IV.
S třesoucíma se rukama a bušícím srdcem podával Henry Sherman celníkovi v modré uniformě na letišti v Orly falešný pas. Muž se podíval na fotografii, potom pohlédl na Shermana, přikývl, pas orazítkoval a se stručným „Merci monsieur,“ mu jej vrátil zpět.
Sherman prošel celnicí a podíval se, kam má jít. Byl to východ číslo 10. Pohlédl na hodinky. Do odletu mu zbývalo pětadvacet minut. Pěkný čas, pomyslel si, a pustil se uličkou k východu číslo 10. Zastavil se u stánku, aby si koupil New York Times a pár knížek v paperbackovém vydání. Chtěl jít dál, když ho zarazilo hlášení.
„Linka AF 025 do New Yorku bude mít hodinové zpoždění. Prosíme všechny cestující do New Yorku, aby se shromáždili v přijímací hale. Dostanou informace, kdy budou odbaveni.“
Sherman se zachvěl. Tohle by mohlo být nebezpečné. Čím déle se na letišti zdrží, tím větší bude pravděpodobnost, že ho někdo pozná.
„To je nepříjemné, viďte? Zvlášť pro vás,“ ozval se tichý hlas po jeho boku.
Sherman sebou trhl a otočil se. Jako omráčený hleděl na malého podsaditého chlapíka, který se neslyšně objevil a nyní stál před ním.
Tento muž měl zapadlé oči a tlustý zahnutý nos. Pleť měl opálenou jako člověk, který hodně cestuje. Na sobě měl klobouk se sklopenou střechou a tmavý dokonale střižený oblek z anglického tvídu. Přes rameno držel lehký černý kašmírový převlečník. Na kravatě se mu blyštěl velký diamant. Další velký diamant zasazený v těžkém zlatém prstenu se třpytil na jeho tlustém malíčku. Jeho košile, kapesníček v horní kapsičce i černé boty z ještěrčí kůže, to vše prozrazovalo, že jde o nejlepší kvalitu. Z jeho zjevu byla cítit moc, peníze a přepych, což odpovídalo skutečnosti, protože tento malý podsaditý muž nebyl nikdo jiný než Herman Radnitz – mezinárodně uznávaná osobnost a jeden z nejbohatších mužů světa. Jeho tlusté prsty obepínaly celý finanční svět jako chapadla chobotnice. Byl to smrtelně nebezpečný pavouk sedící uprostřed bankéřů, státníků i menších králů, spřádající pavučiny finančních machinací stejně zručně, jako zkušený šachista pohybující figurkami na šachovnici.
Radnitz byl ten nejposlednější člověk, koho by zde Sherman čekal nebo s kým by se toužil setkat. Okamžitě si uvědomil, že Radnitz je příliš bystrý, než aby ho nepoznal. Nemělo smysl pokoušet se něco zastírat.
„Nikdo nás spolu nesmí vidět,“ řekl Sherman spěšně. „Je to příliš nebezpečné.“
„Ale musíme si promluvit,“ zachrčel Radnitz hrdelním hlasem. „Dveře označené A,“ navrhl. „Jděte tam, přijdu za vámi.“
„Promiňte, pane Radnitzi, já…“
„Nic jiného vám nezbývá,“ zarazil ho Radnitz. Odmlčel se a upřel na Shermana zapadlé oči připomínající ledová jezírka. „Nebo myslíte, že to tak není?“
Shermanovi neušlo, že se zde jedná o výhrůžku. Na okamžik zaváhal, potom přikývl a kráčel pryč. Srdce mu bilo jako o závod, dýchal přerušovaně. Směřoval ke dveřím označeným A, otevřel je a vstoupil do přepychově vybavené čekárny, která, jak se domyslel, byla rezervována pro velmi důležité osoby.
Za pár vteřin se k němu připojil Radnitz. Zavřel dveře a otočil klíčem.
„Smím se vás zeptat, co tady děláte?“ obrátil se k Shermanovi s umrtvující zdvořilostí. „Cestujete na falešný pas a k tomu máte na sobě ten směšný knír. Jste snad duševně nemocný?“
Sherman se narovnal a rozhlédl se, snažil se udržet si svoji důstojnost, přestože měl z Radnitze strach. Nakonec je budoucím prezidentem Spojených států, připomněl si. Musí to tomuhle německému skrčkovi dát najevo.
„Nevím, o čem mluvíte. Jsem naprosto v pořádku. Jestli vás to tak zajímá, přijel jsem sem ohledně naléhavé soukromé záležitosti. Bylo to tak naléhavé, že jsem se musel uchýlit k této malé lsti.“
Radnitz se posadil do dlouhé lenošky. Z kapsy vytáhl pouzdro na doutníky z tulení kůže, vzal si doutník, uřízl zlatým nožíkem jeho konec a pomalu si zapálil. Teprve, když byl spokojen, že jeho doutník rovnoměrně hoří, pohlédl znovu na Shermana, který nyní seděl na opěradle křesla proti němu a nervózně si otíral potící se obličej kapesníkem.
„Do…
