V jednu třicet jsem zaskočil k Van Nordenovi, jak jsme se domluvili. Upozornil mě, že když se neozve, znamená to, že je s někým v posteli, nejspíš se svou gruzínskou píčou. Byl doma, pohodlně zalezlý v pelechu a jako obvykle se tvářil unaveně. Po probuzení vždycky proklíná buď sama sebe, nebo proklíná svou práci nebo proklíná život. Probouzí se úplně otrávený a skleslý, úplně sklíčený pomyšlením, že v noci neumřel.
Posadil jsem se u okna a ze všech sil jsem se ho snažil povzbuzovat. Je to únavná práce. Člověk ho musí opravdu páčit z postele. Ráno - ráno pro něho je něco mezi jednou a pátou odpoledne - tedy ráno se oddává snění. Sní nejčastěji o své minulosti. O svých "kundách". Snaží se připomenout si, co cítily, co mu v určitých kritických okamžicích říkaly, kam je položil a tak dále. Leží tu s úšklebky a proklínáním a zcela zvláštním způsobem křiví prsty, jako by chtěl vyjádřit své nevýslovné zhnusení. Nad postelí visí vyplachovač. Má ho tu jako poslední záchranu pro panny, po nichž slídí jako ostříž. I když se s nějakou z těch mystických bytostí vyspí, dál o ní mluví jako o panně a skoro nikdy ji nejmenuje. "Má panna", říká stejně jako "má gruzínská kunda". Když jde na záchod, povídá: "Kdyby sem přišla má gruzínská píča, řekni jí, ať počká. Řekni, že jí to vzkazuju. A poslyš, kdybys chtěl, můžeš ji mít. Mě už unavuje."
Zašilhal, jaké je počasí, a z hloubi srdce vzdychá. Prší-li, říkává: "Čert vem to zasrané podnebí, člověk je z něj celý nemocný." A když vesele svítí slunce, říká: "Vem čert to zasrané slunce, docela člověka oslepí!" Začíná se holit a najednou si vzpomene, že nemá čistý ručník. "Čert vem ten zasraný hotel, jsou tak lakomí, že ti nedají ani čistý ručník!" Ať dělá, co dělá, nebo ať jde, kam jde, nic neklape. Buď je to zasraná země nebo zasraný džob nebo je to nějaká zasraná kunda, která si z něho vystřelila.
"Zkazily se mi všechny zuby," prohlašuje a vypláchne si ústa. "To dělá ten zasraný chléb, co nám tu dávají žrát." Otevírá ústa dokořán a ohrnuje spodní ret. "Vidíš? Včera mi vytrhli šest zubů. Brzy si budu muset pořídit nový umělý chrup. To je z toho, když člověk musí pracovat, aby se uživil. Dokud jsem se flákal, měl jsem všechny zuby a jasné a jiskrné oči. A podívej se na mě teď. To je zázrak, když se vůbec zmůžu na nějakou píču. Bože, chtěl bych najít nějakou bohatou kundu, jako ten vychcaný mrňavý čurák Karel. Ukázal ti vůbec dopisy, které mu ona píše? Nevíš, která to je? Ten bastard mi nechce prozradit její jméno... Má strach, abych mu ji nepřebral." Ještě jednou se vykloktá a pak si dlouho prohlíží mezery po zubech a lítostivě prohlašuje: "Ty máš kliku. Máš alespoň dobré přátele, ale já nemám nikoho, kromě toho fikanýho čuráka, který mě s tou svou bohatou píčou ještě dožene do cvokárny."
"Poslyš" pokračoval, "neznáš náhodou štětku, která se jmenuje Norma? Celý den se potlouká poblíž Dôme. Myslím si, že je nějaká divná. Včera jsem ji tu měl, lechtal jsem ji na prdeli a nic, vůbec nic mi nedovolila. Měl jsem ji v posteli... dokonce jsem jí stáhl kalhotky... a pak jsem toho měl dost. Pane, přece se nebudu obtěžovat, abych s nimi zápasil. Za to mi to nestojí. Buďto dají nebo nedají - nejsem blázen, abych ztrácel čas a pral se s nimi. Zatím co se taháš s takovou malou sviňkou, možná tucet kund čeká na terrasse a umírá touhou, aby je někdo položil. Fakt. Všechny sem jezdí jen proto, aby je někdo položil. Myslí, že to je hříšné město... ubohé buchty! Některé učitelky ze západu jsou ještě panny, čestně!... Celý den sedí na té své škatuli a myslí jenom na to. Nedají ti žádnou velkou práci. Umírají touhou jenom po tom. Tuhle jsem tu měl paničku, která mi vypravovala, že ji už půl roku nikdo nepřeřízl. Dovedeš si to představit? Panečku, ta byla žhavá. Myslel jsem, že mi urve ptáka. A celou dobu kňourala: "Dělej! Dělej!" A říkala to celou dobu jako praštěná. A víš, co ta čubka chtěla udělat? Chtěla se sem nastěhovat. Představ si to! Ptala se mě, jestli ji miluju. A já ani nevěděl, jak se jmenuje. Nikd…
