Na Boží hod jsme se těsně před svítáním vrátili z Rue ďOdessa se dvěma černoškami z telefonní společnosti. V kamnech vyhaslo a my byli tak utahaní, že jsme vlezli do postele oblečení. Ta moje, která byla celý večer jako leopard připravený ke skoku, tvrdě usnula, když jsem na ni vlezl. Chvilku jsem na ní pracoval, jako se cvičí s utopeným nebo udušeným. Pak sem to vzdal a také jsem hluboce usnul.
Celé svátky jsme ráno, v poledne a večer pili šampaňské - to nejlevnější a nejlepší šampaňské. Na přelomu roku jsem měl odjet do Dijonu, kde mi nabídli bezvýznamné místo výměnného profesora angličtiny na základě jedné z těch franko-amerických přátelských dohod, které mají podporovat porozumění a dobrou vůli mezi oběma sesterskými republikami. Fillmore byl tou vyhlídkou víc natřesený než já - a měl pro to dobrý důvod. Pro mě to bylo jenom přeložení z jednoho očistce do druhého. Žádná budoucnost pro mě z toho nekoukala; dokonce ani plat z toho zaměstnání nekynul. Předpokládalo se, že člověk bude šťastný, že smí šířit radostnou zvěst franko-amerického přátelství. Bylo to zaměstnání pro synáčka z bohaté rodiny.
Noc před mým odjezdem jsme se rozšoupli. K ránu začalo sněžit: bloumali jsme z jedné čtvrti do druhé, abych se rozloučil s Paříží. Cestou po Rue St. Dominique jsme najednou narazili na náměstíčko, na němž stojí kostel St. Clotilde. Lidé chodili na mši. Fillmore, dostal také chuť jít na mši, "jen tak z legrace," jak se vyjádřil. Nebylo mi to vhod; za prvé jsem ještě nikdy na mši nebyl a za druhé jsem vypadal sešle a také jsem byl dost ušlý. Také Fillmore působil dost zmláceným dojmem, dokonce ještě hanebnějším než já; velký klopený klobouk měl posunutý do týla a převlečník plný pilin z posledního lokálu, kde jsme byli. Přesto jsme vešli. Přinejhorším nás vyhodí.
Před očima se mi naskytl pohled, který mě tak udivil, že ze mě všechna stísněnost spadla. Chvilku trvalo, než jsem se v šeru rozkoukal. Klopýtal jsem za Fillmorem a držel se ho za rukáv. K uším mi doléhal tajuplný, nadpozemský zvuk, dunění zvedající se od studených dlaždic. Byla to rozlehlá, ponurá hrobka, do níž a z níž se neustále šourali truchlící. Jakýsi předpokoj onoho světa. Teplota mezi třinácti a patnácti stupni Celsia. Neozývala se tu žádná hudba kromě onoho neurčitého žalozpěvu vyluzovaného ve sklepení - jako by milióny hlav bědovaly v temnotách. Lidé v rubáších cosi odříkávali jako sklíčení prosebníci bez naděje, kteří u vytržení vzpínají ruce a šeptají nesrozumitelné prosby.
Věděl jsem, že takové věci jsou, ale člověk právě tak ví, že jsou porážky a márnice a pitevny a instinktivně se takovým místům vyhýbá. Na ulici jsem často potkal duchovního s modlitební knihou v ruce, který se pečlivě probíral v jejích řádcích. Na ulicích se člověk setkává s lecčíms a duchovní ještě není to nejnápadnější. Dva tisíce roků nás vůči tomu otupily. Nicméně, octne-li se náhle člověk uprostřed jeho říše, v malém světě, kde kněz působí jako poplašný zvon, zapůsobí to naprosto jinak.
Na okamžik začalo to šeptání a ševelení rtů nabývat smyslu. Něco se odehrávalo, jakási němohra, která mě sice neuchvátila zcela, ale okouzlila mě. Po celém světě stojí hrobky a odehrává se totéž - tatáž nízká teplota, tatáž soumračná záře, totéž šeptání a zvuk varhan. Ve stanovených hodinách po celém křesťanstvu lidé v tmavých oblecích klečí před oltářem, u něhož stojí kněz s knihou v jedné a zvonkem či kropáčem v druhé ruce a tiše hovoří jazykem, který i kdyby mi byl srozumitelný, neměl by pro mě za mák smyslu. Pravděpodobně žehná. Žehná zemi, žehná vládci, žehná zbraním a bitevní lodi a střelivu a ručním granátům. Obklopují ho chlapci v andělských řízách a zpívají altem i sopránem. Nevinná jehňata. Všichni i s knězem v sukních, nepřitažliví. Něžné bezpohlavní předení. Sex ve stupnici G moll.
Snažil jsem se to všechno co nejlépe vnímat, pokud to jen v přítmí šlo. Bylo to současně okouzlující i otupující. Po celém civilizovaném světě. Po celém světě. Podivuhodné. Déšť či slunce, kroupy, plísk…
