Blesk z čistého nebe
Gary Brandner
Gary Brandner se narodil na Středozápadě, ale v mládí hodně cestoval. Napsal přibližně třicet románů, přes stovku povídek a několik scénářů Po studiích na Washingtonské univerzitě se živil nejrůznějšími způsoby jako barman, zeměměřič, vyšetřovatel pojišťovny, reklamní textař, autor technických příruček, dokonce i jako lovec odměn Posléze se dal na psaní beletrie. Prosadil se románem The Howling a od té doby žije poklidným životem spisovatele se svou manželkou a kočkami v kalifornském San Fernando Valley.
Vytáhl jsem z bedničky s ledem poslední osiřelou láhev piva Blatz a přejel si s ní přes čelo. Moc to nepomohlo. A nevyznamenával se ani větrák, který jsem si v červenci koupil za tři dolary ve výprodeji. Vrtule se snažily, seč mohly, ale zapařený, těžký vzduch se ani nehnul. Seděl jsem u kuchyňského stolu jen v trenýrkách a tílku, potil se a nadával na život. Slunce už zapadlo, ale přesto se nezvedl vítr, na zatažené obloze se neobjevil měsíc ani hvězdy. Prostě parný večer typický pro sklonek srpna v Allfordu v Indiáne.
Otevřel jsem pivo a jedním rázem ho do sebe čtvrtinu hodil. Odříhl jsem si. Bylo to takové to burácivé, spokojené říhnutí chlapa, co žije sám. Okno mojí domácí, obrácené do dvorku, bylo otevřené, ale obývák za ním zel prázdnotou. Paní Kinsellové horko nevadilo; s hektolitrem limonády u ruky se blaženě pohupovala v houpacím křesle na zápraží. Okno si nechala dokořán, aby zevnitř mohla poslouchat rádio. Zato mouchy to vedro dočista odrovnalo, takže dokonce ani neotravovaly. Říkal jsem si, jestli jsem neměl radši zůstat v centru ve své kanceláři, kde na dveřích stojí “Matthew Drumm, soukromý vyšetřovatel”. Tam stropní větrák aspoň trochu čeří vzduch. Jenže správce budovy Norm je rád, když může v šest všechno pozamykat. Štve ho, když se někdo zdrží přesčas, a já neměl přijatelnou záminku.
Po nose mi stekla kapka potu a rozplácla se na titulní straně místního plátku Allford Courier. Udělala tmavý flek přímo uprostřed čela prezidenta Franklina Delano Roosevelta. Pod obrázkem se psalo, že Roosevelt požaduje od Hitlera a Mussoliniho ujištění, že na nikoho nezaútočí. Zlaté oči!
Nalistoval jsem sportovní zpravodajství. Joe Louis si to rozdá se Rváčem měsíce, Bobem Pastorem. Cubs si horko těžko drželi čtvrté místo; vypadalo to, že letos v baseballové lize rupnou s těmi zatracenými Yankees. Když jsem bydlel v Chicagu, chodíval jsem na stadion Wrigley Field dvacetkrát do roka, kdežto teď jsem se tam dostal maximálně jednou za měsíc. Doufal jsem, že se Cubs ještě trochu proberou k životu. Ne že bychom tu neměli místní tým, béčkové Allford Aces. To, co hrají, se sice vzdáleně podobá baseballu, ale když člověk viděl v akci Jimmyho Dykese, Gabbyho Hartnetta a Lona Warnekeho, těžko ho dostane do varu Ed Petrowski, největší hvězda Aces, která přes zimu vypomáhá v Haversackově železářství.
Obrátil jsem do sebe zbytek blatzu, popadl z bedničky kousek ledu, strčil si ho do pusy a začal ho cucat. Listoval jsem novinami, až jsem narazil na stránku věnovanou filmu. Byl tu pravidelný sloupek Louelly Parsonsové a program tří allfordských biografů. V Liberty běžel Poutník, film s Bette Davisovou, na který byste mě nedostali ani párem volů. Grand promítal Anděly se špinavými tvářemi, které jsem viděl minulý týden. V Capitolu dávali Dostavník. Hrál v něm John Wayne, což samo o sobě mluvilo pro to, abych na něj šel. A co bylo ještě lepší, spolu s ním byl na programu Charlie Chán na Ostrově pokladů. Asijské krimifilmy miluju. Ale nejvíc ze všeho mě zlákala řada rampouchů nad oznámením a slib “U nás je chladno!”.
Osprchoval jsem se, převlékl se do čistého prádla, bavlněných šortek a sportovní polokošile. Automaticky jsem zamířil k zásuvce, kde mám uloženou svou osmatřicítku Smith & Wesson Terrier. Pak jsem se zarazil, proč bych si proboha bral bouchačku do kina? Nechal jsem revolver v šuplíku a vyšel do dusné noci.
Nízko na nebi visela těžká duchna mračen. V dálce zaburácel hrom a za horiz…
