13
„Zdá se, že jsme přišli akorát doprostřed rodinný slavnosti," zasmál se Zelinka. „Přítel dětí Einar v kruhu svejch miláčků! Je to tak roztomilý, že by se to mělo vyfotit a dát do novin. Abys rozuměl, Einare, nemyslím POLICEJNÍ ZPRÁVY. Jsou přece i jiný tiskoviny!"
Odmlčel se a prohlížel si revolver.
„To je smůla, že jsme přišli a vyrušili vás, co?" pokračoval. „Kdybysme se bejvali trochu opozdili, tak tě tví malí přátelé stačili osvobodit a pak by se ti možná ty čajky hledaly snadnějc než včera večer!"
„Arture," prosil strýček Einar, „prosím tě, vyslechni mě, přísahám, že..."
„Včera večer ses napřísahal dost," přerušil ho Zelinka. „Až budeš mít chuť nám svěřit, kam jsi ty věcičky schoval, tak můžeš promluvit. Do tý doby drž hubu! A do tý doby budeš taky uchovávanej pěkně v leže. Doufám, že tví malí přátelé nebudou nic namítat, když ti zase svážu ruce, a taky doufám, kamaráde, že nemáš moc velkej hlad a žízeň. Protože ti bohužel prozatím nemůžu nabídnout ke žvejkání nic jinýho než tenhle kapesník. Dokud nedostaneš rozum!"
„Arture!" vykřikl strýček Einar zoufale. „Ty mě musíš vyslechnout! Víš, kdo to sebral? Tady ti usmrkanci!" Ukázal na děti. „A zrovna se chystali běžet pro policii! Kruci, nikdy bych si nebyl pomyslil, že budu mít takovou radost, až uvidím vaše ksichty, ale zrovna teď jste opravdu přišli jako na zavolanou!"
Chvilku bylo ticho. Bledý obličej s těkavýma očima se obrátil k dětem. Kalla sevřel pocit nesmírné úzkosti.Bylo to něco jiného, něco daleko strašnějšího, než když stál před ústím revolveru strýčka Einara.
Vtom promluvil Ohyzda, ten, kterému říkali Nosáč. „Arture, možná že tentokrát mluví pravdu!"
„No, možný to je," odpověděl Artur. „To se ostatně brzy dovíme."
„Když mi dovolíš, abych si ty haranty trochu podal, tak z nich brzy vymáčknu všechno, co potřebujeme vědět," řekl strýček Einar.
Děti zbledly. Kalle měl pravdu, tohle bylo něco jiného než válka Růží.
„Arture," řekl strýček Einar, „jestli ti konečně došlo, že už vás nechci podvádět, tak snad taky uznáš, že teď musíme víc než kdy jindy držet spolu. Přeřízni to," ukázal na provaz na nohou, „a celou tu věc skončíme. Mám dojem, že máme nejvyšší čas odsud zmizet!"
Artur k němu beze slova přistoupil a přeřízl provaz. Strýček Einar s námahou vstal a třel si bolavé údy.
„To byla nejdelší noc, jakou jsem kdy zažil!" řekl.
Jeho přítel Artur se zlomyslně ušklíbl a Nosáč se chrčivě zasmál. Strýček Einar přistoupil ke Kallovi a vzal ho za bradu.
„Jak to bylo, ty majstrdetektive? Nechtěl jsi poslat pro policii?"
Kalle neodpověděl. Byl si vědom, že hraje prohrána.
„Věř, Arture," pokračoval strýček Einar, „že tyhle děti jsou velice rozumné. Velmi by mě překvapilo, kdyby se teď vzpíraly strýčkovi Einarovi pěkně ochotně povědět, kam schovaly ty šperky, které se jim podařilo vyčenichat."
„Nemáme je tady a neřekneme vám, kde jsou!" vykřikl Anders vzdorovitě.
„Poslyšte, děťátka," řekl strýček Einar, „tady ti dvamilí strýčkové si to včera špatně vykládali. Domnívali se, že vím, kde šperky jsou, a že jim nechci říct, kam jsem je schoval. Proto mi dali noc na rozmyšlenou. A jak jsem už řekl, byla to nejdelší noc, jakou jsem v životě zažil. V tomhle sklepení je v noci tma jako v pytli a pořádná zima. Člověku se také špatně spí, když má svázané ruce a nohy. A mohu vás ujistit, že má i hlad a žízeň! Je snad přece jenom mnohem příjemnější spát doma u maminky, co myslíš, drahá Evo-Lotto?"
Eva-Lotta na něho pohlédla a v očích měla stejný výraz jako tehdy, když mučil její milovanou Pacinku.
„Co říkáš, majstrdetektive," pokračoval strýček Einar, „jak by se ti zamlouvalo strávit jednu nebo řekněme několik nocí tady ve zřícenině? Nebo dokonce všechny zbývající noci?"
Kalia zamrazilo.
„Heleď se, máme naspěch," ozval se Artur Redig. „Všechny tyhle řečičky už trvají moc dlouho. Poslyšte, mládeži! Ne že bych neměl rád haranty, to mám, ale prevíty, který si vezmou do palice, že poběží na policii, kdy je napadne, ty rád nemám. Budeme vás muset tady ve sklepě…
