/2/
Muž, kterého našli v Grover Parku, byl už oblečen s ohledem na blížící se léto. Nebo už na ně možná byl jaksepatří vysvlečen, to holt záleží na tom, jak to chce člověk vidět. Ale tak či onak, faktem zůstává, že měl na sobě jen černé polobotky a bílé ponožky, což je málem totéž, jako kdyby si vyrazil do ulic velkoměsta v šatech od Adama – pardon, v Adamově rouše. A nedá se říct, že by si ten pán dělal přehnanou starost s tím, aby kvůli tomu nedostatečnému oblečení neměl náhodou nějaké popotahování se strážci veřejného pořádku. Ten pán byl totiž po smrti.
Pokud se dá ze zběžného pohledu na střelné rány v hrudníku vůbec něco usoudit, pak nejspíš to, že byl zabit výstřelem z brokovnice a z bezprostřední blízkosti. Ležel na zádech pod stromy a malý hlouček expertů na smrt postával kolem mrtvoly. Obličeje měli protáhlé grimasami, vyjadřujícími znechucení i soucit, nudu i lhostejnost, ale především bolest. Jeden z policistů, kteří na mrtvolu nahého muže zírali, byl Steve Carella. Oči měl přimhouřené, skoro zavřené, přestože pod baldachýn stromů nepronikalo sluneční světlo. Tvářil se kysele; jeho výraz prozrazoval nesouhlas a hněv spojený se zármutkem. Hleděl na mrtvého, myslel si V dubnu by nikdo neměl umírat, automaticky pozoroval rány, které na mužové hrudníku zanechaly výstřely z brokovnice, a téměř stejně automaticky si povšiml, že jde o jednu velikou vstupní ránu a několik míst drobně perforované kůže v jejím okolí – to způsobily broky, které se rozprskly do stran od směru výstřelu. Velké vstupní zranění svědčilo neklamně o tom, že ve chvíli, kdy z ní bylo vystřeleno, byla hlaveň pušky vzdálena od oběti jeden až tři metry. Kdyby byla blíž než metr, brokovnice by zanechala ránu pokrytou sítí hustého tetování, ožehnutou a začernalou. A kdyby byla dál než tři metry, broky by se byly rozptýlily už natolik, že by na kůži oběti vytvořily obrazce připomínající souhvězdí. Jakmile věděl tohle, a Carella toho v tomto okamžiku nevěděl o moc víc, v myšlenkách se mu začaly podvědomě a nevzrušeně spojovat další asociace, zatímco dál zíral na mrtvé tělo, které ještě nedávno patřilo živému muži a teď bylo komicky nahé, proměněné v neforemnou hromadu rozvaleného masa a hranatých kostí – už to nebyl člověk; prostě něco měkkého a houbovitého, ale člověk už ne. Ta kupa masa byla oloupena o život, v té schráně z lidské kůže teď nesídlilo nic než smrt. Carella si přejel rukou po ústech, přestože se nepotil.
V podrostu mezi stromy, kde policisté pracovali, bylo chladno. Kolem mrtvého muže vyšlehovaly blesky fotografů. Čára z práškové křídy nastříknutá na zem sprejem zakreslovala obrys mrtvého těla. Technici z laboratoře slídili v křoví a hledali stopy podrážek. Muži postávali kolem v rozpačitých hloučcích, debatovali o světovém šampionátu v těžké váze a o vítězné trofeji, o tom, že celý poslední týden bylo pěkné počasí, o všem možném kromě smrti, která na ně civěla ze země. A pak byli se svou prací hotovi, s veškerou prací, kterou mohli v daném okamžiku udělat. Zvedli mrtvolu na nosítka, odnesli ji k cestičce a pak ven z parku a k okraji chodníku, kde už čekala ambulance. Zezadu šoupli mrtvolu do vozu a odvezli ji do všeobecné nemocnice, kde měla být provedena pitva. Carella si na moment představil pitevní stůl z chromové nerez oceli, vroubený žlábky, jaké bývají na řezbářských deskách, žlábky na zachycení krve – stůl, který je mírně nakloněný, takže krev odtéká kanálky do nádržky na opačném konci, představil si v duchu ten netečně sterilní stůl z chromové nerez oceli, představil si skalpely a vztekle zaťal pěsti a znova si pomyslel V dubnu by nikdo neměl umírat a pak zamířil k policejnímu sedanu zaparkovanému u chodníku a odjel zpátky na policejní strážnici. Místo k parkování nenašel blíž jak dva bloky od strážnice. Zaparkoval vůz na Grover Avenue a kráčel zpátky k budově, obrácené čelem do parku.
Měl dojem, že flekaté kamenné průčelí prastaré budovy až překvapivě dobře zapadá do toho dubnového dne. Šeď kamenů dostala měkčí odstín, ja…
