13
Domů jsem dorazil ve tři čtvrti na jednu. V pracovně se svítilo. Susan seděla nahá za stolem. Levou ruku měla položenu na telefonu. Když jsem stanul ve dveřích a nahlédl do místnosti, nic neřekla.
„Co se děje?“ otázal jsem se.
Na ústech jí zahrál prchavý úsměv.
„Susan?“
„Právě mi někdo telefonoval,“ řekla.
„Kdo?“
„Jistý Gerald Hemmings.“
Najednou jsem pocítil sucho v hrdle. Zpočátku jsme si s Aggií tuto scénu přehráli snad tisíckrát. Věděli jsme přesně, co odpovědět v případě nějaké léčky. Protože jsme se oba zavázali své tajemství chránit, musela by být jakákoli přímá konfrontace léčkou. Ať už by nás Susan či Gerald obvinili z čehokoli, museli jsme odpovědět lží. Jenže to bylo zpočátku. Toto se stalo nyní a zde. Minulý měsíc jsme se dohodli, že jim to oběma povíme. Zapírání už bylo zbytečné.
„Gerald Hemmings?“ opakoval jsem. „Nemyslím, že bych ho znal. Co chtěl tak pozdě?“
„Chtěl s tebou mluvit. Namísto toho si promluvil se mnou.“
Nic jsem neřekl. Čekal jsem. Věděl jsem, že tohle není past. A přece to musela být past. Jenže jsem věděl, že není. Viděl nás někdo? Třeba ta ženská, co dnes odpoledne na pláži sbírala mušle? Viděla mě vejít do domu? Poznala mě? Zatelefonovala to Geraldu Hemmingsovi? Čekal jsem. Mlčení se prodlužovalo. Susan mě upřeně pozorovala.
„No, já… co je to za člověka?“ ozval jsem se. „Nikdy jsem…“
„Jednou v divadle jsme potkali jeho ženu.“
„Jeho ženu?“
„Agathu Hemmingsovou.“
Poprvé někdo vyslovil její jméno v tomto domě. Nepřekvapilo mě to, přesto však její jméno v místnosti zaznělo explozí, střepiny se rozlétly do všech koutů, Agatha Hemmingsová, a odrážely se od stěn, Agatha Hemmingsová, a mrzačily a oslepovaly.
„Nevzpomínám si na ni,“ tvrdil jsem.
„Pan Hemmings se zřejmě domnívá, že sis s ní něco začal.“
„O čem to mluvíš?“
„O Agátě Hemmingsové. Její manžel si zřejmě…“
„Ano, slyšel jsem tě. Ale…“
„Ale samozřejmě to není pravda.“
„Ale no tak, Susan. Nevím, kdo ti dnes večer volal, ale…“
„Volal mi pan Hemmings.“
„Nebo někdo, kdo se jako pan Hemmings představil.“
„Ano, někdo, kdo pana Hemmingse dovedl velmi přesvědčivě napodobit, když mi vyprávěl, jak souložíš s jeho ženou. Tak.“
„Susan, vůbec nevím, co to všechno má znamenat, přísahám bohu.“
„Nedovolávej se boha, Matthew. Mohl by tě ztrestat bleskem.“
„Jsem rád, že se bavíš. Nějaký chlap ti zavolá uprostřed noci…“
„Ach ano, velice se bavím.“
„Nu, to mě moc těší…“
„Je to vyložená psina. Dokonce jsem se pana Hemmingse zeptala, jestli to není nějaký žert. Protože mi to opravdu připadalo k popukání, Matthew. Pan Hemmings si však nemyslel, že je na tom cokoli humorného. Plakal celou dobu, co jsme spolu mluvili. Chvílemi jsem vůbec nerozuměla, co říká, Matthew. Ale to hlavní jsem pochopila. Chtěl by sis poslechnout to hlavní, Matthew?“
„Ne, chtěl bych spát. Promluvíme si o tom…“
„Promluvíme si o tom teď hned, ty hajzle!“
„Není o čem mluvit, Susan.“
„To je pravda, Matthew. Po dnešní noci už spolu nebudeme mít vůbec o čem mluvit. Ale teď si musíme promluvit o tomhle.“
„Nechci to slyšet.“
„Ale uslyšíš to. Anebo vzbudím Joannu a povím to jí. Chtěl bys, aby to slyšela tvoje dcera, Matthew?“
„Co vlastně chceš, Susan? Pokud víš jistě, že ten, kdo volal, ať už to byl kdokoli, mluvil pravdu…“
„Ovšemže mluvil pravdu.“
„Fajn. Takže ty tomu věříš. Já teď…“
„Pokusila se o sebevraždu, Matthew.“
„Cože?“
„Spolykala půl lahvičky prášků na spaní.“
„Kdo… to ti řekl on?“
„Ano.“
„Nevěřím ti.“
„Tak jí zavolej. Zeptej se jí.“
„Proč bych… já ji neznám, ani si nevzpomínám, že jsme se s ní…“
„Matthew, ona se chtěla zabít! Prokristapána, to chceš ještě pořád…“
„No dobrá,“ řekl jsem.
„Á.“
„Kdy volal?“
„Asi před deseti minutami.“
„A ona… je v pořádku?“
„Myslela jsem, že se na to nikdy nezeptáš.“
„Podívej, Susan…“
„Nedívej se na mě, ty parchante!“
„Co se stalo? Povíš mi konečně, co se vlastně stalo, nebo…“
„Díval se na televizi. Nahoru zašel až v jedenáct a našel ji v bezvědomí.“
„Zavolal doktora?“
„Ne.“
„Proč ne?“
„Vid…
