/4/
Detektiv Bert Kling byl zamilovaný, jenomže nikdo jiný zamilovaný nebyl.
Starosta nebyl zamilovaný, starosta zuřil jak tajfun. Starosta telefonoval na policejní ředitelství rozpálený vzteky doběla a chtěl vědět, co je hrome tohle za město, když v něm člověk tak významný jako inspektor městských sadů a parků Cowper může být zastřelen na schodech před Síní filharmonie, co je hrome tohle za město, jak je to vůbec možné?
„Totiž, pane starosto,“ ozval se policejní ředitel, ale starosta ho neposlouchal a řekl: „A snad byste mi taky mohl vysvětlit, proč jste inspektoru Cowperovi neposkytli přiměřenou policejní ochranu, když mi jeho žena dnes ráno sdělila, že policie byla informována o tom, že mu kdosi vyhrožuje zabitím – to snad byste mi mohl vysvětlit taky,“ zařval starosta do telefonu.
„Totiž, pane starosto,“ ozval se policejní ředitel, ale starosta ho neposlouchal a řekl: „Nebo byste mi snad taky mohl vysvětlit, jak je možné, že jste do téhle chvíle nezjistili byt, ze kterého vrah střílel, když mezitím při pitvě už určili úhel, z něhož bylo vystřeleno, a vaši balističtí znalci podle něho stanovili pravděpodobnou dráhu střely – to byste mi snad taky mohl vysvětlit.“
„Totiž, pane starosto,“ ozval se policejní ředitel, ale starosta ho neposlouchal a řekl: „Chci vidět nějaké výsledky, nebo si snad přejete, aby naše město bylo celé Americe pro smích?“
Policejní ředitel si rozhodně nepřál, aby město bylo celé Americe pro smích, takže řekl: „Jistě, pane starosto, spolehněte se, udělám všechno, co je v mých silách,“ ale starosta zvolal: „To byste měl udělat víc,“ a zavěsil.
Ne, starosta a policejní ředitel do sebe to ráno rozhodně moc zamilovaní nebyli. A tak policejní ředitel požádal svého tajemníka, vysokého bledulkovitého blonďáka, který vypadal, jako když má tuberu, a prohlašoval, že to věčné suché pokašlávání má od toho, že vykouří denně tří balíčky cigaret při práci, při které by se každý jiný na fleku zhroutil a zbláznil – policejní ředitel prostě požádal tajemníka, aby mu zjistil, co měl starosta na mysli, když mluvil o tom, že inspektorovi městských sadů a parků kdosi vyhrožoval zabitím, a aby mu o tom ihned podal zprávu. Vysoký bledulkovitý a blonďatý tajemník na tom hned začal pracovat, přeptal se tu i onde a vyšpiónoval, že do služebny 87. revíru skutečně několikrát telefonoval záhadný neznámý muž, který vyhrožoval, že inspektora městských sadů a parků zabije, jestliže nedostane – do včerejšího poledne – pět tisíc dolarů. Když tuto informaci předal policejnímu řediteli, ten jenom řekl: „Tak ono je to pravda?“ a okamžitě vytočil číslo FRederick 7-8024 a žádal k telefonu detektiva poručíka Petera Byrnese.
Detektiv poručík Peter Byrnes měl to ráno už tak dost důvodů k tomu, aby ho bolela hlava: Carella byl v nemocnici s popáleninami druhého stupně na obou rukou a malíři se právě přestěhovali ze služebny k němu do kanceláře, kde cákali barvou po všem, co bylo v dohledu, a vykládali si na štaflích anekdoty. Navíc Byrnes neměl policejního ředitele příliš v lásce, poněvadž ředitel byl pán, kterého k nim importovali ze sousedního velkoměsta, když byla po volbách úřední místa obsazována novými lidmi, z velkoměsta, které podle Byrnesova názoru mělo ještě vyšší procento kriminality než jejich. A nový ředitel zas na oplátku neměl nijak obzvlášť v lásce poručíka Byrnese, poněvadž Byrnes patřil k dobře známým hádavým Irčanům a pouštěl si pusu na špacír na schůzích Dobročinného policejního spolku a Smaragd Society, aby každý, kdo seděl v doslechu, neomylně věděl, co si poručík myslí o starostově extravagantní a zbrklé personální politice. A tak to ráno telefonní dráty, spojující kancelář na Policejním ředitelství v centru města v High Street s Byrnesovou rohovou kanceláří v druhém patře špinavé policejní strážnice v Grover Avenue, v této chvíli navíc pocákané hráškovou zelení, věru neslyšely žádné líbeznosti či nezávazné konverzační povrkávání.
„Tak co se to vlastně děje, Byrnesi?“ zeptal se ředitel.
„No prostě, pane ře…
