5
Otrávil jsem deset minut v telefonní budce u benzínové pumpy. Ve tři čtvrti na deset provoz znatelně zhoustl, v obou směrech projížděly náklaďáky i osobní auta, nárazník na nárazníku. Celou tu dobu, co tady bydlím, se mluví o financování vnitrostátní dálnice, která by odklonila provoz od města a snížila zátěž na dálnici US 41. Mluví se o tom pořád. Říká se, že kdyby začali stavět teď hned, nebude to hotovo dřív než za deset let. Tou dobou už bude zablokován všechen provoz od Tampy až po Everglades.
Nejprve jsem zavolal Aggie.
Telefon zazvonil třikrát, než ho zvedla.
„Haló?“ ozvala se.
„Ahoj.“
„Matte, to je bezva! Jsem právě na odchodu.“
„Kam jdeš?“
„Mám jednu pitomou zkoušku. Myslíš, že by ses dneska odpoledne mohl uvolnit?“
„Proč?“
„Julie má hodinu hry na kytaru a Gerry jde na basket. Oba dva je vyzvednou přímo ze školy, takže mám čas minimálně do pěti.“
„Nepokoušej mě.“
„Dovol mi tě pokoušet.“
„Nevím nic jistého,“ řekl jsem. „Jak to vypadá teď, možná ti ani nebudu moct později zavolat.“
„Proč ne?“ zeptala se ihned. „Stalo se něco?“
„Dnes v noci zavraždili ženu a děti Jamieho Purchase.“
„Děláš si legraci!“
„Ne, zlato, přál bych si…“
„Ach, Matte. To je hrozné. Vědí, kdo to udělal?“
„Zatím ne.“
„Ale Jamie to nebyl, že?“
„Nemyslím.“
„Ale jistě to nevíš.“
„Prostě nevím, Aggie.“
„A co si myslí policie?“
„Vyšetřování vede nějaký Ehrenberg. Prý Jamieho nepodezírá, ale nejsem si jistý, jestli mu věřím.“
„Co ti pověděl Jamie?“
„Že to neudělal. Zlato, musím jít. V kolik budeš mít po té zkoušce?“
„Nejpozději v jednu.“
„Zkusím ti pak zavolat. Aggie…?“
„Ano, miláčku?“
„Včera v noci jsem jí to málem řekl. Málem jsem Susan pověděl, že se chci rozvést.“
„Ale nepověděl jsi jí to?“
„Ne.“
„V pořádku, drahoušku.“
„Aggie, miluju tě.“
„Já tebe taky.“
„Pokusím se zavolat později.“
„Ano.“
„Miluju tě,“ zopakoval jsem a jemně jsem odložil sluchátko do vidlice. Vylovil jsem z kapsy další desetník, našel v seznamu číslo motelu Magnolia Garden a rychle jsem je vytočil.
„Magnolia Garden,“ ozval se ženský hlas. „Dobré ráno.“
„Dobré ráno,“ pozdravil jsem. „Mohl bych, prosím, mluvit s doktorem Purchasem? Má pokoj číslo dvanáct.“
„Číslo dvanáct, ano, pane,“ odvětila. „Doktor Purchase, doktor Purchase…“ Odmlčela se. Měl jsem dojem, že přejíždí prstem po seznamu hostů. „Už se odhlásil, pane,“ oznámila mi.
„Víte to jistě?“
„Ano, pane.“
„Kdy odjel?“
„Myslím, že kolem deváté. Přijel pro něj taxík společnosti Calusa Cab.“
„Děkuju.“ Zavěsil jsem. V budce bylo strašné vedro. Otevřel jsem dveře, abych dovnitř vpustil trochu vzduchu. Kolem právě burácel náklaďák a naplnil ovzduší hlukem a naftovými zplodinami. Ze zkušenosti jsem věděl, že taxislužby v Caluse ani nikde jinde neřeknou nikomu než policii, kam odvezly zákazníka. Zvažoval jsem, jestli mám zavolat do Calusa Cab a ohlásit se jako detektiv Ehrenberg. Neměl jsem odvahu. Namísto toho jsem se snažil si představit, kam asi Jamie ráno v devět mohl odjet, když měl na sobě stále ještě totéž, co včera večer. Když odešel z domu, nevzal si s sebou vůbec nic. Ani holení. Napadlo mě, že mohl jet jedině domů. Osprchovat se, oholit a převléknout. Číslo jsem znal zpaměti.
„Detektiv Di Luca,“ ozvalo se ve sluchátku. Ehrenbergův partner; ten malý, tmavý chlapík s modrýma očima. Mluvil dost vysokým hlasem. Překvapilo mě to. Čekal jsem spíš chraptivý nebo syčivý hlas.
„Tady je Matthew Hope,“ představil jsem se. „Jsem advokát pana Purchase.“
„Ano, pane, dobrý den,“ pozdravil Di Luca.
„Dobrý den. Napadlo mě, jestli se už nevrátil doktor Purchase.“
„Ano, pane. Přijel před chvílí. Chcete s ním mluvit?“
„Pokud je to možné.“
„Nu, počkejte okamžik, ano?“
Odložil sluchátko. Slyšel jsem, jak huláká na nějakého Henryho. Zaslechl jsem slovo ,doktor‘, a už se mi ozval Jamie.
„Haló?“
„Jamie, tady je Matt. Poslouchej mě. Musím s tebou okamžitě mluvit, ale ne v domě, kde se to jen hemží policajty.“
„Co se stalo, Matte?“
„Nic se nestalo. Musím s tebou mluvit. Už jsi oblečený?“…
