Příbuzenská krev (Ed McBain)

JEDNA

PŘIBÍHALA DEŠTĚM BOSA, světla neonů a dopravní signály se jí mokře rozstřikovaly pod kmitajícími se chodidly. Uháněla jak špatně srostlá siamská dvojčata, chodidla se dotýkala svých zrcadlových blíženců na hladkém černém asfaltu, červené a zelené, oranžové a modré louže jí cákaly na nohy bezbarvou špínu města.

Krvácela.

Krvácela z otevřené rány na pravé tváři, a krvácela ze škrábanců na dlaních a na prstech obou rukou. Šaty měla vpředu roztržené, a jak dusala tím deštěm, pokoušela se držet si rozpárané poloviny výstřihu přes podprsenku. Pršelo od deseti. Nebyla to už ani průtrž, ani povodeň; teď už jen drobně mžilo a z jízdní dráhy stoupala jemná mlha. V dálce tou přeprškou a tou mlhou probleskovaly zelené obliny lamp u „87. revíru“.

Děvče uklouzlo, jedna noha se jí smekla do strany. Jak se její kyčel střetla s chodníkem, ozval se nepříjemný zvuk, jako když praská kost. Vyjekla bolestí, a pak tiše seděla na chodníku, hlavu měla svěšenou, a déšť jemně pleskal kolem ní. Měla krev na kombiné, na podprsence, krvavé šmouhy na nylonových kalhotkách.

Krev kapala z otevřené rány na tváři, krev prýštila ze škrábanců, které se jí táhly napříč přes dlaně a přes prsty. Na křižovatce naskočila červená, a ta barva se na ni vrhla tak vehementně, že to na chvilku vypadalo, jako kdyby se děvče ponořilo do stojaté slizké krve. Do prázdnoty ulic se ozvalo klapnutí semaforu. Dívčin obličej, šaty, kopečky podprsenky, kalhotky pocákané od deště, pálící řezné rány na rukou, zející šrám na tváři, všechno bylo najednou zelené. S námahou se postavila na nohy a rozběhla se k budově policejní stanice.

Detektiv Bert Kling dřepěl za stolem v kanceláři a měl v práci mladíka mluvícího jen španělsky. Zrovna mu ukazoval španělskou verzi plakátu s upozorněním na práva zadrženého. Mladík se podíval na nápis, přikývl a užuž se ho chystal potichu slabikovat, když děvče vrazilo dovnitř. Za dřevěnými dveřmi v průčelí stanice byly uvnitř ještě jedny, dvoukřídlové se skleněnými výplněmi. Děvče je rozrazilo dlaněmi obou rukou. Kling zaslechl, jak jí ruce pleskly o sklo výplní, a okamžitě se otočil. Krvavé otisky dlaní. Asi si bude do smrti pamatovat, že nejdřív uviděl ty krvavé otisky, na každé polovině skleněných dveří jeden. A pak to prudké otevření a děvče řítící se do místnosti. Paže rozpřažené, ruce žadonící, šrámy na prstech a na dlaních, otevřenou ránu na tváři, mokré černé vlasy zplihle vroubící bledý obličej s pruhy rozmazaného make-upu, modré šaty roztržené a odhalující bílou podprsenku zmazanou od krve; prudce se nahnulo nad stolek a úpěnlivě Klinga prosilo: „Pomozte mi, proboha pomozte mi.“

* * *