14
„Za to můžu já!" řekl Kalle po chvíli mlčení, která jim všem připadala nekonečná. „To je čistě moje vina. Neměl jsem vás do toho plést. A sebe patrně taky ne."
„Vina? Jakápak vina!" vyhrkla Eva-Lotta. „Nemohls přece tušit, že to takhle dopadne!"
Opět se rozhostilo tísnivé ticho. Připadalo jim, že vnější svět přestal existovat. Bylo jenom toto sklepení s neúprosně zamčenými dveřmi.
„To je škoda, že Bjork včera nebyl doma," řekl konečně Anders.
„Nemluv o tom!" zaprosil Kalle.
Potom bylo zase chvíli ticho. Přemýšleli. A všichni asi o téže věci. Nepovedlo se jim to. Šperky jsou pryč, zloději utečou do ciziny. Ale v tomto okamžiku to všechno nic neznamenalo v porovnání se skutečností, že tady jsou uvězněni, nemohou ven a ani nevědí, zdali se kdy ven dostanou. Bylo to tak strašné, že se to ani neodvažovali domyslet. Co jestli strýček Einar nenapíše? Ostatně jak dlouho trvá, než dojde dopis z ciziny? A jak dlouho může člověk žít bez jídla a vody? A cožpak pro ty zločince nebude bezpečnější, když děti zůstanou ve sklepení navždy? Vždyť v cizině je taky policie, a kdyby děti řekly, kdo jsou pachatelé, nemohl by už strýček Einar a jeho kumpáni být tak bezpeční, jako budou, když Kalle a Anders a Eva-Lotta nikdy nedostanou příležitost vyzradit jejich jména. Poslední, co strýček Einar řekl, přece bylo: „Napíšu, jestli na to nezapomenu," a to znělo zlověstně.
„Mám s sebou tři briošky," ozvala se Eva-Lotta a vsunula raku do kapsy. No, to byla přece jen alespoň nějaká útěcha.
„Tak to nám smrt hladem hrozí až teprve odpoledne," řekl Anders. „A zbylo nám taky půl misky vody."
Tři briošky a půl misky vody. A potom...?
„Musíme volat o pomoc," řekl Kalle. „Třeba sem přijde nějaký turista, aby si prohlédl zříceninu."
„Jestli se nemejlím," řekl Anders, „tak tu byli dva turisti minulý léto. Ve městě se o tom mluvilo ještě dlouho potom. Tak proč by nějakej nemohl přijít zrovna dneska?"
Stoupli si k malému otvoru, kterým dovnitř dopadaly sluneční paprsky.
„Ráz, dva, tři – teď!" zavelel Anders.
„Pomoc! Po - mó - ó - ó - c!"
Ticho, které potom nastalo, bylo ještě nerušenější než předtím.
„Jo, takhle na Gripsholm nebo na Alvastru, tam jich jezdí!" řekl Anders trpce. „Ale tahle zřícenina nikoho nezajímá.
Ne, žádný turista ani nikdo jiný nezaslechl jejich volání o pomoc.
Minuty se měnily v hodiny.
„Kdybych byla alespoň doma řekla, že půjdu sem," hořekovala Eva-Lotta. „Tak by sem určitě nakonec přišli a hledali nás."
Schovala obličej v dlaních. Kalle několikrát polkl a zvedl se z podlahy. Nemohl se dívat, jak se Eva-Lotta trápí. Nedaly by se například rozbít dveře? Stačil jediný pohled, aby se přesvědčil o marnosti jakýchkoli pokusů. Kalle se sehnul pro nějaký předmět, který ležel vedle schodů. Byla to baterka strýčka Einara! Zapomněl ji tady, jaké štěstí! Brzy bude noc, temná, studená noc. Bylo utěšující vědět, že v případě potřeby je možno temnotuna chvíli zaplašit. Jedna baterie sice nevydrží věčně, ale mohou si alespoň posvítit na hodinky. Ve skutečnosti jim to ovšem může být úplně jedno, jsou-li tři hodiny nebo čtyři nebo pět - brzy už jim bude všechno jedno! Kalle cítil, jak se v něm vzmáhá zoufalství. Přecházel sem a tam - „oběť chmurných myšlenek", jak se píše v románech. Cokoli bylo rozumnější než jen sedět a čekat - cokoli! A vůbec - proč se nepokusit prozkoumat to tmavé bludiště chodeb, které vedou do vnitřních prostor sklepení?
„Andersi, tys přece říkal, že bys rád prozkoumal celé sklepení a udělal z něho náš hlavní stan. Teď máme příležitost, tak proč bychom jí nevyužili?"
„Já že jsem někdy řekl takovou pitomost? To jsem teda zrovna musel mít úpal! Jen kdybych se odsud dostal, tak vím o někom, koho už tahle stará zhroucenina jakživa neuvidí!"
„Stejně bych ale rád věděl, kam ty chodby vedou," trval na svém Kalle. „Představte si, kdyby tam tak někde byl nějaký jiný východ, o kterém nikdo neví!"
„Jo? A představ si, kdyby tak odpoledne přišla celá tlupa archeologů a začala nás vyhrabávat. To je asi stejně pravděpod…
