Ve vile Borghese teď pro mne začal nový život. Posnídali jsme už úderem desáté a chystáme se na procházku. Žije tu teď s námi jistá Elsa. Boris varuje: "Opatrně posunovat, alespoň pár dní."
Začíná nádherný den: jasné nebe, svěží větřík, domy jako vymydlené. Cestou na poštu se s Borisem dohadujeme o nové knize. Poslední kniha - hodláme ji napsat anonymně. Nadchází nový den. Dopoledne jsem to pocítil, když jsme stáli před jedním z Dufrénových zářivých pláten, něčím jako déjéuner intime v třináctém století, sans vin. Pěkná, smyslná nahá žena, pevná, chvějící se, růžová jako nehet, lesklé masité obliny; všechny druhotné znaky a také některé prvotní. Tělo, které zpívá, orosené jako jitro, které v sobě má jitřní svěžest. Zátiší, jenže tu není nic tichého, nic mrtvého. Stůl se prohýbá spoustou jídla; je tak těžký, že až vypadává z rámu. Hostina v třináctém století se všemi odstíny džungle, jež tak výborně uměl zpaměti. Stádečko gazel a zeber okusujících palmové výhonky.
Máme tu teď Elsu. Dneska ráno, když jsme ještě leželi v posteli, pro nás hrála. Pár dní opatrně posunovat...
Dobré nebe! Elsa je služebná a já jsem host. A Boris je velké zvíře. Počíná nové drama. Když to píši, nemohu se ubránit úsměvu. Ten lišák Boris ví, co se tu chystá. A má také pro jisté věci výborný čenich. Opatrně posunovat...
Boris je jako na jehlách. Nyní se co chvíli může na scéně objevit jeho žena. Váží skoro metrák. A Boris je úplná sušinka. Tady vidíš, jak se věci mají. Pokouší se mi to vysvětlit, když se v noci vracíme domů. Je to současně tak tragické a tak směšné, že co chvíli musím zastavit a vysmát se mu do obličeje.
"Co se tak chechtáš?" říká vlídně a pak se sám rozesměje s takovým tím ukňouraným, hysterickým přízvukem v hlase, jako bezmocný chudáček, jemuž najednou dojde, že jaktěživ nebude chlap, i kdyby si na sebe navlékl tolik fraků, kolik by chtěl. Nejraději by utekl a žil pod cizím jménem. "Může ode mě dostat, nač si vzpomene, ta kráva, jenom kdyby mě nechala na pokoji," fňuká.
Jenže nejdřív je třeba pronajmout byt a podepsat spousty lejster a zařídit tisíc jiných drobností, při nichž mu jeho frak přijde vhod. Ale to, jak je veliká! To je něco, co ho opravdu žere. Kdybychom ji teď, až přijdeme domů, najednou našli, jak tam stojí na prahu, určitě by omdlel - takový má před ní vítr!
A tak jsme zatím museli s Elsou dobře vycházet. Elsa je tu jenom k tomu, aby vařila snídani a ukazovala byt. Avšak ve mně už Elsa zapálila doutnák. Ta německá krev. Ty melancholické písně. Když jsem dnes ráno sestupoval po schodech, s vůní čerstvé kávy ve chřípí, tiše jsem si pobrukoval... "Es wär' so schön gewesen." To za snídani. A za malou chviličku ten anglický chlapec nahoře začal s Bachem. "Potřebuje ženskou" jak říká Elsa. A Elsa taky cosi potřebuje. Cítím to. Borisovi jsem o tom nic neřekl, ale když si dnes ráno čistil zuby, Elsa mi povídala spousty věcí o Berlíně, o ženách, které zezadu vyhlížejí velice přitažlivě, ale když se otočí br, syfilis!
Tak se mi zdá, že Elsa po mně dost toužebně pokukuje. Od snídaně ještě zbylo něco k jídlu. Odpoledne jsme psali v ateliéru obráceni zády k sobě. Pustila se do dopisu svému milému, který je v Itálii. Psací stroj se zasekl. Boris odešel, aby se poohlédl po nějakém levném pokoji, který by si najal, jakmile se mu podaří pronajmout byt. A tak mi nezbylo, než se s Elsou pomilovat. Sama to chtěla. Ale přesto mi jí bylo trochu líto. Napsala svému milenci jenom první řádek - koutkem oka jsem si to přečetl, jak jsem se přes ni nahnul. Ale nemohl jsem si pomoci. Ta zatracená, tak melancholická a tak sentimentální německá hudba. Jsem z ní celý pryč. A pak ta její očka jako korálky, tak vřelá a současně usouzená.
Když bylo po všem, poprosil jsem ji, aby mi něco zahrála. Elsa je velká hudebnice, i když to znělo jako řinkot nakřáplých hrnců a lebek. A také při hře brečela. Nemám jí to za zlé. Říká, že je to všude stejné. Všude je nějaký mužský a ona pak musí odejít a potom přijde výškrab a pak nový flek a pak další…
