11
Večírek se konal ve dvanáctém patře jednoho obytného věžáku na pobřeží v Stone Crab. Jakmile jsme vystoupili z výtahu, přivítala nás hudba a smích, zaznívající zpoza dveří bytu po levé straně. Uvnitř bytu se hemžilo asi padesát lidí na úchvatném pozadí oblohy a moře; celá západní stěna byla prosklená, s výhledem na Mexický záliv. Světla dole na pláži ozařovala nepravidelnou vlnovku tříštícího se příboje. Černá, hvězdami posetá obloha a uprostřed zavěšený měsíc v úplňku s třpytnou svatozáří. Stěna proti oknu, zabírající celou délku místnosti, až na obloukové průchody po obou koncích, byla ověšena překrásnou kolekcí obrazů.
Čestným hostem byl sám malíř, Ital, jehož výstava byla dnes večer zahájena v galerii v centru města. Hostitel s hostitelkou sbírali jeho obrazy už několik let a pozvali nás na zahájení do galerie i na tento večírek. Jenže na pozvánce stálo, že zahájení se koná od 17.00 do 19.00, a Susan se domů dostala až ve tři čtvrti na sedm. Neměli jsme šanci to stihnout. Navrhl jsem, abychom nechali plavat i ten večírek, ale Susan moudře podotkla, že by nebylo k ničemu se soužit, potloukat se po domě a čekat, jestli se snad Sebastian nevrátí.
Cestou k baru, umístěnému u vzdálenějšího oblouku, jsem zaslechl, jak nějaká žena vyslovila jméno Emily Purchaseové. Vyprávěla jiné ženě, že její dcera chodí do stejné třídy. U baru si dva muži povídali o tom, jak se Michael Purchase přiznal. Jak se zdálo, zatímco jsme s Joannou pohřbívali Sebastiana, vystoupil státní prokurátor krátce v televizních zprávách o šesté a zhruba zopakoval vše, co stálo v odpoledních novinách. Shromážděným novinářům oznámil, že Michael Allen Purchase, jedenadvacetiletý syn muže, jehož žena a dcery byly zavražděny, byl zatčen pro podezření z vraždy prvního stupně. Příkaz k zatčení vydal místní soud. Detektiv Ehrenberg, který případ vyšetřuje, získal mládencovo přiznání – jeden z těch mužů u baru chtěl vědět, proč prokurátor říká jednadvacetiletému chlapovi mládenec! – a až se sejde velká porota, doufejme, že nejpozději v pátek, aby rozhodla o faktické podstatě případu, je prokurátor přesvědčen, že porotci potvrdí obvinění z vraždy prvního stupně. Na otázku jednoho z reportérů, zda už se našla vražedná zbraň, bez zaváhání odpověděl: „Pokud vím, ten chlapec odhodil nůž do zálivu.“
„Vysvětlil, proč je zabil?“ ptal se jiný novinář.
„Obávám se, že k tomu se teď nemůžu vyjadřovat.“
„Může se v tomto případě jednat i o znásilnění?“
„Bez komentáře.“
„Znamená to ano?“
„Znamená to bez komentáře.“
Odvrátil jsem se od baru. Susan už procházela davem s drinkem v ruce a mířila k Leoně a Frankovi, kteří postávali u stolu s občerstvením. Leona na sobě měla černý kalhotový komplet s výstřihem až k pupíku. Frank o jejích překypujících ňadrech hovoříval jako o rodinném stříbře a trval na tom, že Leonin sklon ukazovat se na všech caluských společenských událostech ve všeodhalujícím oblečení není nic než „házení perel sviním“. Sám Frank byl oblečen v pestré sportovní košili a v kalhotách, v nichž jsem ihned poznal jeho italský model. Koupil si je v Miláně před dvěma lety a nosíval je tak často, až jsem jednou zapochyboval, zda vůbec má víc než dvoje kalhoty – ty, jež nosí v kanceláři k odrbanému sportovnímu saku, a tyto italské, v nichž chodívá na večírky. Měly jen jednu kapsu, vzadu na pravé straně. Proto Frank také nosil na opasku malý kožený váček na peníze, který rovněž zakoupil v Miláně. Pokynul jsem mu a vykročil napříč místností. Susan už k nim dorazila. Objímala se s Leonou a současně políbila Franka na tvář.
Někdo mě zastavil. Jakýsi muž, kterého jsem kdysi potkal na jiném večírku; nepamatoval jsem si, jak se jmenuje. Zajímalo ho, zda vím, že o mně mluvili v televizi v souvislosti s případem vraždy Purchaseových. Prý se jeden z těch reportérů vyptával, kdo toho chlapce zastupuje, a prokurátor odpověděl, že má dojem, že Matthew Hope. Pak mi začal vykládat, co si on o tom případu myslí; pořád tomu říkal Případ Purchase, s velkými písmeny, jako by ho…
