KAPITOLA 6
V obleženém Římě se vojenská situace zhoršovala. Mnohé patricijské rody reptaly, že jim boj s císařem přináší samé ztráty. Jen málo obyvatel města mělo rádo přísného papeže. Jenže nikdo také nehoroval pro vrtkavého Fridricha a jeho rytíře, o jejichž krutosti se po městě šířily celé legendy. Vojska císaře Fridricha ležela před hradbami, ale nikdo z velitelů se nehrnul do útoku, protože dobýt město bez podpory zevnitř nebyla maličkost. Sám císař rozhodl, že jednodušší bude držet Řím pouze v obklíčení, aby se nemohl sejít koncil, který papež do Lateránu svolal.
Papež Řehoř bral své poslání na světě pozemském vážně. Měl zjevení, sám svatý Petr, první z apoštolů, k němu promlouval a přísně ho nabádal, aby neopouštěl Řím. Prozradil mu rovněž, že se křesťanský svět nezbaví Mongolů, dokud bude vládnout nehodný císař Fridrich. Pohanské nájezdníky na svět seslal Bůh jako předzvěst Apokalypsy, pokud nedojde k nápravě na říšském stolci.
S podporou minoritských kazatelů se mu podařilo získat pro svou věc některá severoitalská města a také pár vlivných rytířů. Ti postavili vojsko a v jeho čele vyrazili obleženému Římu na pomoc. Papež se zatím snažil pozvednout klesající morálku ve městě. V plamenných kázáních burcoval Římany k boji s Antikristem.
V letních měsících se jeho zdravotní stav prudce zhoršil. Ale ani pak se papež Řehoř nevzdal. Se všemi preláty kurie uspořádal procesí, jež mělo vyprosit boží přízeň všem upřímným křesťanům a mělo přinést mor a smrt stoupencům prokletého císaře Fridricha. Preláti drželi nad hlavami ostatky, které papežský dvůr schraňoval. Papeže nesli v slavnostně vyzdobených nosítkách v čele procesí. Svatý otec se hlasitě modlil, ale protože jeho hlas slábl, doprovázelo ho několik mladších kardinálů, kteří jeho slova hlasitě opakovali, aby je všichni dobře slyšeli. Bránou svatého Rufa vyšlo procesí z města a za zpěvu liturgických žalmů obešlo celý Řím a stejnou bránou se do města vrátilo. Vojáci ve štaufském ležení procesí zvědavě sledovali, většina z nich zbožně poklekla a modlila se za přízeň boží.
Papežova věc se zdála být na dobré cestě. Vojsko jeho spojenců obsadilo bez většího odporu několik hradů, které v poslední době padly do rukou císaře Fridricha. Štauf totiž neměl dostatek mužů, aby v nich zanechal silnou posádku. Po svátku Nanebevstoupení Panny Marie však postup papežova vojska zastavil dobře ozbrojený oddíl sicilských rytířů.
Hlasy proti papežovi ve městě ihned zesílily. Stále častěji se pod okny Andělského hradu ozývaly sprosté kletby chudiny, která strádala hladem nejvíce. Jejich nenávist podporovali císařovi lidé, kteří se v převlečení dostali do města a nešetřili stříbrňáky. Zdálo se, že pád města je otázkou krátkého času, zvláště když dorazila zpráva, že se vojsko papežových spojenců dalo na útěk, aniž by vůbec s rytíři exkomunikovaného císaře zkřížilo zbraně.
Papež Řehoř se nesmírně rozezlil. Křičel, že to je zrada Ježíše Krista a že exkomunikuje všechna severoitalská města, která ho tak hanebně zradila. Pak najednou zbledl, chytil se rukou za srdce a sesunul se ze stolce svatého Petra na podlahu. V noci zemřel, dva měsíce před oslavou svých šestadevadesátých narozenin.
Jeho smrt římský senát neoznámil městu hned, jak bývalo jindy zvykem. Vlivný senátor Matteo Rosso, který byl odpovědný za obranu Říma, shromáždil nejvlivnější příslušníky papežské kurie v jednom z honosných sálů Andělského hradu. Nechal jim donést bohaté občerstvení, pak vyhnal bezvýznamné služebníky a osobně uzamkl dveře. V sále bylo deset kardinálů svatého kolegia. Běžně jich zasedalo dvanáct, jako bylo apoštolů Ježíše Krista, ale dva byli momentálně ve vězení císaře Fridricha.
„Svatý otec zemřel. Myslím, že už bylo na čase,“ pronesl kardinál Pietro Orsini. Pocházel ze starobylého římského rodu, který křesťanskému světu už jednoho papeže dal. „Řehořova politika nám přinesla oslabení našeho vlivu. To musíme zastavit.“
„Štauf je příliš silný. Není spravedlivé svádět vinu na zemřelého Svatého otce,“ b…
