6
Betty jsem naposledy mluvil v lednu, když jsem jí pohrozil, že požádáme o prodej naší části pozemku, a ona mi poradila, ať ji klidně žaluji. Teď, když mě uváděla do obrovského domu, který kdysi vlastnili spolu s Jamiem, byla o dost srdečnější. Samozřejmě jsme se znali, občas jsem na ni narazil na různých večírcích ve městě. V místě jako Calusa se prostě dřív nebo později musíte potkat úplně s každým. Měla na sobě šedý, na míru šitý kalhotový kostým, ve výstřihu saka bylo vidět blůzu v barvě brandy. Černé vlasy si dala ostříhat nakrátko, na způsob pánského účesu. Oči měla tmavě hnědé. Ne že by nebyla přitažlivá, ale ve tváři se jí usadilo jakési napětí a tíseň; vyzařovala zlobu, jež se zdála být vrtkavá a nebezpečná. Kráčela tvrdě, nežensky – náhle jsem si vzpomněl, jak o ní Jamie tvrdil, že po celých třináct let jejich manželství byla frigidní. Na verandě mi nabídla křeslo a usedla naproti mně. Za ní jsem viděl oceán, dotírající na zhruba mílový úsek bělostné pláže. Dům a pozemek dostala v rámci rozvodového vyrovnání. Zbytek, jak mi řekl Jamie, sestával z dvou set tisíc dolarů plus třiceti tisíc výživného ročně.
Nabídla mi skleničku. Odmítl jsem, bylo teprve půl dvanácté. Zeptala se, zda si tedy nedám kávu. Nebo ledový čaj? I to jsem odmítl. Potom bez úvodu vypálila: „Chci vědět, co Jamie řekl policii.“
„O čem?“
„O mně.“
„Jen to, že jste kdysi byli manželé.“
„Tak proč mě přišli zpovídat? Naznačil jim snad Jamie, že bych s těmi vraždami mohla mít něco společného?“
„Ne, to neudělal.“
„Nevěřím vám.“
„Musela jste přece čekat, že za vámi přijde policie,“ namítl jsem. „To je prostě rutina, navštívit bývalou manželku v případě…“
„Ne, tohle nebyla rutina, nevykládejte mi o rutině,“ odsekla ostře. Prudce se zvedla a začala přecházet sem a tam.
„Betty,“ oslovil jsem ji, „v telefonu jste tvrdila, že chcete mluvit s Jamieho právním zástupcem. Fajn, jsem tady. Už jsem vám řekl, že Jamie ani náznakem…“
„Tak proč si myslí, že jsem to mohla udělat já?“
„Říkali, že si to myslí?“
„Chtěli vědět, kde jsem byla včera v noci.“
„A co jste jim odpověděla?“
„Že jsem byla tady.“
„Tak z čeho máte strach?“
„Ptali se, jestli tu někdo byl se mnou. Řekla jsem, že tu nikdo nebyl, že jsem se sama dívala na televizi. Nemám manžela, je mi dvaačtyřicet, tak kde bych, sakra, podle nich asi byla v sobotu večer?“
„Betty, pořád ještě nechápu, proč…“
„Nechápete? Vyptávali se, na jaké pořady jsem se dívala, jestli jsem někomu telefonovala nebo jestli někdo volal mně a v kolik hodin jsem šla do postele. Jak vám to celé připadá?“
„To je běžný výslech. Kdybyste opravdu s někým telefonovala…“
„Celý večer jsem nemluvila s živou duší, sakra,“ vyhrkla. „Poslední dobou u mě telefon moc často nezvoní.“ V jejích očích se nyní zračilo ještě větší napětí. Pevně sevřela ústa. „Jsem osamělá ženská ve městě plném rozvedených žen a vdov. Když si mužský může v baru nebo na pláži narazit nějakou dvacítku, tak nemívá moc chuť…“
„Chtěl jsem jen říct…“
„Chtěl jste říct, že nějaký ten telefonát by mi mohl zajistit alibi, není to tak?“
„To jste řekla vy, Betty, ne já.“
„Nepotřebuju alibi, já tu čubku nezabila.“
„Jsem si jistý, že i to jste pověděla policii.“
„Ano, pověděla. Ale všimla jsem si, jak, když odtud odešli, zvonili na lidi v okolí. Později mi volala jedna sousedka. Prý se jí vyptávali, jestli v mém domě viděla včera v noci svítit světlo, jestli bylo auto v garáži…“
„Svítila tu nějaká světla?“
„Jen v koutku s televizí, na straně obrácené k pláži. Z ulice to nikdo nemohl vidět. A vrata od garáže byla zavřená, nikdo z mých sousedů nemohl vůbec poznat, jestli jsem doma, nebo ne.“
„Ale byla jste doma. Právě jste řekla…“
„Ano, byla jsem doma.“
„Tak co vám dělá takové starosti, Betty?“
„Nechci být do toho zapletená. Musím si tady ve městě chránit pověst, pro osamělou ženu to není jednoduché. Už tak mám těžký život. Jamie mě připravil o důstojnost, vzal mi mou hrdost a teď… tou svojí nevymáchanou hubou naznačuje…“
„Nic takového nenaznačuje. Byl…
