14
„Přišla před pěti minutami,“ vykládal Ehrenberg, „k děvčeti dole, že prý potřebuje mluvit s někým, kdo pracuje na Purchaseově případu. Poslala ji hned nahoru. Jenom jsem se představil, a první, co mi řekla, bylo: Já jsem je zabila.‘
Začala mi to pak vysvětlovat, ale já ji hned zkraje zarazil a zavolal jsem kapitánovi. Poradil mi, abych zatelefonoval do úřadu státního zástupce. Chceme, aby si ji u nás vyslechli sami. V tomhle případě si nemůžeme dovolit žádné zmatky. Teď se nám tu vyloupla dvě přiznání a mohlo by se taky stát, že za ten zločin nebude nikdo potrestaný. Něco vám povím, historce toho kluka jsem nikdy doopravdy neuvěřil. Obsahuje hromadu nesrovnalostí, které se ne a nedaří dát dohromady.“
Prošli jsme chodbou do přijímací haly. Místnosti ještě stále dominovala roura potrubní pošty a za stolem i nyní seděla dívka, bušící do kláves. Ehrenberg se jí zeptal, jestli už kapitán dorazil, a dověděl se, že ne.
„Ona na vás čeká, chce s vámi mluvit,“ ukázal mi na dveře kapitánovy kanceláře.
Seděla na téže židli, na níž včera ráno seděl Michael. Měla na sobě tmavomodrý plátěný kostým a střevíce z modře lakované kůže. Světlé vlasy staženy v přísném uzlu na zadní straně hlavy. Když jsem vešel do místnosti, vzhlédla.
„Chtěla jsem, abyste byl u toho, až bratra očistím,“ řekla. „Detektiv Ehrenberg mi pověděl, že jste dole.“
„Ano, vlastně jsem právě mluvil s Michaelem.“
„Jak se mu daří?“ Pátravě se na mě zahleděla. Očima svého otce, Jamieho očima.
„Řekl bych, že je v pořádku,“ odpověděl jsem. „Slečno Purchaseová, přiznala jste se detektivu Ehrenbergovi k vraždě Maureen a jejích dětí. Je to…“
„Ano.“
„Je to pravda?“
„Ano, je to pravda.“
„Protože když ne, neprospějete Michaelovi, ani co by se za nehet vešlo, jestliže se přiznáte ke zločinu, který jste nespáchala.“
„Pane Hope, já jsem je zabila,“ ujistila mne. Upírala na mě bleděmodré oči. „Věřte mi, zabila jsem je.“
Patnáct minut po jedenácté se už všichni shromáždili a mohla začít diskuse. Byli to samí odborníci a uvědomovali si, že pohovor, jak tomu neustále říkali, by mohl být vážně narušen přítomností příliš mnoha „oficiálních činitelů“, jak nás označil zástupce prokuratury. Jedním z těch oficiálních činitelů jsem byl já: Karin Purchaseová rozhodně prohlásila, že nebude vypovídat, nebude–li u toho právní zástupce jejího bratra, aby vyslechl každé slovo. Kapitán velící oddělení detektivů rozumně navrhl, že se výslechu nezúčastní; podotkl, že slečna Purchaseová už ví, že vyšetřováním byl pověřen Ehrenberg, a bude se snad v jeho přítomnosti cítit volněji.
Prokuraturu zastupoval podsaditý, zpocený pán jménem Roger Bensell. Měl na sobě těžký, jakoby zimní hnědý oblek s tenkými proužky, žlutou košili a vázanku kaštanové barvy. I boty měl hnědé, s perforovanými zahrocenými špičkami, takže vypadal jako obtloustlý taneční mistr. Pořád si otíral čelo a vykládal kapitánovi, že tohle je moc důležitý případ. Nepochyboval jsem, že si to kapitán i Ehrenberg moc dobře uvědomují; nasvědčovala tomu už sama přítomnost prokurátora. Bylo rozhodnuto, že já s Ehrenbergem budeme jen naslouchat a výslech povede Bensell. Kapitán to oznámil Karin a ta s tím bez výhrad souhlasila.
Poznamenal také, že by Karin možná raději byla vyslechnuta zde, v jeho kanceláři, vzhledem k tomu, že místnosti určené pro výslechy jsou poněkud malé, aby se v nich mohly pohodlně usadit čtyři osoby. Karin jeho nabídku přijala. Kapitán jí ještě představil pana Bensella z kanceláře státního zástupce a odešel z místnosti. Pan Bensell se otázal, zda je připravena. Přisvědčila. Stiskl na magnetofonu tlačítko pro nahrávání a, stejně jako včera Ehrenberg, nadiktoval do mikrofonu datum a čas – jedenáct hodin dvacet minut – a pak uvedl, kde se nacházíme a kdo všechno je přítomen. Pečlivě ji potom seznámil s jejími právy, Karin potvrdila, že všemu naprosto porozuměla, a prohlásila, že si přeje, aby jako jediný právní zástupce byl při výslechu přítomen pan Matthew Hope. Bensell jí pak začal klást otázky.
B: Jak …
