DVACET MINUT PO PŮLNOCI telefonovala na stanici jakási Lillian Loweryová a chtěla mluvit s některým detektivem. Seržant Murchison se jí zeptal, o co jde; řekla, že má strach, protože dcera s neteří odešly na večírek a ještě nejsou doma. Murchison ji požádal, aby nepokládala sluchátko, a spojil ji s detektivem Meyerem nahoře ve služebně.
Žena vychrlila na Meyera, že jednomu děvčeti je teprve patnáct a druhému sedmnáct a že slíbily být doma nejpozději v jedenáct. Když bylo už půl jedenácté, zavolala tam, co se večírek konal, pořád ještě neskončil, a chlapec, co to bral, jí řekl, že obě děvčata odešla už nejmíň před hodinou. Domů jim to nemůže trvat déle než dvacet minut. A teď je už skoro půl jedné – to znamená, že od chvíle, co odešly z večírku, už uplynuly skorem dvě hodiny. Meyer, který sám měl dceru, paní Loweryové jemně namítl, že možná její dceru a neteř napadlo trochu se projít s některým z chlapců, co byli na večírku, ale paní Loweryová důrazně prohlásila, že dcera vždycky drží slovo; když věděla napřed, že se třeba opozdí, vždycky telefonovala domů, vždycky. Právě proto má prý strach. Meyer si zaznamenal popis obou děvčat, a pak se zeptal na jejich křestní jména i příjmení. Paní Loweryová řekla, že dcera se jmenuje Patricia Loweryová a neteř Muriel Stárková.
Meyer ji požádal, aby ho ještě zavolala, když se děvčata objeví; jestli mu nedá do rána vědět, že bude informovat Úřad pro pohřešované. Pak zatelefonoval dolů policistovi v domácí ústředně a požádal ho, aby zavolal všem automobilovým hlídkám, že vyhlašuje všeobecné pátrání; s upřesněním, že jde o dvě tmavovlasé, hnědooké dívky ve věku do dvaceti let, o jednu v modrých, druhou v růžových šatech, naposledy viděné někde kolem Hardingovy ulice číslo 1214 a pravděpodobně směřující na jih k St. John’s Road číslo 648, kde bydlí. Meyer samozřejmě udal policistovi jména dívek, ale ani jedno z nich mu nic neříkalo. Přišel do služby krátce před půlnocí, a nevěděl, že Kling s Carellou právě každý jak včelička pracují na jednom případu, a v každém z nich že se vyskytuje děvče do dvaceti let. To, že o ničem nevěděl, nebylo nic tak neobvyklého; nikdo nepředpokládá, že každý z detektivů na stanici bude vědět, co který z ostatních detektivů z revíru hodinu od hodiny toho dne dělá. Kling například neměl tušení, že Carella je zrovna v nemocniční márnici a že čeká na výsledek ohledání, aby věděl, jestli Muriel Stárková byla znásilněna nebo ne. A Carella neměl tušení, že Kling je v sedmém patře ve stejné nemocnici a že tam mluví s asistentem, který mu říká, že asi bude nejlíp, když si teď vyzpovídá to děvče, co před dvěma hodinami vpadlo do kanceláře. Kling ani nevěděl, jak se dívka jmenuje, dokud mu to asistent neřekl.
Ze všeho nejdřív Klingovi řekla, že její sestřenici Muriel někdo zabil. Řekla Klingovi, kde k tomu ubodání došlo, a Kling šel okamžitě k telefonu na sesternu na druhé straně chodby a zavolal na stanici – a zjistil, že Carella mluvil s Vraždami už před hodinou.
Policista, co měl službu, prošel poctivě zápis a řekl Klingovi, že Carella je zrovna v nemocniční márnici. Kling mu poděkoval, a než se vrátil do pokoje k Patricii, zavolal do márnice a řekl Carellovi, kde je, a zvěstoval mu, že se chystá právě vyslechnout očitého svědka zločinu. Carella mu řekl, ať minutku počká, že je hned nahoře.
Umyli ji a obvázali jí poranění a dali jí čistý nemocniční oděv.
Vlasy měla pečlivě učesané a oči suché. U postele stál policejní stenograf, tužku v pohotovosti nad blokem, připravený zapsat každé slovo. Carella a Kling kladli otázky konejšivě. Patricia odpovídala jasně, hlas se jí netřásl; nevzrušeně a bez hrůzy si vybavovala všechno, co se stalo poté, kdy se sestřenici odešly z večírku.
* * *
