19
„Tak tady máme jednoho fešáka,“ řekl Hal Willis.
Hal Willis byl jediný malý detektiv, kterého Carella kdy poznal. Jen taktak že dosahoval předepsané výšky. Mezi ramenáči z oddělení se nápadně vyjímal a vypadal spíš jako zženštilý tanečník než jako tvrdý detektiv. Ale pracant byl zdatný. Měl útlou kostru, úzký obličej a zdálo se, že by mu bylo zatěžko zabít mouchu, ale kdo se s ním jednou střetl, netoužil si ten požitek zopakovat. Hal Willis byl mistrem v judu.
Hal Willis dovedl člověku potřást rukou a v témže okamžiku mu zlomit páteř. Když si na něj člověk nedal pozor, často při jeho palcovém hmatu zařval bolestí. A když si někdo neopatrně zažertoval? Letěl vzduchem jako při ragby nebo rodeu na Divokém západě. V těle i jiskrných očích dřímali staří slavní hrdinové - Ankle Throws, Flying Mares a Black Wheels.
Ty oči teď pobaveně sledovaly fotografii z federálního archívu, kterou Hal ukazoval přes stůl Carellovi.
Fotografie vskutku zvěčňovala „fešáka“. Nos měl přeražený nejmíň na čtyřech místech. Přes levou tvář šrám, jizva zdeformovala tvar očí. Měl květákové uši a skoro žádné zuby. Slyšel na přezdívku Hezoun Krajak.
„Panenka,“ řekl Carella. „Proč nám ho sem poslali?“
„Tmavý vlasy, sto osmdesát pět centimetrů, váha devadesát dva. Radost jít tak za ním v temný a pustý noci.“
„To bych nerad. Je ve městě?“
„Je v Latinský Americe,“ řekl Willis.
„Tak si ho tam necháme uležet,“ zavrčel Carella.
„Dej mi ještě jednu chesterfieldku,“ odpověděl mu Willis, „nejzdravější cigaretu s nejhustším filtrem.“
Carella se zasmál.
Zazvonil telefon.
Willis vzal sluchátko.
„Služebna 87, detektiv Willis,“ řekl.
Carella přihlížel.
„Cože?“ řekl Willis. „Dejte mi adresu.“
Spěšně si ji zapsal do bloku.
„Zadržte ho, okamžitě tam jedeme.“
Zavěsil, otevřel zásuvku a vyndal pouzdro se služebním revolverem.
„Co se děje?“ zeptal se Carella.
„Doktor na 35. severní. Má v ordinaci chlapa s průstřelem levého ramene.“
Když Carella s Willisem přijeli, stál už před luxusním cihlovým průčelím domu na 35. severní ulici policejní vůz.
„Zelenáči nás předešli,“ poznamenal Willis.
„Jen jestli ho mají,“ odpověděl Carella tónem zbožného přání.
Tabulka na dveřích oznamovala: Lékař je přítomen. Zazvoňte a laskavě se posaďte.
„Kde?“ zeptal se Willis. „Na schodech?“
Zazvonili, otevřeli dveře a vstoupili do čekárny. Okno vedlo na malý dvorek na úrovni ulice. Na dlouhé kožené pohovce seděl mladý policista a četl časopis Esquire. Jakmile detektivové vešli, zavřel časopis a hlásil se: „Curtis pane.“
„Kde je doktor?“ zeptal se Carella.
„Uvnitř. Country ho šel vyslechnout.“
„Kdo je Country?“
„Můj parťák, pane.“
„Pojďme,“ řekl Willis. Vstoupil s Carellou do lékařovy pracovny.
Country, vysoký klátivý mladík s chundelatými černými vlasy, se postavil do pozoru.
„Na shledanou, Country,“ řekl Willis suše.
Policista odpochodoval ke dveřím a vypadl.
„Doktor Russel?“ zeptal se Willis.
„Ano,“ odpověděl doktor Russel.
Byl to muž kolem padesátky, se stříbrnými vlasy, které mu na pohled přidávaly let. Stál zpříma jako svíce, v čistém bílém plášti se rýsovala široká ramena. Byl to hezký muž a budil silnou důvěru. Carella věděl jen, že je chirurg, ale byl by mu klidně svěřil třeba srdce.
„Kde ho máte?“
„Zmizel,“ řekl doktor Russel.
„Jak...“
„Zatelefonoval jsem ihned, jak jsem uviděl jeho ránu. Omluvil jsem se mu, šel jsem do kabinetu a zavolal. Když jsem se vrátil, byl pryč.“
„Zatracená práce,“ řekl Willis. „Mohl byste nám to vyprávět od začátku, doktore?“
„Ovšem. Přišel... tak asi před dvaceti minutami. Čekárna byla plná. To je dost nezvyklé v téhle době. Menší nemoci si teď lidé raději léčí u moře.“ Krátce se zasmál. „Řekl, že se sám postřelil, když si čistil loveckou pušku. Vzal jsem ho do ordinace - tedy sem - a vyzval jsem ho, aby si svlékl košili. To udělal.“
„Co se stalo potom?“
„Vyšetřil jsem mu ránu. Ptal jsem se, kdy se mu nehoda stala. Řekl, že dnes ráno. Hned jsem viděl, že lže. Rána nebyla čerstvá. Byla už silně infikovaná. Najedno…
