KAPITOLA 58
Přemysl dlouho váhal, s kým by se o svém novém plánu poradil. Nakonec si vybral bratrance Vladislava, který mu byl vždycky oddaný. Věrné služby mu prokazoval i poté, co se stal salcburským arcibiskupem. Celá záležitost byla totiž ožehavá, protože se týkala královské rodiny. Proto musela zůstat v tajnosti. Jejich první hovor na to téma se uskutečnil ještě předtím, než se český král pustil do války s Bavorskem.
„Situace v říši není udržitelná,“ začal Přemysl, sotva mu Vladislav požehnal. Teprve pak se jeho bratranec s přátelským výrazem ve tváři usadil do křesla. „Wittelsbachové si myslí, že v říši rozhodují oni. Vůbec nerespektují, že mne Richard Cornwallský pověřil správou říšských statků.“
„Alfons Kastilský ovšem tvé pověření neuznal,“ připomněl věcně Vladislav. „Ono se po pravdě těžko pozná, kdo z těch dvou římských králů má právo rozhodovat, když se o říši nestará ani jeden z nich.“
„Jsme guelfové a tedy stoupenci papeže. Proto uznáváme jedině Richarda Cornwallského.“
„Jenže papež toleruje oba římské krále. Alfonse Kastilského si nemůže pohněvat, protože je hlavním bojovníkem proti muslimům ve Středomoří.“
„Tím spíše je třeba tu věc vyřešit. Konradin se dal slyšet, že potáhne přes Alpy. Když teď padl jeho bratranec Manfred a sicilskou královskou korunu získal s požehnáním papeže Karel z Anjou, vyhlásil, že je třeba obnovit moc Štaufů za Alpami. A to se mu nejspíše povede, protože Italové nechtějí francouzskou nadvládu. Pro mnoho německých rytířů je Konradin symbolem upadající císařské slávy. Proto ho podpoří.“
„Já Konradinovi mnoho šancí nedávám. V říši vypuklo vždycky nadšení, pokud se měly ve jménu císaře konat slavné skutky, ale když došlo na věc, většina panstva na své sliby zapomněla. Na italské půdě neuspěli mnohem mocnější císaři, než je Konradin,“ oponoval Vladislav. „Vždyť mu ještě není ani čtrnáct let.“
„Ani jeden ze současných římských králů nestojí za nic. A lepší to zřejmě nebude. Co mi vlastně zbývá, pokud se nechci klanět Konradinovi?“ pokračoval Přemysl, jako by svého bratrance neslyšel. „Musím začít hledat někoho, kdo se stane novým císařem. Takovým, který bude lepší než ti dosavadní.“
Vladislav mlčky přikývl a zvědavě se díval do Přemyslova obličeje. Že je jeho bratranec samolibý, to věděl vždycky, ale že by byl tolik? Jako jeho bývalý kancléř znal Přemyslův názor, že jediným vhodným adeptem na trůn římského krále je on sám. Proto před několika lety nepodpořil svého švagra braniborského markraběte Otu. Ale zatím nikdy o svých ambicích nehovořil tak otevřeně.
Přemysl si jeho údivu nevšímal a dál rozvíjel své plány: „Víš jistě, jaké nadšení v říši kdysi vzbudilo dítě z Apulie, jak posměšně říkali nepřátelé mladému císaři Fridrichovi. Je na čase, aby se v říši zase objevilo nějaké takové dítě.“
Vladislav nedal na své tváři nic znát, jako prelát se uměl skvěle ovládat. Ovšem to, co právě Přemysl řekl, ho překvapilo, jako už dlouho nic. Došlo mu totiž, že český král má zřejmě na mysli někoho jiného než sebe. To by byla skutečně mimořádná změna v jeho politice.
„Co pořád mlčíš?“ podivil se Přemysl. „Tebe nezajímá, o kom mluvím?“
„Zřejmě už sis někoho vybral,“ opáčil zdvořile jeho bratranec. „Překvapil jsi mne a přiznám, že netuším, kam směřuješ. Ale hlavně, co by měl z takového obratu tvé politiky český královský trůn?“
„Manželkou nového římského krále by se stala má dcera,“ vysvětloval Přemysl svůj záměr. „Zatím by se s Kunhutou zasnoubil, a až by povyrostla, oženil by se s ní. Za to bych mu já pomohl na římský trůn.“
„Tak takhle to je,“ přikývl Vladislav a v duchu začal probírat chlapce z významných říšských rodů, kteří by připadali pro podobný sňatkový záměr v úvahu. Ze spřátelených panovnických dvorů, kterým Přemysl věřil, ho napadl jediný – Wettinové. Po smrti míšeňského markraběte Dětřicha se rodové panství rozdělilo. V Míšeňsku vládl Jindřich Jasný a v Durynsku jeho syn lantkrabě Albrecht. Albrechtova manželka Markéta byla dcerou slavného císaře Fridricha a syn lantkrabě…
