Alimenty
Ronnie Klaskin
Ronnie Klaskin publikovala povídky v řadě časopisů, mimo jiné v Ellery Queen’s Mystery Magazíne a The West Side Spirit, a získala za ně už nejednu cenu stejně jako za svou poezii Je aktivní členkou spisovatelských asociací Mystery Writers of America, Sisters in Crime a The International Association of Crime Writers. Má diplom za tvůrčí psaní z Vermont College.
Je to fuška, být žhavou, rozvášněnou ženskou uprostřed žhavé, dusné noci. Všude samý lepkavý pot. Žádné svůdné prádélko značky Victoria’s Secret. Jenom vysloužilý větrák ovívající nahou rozpálenou kůži.
Klimatizace už zase nefunguje.
Carl po mně ale nechce nic než vášeň. Chce ji po mně pořád, ať mám náladu nebo ne. Skoro vůbec se nepotí. Dokonce ani v posilovně, kde jsem ho potkala. A to se tam nefláká. Vím to bývala jsem jeho osobní trenérka, právě díky tomu jsme se seznámili. Žasl, že ženská jako já může mít takovou sílu.
Měřím metr pětašedesát a jsem štíhlá. Devětapadesát kilo. Ale mám vypracovanou postavu. Vypadám hubenější, než jsem.
Carl není o moc vyšší, má metr sedmdesát a váží tak k sedmdesáti kilům. Má pořádné svaly, široká ramena a úzké boky. Je to fešák; černé vlnité vlasy a tmavohnědé oči, tak tmavé, že se zdají skoro neprůhledné.
Nejsme s Carlem manželé.
Philip ode mě odešel už před dlouhou dobou. Ztratil o mě zájem, když se narodila Samanta. Měl sice po rozvodu povoleny návštěvy, ale zašel za námi jenom jednou. A přestal platit soudem vyměřené alimenty. Zmizel a nikdo ho od té doby neviděl.
Samantě je teď jedenáct. Je to krásná drobná modrooká blondýnka Brzo po ní začnou pošilhávat kluci.
Slyším, jak vedle v parném pokoji vzdychá. Má tam větrák, ale vzduch se stejně ani nehne. Dveře má zavřené. Vždycky je zavírá, když tu přespává Carl. Neotevře je, ani kdyby se tam měla udusit. Nemá Carla ráda. Prý po ní divně pokukuje. Je jí to nepříjemné.
Carl se na mě lepí svým rozžhaveným tělem. Už mám toho horka plné zuby, nestojím o další. Nechci, aby mi clonil vzduch od okna. Kéž by radši vypadl A nevracel se až do zimy. Leze mi na nervy.
Znovu mě líbá. Jeho strniště mě škrábe na tváři jako šmirglpapír. Funí mi do ucha: “Mám pro tebe dobrou zprávu.” “Jakou?” zamumlám. “Našel jsem tvýho manžela. Philipa.” Prudce se posadím, až ho přitom praštím hlavou. “Au,” hekne a mne si bradu. “To bolelo.” “Promiň,” omlouvám se.
“Najal jsem si přes internet detektiva,” vysvětluje. “Ten Philipa vypátral. Konečně ho budeš moct zažalovat za neplacení výživnýho. A vypadnout z týhle díry.”
S mým domem to není až tak špatné. Je to docela slušný přízemní dvoupokojový domek, i když, pravda, není zrovna v nejlepším stavu. Neuškodil by mu nový nátěr, zevnitř i zvenčí. Omítka se loupe a klimatizace nefunguje. V koupelně a ve sklepě bují plíseň, kuchyňská linka má už hodně za sebou. Ale hlavně že mi patří. Vyrostla jsem v něm. Zdědila jsem ho po tátovi. Není to obecní majetek.
Štve mě, že se do něj Carl v jednom kuse naváží. Venku cvrkají cikády. Pokřikují na sebe mývali. Vříská kočka. A ještě se k tomu humbuku přidává cvrček.
“Stejně nezaplatí,” namítnu. “A co potom? Šoupnou ho do basy. K čemu mi to bude?”
“Musíš to aspoň zkusit,” trvá na svém Carl. Že musím? Jakým právem mi říká, co musím? Jakým právem si najal detektiva a dal hledat Philipa? Já se ho o to neprosila. Kdybych chtěla Philipa najít, postarala bych se o to sama. Je to moje věc, ne Carlova.
No ovšem, Carl by byl blahem bez sebe, kdybych ho na slovo poslouchala. Nejradši by mě měl pod palcem zrovna jako Philip. Chce po mně, abych nosila vlasy odbarvené na blond a dlouhé až pod ramena. Je mi kvůli tomu horko na krk. Měla bych se natruc nechat ostříhat na ježka nebo na pankáče. Jenže to by Carl neskousl. Dokonce chce, abych si před ním vlasy nechávala rozpuštěné. A to prádlo, to pitomé spodní prádlo! Já sama bych si něco takového v životě nekoupila, jenže Carl si na ně potrpí, stejně jako na minisukně a vysoké podpatky. Bolí mě z nich nohy. Botasky jsou mnohem pohodlnější.
Phil…
