V.
Mary Shermanová byla vysoká a elegantní. Byla to žena, která nedávno překročila čtyřicítku. Vypadala jako z Betonový fotografie: byla bezvadně oblečena od Balmaina a byla víc než přesvědčená, že se brzy stane první dámou Spojených států. Byla to chytrá, chladná a vypočítavá žena, která měla velkou ctižádost, pokud šlo o jejího manžela i ni samotnou. Měla studený přitažlivý šarm. Zdálo se, že má neovladatelný zájem o lidi, kteří, když se s ní setkali, měli pocit, že to, o co mají zájem oni, je i jejím zájmem.
Byl to trik, který mohl jejímu manželovi dobře posloužit.
Když Sherman vstoupil do velkého pohodlného obývacího pokoje, seděla Mary zrovna u psacího stolu a psala dopis. Upřela na něho tázavě svoje modré, neosobní oči a potom vstala.
„Henry! Čekám na tebe.“ Přistoupila k němu a políbila jeho neoholenou tvář s náznakem nesouhlasu. „Bylo všechno v pořádku? Jak to dopadlo?“
Při zpáteční cestě z Kennedyho letiště do Washingtonu si Sherman odstranil falešný knír, ale ponechal si mohutné brýle proti slunci. Vyzvedl si auto, které nechal na letišti, ale jeho návrat nebyl tak úspěšný jako jeho odjezd. Když se blížil zadním vchodem do své impozantní vily, vystoupil ze stínu Morgan, jeden z agentů F.B.I., který zodpovídal za jeho bezpečnost. Oba muži na sebe pohlédli a Morgan měl přitom v očích upřímný děs.
Sherman si uvědomil Morganovo postavení a věnoval mu široký oslnivý úsměv, který si až do této doby schovával jen pro svoje voliče. „Měl jsem chuť se trochu nadýchat čerstvého vzduchu,“ řekl, „tak jsem vyklouzl ven. Už se cítím lip.“ Položil ruku na Morganovu paži a poplácal ho, jako poplácával ramena svých potenciálních voličů. „Nebylo to ode mě pěkné… to přiznávám. Odpusťte. Zůstane to jen mezi námi, platí?“ A dříve než se zděšený agent zmohl na protest, Sherman ho opustil a vešel do domu.
„Morgan si mě všiml, když jsem přicházel,“ řekl Sherman a svlékl si převlečník, „ale není v popisu jeho práce, aby to hlásil.“ Unaveně usedl do křesla. „Posaď se, Mary… chci s tebou mluvit.“
Posadila se po jeho boku.
„Našels ji?“
„Ještě ne.“ Sherman jí vyprávěl o tom, jak mluvil s Doreyem, a řekl jí, co má Dorey v úmyslu.
Mary na něho nevěřícně vykulila oči.
„Chceš říct, že ji hledá jenom jeden bývalý agent?“ vykřikla. „Ale l° je směšné, Henry! Proč ses neporadil s policií?“
„A zveřejnit celý ten případ?“ Sherman zavrtěl hlavou. „Uvažuj rozumně. Nemám na vybranou, nežli doufat, že ten Doreyho muž ji najde.“
„Ten blázen!“
Podíval se na ni.
„Musíme ji najít, Mary… tenhle člověk ji najde.“
Zuřivě zašermovala rukama.
„A pak… co bude pak?“
„Je možné, že se mu podaří ji přesvědčit…“
„Ale proboha! Jak ji může přesvědčit? Gillian? Jak může takovou mrchu přesvědčit?“ Vstala a začala chodit po pokoji, zaťatými pěstmi tloukla o sebe. „Copak si neuvědomuješ, že je rozhodnutá nás zničit? Jak jsem vůbec mohla porodit takové dítě? Poslouchej, Henry… musíš se té volby vzdát. Jen když se stáhneš, podaří se nám udržet si neposkvrněnou společenskou čest, ale jakmile se ty filmy dostanou do nesprávnejch rukou… jak se pak budeme moct někomu podívat do očí? Bude se s námi vůbec ještě někdo stýkat?“
Sherman unaveně vstal a přistoupil k telefonu. Chvíli listoval v telefonním seznamu, potom vytočil Doreyho číslo domů v Paříži.
„Komu to voláš?“ zaječela Mary.
„Doreymu. Může pro nás mít nové zprávy.“
Dorey už byl v posteli a spal, když ho vzbudilo zvonění telefonu. Hned se probudil a byl okamžitě bdělý.
„To jseš ty, Dorey?“ Poznal Shermanův hlas.
„Ano… dostal ses zpátky v pořádku?“
„V pořádku… máš pro mě něco nového?“
„Ano… něco dobrého a něco špatného. Musím si dávat pozor. Mluvíme na nezakódované lince.“ Chvíli bylo ticho, potom pokračoval: „Vzpomínáš si na strýce Joea?“
Sherman ztuhl.
„Jistě… co s ním je, Johne?“
„Jeho synovci mají o tu věc zájem. Poznali pana Caina, když odjížděl z Orly. Joeovi synovci vědí, že jsem se s panem Cainem sešel.“
Shermanovy poklesly čelisti. Mary, která ho po celou dobu starostlivě pozoroval…
