Záhadné zmizení lorda Listerdalea (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

Mužnost Edwarda Robinsona

Jediným pohybem mocných paží ji Bill zdvihl do vzduchu a přitiskl si ji k hrudi. S hlubokým povzdechem dala všanc rty polibku, o jakém se jí nikdy ani nesnilo —

Pan Edward Robinson s povzdechem odložil výtisk románu Když vládne láska a zadíval se z okénka podzemky. Právě projížděli přes Stamford Brook. Edward Robinson přemýšlel o Billovi. Bill byl skutečně stoprocentní muž, milovaný všemi autorkami románů. Edward mu záviděl jeho svaly, drsnou krásu i nezkrotné vášně. Znovu zvedl knihu a přečetl si popis pyšné markýzy Bianky (té, která dávala všanc své rty). Byla tak oslnivá, tak omamně krásná, že muži před ní padali jako mouchy, samou láskou slabí a bezmocní.

„No jistě,“ říkal si Edward v duchu, „to všechno jsou samé žvásty. Samé žvásty. Ale stejně by mě zajímalo —“

V očích měl tesklivý pohled. Existovalo někde na světě něco takového jako romantika a dobrodružství? Existovaly ženy, jejichž krása omamuje? A existovalo něco takového jako láska, která člověka pohltí jako plamen?

„Tohle je skutečný život, tohle ano,“ řekl Edward, „a já prostě musím jít dál stejně jako ostatní chlapi.“

Celkem vzato, připustil, se musel považovat za velice šťastného mladého muže. Měl skvělé místo — v kanceláři jednoho prosperujícího koncernu. Měl pevné zdraví, nikoho, koho by musel živit, a byl zasnoubený s Maud.

Jenomže právě pouhé pomyšlení na Maud mu do tváře vehnalo stín. Ačkoli by to nikdy nepřiznal, jeho snoubenka v něm vzbuzovala obavy. Miloval ji — to ano — stále ještě si vzpomínal na to vzrušení, se kterým obdivoval její bílou šíji vykukující z levné blůzky za čtyři šilinky a jedenáct pencí, když ji uviděl poprvé. Seděl za ní v kině a kamarád, se kterým tam byl, je představil. Maud byla nepochybně extratřída. Byla hezká, chytrá, velice ženská a vždycky měla ve všem pravdu. Každý říkal, že je to ten typ děvčete, ze kterého bude prostě skvělá manželka.

Edwarda napadlo, jestli by z markýzy Bianky byla také skvělá manželka. Tak trochu o tom pochyboval. Nedokázal si představit smyslnou Bianku s jejími rudými rty a rozvlněnými tvary, jak například takovému mužnému Billovi krotce přišívá knoflíky. Ne Bianka, to byla sama Romantika, a tohle byl skutečný život. On a Maud budou spolu velice šťastní. Ona je tak rozumná…

Jenomže přece jen, přál si, aby nebyla tak — no, rázná. Aby neměla sklony na něj „vyjíždět“.

Samozřejmě že to způsobovala její prozíravost a zdravý rozum. Maud byla velice rozumná a Edward byl zpravidla rozumný též, ale někdy — Například chtěl mít svatbu o těchhle Vánocích. Maud poukázala na to, jak prozíravé bude, když ještě chvíli počkají — tak rok nebo dva. Jeho plat nebyl moc vysoký. Chtěl jí dát drahý prsten —Maud zachvátila hrůza a donutila ho, aby ho vrátil a vyměnil za nějaký levnější. Měla samé skvělé vlastnosti, ale Edward si někdy přál, aby těch ctností měla trochu méně a trochu víc chyb. Protože to byly její ctnosti, co ho dohnalo k zoufalým činům.

Tak například —

Tvář mu zalil provinilý ruměnec. Měl jí to říct — a to hned. Kvůli svému tajnému provinění se už začínal chovat podivně. Zítra byl první den třídenního volna — začínaly vánoční svátky. Maud navrhla, že by se u ní mohl zastavit a strávit den s její rodinou, a Edwardovi se z toho podařilo vyvléknout tak hloupě a neohrabaně, že to u ní nemohlo nevzbudit podezření — vyprávěl jí dlouhou, úplně vymyšlenou historku o jednom svém kamarádovi na venkově, kterému slíbil, že ten den stráví s ním.

Jenže žádný kamarád na venkově neexistoval. Bylo tu jen jeho tajné provinění.

Před třemi měsíci se Edward Robinson, spolu s několika sty tisíci dalších mladých mužů, zúčastnil soutěže v jednom týdeníku. Dvanáct dívčích jmen se mělo seřadit podle popularity. Edward dostal vynikající nápad. To, čemu by on sám dal přednost, bude dozajista špatně — toho si už dřív všiml v několika podobných soutěžích. Napsal si seznam všech dvanácti jmen v pořadí podle svého vlastního vkusu a pak je napsal znovu, ale bral vždycky střídavě jedno jméno ze začátku sloupce a jedno od konce.

Když byly zveřejněny výsledky, Edward měl správně osm jmen z dvanácti a vyhrál první cenu, která činila 500 liber. Na tento výsledek, který se dal snadno přičíst štěstí, Edward tvrdošíjně pohlížel jako na přímý výsledek svého „systému“. Byl na sebe nezřízeně pyšný.

Další věcí ovšem bylo, co s pěti sty librami udělat? Moc dobře věděl, co by řekla Maud. Investovat je. Bude to jejich malá finanční rezerva pro budoucnost. A věděl, že Maud by samozřejmě měla v zásadě pravdu. Jenomže vyhrát peníze v soutěži je pocit úplně odlišný od všeho ostatního na světě.

Kdyby mu ty peníze někdo odkázal, Edward by je zbožně investoval do konvertibilních úvěrů nebo do vkladových certifikátů a bral by to jako samozřejmost. Jenomže peníze, kterých někdo dosáhne jen pouhými několika tahy pera a šťastnou, neuvěřitelnou náhodou, spadají do stejné kategorie jako šestipence, kterou dostane dítě — „jen pro tebe — utrať si ji, jak sám chceš“.

A v jednom luxusním obchodě, kolem kterého každý den chodil do kanceláře, dřímal nádherný sen — malé, dvousedadlové auto s dlouhou, nablýskanou přední kapotou, na níž byla zřetelně zobrazena cena — 465 liber.

„Kdybych byl bohatý,“ říkával mu Edward den co den, „kdybych byl bohatý, koupil bych si tě.“

A teď byl — když už ne bohatý, přinejmenším vlastnil slušnou sumičku — dost na to, aby si svůj sen splnil. To auto, ta ukázka nablýskaného, svůdného půvabu, bylo jeho — stačilo jen zaplatit.

Vážně chtěl Maud o těch penězích povědět. Jakmile by jí to řekl, ochránil by se před pokušením. Tváří v tvář Maudinu nesouhlasu a zděšení by nikdy nesebral odvahu na svém bláznovství trvat. Jenomže náhoda tomu chtěla, že o celé záležitosti rozhodla sama Maud. Vzal ji do kina — na nejlepší sedadla v celém sále. A Maud mu vytkla, mile, ale důrazně, trestuhodnou pošetilost jeho chování — že vyhazuje takové peníze — tři a půl šilinku oproti dvěma šilinkům a čtyřem pencím, když je přitom ze zadnějších sedadel vidět stejně dobře.

Edward přijal její výtku s rozmrzelým mlčením. Maud spokojeně vycítila, že udělala dojem. Tohle výstřední chování se Edwardovi musí zarazit. Milovala ho, ale přišla na to, že je slaboch — a jejím úkolem bylo vyskytovat se vždycky po ruce, aby ho nasměrovala tím správným směrem. Sledovala jeho červíčkovské chování s uspokojením.

Edward opravdu červíka připomínal. Jako všichni červíčkové ohnul záda. Nechal se jejími slovy zlomit, ale přesně v té chvíli se rozhodl, že si to auto koupí.

„K čertu s tím,“ řekl si v duchu Edward. „Aspoň jednou v životě udělám to, co chci já. Maud se může jít vycpat!“

A hned druhý den ráno vešel do toho proskleného paláce plného ušlechtilých obyvatel v celé své slávě nablýskaného laku a třpytivého kovu a s bezstarostností, která ho samotného překvapila, si auto koupil. Jako by koupě auta byla tou nejsnazší věcí na světě!

Teď už mu patřilo čtyři dny. Navenek se choval klidně, ale uvnitř byl bez sebe nadšením. A Mauď zatím nevyzradil ani slovíčko. Všechny čtyři dny místo oběda chodil na lekce řízení svého miláčka. A byl to bystrý žák.

Zítra, na Štědrý den, se ho chystal vyvézt ven z města. Lhal Maud a zalže jí znovu, když to bude třeba. Své nové lásce propadl tělem i duší. Znamenala pro něj Romantiku, Dobrodružství a všechno to, po čem toužil a nikdy neměl. Zítra se on a jeho koťátko vydají spolu na cestu. Budou si to svištět ostrým chladným vzduchem a ruch a shon Londýna nechají daleko za sebou — ven do průzračných širých dálav…

V tu chvíli byl Edward, i když si to neuvědomoval, velmi blízko tomu, stát se básníkem.

Zítra —

Podíval se na knihu ve svých rukou — Když vládne láska. Zasmál se a strčil si ji do kapsy. To auto, rudé rty markýzy Bianky a Billova úžasná zdatnost se zdálo všechno smíchané dohromady. Zítra —

Počasí, obvykle tak politováníhodně macešské vůči těm, kdo na ně spoléhají, bylo Edwardovi přátelsky nakloněno. Věnovalo mu den jeho snů, den třpytivého mrazu, bleděmodrého nebe se sluncem žlutým jako petrklíč.

A tak Edward, ve vysoce dobrodružné náladě a s chutí ke všem špatnostem, vyjel z Londýna. Na Hyde Park Corner ho sice stihly drobné potíže a na Putney Bridge jistá smutná příhoda, která si vyžádala mnohé skřípění pneumatik, kvílení brzd a pořádnou spršku nadávek na Edwardovu hlavu ze strany řidičů ostatních vozidel, ale na nováčka si nevedl zase tak špatně a zakrátko se mu podařilo vyjet na jednu z těch pěkných širokých silnic, které jsou potěchou všech motoristů. Zrovna na této silnici nebyl toho dne příliš velký provoz. Edward jel dál a dál, opilý svou vládou nad tím nablýskaným pokladem, uháněl mrazivým bílým světem v božsky povznesené náladě.

Byl to bláznivý den. V jedné starosvětské hospůdce se zastavil na oběd a později v jiné zas na svačinu. Pak to zdráhavě otočil domů — zase zpátky do Londýna, k Maud, k nevyhnutelnému vysvětlování, vzájemnému obviňování…

S povzdechem tu myšlenku ze sebe setřásl. Nechme zítřek zítřkem, pořád je ještě dnes. A co může být úchvatnějšího? Řítit se temnotou s reflektory vpředu vyhledávajícími cestu. Vždyť to je nejlepší ze všeho!

Usoudil, že už nemá čas zastavit se někde na večeři. Tohle řízení ve tmě byla choulostivá věc. Zpátky do Londýna mu to bude trvat déle, než si původně myslel. Když projel Hindheadem a vyjel na okraj doliny zvané Devil’s Punch Bowl, bylo právě osm. Svítil měsíc a sníh, který napadl před dvěma dny, stále ještě neroztál.

Zastavil a jen tak se díval. Co záleží na tom, jestli se nevrátí do Londýna před půlnocí? Co záleží na tom, jestli se nevrátí nikdy? Najednou se od toho nechtěl odtrhnout.

Vystoupil z auta a popošel na kraj silnice. Kousek od něj se svůdně vinula stezka. Edward jejímu vábení podlehl. Další půlhodinku se pak nadšeně potuloval zasněženým světem. Ani ve svých představách nikdy nezažil nic, co by se tomuhle podobalo. A bylo to jeho, jeho vlastní, darovalo mu to jeho nablýskané koťátko, které na něj věrně čekalo nahoře na silnici.

Vyšplhal zas nahoru, nastoupil do auta a rozjel se, stále ještě trochu omámený objevem té ryzí krásy, která tu a tam přichází i k těm nejprozaičtějším lidem.

Pak se s povzdechem usebral a vnořil ruku do postranní kapsy svého vozu, kam si před časem uložil ještě jednu šálu.

Jenomže šála už tam nebyla. Kapsa byla prázdná. Ne, nebyla úplně prázdná — bylo v ní něco ostrého a tvrdého — něco jako kamínky.

Edward zanořil ruku hlouběji. Za chviličku už zíral jako smyslů zbavený. Ta věc, kterou držel v ruce, která se mu komíhala v prstech a v měsíčním světle z ní vystřelovaly stovky plamínků, byl diamantový náhrdelník.

Edward na něj nepřestával civět. Ale nebylo o tom pochyb. Diamantový náhrdelník v hodnotě několika tisíc liber (ty kameny byly totiž dost velké) byl jen tak zastrčený v postranní kapse auta.

Jenže kdo ho tam dal? Když vyjížděl z města, tak tam zaručeně ještě nebyl. Někdo musel jet kolem, když se potuloval ve sněhu, a schválně ho tam strčil. Jenomže proč? Proč si vybral zrovna jeho auto? Spletl se snad majitel toho náhrdelníku? Nebo byl — a docela dobře mohl být — ten náhrdelník kradený?

A pak, jak mu hlavou vířily všechny ty myšlenky, Edward najednou ztuhl a krev mu vystydla v žilách. Tohle nebylo jeho auto.

Ano, bylo mu velice podobné. Mělo ten samý báječný odstín červené — rudé jako rty markýzy Bianky —a tutéž dlouhou, nablýskanou přední kapotu, ale podle tisíce drobností přišel Edward na to, že to není jeho auto. Jeho zářivá novota měla tu a tam nějaký ten škrábanec, neslo sice nenápadné, ale neklamné známky opotřebení a občas i nějakou tu trhlinku. V tom případě…

Edward bez dalších okolků začal spěšně otáčet vůz. Tenhle manévr ovšem nebyl jeho silnou stránkou. Se zařazenou zpátečkou ustavičně ztrácel hlavu a točil volantem na opačnou stranu. Také se mu často a se zhoubnými následky zaplétala noha mezi brzdu a plyn. Avšak nakonec se mu podařilo otočit a auto už vzápětí vrnělo zase do kopce.

Edward si vzpomněl, že kus od něj stál ještě jeden vůz. V tu chvíli si ho nijak zvlášť nevšímal. Ze své vycházky se vrátil jinou pěšinou než tou, kterou do údolí slezl. Tahle druhá stezka ho vyvedla na silnici přímo za — jak si v tu chvíli myslel — jeho autem. Ve skutečnosti to muselo být to druhé.

Asi za deset minut se ocitl znovu na místě, kde předtím stál. Jenže na kraji silnice teď už vůbec žádné auto nebylo. Ať už to auto patřilo komukoli, musel odjet pryč v tom Edwardově — jejich podobnost nejspíš zmátla i jeho.

Edward vyndal diamantový náhrdelník z kapsy a rozpačitě si ho nechal klouzat mezi prsty.

Co má teď dělat? Pokračovat k nejbližší policejní stanici? Vysvětlit okolnosti, předat náhrdelník a nahlásit číslo svého vozu?

Mimochodem, jaké vlastně mělo jeho auto číslo? Edward zoufale lovil v paměti, ale za živého boha si nemohl vzpomenout. Poklesl na duchu. Udělá ze sebe na policii naprostého pitomce. Byla v něm osmička, to jediné si vybavoval. Samozřejmě na tom ve skutečnosti nezáleželo — alespoň… Znepokojeně se podíval na diamanty. Co když si budou myslet — ale ne, to je přece hloupost — no ale stejně by mohli — že to auto a ty diamanty ukradl? Protože, když se nad tím koneckonců jeden zamyslí, strčil by někdo při smyslech cenný diamantový náhrdelník jen tak do otevřené kapsy u auta?

Edward vystoupil a zezadu ten vůz obešel. Měl značku s číslem XR 10061. Když pomineme fakt, že rozhodně nešlo o číslo jeho vozu, neříkalo mu to nic. Pak se dal do systematického prohledávání všech kapes auta. V té, ve které předtím našel diamanty, cosi objevil — malý útržek papíru, na kterém bylo cosi napsáno tužkou. Ve světle reflektorů to mohl Edward docela snadno přečíst.

„Čekám tě v Greane, na křižovatce se Salter’s Lane, v deset.“

Na jméno Greane si vzpomínal. Někdy během dne ho zahlédl na jedné ze směrových tabulí. Ve chvilce se rozhodl. Pojede do té vesnice, do Greane, najde Salter’s Lane, sejde se s osobou, která ten vzkaz napsala a vysvětlí okolnosti. To bude mnohem lepší než ze sebe udělat pitomce na místní policejní stanici.

Vyjel skoro šťastný. Nakonec, tohle bylo dobrodružství. Něco takového se přece nestává každý den. Ten diamantový náhrdelník z toho udělal vzrušující záhadu.

Měl drobné potíže s nalezením Greane a ještě větší potíže, než našel Salter’s Lane, ale po zaklepání na dvě stavení se mu to nakonec povedlo.

Stejně ale bylo už pár minut po určené hodině, když opatrně projížděl po úzké silničce a bedlivě sledoval její levou stranu, z níž měla Salter’s Lane odbočovat.

Našel ji celkem náhle hned za zatáčkou, a ještě než stačil úplně zastavit, vyběhla ze tmy nějaká postava.

„No konečně!“ vykřikl dívčí hlas. „Kde jsi byl takovou dobu, Geralde?“

Dívka se přitom postavila přímo do záře reflektorů a Edward zalapal po dechu. Byla to ta nejkrásnější bytost, jakou kdy viděl.

Byla dost mladá, s vlasy černými jako noc a úžasnými rudými rty. Těžký plášť, který měla na sobě, se náhle rozevřel a Edward uviděl, že je oblečená do dlouhých večerních šatů — pouzdrových v barvách ohně, které opisovaly její nádherné tělo. Kolem krku měla šňůru dokonalých perel.

Dívka sebou najednou trhla.

„Ale vždyť tohle není Gerald!“ vykřikla.

„Není,“ opáčil spěšně Edward. „Musím to vysvětlit.“ Vyndal z kapsy diamantový náhrdelník a podal jí ho. „Jmenuju se Edward —“

Dál se nedostal, protože dívka tleskla do dlaní a přerušila jej:

„No jistě, Edward! Jsem tak ráda. Jenže ten idiot Jimmy mi do telefonu řekl, že posílá s autem Geralda. Je vážně prima, že jsi přijel ty. Hrozně moc jsem se s tebou chtěla sejít. Nezapomeň, že jsem tě naposledy viděla, když mi bylo šest. Vidím, že jsi ten náhrdelník dostal v pořádku. Schovej ho zase do kapsy. Mohl by se tady objevit místní strážník a uvidět ho. Brrr, na čekání venku je příšerná zima! Pusť mě dovnitř.“

Jakoby ve snu Edward otevřel dveře a dívka se pružně vyhoupla vedle něj. Její kožich se mu otřel o tvář a na nos zaútočila těžko postižitelná vůně, něco jako fialky po dešti.

Neměl žádný plán, dokonce ani žádný určitý nápad. Ve chvilce dal ale mimovolně přednost dobrodružství.

Říkala mu Edwarde — co na tom, že to byl špatný Edward? Stejně ho brzy prokoukne. Mezitím s ní bude hrát její hru. Sešlápl spojku a hladce vyrazili.

Za chvilku se dívka rozesmála. Její smích byl stejně úžasný jako celý zbytek její bytosti.

„Nejde si nevšimnout, že toho o autech moc nevíš. Mám dojem, že tam venku je nemají, nemám pravdu?“

„To bych rád věděl, kde je to ‚tam venku‘,“ pomyslel si Edward. Nahlas řekl: „Moc jich tam není.“

„Tak mě radši nech řídit,“ opáčila dívka. „Proplést se tady těmi uličkami k hlavní silnici dá pěkně zabrat.“

Ochotně jí přepustil své místo. Zakrátko už si to svištěli nocí takovým tempem a tak nebezpečně, že se Edward v skrytu duše zděsil.

„Já ráda jezdím rychle. A ty? Víš — ty nejsi ani trochu jako Gerald. Nikdo by neřekl, že jste bratři. A taky nejsi ani trochu takový, jak jsem si tě představovala.“

„Řekl bych,“ opáčil Edward, „že jsem úplně, ale naprosto obyčejný. Je to ono?“

„Obyčejný ne — spíš jiný. Nejsem z tebe moc moudrá. Jak se má chudák Jimmy? Nejspíš bude pěkně otrávený, co?“

„No, Jimmy se má fajn,“ řekl na to Edward.

„To se lehce řekne — ale je to prašivá smůla, že si podvrtnul kotník. Vyprávěl ti, jak se to všechno stalo?“

„Ani slovo. Tápu úplně ve tmě. Byl bych rád, kdybys mě zasvětila.“

„No, všechno to šlo jako na drátkách. Jimmy vešel hlavním vchodem převlečený do dívčích šatů. Dala jsem mu tak minutku nebo dvě a pak jsem vyšplhala k oknu. Služka Agnes Larellové tam zrovna chystala pro Agnes šaty a šperky a všechno ostatní. Pak se zdola ozvalo ohromné zaječení a odpálila se ta rachejtle a všichni křičeli hoří. Služka vyletěla z místnosti, já jsem skočila dovnitř, shrábla náhrdelník a bleskově jsem zmizela ven, pak dolů a pryč odtamtud zadem přes Punch Bowl. Cestou jsem strčila ten náhrdelník a vzkaz, kde mě máš vyzvednout, do kapsy u auta. A pak jsem se v hotelu přidala k Louise, samozřejmě jsem si nejdřív zula boty do sněhu. Mám dokonalé alibi. Vůbec netušila, že jsem byla venku.“

„A co Jimmy?“

„No, o tom toho budeš vědět víc ty než já.“

„On mi vůbec nic neřekl,“ prohlásil nenucené Edward.

„No, v tom všeobecném ruchu se mu zamotala noha do sukně a povedlo se mu podvrtnout si kotník. Museli ho odnést do auta a šofér Larellových ho odvezl domů. Jen si představ, kdyby ten šofér náhodou sáhl do té kapsy!“

Edward se smál s ní, ale mozek mu pracoval na plné obrátky. Teď už svému postavení víceméně rozuměl. Jméno Larella si matně vybavoval — bylo to jméno, které znamenalo bohatství. Tahle dívka a neznámý muž jménem Jimmy spolu zosnovali loupež náhrdelníku, a povedlo se jim to. Vzhledem k podvrtnutému kotníku a přítomnosti šoféra Larellových se Jimmy nemohl do kapsy u auta podívat dřív, než téhle dívce zatelefonoval — a nejspíš to ani neměl v úmyslu udělat. Ale bylo skoro jisté, že ten druhý neznámý, Gerald, to při nejbližší příležitosti udělá. A najde tam Edwardovu šálu!

„Zatím to jde dobře,“ řekla dívka.

Kolem nich se mihla tramvaj — byli na předměstí Londýna. S rychlostí blesku se proplétali provozem. Edward měl srdce až v krku. Tahle dívka byla skvělá řidička, ale tak riskovala!

Za čtvrt hodiny už vystupovali na zmrzlém náměstí před impozantní budovou.

„Tady si můžeme odložit,“ prohlásila dívka, „než vyrazíme do Ritsonu.“

„Do Ritsonu?“ zeptal se Edward. Jméno toho známého nočního klubu vyslovil skoro nábožně.

„Jistě, Gerald ti to neřekl?“

„Neřekl,“ prohlásil Edward chmurně. „A co moje oblečení?“

Zkrabatila čelo.

„To ti opravdu neřekl vůbec nic! No, nějak tě už vyšňoříme. Musíme to dotáhnout do konce.“

Dveře jim otevřel důstojný majordomus a ustoupil stranou, aby mohli vejít.

„Telefonoval pan Gerald Champneys, milosti. Velice toužil s vámi mluvit, ale nenechal žádný vzkaz.“

„To se vsadím, že s ní toužil mluvit,“ říkal si v duchu Edward. „Každopádně teď znám alespoň celé své jméno. Edward Champneys. Jenže kdo je ona? Říkají jí milosti, tak proč by chtěla krást náhrdelník? Kvůli dluhům z bridže?“

V příbězích, které občas četl, dohnaly překrásnou urozenou hrdinku k zoufalství vždycky dluhy z bridže.

Edward byl důstojným majordomem odveden pryč a předán uhlazenému komorníkovi. Za čtvrt hodiny už se připojil ke své hostitelce v hale ve vytříbeném večerním obleku ušitém v Savile Row. Padl mu do puntíku.

Nebesa! To je ale noc!

Vyrazili autem k proslavenému Ritsonu. Jako ostatně všichni, i Edward četl skandální sloupky o Ritsonu. Každý, kdo něco znamenal, se dřív nebo později objevil v Ritsonu. Edward se jenom děsil toho, že se tam může objevit i někdo, kdo zná skutečného Edwarda Champneyse. Utěšoval se však myšlenkou, že ten skutečný Edward byl evidentně donedávna několik let někde mimo Anglii.

Seděli u malého stolku u stěny a usrkávali koktejly. Koktejly! Pro Edwarda představovaly ztělesnění vzrušujícího života. Dívka, zahalená do nádherného vyšívaného šálu, usrkávala jakoby nic. Najednou si nechala spadnout šál z ramen a vstala. „Zatancujeme si?“

Jedna z věcí, kterou Edward ovládal skutečně dokonale, byl tanec. Když s Maud spolu v Paláci tance vyšli na parket, ti méně zdatní se zastavovali a obdivně na ně zírali.

„Málem jsem zapomněla,“ řekla najednou dívka. „Ten náhrdelník.“

Natáhla ruku. Totálně zmatený Edward jej vytáhl z kapsy a podal jí ho. K jeho úžasu si ho chladnokrevně připnula kolem krku. Pak se na něj omamně usmála.

„A teď,“ špitla něžně, „si zatancujeme.“

Tančili. A v celém Ritsonu nebylo nic dokonalejšího.

A pak, když se po dlouhé době vraceli ke stolu, k Edwardově společnici přistoupil postarší džentlmen rádoby světáckého vzezření.

„Vida! Lady Noreen, roztančená jako vždy! Ano, ano. Je tu dnes kapitán James Folliot?“

„Jimmy sebou praštil — a podvrtnul si kotník.“

„Ale neříkejte! A jak se to stalo?“

„Zatím bez podrobností.“

Zasmála se a pokračovala v chůzi.

Edward šel za ní a v hlavě mu to vřelo. Teď už měl jasno. Lady Noreen Eliotová, ta slavná lady Noreen osobně, dívka, o které se v Anglii mluvilo snad ze všech nejvíc. Oslavovaná pro svou krásu, pro svou odvahu — hlava skupinky známé jako Neřestníci. Nedávno bylo oznámeno její zasnoubení s kapitánem Jamesem Folliotem z královské stráže, nositelem Viktoriina kříže.

Ovšem co ten náhrdelník? Tomu pořád ještě nerozuměl. Nezbylo než riskovat, že se prozradí, ale vědět to prostě musel.

Ukázal na něj, když se znovu usazovali.

„A proč tohle, Noreen?“ zeptal se. „Můžeš mi říct, proč?“

Zasněně se usmála s pohledem upřeným do dálky. Byla stále v zajetí kouzla tance.

„Asi to pro tebe bude těžké pochopit. Stejné věci člověka časem unaví — pořád to samé. Honby za pokladem byly nějakou dobu bezva, ale člověk si zvykne na všechno. ‚Loupeže‘ byly můj nápad. Vstupní poplatek padesát liber a pak se losuje. Tohle je třetí. Já a Jimmy jsme si vylosovali Agnes Larellovou. Znáš pravidla? Loupež se musí provést do tří dnů a kořist musí být nošena alespoň hodinu na veřejném místě, nebo tvoje sázka propadá a k tomu ještě pokuta sto liber. Je zatracená smůla, že si Jimmy podvrtnul ten kotník, ale bank shrábneme tak jako tak.“

„Aha,“ nadechl se zhluboka Edward. „Aha.“

Noreen náhle vstala a ovinula se zase šálem.

„Odvez mě někam autem. Třeba do doků. Někam, kde je to strašlivé a vzrušující. Počkej chvilku —“ Zvedla ruku a odepnula si diamanty z krku. „Radši by sis to měl zase vzít. Nerada bych, aby mě kvůli tomu někdo zamordoval.“

Společně vyšli z Ritsonu. Auto stálo v úzké, tmavé boční uličce. Když k němu zahnuli za roh, u obrubníku zastavilo další auto a z něj vyskočil nějaký mladík.

„Díky bohu, Noreen, že jsem tě konečně chytil,“ vykřikl. „Stala se pěkná lapálie. Ten pitomec Jimmy odjel ve špatném autě. Bůh ví, kde je v tuhle chvíli ten náhrdelník. Jsme v pěkné bryndě.“

Lady Noreen na něj jen zírala.

„Co tím myslíš? Ty diamanty máme my — nebo spíš Edward je má.“

„Edward?“

„Jistě.“ Drobným gestem pokynula k postavě po svém boku.

„To spíš já jsem v pěkné bryndě,“ pomyslel si Edward. „Deset ku jedné, že tohle je bratříček Gerald.“

Mladík na něj zůstal civět.

„Co tím myslíš?“ pronesl pomalu. „Edward je přece ve Skotsku.“

„Páni!“ vykřikla dívka. Zírala na Edwarda. „Páni!“

Zrudla a pak zase zbledla.

„Takže ty,“ řekla potichu, „jsi opravdový zloděj?“

Edwardovi trvalo jenom chvilku, než porozuměl situaci. V dívčiných očích se objevil respekt — nebo to mohl být obdiv? Měl to vysvětlit? Nic tak obyčejného! Dohraje to až do konce.

Obřadně se uklonil.

„Lady Noreen, musím vám poděkovat,“ řekl tím nejvybranějším způsobem, „za úchvatný večer.“

Jeden rychlý pohled na auto, jehož světla svítila zrovna na to druhé. Šarlatové auto s nablýskanou kapotou. Jeho auto!

„A teď vám popřeju dobrou noc.“

Jedním rychlým skokem byl uvnitř a s nohou na spojce. Auto vyrazilo kupředu. Gerald stál jako opařený, ale dívka byla rychlejší. Jak vůz projížděl kolem, skočila k němu a vyhoupla se na stupátko.

Auto se zakymácelo, zatočilo naslepo za roh a tam se zastavilo. Noreen, stále zadýchaná z toho skoku, položila Edwardovi ruku na paži.

„Musíte mi to dát — to přece musíte. Musím to vrátit Agnes Larellové. Buďte kamarád — vždyť jsme spolu strávili pěkný večer — tančili jsme — byli jsme — kumpáni. Dal byste mi to? Kvůli mně?“

Žena, která vás omámí svou krásou. Tak tedy takové ženy existují…

A navíc se Edward toho náhrdelníku náramně toužil zbavit. Tuhle příležitost ke královskému gestu mu seslalo samo nebe.

Vytáhl náhrdelník z kapsy a upustil ho do její napřažené dlaně.

„Byli jsme — kumpáni,“ odtušil.

„Och!“ Oči se jí zakalily — a rozsvítily se.

Pak k němu překvapivě sklonila hlavu. Chvilku ji držel, její rty na svých…

Pak seskočila. Šarlatové auto velkým skokem vypálilo kupředu.

Romantika!

Dobrodružství!

Ve dvanáct hodin na První svátek vánoční vešel Edward Robinson do titěrného salonu jednoho domku v Clap—hamu s tradičním pozdravem ‚Veselé Vánoce‘.

Maud, která právě upravovala větvičku cesmíny, ho přivítala chladně.

„Měl ses s tím svým kamarádem na venkově hezky?“ dotazovala se.

„Koukni,“ řekl na to Edward, „zalhal jsem ti. Vyhrál jsem v soutěži 500 liber a koupil jsem si auto. Neřekl jsem ti to, protože jsem věděl, že budeš kvůli tomu vyvádět. To za prvé. Koupil jsem auto a nehodlám o tom dál diskutovat. A za druhé: nehodlám otálet celé roky. Mám celkem dobré vyhlídky a chci se s tebou oženit příští měsíc. Jasné?“

„Aha.“ vydechla Maud chabě.

Byl tohle — mohl to vůbec být — Edward, kdo tady tak pánovitě řeční?

„Vezmeš si mě?“ zeptal se Edward. „Ano, nebo ne?“

Fascinovaně na něj zírala. V očích měla respekt a obdiv a ten pohled Edwarda omamoval. Ona trpělivá mateřskost, která ho tolik rozčilovala, byla ta tam.

Takhle se na něj včera v noci dívala lady Noreen. Jenomže lady Noreen ustoupila někam daleko, přímo do světa Romantiky, po bok markýzy Bianky. Tohle byla Skutečnost. Tohle byla jeho dívka.

„Ano, nebo ne?“ opakoval a postoupil o krok blíž.

„A — a-ano,“ vykoktala Maud. „Ale, božínku, Edwarde, co se to s tebou stalo? Jsi dneska úplně jiný.“

„Ano,“ odtušil Edward. „Čtyřiadvacet hodin jsem byl opravdový muž — a namoutě duši se to vyplácí.“

Popadl ji do náručí skoro tak, jak by to nejspíš udělal ten superman Bill.

„Miluješ mě, Maud? Řekni, miluješ mě?“

„Bože Edwarde,“ vydechla Maud. „Já jsem do tebe blázen…“

Informace

Bibliografické údaje

  • 25. 4. 2024