/1/
Ten duben vešel jak dáma.
Básník Eliot měl možná pravdu, když napsal, že duben je nejkrutější měsíc, ale na tom letošním věru nic krutého nebylo. Připomínal líbeznou krásku, která vkročila do velkoměsta s dokořán otevřenýma očima nevinné dívky, a člověk měl chuť sevřít ji do náruče, poněvadž mu připadala opuštěná a vyděšená v tom geometrickém bludišti neznámých lidí, postrašená ulicemi a budovami, jak po něm tak plaše pokukovala bledě šedýma očima dámy, která se – kde se vzala tu se vzala – vynořila ze studeného březnového marastu.
Ten duben, ta dáma putovala velkoměstem v závoji drobného mžení, velkoměstem, které ji trochu přehnaně uvítalo tím, že se pojednou pokrylo zelení. Putovala sama, přitahovala pozornost lidí tak jako vždycky, ale krutostí rozhodně ne. Dotkla se pramenů zasutých hluboko uvnitř, takže lidé, když ucítili, že přichází, že už je zase nablízku, vydali jí na chvíli na pospas svá neokoralá, zranitelná a rozechvělá nitra, otevřeli je vstříc ostrým rohům velkoměstských ulic a budov, nabídli jí svou něžnost oplátkou za její, ale jenom na chvilku.
A během té malé chvíle se duben potuloval po pěšinách v Grover Parku, povaloval se jak bílá mlha na horské louce, loudal se po cestách, váhal v pučících stromech a ve vzduchu bylo široko daleko cítit jeho jemný parfém. A na březích jezera a kolem sochy Daniela Webstera pod Dvanáctou ulicí už předčasně nasadily na květ nachově rudé třešňové zákrsky. A dál na západ, od centra města, naproti Grover Avenue a budově, v níž měli sídlo policisté z 87. revíru, křiklavě žluté květy forzýtií se rozplazily podél opěrné zdi jak násep zlatého šílenství, zatímco japonská kdoule dosud čekala na teplejší jaro, čekala na ten pravý, teplý, vzácný a nádherný úsměv dubna.
Pro detektiva Meyera Meyera byl ten duben v podobě dámy určitě něco jiného než židovka.
Žalujte si ho; židovka to opravdu nebyla. Pro detektiva Steve Carellu to ale možná židovka byla.
Což znamená, že pro oba dva byla ta dubnová dáma jakousi podivnou a exotickou bytostí, lákavou, trochu neskutečnou, vlídnou, svůdnou a zahalenou tajemstvím. Z Grover Parku přešla přes avenue půvabným krokem dámy pádící přes pole v žlutém taftu a vstoupila do služebny v oblaku vtíravého parfému a ve svých šustivých spodničkách tak, že všem přítomným mužům zamotala hlavu.
Steve Carella vzhlédl od skříněk s kartotékou a vzpomněl si na ty časy kdy mu bylo třináct a prožíval si svůj první polibek. To také bylo jednoho dubnového večera, ale už dávno, strašně dávno.
Meyer Meyer se podíval přes zamřížovaná okna na nové listí v parku na druhé straně ulice a zároveň se trpělivě snažil naslouchat muži, který seděl na židli s tvrdým opěradlem u jeho psacího stolu. Ten souboj s jarem ale prohrál a tak jenom nehybně dřepěl a rozpomínal se, jaký to byl pocit, když mu bývalo sedmnáct.
Muž, který seděl naproti Meyeru Meyerovi, se jmenoval Dave Raskin a byl majitelem obchodů s konfekcí. Navíc mu patřilo i pětadevadesát kilo živé váhy, nenásilně rozložené na kostře vysoké skoro metr devadesát, a momentálně oblečené do bledě modrého tropikového obleku. Byl to zdravě vypadající pán, poněkud drsný a hranatý, měl vysoké čelo a šedivějící vlasy, které mu nad spánky už ustupovaly, nos jako ztupené ostří mačety, řečnická ústa a bradu, která by se cítila jako doma na nějakém tom balkóně v Římě v roce 1933. Kouřil nechutně smrdutý doutník a kouř vyfukoval rovnou na Meyera. Ten zašermoval co chvíli rukou před obličejem, aby pročistil vzduch, ale podobné jemnosti Raskinovi zřejmě nedocházely. Dál potahoval z rozcumlané špičky doutníku a foukal kouř rovnou na Meyera. Bylo těžké brát na vědomí tu dubnovou krásku a připadat si jak v sedmnácti, když přitom člověk lokal všechen ten kouř a naslouchal Raskinovi.
„A Marcia mi řek, že pracuješ zrovna v tom samým revíru co on, Meyere,“ říkal Raskin. „Takže z čeho jako prej mám strach? Prej – vyrůstal jste společně s jeho tátou, jako kluci jste byli oba kamarádi, tak proč prej byste měl mít strach za ním …
