KAPITOLA 37
Přemysl seděl na trůnu a byl mrzutý. Neustále musel řešit malicherné spory. To by nebylo ostatně ještě nejhorší, od toho byl panovník. Jenže záhy mu české i rakouské panstvo dalo na srozuměnou, že si většinu rodových záležitostí nemůže řešit po svém, ale musí hledět na jejich názor. Někdy mu to opravdu vadilo, ale nedokázal s tím nic udělat. Nakonec se s tím smířil, jenže za chvíli měl vynést rozsudek nad Borešem z Rýzmburka.
Svou porážku u Mostu mu nemínil prominout. Byla to osobní urážka, kterou nosil celý život v duši. Když však sdělil svým nejvěrnějším rozhodnutí, že ho nechá pro zradu popravit, postavili se proti němu úplně všichni. Nechápal to, vždyť i oni u Mostu prohráli.
Pražský biskup Mikuláš z Újezda mu jejich odmítnutí vysvětloval křesťanským milosrdenstvím, které mají podle jeho názoru čeští rytíři v duši. Vítek z Hradce zase upozorňoval, že vina pana Boreše nebyla jednoznačně prokázána. Pokud by byl v Českém království potrestán rytíř jen na základě pomluvy, pak se musely obávat zvůle všechny urozené rody. Jenže k tomu nesmí podle něj dojít, protože v Čechách vládne na rozdíl od Uher nebo Haliče zemský zákon.
Přemysl si uměl jejich nechuť ke svému rozhodnutí přeložit. Pokud šlo o práva šlechty, stály proti němu urozené rody v jednom šiku a navzájem se chránily. Byl z toho mrzutější, než si dokázal přiznat, a dokonce uvažoval, že své rádce neposlechne.
V trůnním sále byl shromážděn celý dvůr. Jeho středem vedl nový pražský purkrabí Jaroš ze Slivna v řetězech do nedávné doby nejvýznamnějšího muže královského dvora Boreše z Rýzmburka. Borešovi bylo něco přes čtyřicet let a byl to urostlý muž, téměř o hlavu vyšší než Přemysl. Ve vězení strávil čtyři měsíce. I když kráčel s pokorně skloněnou hlavou, v jeho očích postřehl Přemysl nenávist. Chápal ho a tím spíše by se ho měl definitivně zbavit. V případě Boreše z Rýzmburka však nešlo o to, že by si udělal dalšího nepřítele, ale chtěl ho pokořit. Pomstít se.
„Víš jistě, proč jsi byl uvězněn,“ řekl přísně, když Boreš poklekl před jeho trůnem. „Zradil jsi svého krále.“
„Netuším, proč jsem byl uvězněn, neboť mé svědomí rytíře je čisté jako můj štít. Nikdy bych českého krále nezradil, to jistě víte, můj pane.“
„Já mám však nezvratné svědectví, že jsi proti mně podněcoval říšské fojty z Gery, Plavna a Weidy, kteří jsou mými leníky. Na základě tvých pomluv se obrátili na míšeňského markraběte Jindřicha Jasného, že prý se musí obávat o své majetky. On jim slíbil pomoc a nabídl, že jim ta léna udělí ze své moci. Nemůžeš popřít, že ti všichni jsou tví přátelé a žes jim tu hanebnost nešeptal. A kdo ví, co všechno jsi ještě chystal?“
„Pokud jsem se mohl ve vězení o podobných záležitostech vůbec dozvědět, pak musím upozornit, že jste mne do žaláře uvrhl hned po Třech králích, ale jednání mezi říšskými fojty a míšeňským markrabětem proběhlo teprve po Hromnicích. To jsem byl už měsíc v poutech. Těžko jsem jim mohl něco našeptávat.“
„To všechno jsi s nimi dohodl ještě předtím, než jsi byl odhalen a já tě dal uvěznit.“
„Odpusťte, můj pane, ale ani na konci loňského roku jsem neopustil královský dvůr. Po smrti vašeho otce slavného krále Václava bylo mnoho práce. Připravovalo se jednání s uherským králem Bélou. Byl jsem neustále v Praze a v té době tu nebyli na návštěvě ani oni fojtové, ani markrabě Jindřich. Nemohl jsem udělat nic z toho, z čeho mne obviňujete.“
„Máš přece řadu přátel, kteří tuhle hanebnost zařídili za tebe.“
„Proč jsem tedy souzen sám? Ať ten, kdo něco takového mým jménem provedl, před mýma očima prohlásí, že to udělal z mého popudu.“
„Stačí svědectví, které proti tobě mám.“
„Mohu si v tom případě poslechnout slova onoho svědka? Kdo mne tak hanebně a lživě pomluvil?“
„Zbytečné průtahy, na které nemám čas. Stačí, že jsem onoho čestného rytíře vyslechl osobně. Tobě slovo tvého krále nestačí?“ vyjel na něj Přemysl zlostně. Klid Boreše z Rýzmburka ho popuzoval. Kdyby alespoň prosil o milost, ale to on ne. Dokonce se opovážil odporovat. Př…
