KAPITOLA 55
„Má drahá, ani král si nemůže dovolit všechno,“ mírnil Přemysl Kunhutu. Dozvěděla se totiž, že Beneš ze Cvilína a jeho druzi, kteří jsou věznění na Veveří, budou po zaplacení pokuty propuštěni. Přiběhla rozezlená a žádala jejich hlavy.
„Můj děd Béla by je popravil,“ rozkládala vášnivě.
„O tom nepochybuji,“ pousmál se sarkasticky Přemysl. „Právě proto dopadl tak, jak dopadl. Pochop, že král nemůže přehlížet svou šlechtu. Vůli musí urozeným rodům vnutit, ale nemůže se dopouštět zjevného bezpráví.“
„Tohle není bezpráví. Urazili mě.“
„To já přece nezpochybňuji. Podle zemské tradice se však urážka královny trestá pokutou. Pouze za urážku krále přijde rytíř o hlavu. Nechceš snad, abych porušil zemský zákon?“
„Chci! Prosím, prosím, dej je popravit!“
„Uvidím, co se dá dělat,“ opáčil diplomaticky, protože už ho nebavilo hádat se. Tahle věc byla pro jeho vládu bezvýznamná a Kunhutiny rozmary ho obtěžovaly. Jenže už ji za ty čtyři roky společného života poznal a obával se, že neustoupí. Byla horší než mezek. A protože vyrostla kdesi na hranici s divokými Bulhary, obklopená kumánskými pohany a uherskými rytíři, byla taková, jaká byla. Miloval ji a respektoval to. Její divoká vášnivost ho většinou bavila. Ovšem někdy už toho bylo příliš. Přesto tuhle záležitost hodil za hlavu a doufal, že se bouře uklidní. Jenže to si jen myslel. Kunhuta mu při každé příležitosti předhazovala, že povinností rytíře je chránit čest své ženy. Přestala se na něj usmívat, a několikrát ho ve svém loži dokonce odmítla. Proto jí jednou po ránu přísně vyčinil.
„Říkal jsi, že ani král si nemůže dovolit všechno a musí mít ohledy ke své šlechtě,“ odsekla uraženě. „Tak si pamatuj, že by měl mít také ohledy ke své manželce.“ Otočila se a s hrdě vztyčenou hlavou odešla, navzdory tomu, že Přemysl rozhovor nepovažoval za ukončený a nedal jí souhlas k odchodu. Pochopil, že má jen dvě možnosti. Buď si Kunhutu usmíří a popraví ony rytíře i za cenu nelibosti ze strany panstva, nebo bude respektovat zemskou tradici a nelibost mu bude vyjadřovat jeho manželka. Po delším zvažování se rozhodl pro první řešení. Kunhuta mu dala jen dceru a jeho povinností bylo udělat vše, aby měl i mužského dědice. A k tomu potřeboval Kunhutinu přízeň.
Začal přemýšlet, jak to celé zařídit, aby Kunhutě vyhověl a příliš nepopudil šlechtu. Bylo zřejmé, že musí dokázat reálnost spiknutí proti českému králi. Byl si jistý, že Oldřich z Drnholce by něco takového s klidným svědomím odpřisáhl, byl to muž ctižádostivý a bezcharakterní. Jenže Přemysl se obával, že jedno svědectví zemskému soudu stačit nebude. A pochybnosti by zůstaly. Z těch tří uvězněných měl nejraději Milotu z Dědic. Rozhodl se, že mu dá možnost, aby zachránil alespoň sebe. A současně ještě pomůže Přemyslově bavorské politice.
V průběhu zemského soudu pak Milota z Dědic potvrdil, že jeho bratr Beneš ze Cvilína chystal spolu s Otou z Meissova spiknutí proti českému králi, za nímž stál bavorský vévoda Jindřich. On sám do té věci zapletený nebyl, pouze se o ní dozvěděl. Ale než mohl celou hanebnost oznámit královským úřadům, byl spolu s oběma zločinci neprávem zajat. Pak už nebyl nikdo, komu by mohl tuhle věc povědět, neboť byl ve vězení.
Přemysl prohlásil, že mu jako čestnému rytíři věří. I když Beneš ze Cvilína přísahal při Kristově památce, že to je hanebná lež, byl ihned po jednání zemského soudu i se svým rakouským přítelem zkrácen o hlavu.
Kunhuta zářila štěstím a tu noc se milovala s Přemyslem vášnivě jako už dlouho ne. „Jsi veliký král!“ vykládala spokojeně.
„Raději bych byl král spravedlivý,“ zabručel, když už usínal. Kunhuta si toho však nevšímala. Položila hlavu na jeho rameno a snila o své moci. Bylo tak krásné být ženou a královnou.
Podzim toho roku přinášel samé nepříjemnosti. Sotva se Přemyslovi podařilo prosadit svého bratrance na stolec pasovského biskupa, musel se ho Vladislav zase vzdát. Důvodem nebylo to, že by si v Pasově počínal neobratně, právě naopak. Ale Pasov nebyl jediným zajímavým cí…
