Myslím, že to bylo čtvrtého července, kdy mi zase utrhli židli zpod prdele. Beze slova výstrahy. Jeden z hlavounů tam za vodou se rozhodl šetřit; snížení počtu korektorů a bezbranných malých dactylos mu umožnilo uhradit jeho výlohy za cestu tam a zpátky a zámecký kvartýr, který obýval v Ritzu. Po zaplacení drobných dluhů, které se mi nahromadily u sazečů, splátky v protějším bistru, jako projev dobré vůle, abych si zachoval úvěr, mi nezbylo z mé poslední výplat skoro nic. Patrona v hotelu jsem musel vyrozumět, že odjedu; nesdělil jsem mu proč, protože by se trápil pro svých mizerných dvě stě franků.
"Co budeš dělat, když ztratíš práci?" Ta otázka mi zněla v uších neustále. Ça y est maintenant!
Aus ges pie lt! Nedá se nic dělat, než se zase vrátit na ulici, courat, flákat se, posedávat na lavičkách, zabíjet čas. Teď už ovšem byl můj obličej na Montparnassu známý; chvíli jsem se mohl tvářit, že jsem ještě u novin. Trochu to usnadní, když někoho budu chtít pumpnout o oběd či večeři. Bylo léto a turisti se jen hrnuli. Měl jsem za lubem plán, jak je brát na hůl. "Co si počneš...?" Tedy, hlady neumřu, to zaprvé. Kdybych nedělal nic jiného, než že se soustředím na jídlo, postačí to, abych se nesesypal. Týden dva mohu ještě stále chodit k Monsieur Paulovi a dát si každý večer pořádné jídlo; nebude vědět, jestli pracuji nebo ne. Hlavní věc je jíst. Ostatní nech na Prozřetelnosti!
Samozřejmě jsem napínal uši po všem, z čeho by mohlo něco kápnout. Pořídil jsem si zbrusu nový soubor známostí otravu, jimž jsem se až dosud pečlivě vyhýbal, opilců, kteří se mi hnusili, umělců s trochou peněz, Guggenheimových stipendistů a tak dále. Když dvanáct hodin denně dřepíte na terrasse, není těžké nadělat si přátele. Seznámíš se s kdejakým ožralou na Montparnassu. Přilepí se na tebe jako štěnice, i když jim nemáš co nabídnout, kromě svých uší.
Když jsem teď přišel o flek, Karel a Van Norden si pro mě vymysleli novou větu: "A co když teď přijeté tvoje žena?" No, a co? Živit dva krky místo jednoho. Měl bych ve své bídě společnici. A neztratila-li svou krásu, táhlo by se nám to možná líp ve dvou než mně samotnému; svět nikdy nedovolí, aby hezká žena hladověla. Na Táňu jsem nemohl příliš spoléhat, že pro mě něco udělá; posílala peníze Silvestrovi. Nejdřív jsem si myslel, že by mě mohla vzít bydlet k sobě na pokoj, ale měla obavy, aby se nezkompromitovala; kromě toho musela být hodná na svého šéfa.
První, na koho se můžete obrátit, když jste na dně, jsou Židi. Já měl po ruce tři, skoro najednou. Samé soucitné duše. První z nich, bývalý obchodník s kožešinami, který se jen třásl, aby své jméno viděl vytištěno v novinách, mi navrhl, abych pod jeho jménem napsal sérii článků pro newyorský Židovský deník. Musel jsem chodit na výzvědy kolem kaváren Dôme a Coupole a shánět významné Židy. První mi padl do rukou jeden slavný matematik; anglicky neuměl ani slovo. Podle nákresů, které mi načrtl na papírových ubrouscích, jsem musel psát o teorii rázu; musel jsem popisovat pohyby nebeských těles a současně potírat Einsteinovu teorii relativity. Za dvacet pět franků se vším a za vše. Když jsem své články viděl v novinách, nedokázal jsem si je přečíst; ale stejně se vyjímaly náramně, zvlášť když pod nimi byl podpis obchodníka s kožešinami.
V té době jsem toho jako černoch napsal spoustu, K otevření nového velkého bordelu na Boulevardu Edgar-Quinet jsem dostal menší výpalné za sepsání letáčků. Přesně řečeno láhev šampaňského a zašoustání v jedné z egyptských místností gratis. Pokud by se mi podařilo přivést zákazníka, měl jsem dostat malou provizi, stejně jako za starých časů Kepi. Jednou večer jsem tam zavedl Van Nordena; chtěl mi dát něco vydělat tím, že se nahoře pobaví. Avšak, když se madame dozvěděla, že je novinář, nechtěla ani slyšet, že by od něho vzala nějaké peníze; byla z toho zase láhev šampaňského a zašoustání zdarma. Jinak jsem na tom netrhl nic. Vlastně jsem ten článek musel napsat za něho, protože nevěděl, jak zafintit, aby se vylhal z toho,…
