Skleník (Brian W. Aldiss)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

9

Ještě dlouho po tom, co utichly příšerné zvuky, se šest zbývajících členů tlupy nehnulo z místa. Konečně se Toy posadila.

„Vidíte, k čemu vedla vaše neposlušnost,“ řekla. „Ztratili jsme Grena, teď zemřela Fay. Brzy zahyneme všichni a naše duše shnijí.“

„Musíme zmizet ze Země Nikoho,“ ozval se zamračeně Veggy. „Za všechno může vycucol.“ Dobře však věděl, že má vinu na střetnutí s písečnou chobotnicí.

„Nikam odsud nezmizíme,“ zahučela Toy. „Alespoň dokud mne nezačnete poslouchat. Copak musíš umřít, abys to pochopil? Od této chvíle budete dělat, co vám řeknu. Rozuměl‘s, Veggy?“

„Ano.“

„May?“

„Ano.“

„Driff a Shree, co vy?“

„Ano,“ odpověděly a Shree dodala: „Mám hlad.“

„Pojďte tiše za mnou,“ řekla Toy a zastrčila duši hlouběji za pas. Vedla je a dávala pozor na každý krok.

Vřava mořské bitvy už tichla. Několik stromů bylo vtaženo do vody. Zároveň na břehu ležely chuchvalce vodních rostlin. Vítězné stromy, neustále lačné potravy, které tato jalová půda dávala jen poskrovnu, si je teď hladově rozebíraly.

Něco chlupatého přeběhlo po čtyřech nohou vedle opatrně se kradoucí tlupy a zmizelo to dřív, než se tlupa stačila vzpamatovat.

„Mohli jsme to sníst,“ řekla Shree. „Toy nám slibovala k jídlu vycucola a nakonec jsme nedostali nic. „

Sotva stvoření zmizelo, uslyšeli hluk, pištění a zvuky hltavého požírání. Nakonec nastalo ticho.

„Snědlo to něco jiného,“ zašeptala Toy. „Rozptylte se a jdeme. Nože do rukou!“

Rozprostřeni do rojnice prodírali se vysokou trávou s radostí, že dělají něco užitečného. Tuto stránku smyslu života dobře chápali.

Bez problémů odhalili zdroj zvuků hostiny. Zdroj se však ocitl v pasti a nemohl uniknout.

Z koruny obzvlášť zmrzačeného stromu visela větev, na jejímž konci byla primitivní klec spletená pouze z několika prutů. Pruty byly zaryty do země. Klec uzavřela mladého aligátora, kterému z ní na jedné straně čouhal ven ocas a na druhé tlama. U tlamy se stále ještě válely zbytky srsti. Byly to zbytky chlupatého tvora, kterého tlupa viděla ještě před pěti minutami živého.

Aligátor a lidé vyhlížející z trávy se měřili pohledem.

„Zkusíme ho zabít. Nemůže se hýbat,“ řekla May.

„Můžeme ho sníst,“ ponoukala Shree. „Dokonce i moje duše by jedla.“

Zabít aligátora nebylo díky jeho pancíři snadné. Když se poprvé přiblížili, ještěr udeřil Driff ocasem, až odlétla na hromadu kamení, a způsobila si hluboký šrám na tváři. Ze všech stran do něj bodali, oslepili ho, a když už dostatečně zeslábl, Toy odvážně vsunula ruku do klece a podřízla mu hrdlo.

Když se svíjel v agónii, stala se podivná věc. Pruty klece se vznesly, vytáhly ze země své špičaté konce a celá konstrukce se složila do velikosti pěsti. Rovná větev se svinula do několika smyček a spolu s klecí zmizela v zelené klenbě stromu.      .

Tlupa popadla svého aligátora a s výkřiky děsu utekla.

V houfu vystoupili zpod hustě rostoucích kmenů na holý skalní výstupek. Budil dojem bezpečné skrýše, tím spíš, že ho obklopoval místní druh ostnatého hvizdláku.

Dřepli si na skálu a začali se svými nepříliš chutnými hody. Zúčastnila se jich dokonce i Driff, přestože jí tvář stále ještě krvácela v místě, kde ji rozsekl kámen.

Sotva se jejich čelisti daly do pohybu, ozvalo se nedaleko Grenovo volání o pomoc.

„Čekejte tady a hlídejte potravu,“ rozkázala Toy. „Půjde se mnou Poyly. Najdeme Grena a přivedeme ho sem.“

Bylo to rozumné. Jen hlupáci se dávali na cestu se zásobami jídla, protože už samotná cesta byla riskantní.

Toy a Poyly, které zatím obešly hvizdlák, uslyšely opět Grenovo volání. Ukázalo jim cestu. Uviděly ho hned, jak obešly místo, na němž rostl fialovorůžový kaktus. Ležel tváří k zemi, přimáčknutý pod stromem, který se podobal tomu, pod nímž zabili aligátora. Byl stejně jako aligátor uvězněn v kleci.

„Ó, Grene!“ vykřikla Poyly. „Jak se nám po tobě stýskalo!“

Právě k němu obě běžely, když se z větví nedalekého stromu ke Grenovi vyklonil šlahoun. Na jeho konci byla vlhká červená tlama, zářivá jako květ a od pohledu jedovatá jako pyskáč. …

Informace

Bibliografické údaje

  • 7. 10. 2024