BYLY TŘI HODINY RÁNO. Technicky vzato byla neděle, ale na stanici si pořád připadali jako v sobotu. Neřekli Sullymu, že pět bloků od místa, kde ho našli spát ve vchodu, bylo zavražděno děvče ještě ne dvacetileté. Řekli mu jenom, že ho musí zapsat do rejstříku, když napadl dva policisty ve službě, a taky mu řekli, že mu položí pár otázek, jestli proti tomu nic nemá. Že ovšem nemusí vůbec odpovídat, pokud nebude chtít.
„Pár votázek vo čem?“ zeptal se Sully.
„O tom, co jste dělal v tom vchodu. A o tom, proč jste se rozhodl napadnout…“
„Já nikoho nenapad,“ řekl Sully. „Šťouch sem do vás, a strčil sem do vašeho kolegy. Nic víc sem neproved.“
„Ale to je napadení,“ řekl Carella.
„Jestli je todle napadení, co potom, dyž člověk dovopravdy někomu něco udělá?“ řekl Sully a zavrtěl hlavou.
„Podívejte, pane Sully…“
„No udělal sem vám něco?“ zeptal se Sully.
„No řekněte na rovinu, udělal sem vám něco?“
„Ne, neudělal,“ řekl Carella.
„Tak co dybyste to nechali plavat, co? Nikomu sem nic neudělal, tak co dybyste mě vocuď pustili? Co takhle na nějaký napadnutí zapomenout, co vy na to? Kdo koho vůbec napad? Udělal sem jen to, že sem trošku šťouch tady do…“
„Pane Sully, budete tak laskav a odpovíte nám na pár otázek, nebo neodpovíte?“ řekl Carella.
„Ale jo, budu tak laskavěj a zvodpovím vám pár votázek. Jestli vám to pomůže, a jestli pak necháte plavat tu blbost s tim napadením, tak to jo, zvodpovím vám je…“
„Nemůžu vám nic slíbit,“ řekl Carella.
„To je mi jasný,“ řekl Sully a zamrkal. „Jaký teda máte na mě votázky?“
„Pane Sully, ta hlavní je, proč jste se před chvilkou vzpíral zatčení. Prokázali jsme se vám jako policisté ve službě, věděl jste, že jsme policisté ve službě, a přesto jste mě udeřil…“
„Ale nic sem vám neudělal,“ vyhrkl Sully.
„Nicméně udeřil jste mě, a srazil jste mého kolegu na chodník…“
„Jen jsem do něho šťouch, musel uklouznout,“ řekl Sully.
„Proč jste to udělal, pane Sully?“
„Protože mám z poldů vítr,“ řekl Sully.
„Vy máte z policistů vítr, a tak tedy je na potkání mlátíte a porážíte je…“
„To ne, zpanikařil sem, nic víc. Nechtěl sem skončit na policejní stanici. Mám z poldů vítr.“
„Tohle má být nějaký důvod?“
„Nemám žádnej důvod.“
„Zkrátka máte z policie vítr.“
„Jo. Nic víc. Jo. Sedí to ve mně.“
„Pane Sully, byl jste už předtím někdy zadržen?“
„Ne, nikdy.“
„Pane Sully, nezjistíme to na Kriminální identifikaci dřív než ráno v osm, ale pak budeme vědět, jestli máte záznam na žluté kartě…“
„Ne, ne, nikdy sem eště neseděl.“
„Jste si v tom jistý?“
„Úplně. Byly na mě stížnosti, ale nikdy mě eště nezabásli.“
„Jaké to byly stížnosti?“
„No stížnosti. Lidi si stěžujou. Člověk se trošku nalízne, a už si na něj stěžujou.“
„A kdo si stěžoval?“
„No příkladně ta moje. Člověk si kapku přihne, trošku svou starou pošimrá, a vona hned volá poldy.“
„Vaše paní si na vás stěžovala policii?“
„No už párkrát. Třikrát nebo čtyrykrát.“
„Protože jste ji bil?“
„No to se nedá říct, bil. Párkrát sem ji plácnul. Znáte to. Jen tak plácnul. Měl sem v sobě pár skleniček, a párkrát sem ji plácnul. Nic víc.“
„Odkud máte tu krev na košili, pane Sully?“
„No dyk víte.“
„Od té rvačky před barem?“
„No to přesně ne.“
„Kde se vám to stalo?“
„No v ložnici.“
„Ve vaší ložnici?“
„Jo. Správně. Ano, v mý ložnici. Měl sem v sobě pár skleniček, to znáte, no a šel sem do ložnice, a vona se tam česala, a řekl sem jí, ať toho nechá. Sedí si tam, češe se a počítá, z toho se jeden může zcvoknout, sedí si tam a nahlas počítá. Padesát, jednapadesát, dvaapadesát, ruka jí poskakuje nahoru a dolů jak nějakej píst, a počítá, třiapadesát, čtyryapadesát, řek sem jí, ať toho hned nechá. No a vona nenechala, tak sem ji praštil. No trošku jí tekla červená z nosu, nic vážnýho to nebylo. A řekla mi, ať sakra vypadnu, tak sem jí vyhověl. Zašel sem k Larrymu, ale nebyl doma, tak sem si koupil tu půllitrovku, a spal sem v tom vchodu. Myslel sem, třeba si zase stěžovala. Proto sem vám chtěl zahnout. Hele, já vám to řeknu na rovinu, já nevím, ja…
