8
V rátili jsme se s Jamiem k mé kanceláři chviličku před půl druhou. Měl jsem hrozitánský hlad, ale nechtělo se mi jít s ním na oběd, a tak jsem o tom pomlčel. Jeho osobní tragédie se zvolna posouvala do skutečného království hrůzy. Byl jsem už úplně otupělý a přál jsem si aspoň na chvíli ho nevidět a jeho syna také ne. Vystoupil jsem z auta a došel k místu, kde on zaparkoval svůj vůz. Okamžitě začal vykládat něco o Michaelovi. Naslouchal jsem a zmocnil se mne týž pocit, který jsem zažil už jednou, tehdy ve dvě ráno v baru, když mluvil jen sám k sobě, a mé přisvědčování a pokyvování hlavou mu posloužilo jako rozdělovači znaménka v řeči, jež byla v podstatě monologem.
„Myslel jsem, že už to překonal,“ vysvětloval mi. „Byl u nás zrovna minulé úterý, seděli s Maureen u kuchyňského stolu a povídali si až do půlnoci. Byl to opravdu přímý, upřímný rozhovor. O tom, že jsem přestal platit výživné, že by se měl vrátit do školy… byli by mluvili pořád dál, kdybych je neposlal spát, protože mě nazítří čekal těžký den.“
Nazítří, to znamenalo ve středu. A Jamie měl nejspíš celý den napilno v chatě na pláži. Nicméně, v úterý večer jeho syn Michael seděl s Maureen v kuchyni u stolu a vedl s ní dlouhý, upřímný rozhovor. To se mi nějak nezdálo u člověka, který o pět dní později seděl za týmž stolem a náhle chmátl po noži.
„Jeho to zasáhlo nejhůř, víš,“ pokračoval Jamie. „Bylo mu teprve deset, když jsem opustil jeho matku, půldruhého roku mi trvalo, než jsem se s ní dohodl, všem nám to jenom ztěžovala.“ Otevřel dveře a usedl k volantu. „Ale, víš,“ opakoval, „opravdu jsem si myslel, že už to překonal. V záři sem přijel a začal tu žít, začal studovat… nu, já vím, že toho v lednu zas nechal, ale vážně si myslím, že chtěl na podzim znovu začít. Opravdu věřím, že mě začínal… zase respektovat. Zase milovat.“
Jamie zavrtěl hlavou. Nedíval se na mě. Ruce položil na volant a zíral skrze přední sklo na bílou zeď obklopující kancelářský komplex.
„A pak, dneska odpoledne, když jsem s ním byl v té kanceláři, povídám mu: ,Michaeli, proč jsi to udělal? Pro lásku boží, Michaeli, proč jsi to udělal?‘ A on se na mě podíval a řekl: ,To je tvoje vina, táto, tys to způsobil.‘ A tehdy jsem mu řekl, že je hajzl, hajzlík zkurvenej, a chytil jsem ho za krk. Protože on… byl zase zpátky tam, kde předtím, rozumíš? Zase mu bylo deset let a znovu mi dával vinu, jenže tentokrát mi dával vinu za tu strašnou věc, které se dopustil on – řekl, že je to moje vina, prý jsem to způsobil já. Matte, já… chtěl jsem ho zabít. Byl jsem schopen ho zabít. Kdyby nepřišel Ehrenberg… udělal bych to. Bůh mi odpusť, já bych to udělal.“
Jakmile jsem vstoupil do kanceláře, oznámila mi Cynthia: „Byl tu Galatier.“
„Myslel jsem, že jsem žádal, abyste to zrušila.“
„To jsem taky udělala, ale on stejně přišel.“
„No dobrá, zavolejte mu. Ne, okamžik, nejdřív mi objednejte sendvič a láhev piva. Galatiera zavolejte až pak.“
„Jaký sendvič?“
„Šunku s žitným chlebem, to je jedno, cokoli.“
„Na stole máte seznam lidí, kteří vás volali.“
„Fajn. Kde je Frank?“
„V První federální. Kellermannovo vypořádání.“
„Pospěšte si s tím sendvičem. Umírám hlady.“
Zašel jsem do své kanceláře, svlékl si sako a povolil kravatu. Za mé nepřítomnosti volalo asi deset lidí, ale jen jeden z těch telefonátů byl naléhavý. Usoudil jsem, že se o to postaral Frank, protože to souviselo s jeho jednáním v První federální. Volali z banky, že úroková míra právě poklesla o čtvrt procenta a že jsou ochotni přistoupit na nižší míru, podaří–li se nám vyřídit změnu dokumentů před závěrečným vypořádáním. Ten telefonát přišel ve dvanáct třicet a vypořádání bylo stanoveno na půl druhou. Zvedl jsem telefon a zavolal Cynthii.
„Už jsem to objednala,“ sdělila mi. „Nikde nemají žitný chleba, tak jsem vzala bílý.“
„Dobrá. Cynthie, jak telefonovala První federální kvůli té úrokové míře…“
„Frank mi nadiktoval změny a já mu to přepsala, ještě než odešel. Směnku, hypotéku i závěrečný výpis účtu. Od té banky je do hezké, nemyslít…
