/2/
Když se řekne Miranda-Escobedo, zní to jako jméno nějakého mexického toreadora. Nic takového to ale není.
Je to policejní zkratka pro dvě různá rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato dvě rozhodnutí, obé dohromady, obsahují základní pravidla, která je třeba dodržovat při výslechu podezřelých, a policisté je milují asi tak jako pálení žáhy. Ve Spojených státech neexistuje jediný policista v aktivní službě, který by si myslel, že Miranda-Escobedo je dobrý nápad. Všichni ti policisté jsou dobří Američani a práva individua ve svobodné společnosti jim náramně leží na srdci, ale proceduru zvanou Miranda-Escobedo rádi nemají, poněvadž vědí, že jim jen ztěžuje práci. A náplní jejich práce je prevence zločinu.
Jakmile policisté z 87. revíru vzali do vazby někoho podezřelého a měli v úmyslu ho vyslechnout, Miranda-Escobedo ihned vstoupil do hry. Kapitán Frick, který byl pověřen vedením celého revíru, rozeslal svým mužům příslušnou instrukci krátce po rozhodnutí Nejvyššího soudu v roce 1955 – letáček vytištěný na zeleném papíře a poučující každého policistu v revíru, uniformovaného či tajného, jak si správně počínat při výslechu osob podezřelých ze zločinu. Většina uniformovaných policistů v revíru nosila letáček připnutý sponkou v notesu, aby jej měli stále při ruce, a v případě potřeby do něj mohli kdykoli nahlédnout. Detektivové však zpravidla vyslýchali mnohem víc lidí než jejich uniformovaní kolegové, a proto se museli klauzuli naučit nazpaměť. Teď už všichni znali Mirandu-Escobeda jako když bičem mrská, což ovšem neznamenalo, že by k němu ztratili svou dřívější nechuť a smířili se s ním.
„Na základě precedenčního rozhodnutí Nejvyššího soudu v případě Miranda versus stát Arizona,“ prohlásil Hal Willis, „máme povinnost upozornit vás na vaše práva, což tímto činím. Předně máte právo neodpovídat na otázky, uznáte-li to za vhodné. Rozuměl jste mi?“
„Rozuměl.“
„Je vám tedy jasné, že nejste nucen odpovídat policii na žádné otázky, pokud nebudete chtít?“
„Ano, je.“
„A je vám také jasné, že pokud na otázky odpovíte, mohou být vaše odpovědi případně použity jako důkaz proti vám?“
„Ano, to je mi jasné.“
„Dále vás musím informovat, že máte právo poradit se před policejním výslechem nebo i během něho se svým právním poradcem – rozumíte mi?“
„Ano, rozumím.“
„A pokud se rozhodnete tohoto práva použít, ale nemáte prostředky na to, abyste si právního poradce mohl zaplatit, máte nárok na konzultaci s právníkem, která vám bude umožněna bezplatně, a to před výslechem nebo i během něho. Je vám to jasné?“
„Ano.“
„Jsou vám jasná všechna práva, která máte a o nichž jsem vás právě poučil?“
„Ano, je mi to jasné.“
„Jste ochoten odpovídat na otázky bez přítomnosti právního poradce?“
„No… No… já ani nevím,“ řekl podezřelý. „Měl bych odpovídat?“
Willis s Brownem se na sebe podívali. Přezpívali písničku zvanou Miranda-Escobedo přesně podle litery, upozornili podezřelého na právní ustanovení, které ho chrání před sebeobviněním, a informovali ho, že má nárok na konzultaci s advokátem. To všechno mu sdělili výslovně a srozumitelně, ne pouhým odvoláním se na Pátý dodatek trestního zákona. Navíc se ujistili, že podezřelý svá práva řádně pochopil, a teprve pak se ho dotázali, zda si je přeje nebo nepřeje uplatnit. Instrukce na zeleném papíře, kterou dostali od kapitána Fricka, jasně říkala, že je nepřípustné, aby policista po předchozím upozornění ihned přistoupil k výslechu. Bylo nutné, aby zatčený nejdřív sám řekl, že všemu rozuměl a že je ochoten odpovídat na otázky bez konzultace s právním poradcem. Jedině pak mohl soud konstatovat, že na uplatnění svých práv z vlastního rozhodnutí netrval.
A ještě navíc zelená instrukce všechny policisty upozorňovala na to, že je nezbytně třeba, aby se bedlivě vystříhali jakéhokoli výroku, který by později obhájce u soudu mohl vykládat v tom smyslu, že policista jeho klienta „vyhrožováním, přemlouváním či falešnými sliby“ přiměl k rozhodnutí svá práva neuplatňovat. Policisté byli speciálně varováni, že ne…
