Zloděj v domácnosti
Tim Myers
Tim Myers je autor detektivní série, jejímž hlavním hrdinou je Alex Winston, majitel svérázného hostince nacházejícího se v napodobenině majáku z mysu Hatteras, která stojí v podhůří Blue Ridge Mountains. Kromě toho je vysoce oceňovaným autorem více než sedmdesáti povídek V příběhu, kterým přispěl do tohoto výboru, vychází ze svých osobních zkušeností, čímž ovšem myslí zkušenosti otce v domácnosti, nikoli lupiče Kdo se chce o Timu Myersovi a jeho díle dozvědět víc, ať si otevře internetovou stránku www timmvers net.
Miluju alarmy; čím rafinovanější, tím lepší. Vlastně je to trošku jinak. Miluju dostávat se přes ně. Právě to je jeden z důvodů, proč mě tolik baví krást, dělá mi hrozně dobře, když převezu firmy vyrábějící alarmy s tím jejich srandovním ujišťováním, že každého dokonale ochrání před lidmi, jako jsem já.
Zápolil jsem s Watchdogem 2010 a po nose mi stékala kapička potu. Bylo už sice pozdě, ale lepkavé letní parno moc nepolevilo. Zítra musím vzít Annu na koupaliště. Bylo mi jasné, že když jí to navrhnu, bude s sebou chtít vzít nějakou kamarádku. Dělala to čím dál častěji a já čím dál hůř krotil žárlivost.
Na kontrolním panelu přede mnou se rozblikalo světýlko, které mělo zůstat zhasnuté, a mrkalo na mě přímo zběsile. Klídek, Chucku, hlavně nepropadat panice a soustředit se! Co se asi tak mohlo stát? V hlavě jsem si bleskově promítal schémata, která jsem si stáhl z internetu, a snažil se vykoumat, co jsem zvoral. Skoro jsem cítil, jak se mi v hlavě točí ozubená kolečka.
Odhrnul jsem stranou pár drátků v barevných bužírkách a zjistil, kde nastal problém. Když jsem si klestil přístupovou cestu k mechanismu, omylem jsem jeden z drátků přestřihl. Vypadalo to, že mi nezbývá moc času, abych průšvih napravil, a když to nestihnu, rozsvítí se světla a rozječí se siréna, což nebyla ani trochu lákavá vyhlídka. Opatrně jsem přitiskl konce drátku k sobě a omotal je kouskem izolační pásky. Světýlko zhaslo. Uf, to bylo o prsa!
Zakázal jsem si myslet na Annu a soustředil jsem se na rozdělanou práci.
Na dceru budu mít dost času zítra.
Než jsem odešel z domu, uložil jsem Annu do postele jako každý večer za posledních sedm let. Bylo to jen na mně. Jenny umřela při porodu a měla pohřeb v den, kdy jsem si přinesl Annu z porodnice. Neumím nic než krást, to je to jediné, na co mám talent, ale zatím jsme se s Annou vždycky nějak protloukli.
“Fakt musíš jít dneska večer pryč, táti?”
Odhrnul jsem jí dlouhé blonďaté vlásky z obličeje. “Neboj, pusinko, vedle v pokoji je Cindy. A než se probudíš, budu zpátky.”
“Tak mi aspoň ještě něco zazpívej,” škemrala
Naklonil jsem se k ní a šeptem zanotoval: “Už musím jít, už musím jít, dobrou noc, Aničko, dobrou noc, zlatíčko.”
“Ale no tak, táti, já chci opravdovou písničku.”
Rozesmál jsem se a zastrkal jí deku pod bradu. “Budeš si muset počkat do zítřka. Teď koukej spát.”
Usnula, ještě než jsem odešel z jejího pokojíčku. Cindy seděla u stolu v jídelně s nosem zabořeným do učebnic. “Chucku, do půlnoci potřebuju být doma. Zítra mám strašně důležitou zkoušku.”
“To už budu dávno zpátky,” ujistil jsem ji a zamířil ke dveřím.
“Jestli zase budu muset přespat tady na gauči, naúčtuju ti dvojnásobek,” upozornila mě zvesela.
“Víš, že jsi vydřiduch?” oplatil jsem jí úsměv.
“Studium na vysoký stojí balík,” prohlásila. “Blíží se konec semestru, takže se mi sešla spousta účtů.”
Jakmile jsem nasedl do auta, zmocnila se mě lovecká horečka. Krást pro mě není jenom zdroj obživy, ale i koníček.
Jakmile jsem sevřel volant, zpotily se mi dlaně, ale nemělo to vůbec nic společného s vedrem. Takhle se cítím pokaždé, když mám jít na věc, ať už je léto, nebo mrzne, až praští.
Když jsem si alarm konečně ochočil, zhluboka jsem se nadechl a vykročil k sejfu. Při loupežích mi vzduch vždycky voní; připadá mi, že všude kolem cítím nádhernou vůni ozonu. Jinak se to popsat nedá.
Majitel domu neměl vyhazovat tolik peněz za alarm, ale radši investovat do lepšího sejfu. Měl Claxton 150, jeden z nejjednodušších sejfů, na kterých jsem se kdysi učil řemeslu. Řekl bych, že dostat se dovnitř mi netrvalo o moc déle než jemu, a už jsem tahal ven peníze a šperky a strkal si je do ledvinky u pasu. Miluju tyhle brašničky na zip; bezvadně se hodí na to, co kradu, a jsou praktické pro případ, že je potřeba rychle zmizet.
Bylo načase vypadnout, jenže já mám jistou slabůstku, kterou si nedokážu odepřít. Připlížil jsem se ke knihovně, přejížděl očima hřbety knih a hledal nějakou malou, která by se mi vešla do ledvinky. Z každého domu, který navštívím, si odnesu suvenýr do své vlastní knihovny.
V rychlosti jsem si prohlížel tituly a najednou mě něco praštilo do očí. Sjel jsem baterkou o kus zpátky, a namouduši, bylo to ono. První vydání Poea! Co tady dělá, zastrčené mezi brakem? Vytáhl jsem knihu z police a zálibně vdechl vůni kožené vazby. Tenhle “ukradený dopis” poputuje domů se mnou.
Když jsem zatahoval zip na ledvince, zahlédl jsem plyšovou hračku; byl to medvídek Pú, stejný jako na ilustracích, o jejichž autorství se strhla taková bitva. Napadlo mě, že by se mohl líbit Anně, a tak jsem ho sebral taky. V ledvince už jsem neměl místo, tak jsem si ho zastrčil do podpaží.
A vtom se rozsvítilo světlo.
Se Cindy máme hezký pracovní vztah a Anna fantazíruje o tom, že bychom se mohli dát dohromady. Jak jí mám vysvětlit, že i když jí Cindy připadá dospělá, pro mě je jenom děcko? Ne že bych se vyhýbal ženám, ale s málokterou jsem to dotáhl tak daleko, že bych ji představil Anně. Pro Annu bylo příliš bolestné, když se pak musela loučit. V hloubi duše chápu, že moje holčička potřebuje mámu, jenže nedovedu navázat vážnou známost. Pro mě existovala jenom Jenny a pomalu se začínám smiřovat se skutečností, že patřím k oněm podivínským tvorům, jako jsou labutě, které mají po celý život jediného partnera, a já toho partnera ztratil.
Jenže copak můžu Anně tohle vysvětlit, aniž bych vypadal jako úplný trouba?
Ten chlap mi mířil revolverem přímo na komoru. Proč si tyhle typy zásadně pořizují střelné zbraně? Že by to mělo co dělat s komplexem méněcennosti?
“Co po mně chcete?” vyhrkl. Ruka se mu klepala víc, než se mi zamlouvalo.
“Hele, jen klid. Nikomu se nic nestane.” Sebevědomá slova, jen co je pravda; nebyl jsem si ani za mák jistý, že spoušť nezmáčkne. Nikdy jsem se nevydával na lup ozbrojen. Nemám zbraně ani trochu rád. Tak už to bývá, když člověka párkrát postřelí. Jasně, patří to k riziku povolání, jenže i škrábnutí bolí jako čert. A krom toho ozbrojená loupež je zločin úplně jiného kalibru.
Ten chlap se roztřeseným hlasem zeptal: “Kdo vás poslal? Vyřiďte Brunovi, že svůj podíl dostane.”
Že by jel v drogách? Očividně byl vyděšený, ale proč? Neměl jsem co ztratit, a tak jsem přistoupil na hru. “No, Bruno si tím není tak jistý. Chce záruku “
“Další?” Ten chlap skoro brečel. “Vždyť už má mýho psa, hajzl jeden. Co ještě chce?”
Takže Bruno unáší pejsky! Radši nevědět, co spolu ti dva mají. Zakryl jsem rukou medvídka Pú, protože jsem nechtěl, aby si ten chlápek všiml, že jsem ho ukradl. Upřímně řečeno, docela jsem se za to styděl.
Pak jsem si vzpomněl na knížku. Začal jsem rozepínat ledvinku, ale uviděl jsem, že mu prst na spoušti zbělel. “Nestřílejte!” vykřikl jsem. “Zajímalo vás, pro co jsem si přišel, tak vám to chci předvést.”
Pomalu jsem vytáhl Poea a ukázal mu ho. Očividně se mu ulevilo. “Nevypadáte nijak zvlášť dožraně,” podotkl jsem.
“Je pojištěná,” řekl a uvolnil křečovitý tlak na spoušti. “Kašlu na ni. Co v té ledvince ještě máte?”
Když se ptal, úplně sundal prst ze spoušti a odklonil revolver stranou. Dělali jsme pokroky. Vtom jsem si něčeho všiml, vždyť on tu pistoli vůbec neodjistil! Věřte mi, stačí párkrát schytat kulku a člověk pozná, kdy čekat další ránu.
Šoupl jsem knížku zpátky do ledvinky a vykročil ke dveřím.
Nedělám chybu? trnul jsem. Není ta zbraň přece jen odjištěná? Zrychlil jsem krok a očekával výstřel, ale žádný nepřišel.
“Brunovi se to nebude zamlouvat,” utrousil jsem, ještě než jsem vyšel do noci.
Už jsem byl skoro u auta, když se rozječel alarm. Aspoň mi nechal čas, abych vzal roha. Panečku, ti se budou s Brunem vztekat, až zjistí, jak jsem je tahal za nos! Ne že by mi na tom záleželo. Já jim navždy zmizím ze života.
Když jsem dorazil domů, Cindy spala na gauči. Přemýšlel jsem, jestli ji mám probudit, ale vzhledem k tomu, kolik jsem právě ukradl, mi bylo fuk, že jí budu muset zaplatit dvojnásobek obvyklé taxy. Byla vážně hezká, ve spánku zvlášť, ale pořád pro mě byla děcko, vždyť jí bylo skoro o deset let míň než mně. Přehodil jsem přes ni deku, zkontroloval Annu a zastrčil vedle ní medvídka Pú. Pak jsem šoupl kořist do mnohem lepšího sejfu, než z jakého jsem ji ukradl, a šel jsem spát.
“No tak, táti, vzbuď se.” Rozespale jsem zamžoural a spatřil v nohou postele stát Annu. Držela medvídka Pú.
Protíral jsem si ospalé oči “Dobrýtro, sluníčko. Jak se ti líbí dárek?”
Hodila plyšáka na postel. “Táti, z medvídka Pú jsem vyrostla už před sto lety. Jestli chceš, tak si s ním spi ty.”
“Teď jsi nás oba urazila,” ohradil jsem se. Přehodil jsem si přes sebe župan.
Do dveří nakoukla Cindy. “Máš něco na sobě?” zeptala se.
“Pojď dál,” vybídl jsem ji.
“Zase je to za dvojnásobnou taxu, Chucku,” řekla s úsměvem. Pak uviděla Púa. “Jé, ten je krásnej!” rozněžnila se. To mi samo o sobě stačilo jako potvrzení, že je pro mě moc mladá.
“Milostslečna Anna nad ním ohrnuje nos. Nechceš ho jako prémii?”
“Bezva!” zajásala. Vytáhl jsem peněženku a zaplatil jí. S medvídkem v náručí se zeptala: “Chceš, abych Annu hodila do školy? Mám to po cestě.”
“Ne, díky. A hodně štěstí při zkoušce.”
.“Usmála se od ucha k uchu. “Zmáknu to levou zadní. Vždyť mám méďu pro štěstí.”
Když Cindy odešla, Anna se mě zeptala: “Líbil se ti můj vzkaz?”
“Jaký vzkaz?” nechápal jsem.
“Ten, co jsem ti večer propašovala do kapsy. Že jsem to udělala chytře?”
Chňapl jsem po kalhotách, ale v těch žádný vzkaz nebyl. “Do jaké kapsy jsi mi ho dala, pusinko?”
“Přece do kapsy u košile. Copaks ho nenašel?”
“Ne, oblafla jsi mě.” S úlevou jsem hmátl po košili, ale vzápětí se moje úleva rozplynula jako pára nad hrncem. Po vzkazu nikde ani památky.
Přepadlo mě zlé tušení, že vím až příliš přesně, kde jsem ho vytrousil.
“Já ho ztratil, zlatíčko. Mohla bys mi povědět, cos tam napsala? Slovo od slova?”
Snažil jsem se ze všech sil, aby se mi do hlasu nevloudil strach. Nedotkl jsem se toho papíru, takže na něm nejsou otisky, tedy aspoň ne takové, které by policie mohla identifikovat. Takže zbýval obsah vzkazu.
Anna se na chvilku zamyslela. “Napsala jsem tam: ,Mám tě ráda, táti. Dej mi pusu na dobrou noc’ Žes na to zapomněl?”
“To víš, že nezapomněl. Takovou věc mi nemusíš připomínat.” A teď jsem jí dal ještě jednu. Podle takového vzkazu mě nevypátrá ani sebelepší čmuchal.
Mrkl jsem na budík. “Rychle se koukej vypravit do školy.”
“Táti, nech mě projednou ulejt. Vždyť už je skoro konec roku!”
“Dneska píšete test, mladá dámo. Tak mazej. Za minutku jsem hotový a odvezu tě.”
V cukuletu jsem do sebe hodil kafe a dopravil jsem Annu do školy dvě minuty před zvoněním.
Cestou zpátky domů mě zase ovládlo vzrušení. Vlastní loupež sice byla ze všeho nejlepší, ale prohlížet si druhý den ráno kořist taky mělo hodně do sebe.
Otevřel jsem dveře a vešel do domu. V předsíni stál chlap. Očividně neměl v úmyslu brát do zaječích.
Takže Bruno mě přece jen našel.
Dal jsem ruce vzhůru. “Co si přejete?” zeptal jsem se co nejklidnějším tónem. “Nemám toho moc, ale o to málo se s vámi milerád podělím.”
“Fakt dobrej vtip,” ušklíbl se. “Koukej to navalit, pane Chytrej.”
“Předpokládám, že jste Bruno.”
“Na tom, kdo jsem nebo nejsem, houby záleží. Naval, cos ukrad Jenkinsovi, a nechám tě na pokoji.”
“Když budu dělat pitomce, tak mi to nezbaštíte, co?”
Ukázal mi kus papíru a poznamenal: “Bylo od tebe fakt hezký, žes nám tam nechal vizitku.”
Div mě netrefil šlak. Anna mi ten vzkaz napsala na můj dopisní papír. Jedné ženské, se kterou jsem chodil přes Vánoce, připadalo jako skvělý nápad věnovat mi pod stromeček dopisní soupravu. Problém byl v tom, že papíry měly v záhlaví moje jméno a adresu. Dal jsem je Anně, ať si na ně kreslí.
“Tak jo, vzdávám se. Je to vedle v pokoji.”
Došli jsme k sejfu v podlaze a já začal zadávat správnou kombinaci. Bruno se ke mně naklonil: “Ne tak zhurta. Jestli tam máš bouchačku, stejně ji nestihneš vytáhnout.”
Povedlo se mi otevřít můj vlastní sejf až napodruhé, ale na svou obhajobu musím říct, že mi Bruno celou dobu zarýval pistoli do krku. Stejně jsem se styděl; vzhledem k mé profesi to byl pěkný trapas.
Opatrně jsem podal Brunovi lup, kvůli kterému jsem se tolik nadřel. Knížce vůbec nevěnoval pozornost, odhodil ji na postel. Když vedle ní přistály i bankovky a zacinkaly šperky, obořil se na mě: “Nedělej si ze mě srandu. Kams to dal?”
Byl jsem z toho jelen. “Vždyť je to tady. Všecko, co jsem v noci sebral.”
Pistole se mi zaryla hlouběji do kůže. “Nekecej. Jenkins mi tvrdil, žes to ukrad.”
“Nemám ve zvyku kecat chlapům, co na mě míří pistolí. Jenkins se vás pokouší podfouknout.”
“Tak hele, Charlesi, už toho mám dost. Naval toho medvěda.” .,“Vy chcete Púa?” nevěřil jsem vlastním uším.
“Jo, v tom jsou přece ty diamanty,” řekl Bruno. “Už jsem prohledal pokoj tý tvý žáby, ale tam není. To za ní budem muset do školy, abys kápnul božskou?”
Moje dcera nikdy neměla s tím, co dělám, nic společného. Věděla jenom, že její táta čas od času v noci někam chodí. A teď za ní tenhle parchant chce jít do školy!
“Ona ho nemá,” řekl jsem podle pravdy.
“Charlesi, právě jsi vypustil z huby svoji poslední lež.”
Tak to ani náhodou. “Neukradl jsem Púa pro ni. Dal jsem ho svojí holce.”
“Ty máš teda napilno, Charlesi.”
“Jsem Chuck,” naježil jsem se, protože mě štvalo, že mě oslovuje mým pravým jménem.
“A kde ta tvoje holka je?”
“Bydlí na koleji, je vysokoškolačka. Dovedu vás k ní.”
“Takže ty si potrpíš na zajíčky? Hni sebou, jdem.”
Sáhl jsem po telefonu. “Radši jí předem zavolám.”
Bruno mi vyrazil sluchátko z ruky. “Tak to teda ne. Uděláme jí překvápko.”
Modlil jsem se, aby Cindy i její spolubydlící už byly pryč. Čím dřív budu mít Bruna z krku, tím větší mám šanci vyváznout.
K mojí smůle byla Cindy ještě doma.
“Co se děje, Chucku?” Nedůvěřivě si prohlížela Bruna stojícího za mnou.
“Anna si to rozmyslela. Přece jen Púa chce.”
“Co takhle pozvat nás dál?” dožadoval se Bruno.
Cindy nejspíš nepostřehla výhružný podtón v jeho hlase, jinak by ho tak razantně neodpálkovala. “Ani náhodou. Taffy ještě není oblečená. Počkejte chviličku, já pro něj dojdu.”
Zatímco jsme čekali na chodbě, Bruno prohodil: “Nelíbí se mi to, Charlesi.”
“Jsem Chuck,” opravil jsem ho automaticky.
“Jestli mi toho medvěda nepřinese, nebudeš ani jedno, ani druhý, budeš mrtvola.”
Za minutku se ve dveřích objevila Cindy s Púem v ruce. “Promiňte, někdo mi volal. Tady toho méďu máte.”
Chtěl jsem si ho od ní vzít, ale Bruno po něm chňapl dřív.
“Dík,” řekl.
“Děje se něco, Chucku?” zeptala se Cindy.
“Ne, to je dobrý. Promiň, že jsme tě otravovali.”
“To nic.”
Jakmile se za ní zabouchly dveře, Bruno urval Púovi hlavu. “Ty diamanty jsou fuč,” zavrčel.
“V tom případě vás podrazil Jenkins a chce to hodit na mě. Ukrad jsem toho medvídka pro svoji dceru. Jenže ta ho nechtěla, tak jsem ho dal Cindy.”
Bruno se chvíli kabonil a pak prohlásil: “Od začátku mi bylo jasný, že na mě s tím medvědem šije boudu. Já toho hajzla zabiju!”
“Nemám vám to ani trochu za zlé,” řekl jsem. “Na vašem místě bych mu šel po krku taky.”
“Tak moment. Přece nemůžu…”
“Co mám podle vás dělat, zavolat policajty? To on vás převezl.”
Bruno pokýval hlavou. “Jo, máš pravdu.” Zašklebil se. “Víš co? Nech si všecky ty ostatní sračky, cos mu šlohnul Ten sviňák si to zaslouží.”
“Díky, Bruno,” poděkoval jsem mu co nejsrdečněji. Vykročil ze schodů, v jedné ruce Púovo tělíčko, ve druhé hlavu.
Jakmile zmizel, Cindy otevřela dveře a vtáhla mě dovnitř.
“To bylo o fous,” řekla. “Už jsem se bála, že si to odskáčeš.” “Tys slyšela, co se stalo?” To je v pytli! Jestli Cindy zjistila, že
jsem zloděj, stoprocentně mi s hlídáním sekne. A Anna mě zabije. “Chucku, tady jsou zdi jak papír, člověk slyší pomalu i vlastní
myšlenky.”
“Hele, mrzí mě to.” Chtěl jsem jí všechno vysvětlit, ale položila mi prst na rty.
“Nemusíš se omlouvat. Mám jenom jednu otázku: Kam je ulejeme?”
Ukázala mi hrst třpytivých kamínků. “Proto mi to tak dlouho trvalo. Bylo mi jasný jak facka, že se něco děje, a hned jsem ty diamanty našla. Zato mi zabralo sakra dlouho, než jsem našla jehlu a nit a zase Púovi přišila hlavu.”
“Tobě nevadí, čím se živím?” zeptal jsem se a nevěřícně přitom zíral na diamanty.
“Prý jestli mi to nevadí! Už rok se rozhoupávám poprosit tě, ať mě vezmeš do party. Co ty na to?”
“Beru.”
Vrhla se mi kolem krku a mně to připadalo jako nejpřirozenější věc pod sluncem. “A o tomhle jsem si s tebou taky chtěla promluvit.”
Než jsme se od sebe po tom polibku odtrhli, skoro jsem zapomněl na diamanty, které ještě pořád svírala v ruce.
Ale jenom skoro.
