Nehoda
„…A říkám ti — je to ta samá ženská — o tom není pochyb!“
Kapitán Haydock se podíval do dychtivé, urputné tváře svého přítele a povzdechl si. Přál si, aby si Evans nebyl tak jistý a aby tak nejásal. Během svého profesního života stráveného na moři se starý námořní kapitán naučil nechávat věci, které se ho netýkaly, tak, jak jsou. To jeho přítel Evans, bývalý detektiv inspektor u kriminálky, měl jinou životní filozofii. V mládí se řídil heslem „Když se něco dozvíš, jednej —“, a v průběhu času si ho ještě rozšířil o vyhledávání vlastních informací. Inspektor Evans býval velice bystrým a bdělým policistou a své povýšení do současné hodnosti si rozhodně zasloužil. Dokonce i teď, když byl ve výslužbě a žil usedle ve svém vysněném domečku na venkově, jeho profesionální instinkt neusínal.
„Já obličeje moc často nezapomínám,“ opakoval samolibě. „Paní Anthonyová — ano, je to určitě paní Anthonyová. Když jsi řekl paní Merrowdenová — hned jsem ji poznal.“
Kapitán Haydock se nepokojně zavrtěl. Merrowdenovi byli kromě Evanse jeho nejbližší sousedé a ztotožnění paní Merrowdenové s někdejší hlavní postavou té slavné kauzy ho znervóznilo.
„Už je to přece tak dlouho,“ namítl poněkud chabě.
„Devět let,“ opáčil Evans, přesný jako vždy. „Devět let a tři měsíce. Pamatuješ si na ten případ?“
„Jenom matně.“
„Ukázalo se, že Anthony užíval arzén,“ vysvětlil Evans, „tak ji zprostili viny.“
„No a byl nějaký důvod to neudělat?“
„Vůbec žádný. Vzhledem k důkazům to byl jediný verdikt, který mohl padnout. Naprosto správný.“
„Pak je tedy všechno v pořádku,“ odvětil Haydock. „A nechápu, proč si s tím máme lámat hlavu.“
„Kdo si tu láme hlavu?“
„Myslel jsem, že ty.“
„Ale vůbec ne.“
„Už je po všem, ta záležitost je uzavřená,“ shrnul kapitán. „Jestli měla kdysi v životě paní Merrowdenová tu smůlu, že ji soudili za vraždu a pak zprostili viny —“
„Když někoho zprostí viny, obvykle se to nepovažuje za smůlu,“ poznamenal Evans.
„Vždyť víš, co myslím,“ opáčil kapitán Haydock podrážděně. „Jestli ta ubohá paní musela prodělat takový traumatizující zážitek, nám do toho nic není a neměli bychom to zase vytahovat na světlo, nebo snad ano?“
Evans neodpověděl.
„No tak, Evansi. Ta dáma byla nevinná — vždyť jsi to právě řekl.“
„Já jsem neřekl, že byla nevinná. Řekl jsem, že ji zprostili viny.“
„To je to samé.“
„Ne vždycky.“
Kapitán Haydock, který si právě začal o opěrku křesla vyklepávat dýmku, se zarazil a napřímil se s velice ostražitým výrazem ve tváři.
„A hleďme,“ prohlásil. „Tak odtud vítr fouká, co? Ty si myslíš, že nebyla nevinná.“
„To bych neřekl. Já jen — prostě nevím. Anthony měl ve zvyku užívat arzén. Jeho žena mu ho obstarávala. Jednou si ho omylem vzal o hodně víc. Byla to chyba jeho, nebo jeho ženy? To nikdo nemohl říct, a tak soud kvůli pochybnostem velice správně rozhodl v její prospěch. To všechno je v pořádku a já na tom nevidím žádnou chybu. Ale stejně — rád bych to věděl.“
Kapitán Haydock přesunul pozornost zase ke své dýmce.
„No,“ pronesl nevzrušeně, „nám do toho nic není.“
„To si nejsem tak jistý…“
„Ale určitě —“
„Poslouchej mě chvilku. Tenhle Merrowdene — dnes večer ve své laboratoři, když se tam tak babral s těmi svými testy — vzpomínáš si —“
„Ano. Zmínil se o Marshově testu na arzén. Řekl, že ty o tom budeš vědět všechno — že je to z tvého ranku — a zasmál se. Ale neřekl by to, kdyby si jenom na chviličku myslel —“
Evans ho přerušil.
„Chceš říct, že by to neřekl, kdyby to věděl. Jak dlouho že jsou svoji — říkal jsi šest let? Vsadím se, o co chceš, že nemá ani tušení, že jeho žena byla kdysi tou nechvalně známou paní Anthonyovou.“
„A ode mě se to určitě ani nedozví,“ prohlásil kapitán Haydock odměřeně.
Evans si toho nevšímal a pokračoval dál:
„Přerušil jsi mě. Po Marshově testu Merrowdene tu látku zahřál ve zkumavce, kovovou sedlinu rozpustil ve vodě a pak vysrážel přidáním dusičnanu stříbrného. To byl test na chlorečnany. Nenáročný elegantní testík. Ale já jsem si náhodou v knize, která ležela otevřená…
