El Palacio
John Lutz
John Lutz je autorem více než pětatřiceti románů a přibližně dvou set padesáti povídek a článků Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha jazyků a adaptováno pro nejrůznější média Býval prezidentem jak Mystery Writers of America, tak Private Eye Writers of America Mezi oceněními, která získal, nechybí Edgarova a Shamusova cena, cena Trophee 813 za nejlepší povídkovou sbírku přeloženou do francouzštiny a dvě ocenění za celoživotní dílo Golden Dennger a cena udělovaná společností Private Eye Writers of America Lutz je autorem dvou detektivních sérií (ta s detektivem Nudgerem se odehrává v jeho bydlišti Saint Louis, druhá s detektivem Carverem na Floridě) a mnoha dalších thrillerů. Podle jeho románu SWF Seeks Same byl natočen úspěšný film Single White Female s Bridget Fondovou a Jennifer Jason Leighovou v hlavních rolích a podle knihy The Ex natočilo HBO stejnojmenný film, na jehož scénáři se John Lutz sám podílel Mezi jeho nejnovější knihy patří sbírka povídek The Nudger Dilemmas a thriller The Night Caller.
Martin se díval za Grahamem Firlingem, jak se potácí skrz lítačky El Palacia do rozbzučeného dusného večera. Něco z toho bzukotu měl na svědomí hmyz. Něco transformátor na křivém dřevěném sloupu před vchodem. V Port Liosu, městečku v téměř nepřístupné zátoce na mexickém pobřeží, elektřina stejně jako řada jiných věcí střídavě fungovala a nefungovala, jak se jí zrovna zachtělo.
Martin usuzoval, že Port Lios kdysi býval živým obchodním přístavem, jenže teď by se muselo mořské dno pořádně vybagrovat, aby tu mohlo zakotvit něco většího než rybářská bárka.
Hurikány totiž dno zvedly a poté, co před třemi lety jeden starý zrezavělý parník uvízl na mělčině, sem přestaly zajíždět lodě, které odtud odvážely hubenou úrodu cukrové třtiny, banánů a manga. Přístav od té doby upadal a chátral. Město na tom bylo stejně. Jméno zašlé putyky na pobřeží, ve které Martin seděl, působilo jako vtip. El Palacio nepřipomínalo palác ani v nejmenším; byl to prachobyčejný sprostý pajzl. Chodili sem popíjet přesně takové pochybné existence jako Martin a Graham Firling. A jako ten hromotluk v propoceném krémovém obleku, který se zrovna zvedl a šinul si to k Martinovu stolu.
Zůstal před Martinem stát a koukal na něj; ze širokého obličeje se mu řinul pot. Táhlo mu na padesát, svaly už se mu začínaly měnit v tuk, ale pořád ještě jich dost zbývalo. Martin nechápal, proč si nesundá aspoň sako. Ten chlap nejspíš chce vypadat jako hrdinové těch obstarožních hollywoodských filmů, co se odehrávají v tropech a všichni v nich nosí bílé obleky. To by svědčilo o přebujelém egu, něčem, co Martin sám už dávno ztratil. Neměl náladu poslouchat někoho, kdo ego má, natož se s ním vybavovat. Usrkl zteplalou skotskou a snažil se hromotluka ignorovat, což nebylo nic snadného vzhledem k odéru dusivě sladké kolínské, kterou ten chlap zřejmě nahrazoval mytí.
“Jmenuju se Rondo,” představil se neznámý. Na takového kolohnáta měl překvapivě jemný a konejšivý hlas.
“To je křestní jméno, nebo příjmení?”
“Obojí.”
Pan Záhadný, pomyslel si Martin. Už nic neříkal a doufal, že to ten chlap vzdá.
Místo toho zaskřípěly po hrubé prkenné podlaze nohy židle a muž se posadil naproti němu. Nenuceně setřepl ze stolu mrtvou mouchu.
“Slyšel jsem, jak jste se bavili s tím člověkem, co právě odešel, nedalo se to neslyšet,” řekl. “Ne že bych všemu rozuměl, jenom jsem tu a tam pochytil slovíčko, ale poznal jsem, že jste oba Američané. Já taky. V tomhle Bohem zapomenutém kraji aby Američany pohledal, a tak jsem se rozhodl, že se s vámi seznámím.”
“Já jsem Martin,” představil se Martin konečně, protože pochopil, že se toho chlapa jen tak nezbaví.
“Připadá mi, že umíte naslouchat,” prohodil Rondo. Upíral pohled na barmana, dokud neupoutal jeho pozornost, a pak mu dvěma zdviženými prsty naznačil, že má přinést další rundu. “Většinou mluvil ten druhý.”
“Graham je upovídaný.”
“A co vy?”
“Já moc ne.”
“Já taky ne. Moc toho nenamluvím. Kamarádi se mi se vším svěřují, pro…
