nemáme pro vás ryby,“ odpověděl první Rybář a celá trojice dodala téměř sborově: „Už za chvíli tu bude doba lovu.“
„Nemáme nic na výměnu za jídlo, ale přesto bychom si rádi kousek ryby dali,“ ozval se Gren.
„Nemáme ryby pro vás. Nemáme ryby pro nás. Doba lovu bude už za chvíli,“ odpověděli Rybáři.
„Vím. To už jsem slyšel,“ řekl Gren. „Jde mi o to, jestli nám dáte rybu, až je budete mít?“
„Ryba je lahůdka. Pro každého je ryba, když přijde. „
„Dobrá,“ řekl Gren a dodal k Poyly, Yattmur a smržovi: „Vypadají na pěkné prosťáčky. „
„Ať už to prosťáčci jsou nebo ne, neúčastnili se závodu o vlastní smrt v Černém Jícnu,“ ozval se smrž. „Musíme se jich na to zeptat. Jak se vzepřeli té ukrutné písni. Pojďme tam, kde žijí. Vypadají dost neškodně.“
„Půjdeme s vámi,“ obrátil se Gren k Rybářům.
„Budeme za chvíli lovit rybu. Až přijde. Vy, lidé, neumíte lovit.“ „Tak se půjdeme podívat, jak lovíte.“
Tři Rybáři se na sebe podívali a lehký neklid narušil jejich přimrzlé masky tuposti. Neřekli už ani slovo, otočili se a odešli po břehu řeky.
Gren a ostatní neměli na výběr a tak se vydali za nimi.
„Nakolik znáš ty lidi, Yattmur?“ zeptala se Poyly.
„Jen málo. Jak víš, čas od času s nimi obchodujeme, ale mí rodáci se Rybářů bojí. Jsou divní. Jakoby mrtví. Nikdy neopouštějí ten malinký kousek břehu řeky. „
„Nemohou být úplní idioti. Jsou chytří alespoň natolik, aby se dobře najedli,“ řekl Gren při pohledu na tlusté boky mužů před sebou.
„Podívejte, jak nosí své ocasy!“ zvolala Poyly. „Je to divný národ. Nikdy jsem podobný neviděla. „
„Snadno by se dali ovládnout,“ pomyslel si smrž.
Pochodující Rybáři smotávali své ohony do pravidelných smyček a drželi je v pravé ruce. Tuto činnost dělali velmi uvolněně a naprosto automaticky. Poprvé si příchozí povšimli, že ocasy jsou neobyčejně dlouhé …
