U ledu
Jeremiah Healy
Jeremiah Healy býval profesorem na novoamerické právnické škole Už vydání jeho prvního románu o soukromém očku Johnu Francisovi Cuddym Blunt Darts zvěstovalo, že na nebi detektivního žánru vychází nová hvězda Od té doby napsal o svém melancholickém detektivovi přes tucet dalších knih Svými romány a povídkami si získal pověst schopného a originálního spisovatele, který dokáže tradičnímu žánru krimipovídek se soukromými detektivy dodat nový rozměr V roce 1986 získal Shamusovu cenu za knihu The Staked Goat K jeho posledním dílům patří The Stalking of Sheilah Oumn a nejnovější příběh detektiva Cuddyho Spiral.
V březnu nemá být takový pařák. Ani na jižní Floridě, natožpak v lauderdaleském tenisovém klubu. I ve čtyři odpoledne člověku stačilo, že musí občas mrknout, aby z toho byl propocený jako myš.
Hověl jsem si naznak v bazénu s barem a nechával se nadnášet polystyrénovými deskami, které tam nechaly nějaké děti z Wisconsinu. Pobývaly tu minulý týden na rekreaci, ale po pár dnech jejich rodiče usoudili, že ta zima se sněhem u nich doma přece jen není tak hrozná.
Pomalu jsem s nimi začínal souhlasit.
Objevil jsem tohle místo, když jsem ještě jako profesionál objížděl tenisové turnaje. Klubový areál se rozlézá na ploše přes deset akrů, ale k moři je to odsud čtyři míle, a tak tu nechtějí nijak zvlášť horentní nájem. Když jsem si pohmoždil levé koleno, vrátil jsem se sem a pronajal si bydlení, že se tu dám do pucu. Jenže chrupavka se ne a ne zahojit, takže mi nakonec nezbylo než oprášit detektivní licenci, kterou jsem si kdysi pořídil, když jsem chtěl pracovat u jedné zavedené bezpečnostní firmy ve městě. Jenže pracujte, když je o březnových idách vedro jak v srpnu!
Jeden kus polystyrenu jsem si zastrčil pod záda a přehodil přes něj ruce, druhým jsem si podložil kolena. Seshora jsem nejspíš vypadal jako ukřižovaný. Jenže v téhle prapodivné poloze jsem měl hlavu napůl ponořenou pod hladinou a to mi pomáhalo líp snášet nehorázné vedro. Nevnímal jsem pod vodou nic než rytmické vibrace basů z reproduktorů u baru.
Dokud mě někdo nezatahal za nohu.
S obrovským přemáháním jsem zvedl hlavu a vynořil uši z vody. Ten mizera, který mě vytrhl ze slastného nicnedělání, nebyl nikdo jiný než Reg Devonshire, torontský policista v důchodu. Dokonce i v bazénu měl na hlavě naraženou bílou baseballovou čepici s křiklavě červeným javorovým listem.
“Potřebuju s tebou mluvit, Rory,” oznámil mi.
Asi bych měl svoje jméno objasnit. Máma se na začátku šedesátých let natolik zblbla do herce Roryho Calhouna, že se vdala za chlapa jménem Calhoun, jen aby její syn mohl nést hercovo jméno, když už ne jeho geny. Člověk asi může dopadnout i hůř, ale představte si, jaké to bývalo utrpení ve škole začátkem každého školního roku, když si ze mě všichni spolužáci dělali psinu a…
“Rory, člověče, máš sice oči dokořán, ale víš jistě, že už ses probral?”
“Promiň, Regu.” Spustil jsem nohy ze spodní desky. “Co je?”
Devonshire se rozhlédl kolem bazénu. Já taky, ale všude bylo pusto prázdno, dokonce ani rekreanti nebyli takoví cvoci, aby se v tomhle počasí slunili.
“Co kdybychom se posadili na tom mělkém konci?” navrhl.
“Tak jo.”
Pustil jsem se i druhé polystyrénové desky a plaval za ním. Jakmile jsme dorazili do míst, kde už jsme stačili, Devonshire přestal plavat a brodil se dál vodou po svých. Měřil zhruba stejně jako já, necelých sto devadesát čísel, ale byl hubený jako lunt a měl takové trochu odměřené manýry, kvůli kterým by ho člověk pasoval na bývalého profesora. Přestože mu už táhlo na sedmdesátku, jeho šlachovité paže a pronikavé oči pořád hlásaly “se mnou si nezahrávejte”, což mu určitě nejednou dobře posloužilo, když ještě dělával policajta.
Usadili jsme se na mělčině naproti sobě, Devonshire se znovu rozhlédl a pak mi sdělil: “Jde o moji neteř Marion.”
Jednou jsem se s tou fešnou dvacítkou letmo setkal na vánočním večírku klubu. “Myslíš tu, co žije na severu?”
“Jo. Lítá sem z Toronta o každých prázdninách. Varoval …
