/5/
Ten pátek, 10. dubna, se zdálo, že služebna pátracího oddělení doslova praská ve švech. Někdy to tam přesně tak vypadalo. Bývaly dny, kdy si policista ve službě měl sotva s kým pohovořit. Všichni ostatní, kteří měli službu zároveň s ním, vyrazili do ulic: buď zajišťovat preventivní opatření proti zločinnosti, nebo brát úplatky, nebo vyřizovat čertvíco. Ale ten pátek 10. dubna byla stará služebna pátracího oddělení tou nejrušnější úřadovnou na Grover Avenue. Detektivové, pochůzkáři, poručík, kapitán, doručovatelé z policejního ředitelství v centru, občané, kteří si přišli stěžovat – to dopoledne se zdálo, že je ve služebně kdekdo a všichni. Řinčely telefony, ťukaly psací stroje a v kanceláři to vypadalo jako v malém, ale prosperujícím obchodním podniku.
Od psacího stolu stojícího až u zamřížovaných oken, z nichž byl výhled do ulice, telefonoval Meyer Meyer se seržantem Davem Murchisonem, který měl službu v ohlašovně v přízemí.
„Jo, to je v pořádku, Dave,“ říkal. „Sandhurstské papírny v New Bedfordu, stát Massachusetts. Cože? Jak já mám hrome vědět, kde ten Novej Bedford je? Nejspíš hned vedle Starýho Bedfordu a Mladšího Bedfordu. Tak to přece většinou bejvá, ne?“ Odmlčel se. „No dobrý. Brnkni mi, až je budeš mít na drátě.“ Zavěsil a zároveň zjistil, že u jeho stolu stojí Andy Parker.
„On taky ještě existuje Východní Bedford a Západní Bedford,“ řekl Parker.
„A taky Bedford-Střed,“ přisadil si Kling.
„Chlapi, vy nemáte nic lepšího na práci, než tady šaškovat?“ zeptal se Meyer. „Dělejte něco, tvařte se trošku čipernějc. Co když sem na nás vpadne náš starej šéfdetektiv?“
„To se nemůže stát,“ řekl Parker. „Ten je dole ve městě, šéfuje tam při identifikační parádě. Momentálně nemůže přijít do žádný špinavý služebny na inspekci. Ve městě má k dispozici mikrofon a partu poldů, co se každý ráno musej smát těm jeho kameňáckejm fórkům.“
„Jo – kromě pátků, sobot a nedělí,“ řekl Kling. „A dneska je pátek.“
„To je fakt,“ řekl Meyer. „Tak vidíte, že by sem klidně moh vpadnout a načapat vás s rukama na zadku.“
„Fakt je,“ řekl Parker, „že jsem sem jenom zaskočil podívat se, jestli tu nemám nějakej vzkaz. Poněvadž vy jste si toho možná nevšimli, ale já jsem přestrojenej na inkognito a přesně za…“ odhrnul si manžetu a podíval se na náramkové hodinky „…přesně za pětačtyřicet minut vás, vážení pánové, opouštím, abych přišel včas do cukrárny, kde budu hlídkovat.“
„A za koho tam vlastně máš…“
„Takže si laskavě račte odpustit poznámky o tom, jestli makám nebo nemakám. Nastupuju tam v deset třicet a víc se s váma nemám o čem bavit.“
„No dobře, ale za koho tam vlastně máš přijít přestrojenej?“ zeptal se Meyer.
Otázka ve skutečnosti vůbec nebyla položena žertem. Andy Parker sice možná mohl mít pocit, že se přestrojil do šatů pro hlídkování v cukrárně jak stvořených, ale pravda byla taková, že vypadal skoro stejně jako kdykoli jindy. Což znamená, že vypadal jako uválený vandrák. Znáte přece lidi, kteří vždycky vypadají jako uválení vandráci. S tím se prostě nedá nic dělat. Tenhle sklon vypadat věčně jako vandrák se u dotyčného začne projevovat, když je ještě dítě. Můžete ho vyfešákovat na oslavu narozenin jak chcete, za pět minut bude stejně vypadat, jako když ho zrovna přejel parní válec. A ne proto, že by třeba skákal v louži plné bláta nebo podobně. Kdepak. Bude tak vypadat prostě proto, že to má v sobě, v tom svém bušícím srdíčku, že se jako uválený vandrák už narodil. Nemá smysl uválené vandráky kárat. Nic jiného než uválení vandráci z nich stejně nikdy nebude.
Andy Parker byl vandrák každým coulem. Pět minut poté, co se oholil, vypadal už zas tak, že by se měl co nejdřív oholit znova. Deset minut poté, co si nacpal podolek košile do kalhot, lezl mu cumel na zádech ven. Čtvrt hodiny poté, co si vyčistil boty, měl už je zas celé zasviněné. To už byl prostě takový člověk, věřte tomu nebo ne. Musel proto taky nutně být špatný policajt? Absolutně ne. To, že byl špatný policajt, nijak nesouviselo s tím, že to byl vandrák. Byl pr…
