U Monsieura Paula, v bistru naproti přes ulici, v zadní místnosti vyhrazené novinářům, můžeme jíst na sekeru. Je to příjemná místnůstka s pilinami na podlaze a s mouchami v zimě v létě. Říkám-li, že je vyhrazena pro lidi od novin, neznamená to, že jíme v soukromí; naopak, máme tu výsadu stýkat se s kurvami a pasáky, kteří tvoří podstatnou část klientely Monsieur Paula. Tohle řešení se výtečně hodí do krámu i chlápkům z vedení, protože neustále koukají, kde by co klofli, a dokonce ani těm, kteří mají svého stálého zajíčka, není proti mysli, aby tu a tam nezahli. Hlavní věc je nedostat kapavku; někdy se zdá, jako by redakci zachvátila epidemie, ale možná se to dá vysvětlit tím, že všichni spí se stejnou ženskou. Člověku v každém případě dává jakýsi pocit zadostiučinění, vidí-li, jak papaláši mohou vypadat uboze, když musí sedět vedle pasáka, který při všech tvrdostech svého povolání ve srovnání s nimi žije přepychově.
Zvlášť si teď vzpomínám na dlouhého blonďáka, který rozvážel na kole zprávy Havasovy tiskové kanceláře. Přichází se vždycky najíst pozdě, hrozně zpocený a se špinavým obličejem. Zvláštním okázalým způsobem se přiklátí, zdraví kdekoho dvěma prsty a rovnou zahýbá ke dřezu mezi záchodem a kuchyní. Po umytí obličeje rychle přejede pohledem, co je k jídlu; objevili na pultě pěkný řízek, sebere ho a očichá, nebo si z velkého hrnce nabere plnou sběračku polévky na ochutnání. Je jako správný ohař, neustále s čenichem u země. Po tomto úvodu, vyčůrání a hlučném pročištění nosu se přes celou místnost nedbale doklátí ke své štětce, dá jí velkou mlaskavou pusu a současně ji láskyplně plácne přes kýty. Ji, jeho štětku, jsem neviděl neupravenou ani ve tři hodiny ráno po celonoční práci. Vypadá vždycky, jako by zrovna vystoupila z turecké lázně. Je radost pohlédnout na tak zdravá zvířata, pozorovat jejich příchylnost, něžnost, chuť k jídlu, jakou dávají najevo. Řeč je právě o občerstvení, které si dopřeje, než se vydá za svým povoláním. Za chvíli se bude muset se svým velkým plavým zvířetem rozloučit, zapadne někam na bulvár, kde bude srkat svůj digestiv. Nikdy nedává najevo, zda ji řemeslo unavuje, mrzí nebo vyčerpává. Když její velký druh přijde jako hladový vlk, obejme ho a lačně mu líbá oči, nos, tváře, vlasy, šíji... a líbala by mu i prdel, kdyby to na veřejnosti šlo. Je mu zřejmě naprosto oddaná. Není žádná námezdná otrokyně. Po celou večeři se křečovitě usmívá. Člověk by řekl, že nedbá o nic na světě. A občas ho samou něžností plácne po tváři, až to mlaskne, že by takový nějaký korektor vzal druhou o zem.
Zdá se, že nic neberou na vědomí, kromě sebe a jídla, které do sebe házejí po vrchovatých lopatách. Ta dokonalá spokojenost, ten soulad, to vzájemné porozumění dohánějí Van Nordena k šílenství, kdykoli na ně pohlédne. Zvlášť, když její ruka tomu velkému chlapovi vklouzne do poklopce a hladí mu ho. A on obvykle odpoví tím, že ji popadne za kozy a něžně jí je mačká.
Ve stejnou dobu sem chodívá ještě jedna dvojice a chová se přesně jako manželé. Štěkají se, perou špinavé prádlo na veřejnosti, a když už se sami sobě a všem ostatním beze zbytku zprotiví, po výčitkách a nadávkách a výhrůžkách a obviněních začnou cukrovat a vrkat jako dvě hrdličky. Lucienna, jak ji oslovuje, plnoštíhlá platinová blondýna, vyhlíží krutě a těžkomyslně. Má odulý spodní ret a ve vzteku si ho kouše, vyboulené oči modré jako zašlý porcelán, pod jejichž upřeným pohledem se on vždycky zpotí. Ale jinak, vzdor kondořímu profilu, jímž se k nám vždycky obrací při začátku hádky, je Lucienne třída. Kabelku má vždy plnou prachů a zachází s nimi velice opatrně jen z toho důvodu, aby v něm nepodporovala jeho zlozvyky. On je prachšpatná nátura, pokud lze brát za bernou minci její tirády. Dokázal by s klidem rozházet za večer padesát franků, zatímco na ni čeká. A pak, když se číšnice přijde zeptat, co si dají, nemá na nic chuť. "Aha, zas už nemáš hlad!" vrčí Lucienne. "Tak se mi zdá, že jsi na mě čekal na Faurbourg Montmartre. Dával sis do nosu, jak douf…
