„JÁ JSEM SE O NI STARAL víc než o svou vlastní dceru,“ řekl Frank Lowery. „Nikdo mi nemůže vyčítat, že bych se o Muriel nestaral.“
Bylo půl čtvrté odpoledne, oba muži seděli v Loweryho karosárně na rohu Boomerovy a Třetí. Z malé kancelářičky plné rámusu Carella viděl, jak se mechanici snaží napravovat pokroucené plechy a blatníky. Všude pronikavě čpěly všechny možné laky a smalty, a do toho puchu frázovaly jejich debatu údery kladiv o kov.
„Není to nic jednoduchého, přibrat do rodiny někoho dalšího,“ řekl Lowery. „To se stalo přede dvěma lety, to jsem ještě neměl tuhle dílnu, a musel jsem se tenkrát dost otáčet, abychom vůbec nějak vyšli. Jenže byla to manželčina neteř, přece jsme ji nemohli vystrčit někam na mráz, a neměla žádné jiné příbuzné, co by se jí ujali. Člověk přece má nějakou zodpovědnost, no ne?“ řekl Lowery.
„Když máte rád svou ženu, musíte mít rád taky její přízeň. Ale přesto vám řeknu, ať mě Pánbu netrestá, kdybych býval věděl, co z toho všeho pojde, byl bych ji vypakoval do nějakého domova, nikdy bych ji nebral k nám. To se člověk snaží chovat jak křesťan, a pak…“
„Pane Lowery, já bych moc rád zjistil, jestli tu třeba nebyly nějaké náznaky, že se k něčemu takovému schyluje. Nehádali se třeba Muriel a Andrew, snášeli se?“
„Vycházeli spolu ohromně,“ řekl Lowery.
„Podívejte, oni prostě byli bratr a sestra, fakt. To si klidně můžete zapsat. Byli bratr a sestra, já je tak vychovával, a taky se tak k sobě chovali. Kdokoliv z nich něco chtěl, já to bral, jako by to všechno byly moje děti. Když chtěla něco Muriel, bylo to stejné, jako kdyby to chtěla Patricia. Nebo Andy. Všichni byli mí, tak jsem to bral od chvíle, kdy jsem k nám Muriel vzal. Říkala mi strýčku Franku, to jo, ale zrovna tak by mi byla mohla říkat táto, protože já pro ni tátou byl. A myslím, že i dobrým. Měla všechno, co chtěla, ale taky jsem ji držel na krátké uzdě, to patří přece taky k otcovským povinnostem, ne? Držet děti na krátké uzdě. Držel jsem tak Patricii, držím ji tak pořád, a držel jsem tak taky Muriel.“
„V jakém smyslu na krátké uzdě?“ zeptal se Carella.
„No tak třeba stran randění. Já dodneška nedovoluju Patricii randit s kluky, je na to ještě moc mladá. No jo, já vím, lidi dneska mají dětičky, co chodějí na rande ve třinácti, někdy i ve dvanácti, jenže já tohleto nikdy svým dětem nedovolím, to ne, pane. Já Muriel nepustil na rande dřív než po sedmnáctých narozeninách, a i pak jsem trval na tom, aby mi předvedla každého kluka, se kterým si vyjde. Musel pro ni vždycky přijít k nám, musel se mi podívat do očí a potřást si se mnou rukou. Nejen tak písknout pod oknem, nic takového. A měla přísný režim, musela být doma do půlnoci, ani o minutu pozdějc. Ten večer, co byla ta oslava, jsme si ujasnili, že budou doma do jedenácti – to že šly samy, dvě děvčata. Byl bych ten večer pro ně zašel, jenže mi nebylo dobře, lezla na mě nějaká chřipka, a lilo jako z konve.“
Lowery se odmlčel, podíval se na ruce. V dílně za dveřmi se na blatník snášel oblak zelené barvy jak mračno kobylek. „Pořád znova si říkám… co by bylo, kdybych jim byl tenkrát šel naproti? Co by bylo, kdybych byl viděl, jak můj vlastní syn… můj… můj vlastní syn těm dvěma děvčatům ubližuje? Pane Carello, tohleto je to nejhorší, co mě kdy v životě potkalo, absolutně nejhorší. I kdybych se dožil tisícovky, nemohlo by se mi už stát nic horšího než tohle. Přišel jsem o Muriel, kterou jsem měl rád jak vlastní dceru, a teď přijdu i o kluka – půjde nadosmrti do kriminálu, to je jisté. A jen Pánbu ví, co tohle všechno udělá s Patricií, jestli z toho vyjde se zdravým rozumem. Je jí teprv patnáct, a už zažila takovou příšernou věc, viděla to celé od začátku do konce, a pak se Andy vrhl i na ni, jak divé zvíře. Pane Carello, myslím, že nikdo z nás už nebude takový jako předtím, po tom, co se stalo. Někdy mi napadá, že Muriel vlastně měla štěstí, je aspoň z toho všeho venku. Ale my s tím musíme žít až do smrti, a já občas pochybuju, jestli to vydržím.“
„Pane Lowery, pokud vím, váš sy…
