Záhadné zmizení lorda Listerdalea (Agatha Christie)

Píseň o šestipenci

Sir Edward Palliser, královský soudní rada, bydlel v Queen Anne’s Close č. 9. Queen Anne’s Close je slepá ulice. V samém srdci Westminsteru si dokázala uchovat klidnou, starosvětskou atmosféru, velice vzdálenou ruchu dvacátého století. To siru Edwardu Palliserovi skvěle vyhovovalo.

Sir Edward býval svého času nejvýznamnějším obhájcem ve věcech trestního práva a nyní, když už u soudu nepracoval, se těšil svou skutečně skvostnou sbírkou kriminologické literatury. Byl rovněž autorem svazku Vzpomínek na pozoruhodné zločince.

Toho večera seděl sir Edward před svou knihovnou, usrkával ze šálku té nejvybranější černé kávy a kroutil hlavou nad jedním Lombrosovým dílem. Tak důmyslné teorie, a tak naprosto překonané.

Téměř nehlučně se otevřely dveře a přes tlustý, huňatý koberec se k němu blížil jeho dokonale vycvičený sluha s diskrétním šepotem:

„Chtěla by se s vámi setkat nějaká mladá dáma, pane.“

„Mladá dáma?“

Sira Edwarda to překvapilo. Něco takového dosti vybočovalo z obvyklého běhu událostí. Pak ho napadlo, že by to mohla být jeho neteř Ethel — ne, v tom případě by mu to Armour řekl.

Opatrně se začal vyptávat.

„Ta dáma vám nesdělila své jméno?“

„Ne, pane, ale říkala, že si je celkem jistá, že ji budete chtít vidět.“

„Tak ji uveďte,“ opáčil sir Edward Palliser. Pociťoval příjemnou zvědavost.

Objevila se vysoká, tmavovlasá, asi třicetiletá dívka v padnoucím černém kabátě a sukni a s malou černou čapkou na hlavě. Přistoupila k siru Edwardovi s napřaženou rukou a nedočkavým výrazem na tváři. Armour se vzdálil a nehlučně za sebou zavřel dveře.

„Sire Edwarde — poznáváte mě, že? Jsem Magdalen Vaughanová.“

„Ale samozřejmě,“ stiskl vřele nabízenou ruku.

Teď už si na ni vzpomínal celkem dobře. Ta cesta domů z Ameriky na Siluriku! To líbezné dítě — protože ona tehdy byla jen o málo víc než dítě. Zamiloval se do ní, jak si vzpomínal, tím rozvážným způsobem postaršího světáka. Byla tak rozkošně mladá — tak dychtivá — tak plná obdivu a úcty k hrdinství — přímo předurčená k tomu, aby upoutala srdce muže, kterému táhne na šedesátku. Ta vzpomínka stisku jeho ruky ještě dodala na vřelosti.

„To je od vás opravdu velice milé. Posaďte se, prosím.“ Přisunul jí křeslo, nenucené konverzoval a celou dobu přitom přemýšlel, proč vlastně přišla. Když nakonec ten proud nezávazné konverzace přerušil, nastalo ticho.

Rukama sevřela opěradlo židle a pak je zase uvolnila, navlhčila si rty. Najednou spustila — bez okolků.

„Sire Edwarde — musíte mi pomoct.“

Překvapilo ho to, a tak mechanicky zamumlal:

„Ano?“

Pokračovala ještě naléhavěji:

„Říkal jste, že kdybych někdy potřebovala pomoct — že kdybyste pro mě cokoli na světě mohl udělat — že to uděláte.“

Ano, opravdu to řekl. Byla to taková větička, která se říká — zvlášť ve chvíli loučení. Vzpomínal si, jak se mu při tom zlomil hlas — jak si pozvedl její ruku ke rtům.

„Kdybych mohl cokoli udělat — pamatujte si, že to myslím vážně…“

Ano, takové věci se říkají… Ale velice, velice zřídka se po člověku chce, aby svá slova splnil! A rozhodně ne po — kolika? — devíti nebo deseti letech. Rychle ji přelétl pohledem — byla to stále velice hezká dívka, ale ztratila už to, co ho na ní tak okouzlovalo — pel svěžího, nedotčeného mládí. Možná teď měla zajímavější tvář — mladší muž by si to možná myslel — ale sir Edward byl nyní na hony vzdálen onomu návalu vroucích citů, které ho zaplavily na konci plavby přes Atlantik.

Nasadil obezřetnou tvář právníka a poněkud spěšně prohlásil: „To rozhodně, má milá mladá dámo. S radostí udělám, co bude v mých silách — i když pochybuji, že bych v současnosti mohl být někomu ještě co platný.“

Jestli si připravoval cestu k ústupu, Magdalen Vaughanová si toho nevšimla. Byla ten typ, který dokáže v jednu chvíli vnímat pouze jedinou věc, a v tomto okamžiku vnímala jen svou nouzi. Brala to tak, že sir Edward je ochoten jí pomoci.

„Ocitli jsme se ve strašlivé šlamastyce, sire Edwarde.“

„Ocitli? Jste snad vdaná?“

„Ne — myslela jsem tím sebe a svého bratra. A ano… také Williama a Emily, těch se to také týká. Ale musím to nejdřív vysvětlit. Mám — měla jsem tetu — slečnu Crabtreeovou. Možná jste o ní četl v novinách. Bylo to strašné. Je mrtvá — zavraždili ji.“

„Ach bože!“ Siru Edwardovi přes tvář přeběhla stopa zájmu. „Asi před měsícem, že?“

Dívka přikývla.

„Spíš o něco míň — před třemi týdny.“

„Ano, vzpomínám si. Udeřili ji do hlavy v jejím vlastním domě. A toho, co to udělal, ještě nechytili.“

Magdalen Vaughanová znovu přikývla.

„Toho člověka nechytili — a nevěřím, že ho kdy chytí. Víte — možná nemají koho chytit.“

„Co?“

„Ano — je to příšerné. Do novin se o tom nic nedostalo, ale tohle si policie myslí. Oni vědí, že toho večera do domu nikdo nevešel.“

„Chcete říct —?“

„Že je to jeden z nás čtyř. Musí být. Nevědí kdo — a my to taky nevíme. Nevíme to. A tak tam každý den sedíme, po očku se díváme jeden na druhého a přemýšlíme. Bože! Kdyby to tak mohl být někdo zvenčí — ale připadá nám, že to není možné…“

Sir Edward na ni zíral s rostoucím zaujetím.

„Chcete říct, že členové rodiny jsou podezřelí?“

„Ano, tak jsem to myslela. Policie to tak ale samozřejmě neřekla. Byli docela zdvořilí a chovali se hezky. Jenže prohledali dům, všechny nás vyslechli a Marthu vyslýchali pořád dokola… A protože nevědí, kdo to byl, drží se zpátky. Já jsem tak vyděšená — tak strašně vyděšená.

„Mé milé dítě, ale no tak, teď určitě přeháníte.“

„Nepřeháním. Je to jeden z nás čtyř — musí být.“

„Kdo jsou ti čtyři, o kterých mluvíte?“

Magdalen se narovnala a začala mluvit trochu klidněji.

„Jsem to já a Matthew. Teta Lily byla naše prateta — byla to sestra mé babičky. Bydleli jsme u ní od svých čtrnácti let (my jsme totiž dvojčata). Pak tady je William Crabtree. Byl to její synovec — syn jejího bratra. Bydlel tam taky, se svou ženou Emily.“

„Ona je podporovala?“

„Víceméně. On má trochu vlastních peněz, ale není zdráv a nemůže pracovat. Je to takový tichý, zasněný typ. Jsem si jistá, že by nemohl — bože! — je ode mě příšerné, že na to vůbec myslím!“

„Stále ještě ani zdaleka situaci nechápu. Možná byste mi mohla zběžně přiblížit fakta — jestli vás to příliš nerozrušuje.“

„Ale jistěže ne! — Chci vám to říct. A vidím to v hlavě pořád docela jasně — strašlivě jasně. Chápejte, posvačili jsme a všichni jsme se rozešli za svými vlastními záležitostmi. Já jsem cosi šila. Matthew psal na stroji nějaký článek — víte, zabývá se trochu novinařinou. William se obíral svými známkami. Emily dolů na čaj vůbec nesešla. Vzala si prášek proti bolení hlavy a odpočívala. Takže jsme byli všichni zabraní do svých záležitostí. A když šla Martha v půl osmé prostřít k večeři, teta Lily byla — mrtvá. Hlavu měla — ach bože, je to tak strašné! — celou rozbitou.“

„Zbraň se našla, že?“

„Ano, bylo to masivní těžítko na papír, které vždycky leželo na stolku u dveří. Policie ho zkoumala kvůli otiskům prstů, ale žádné tam nebyly. Bylo do čista utřené.“

„A vaše první podezření?“

„Samozřejmě jsme si mysleli, že to byl zloděj. Dvě nebo tři zásuvky sekretáře byly vytažené, jako by v nich zloděj něco hledal. Jistěže jsme si mysleli, že to byl zloděj. A pak dorazila policie — konstatovali, že teta Lily je mrtvá přinejmenším už hodinu, a zeptali se Marthy, kdo byl v domě, a Martha řekla, že nikdo. A všechna okna byla zavřená zevnitř a nejevila žádné známky toho, že by si s nimi někdo hrál. A pak se nás začali vyptávat…“

Odmlčela se. Hruď se jí vzedmula a vyděšenýma očima úpěnlivě hledala u sira Edwarda uklidnění.

„A kdo například mohl ze smrti vaší tety něco mít?“

„To je jednoduché. Máme z toho všichni stejně. Peníze, které po sobě zanechala, se měly rozdělit rovným dílem mezi nás čtyři.“

„A kolik její pozůstalost asi činila?“

„Právník nám řekl, že po zaplacení dědické daně to bude kolem osmdesáti tisíc liber.“

Sir Edward trochu překvapeně vykulil oči.

„To už je značná suma. Předpokládám, že jste věděla, jaký má vaše teta majetek?“

Magdalen zavrtěla hlavou.

„Ne — nás všechny to dost překvapilo. Teta Lily byla vždycky na peníze hrozně opatrná. Držela si jen jednu služebnou a vždycky toho spoustu namluvila o šetrnosti.“

Sir Edward zamyšleně přikývl. Magdalen se k němu trochu naklonila.

„Pomůžete mi — že mi pomůžete?“

Její slova dorazila k uším sira Edwarda jako nepříjemné vyrušení zrovna ve chvíli, kdy ho ten příběh začal zajímat sám o sobě.

„Má milá mladá dámo — co já můžu udělat? Jestli potřebujete radu dobrého právníka, můžu vám doporučit —“

Přerušila ho.

„Ale ne, nic takového nepotřebuju! Ráda bych, abyste mi pomohl vy osobně —jako přítel.“

„To je od vás velice milé, ale —“

„Musíte přijít do našeho domu. Musíte všechny vyzpovídat. Chci, abyste to viděl a sám si udělal úsudek.“

„Ale má milá —“

„Pamatujte, že jste to slíbil. Kdykoli — kdekoli — řekl jste, kdybych potřebovala pomoc…“

Dívala se mu do očí, prosebně, a přesto s důvěrou. Pocítil stud a zvláštní pohnutí. Tahle její strašlivá jistota, tahle naprostá víra v prázdný, deset let starý slib jako v něco posvátného a zavazujícího. Kolik mužů už řeklo totéž přesně stejnými slovy — bylo to skoro klišé — a jak málo z nich někdo žádal, aby ta slova splnili.

„Jsem si jistý, že existuje spousta lidí, kteří vám mohou poradit lépe než já,“ namítl dosti chabě.

„Pochopitelně mám spoustu přátel.“ (Pobavilo ho, s jakou naivní sebejistotou to řekla.) „Ale víte, nikdo z nich není tak chytrý. Ne tak jako vy. Vy už jste dřív lidi vyslýchal. A s vašimi zkušenostmi to přece musíte poznat.“

„Poznat co?“

„Jestli jsou nevinní, nebo ne.“

Trochu hořce se pro sebe usmál. Lichotilo mu, že celkem vzato to obvykle opravdu poznal! Ačkoli při mnoha příležitostech se jeho soukromý názor neshodoval s názorem poroty.

Magdalen si nervózně posunula čapku z čela, rozhlédla se po místnosti a řekla:

„Jaké je tady ticho. Nezatoužíte občas po troše hluku?“

Slepá ulička! Její slova, vyřčená jen tak nazdařbůh, ťala zcela neúmyslně do živého. Slepá ulička. Ano, ale vždycky je z ní nějaká cesta ven — cesta, kterou člověk přišel — cesta zpátky do světa… Něco se v něm pohnulo — něco z mladické impulzivnosti. Její prostá důvěra působila na nejlepší stránku jeho povahy — a okolnosti jejích potíží působily na něco jiného — na kriminologa uvnitř něj. Chtěl vidět ty lidi, o kterých mluvila. Chtěl si utvořit vlastní úsudek.

„Jestli jste opravdu přesvědčená, že vám mohu být k užitku… Ale mějte na paměti, že nic nezaručuju,“ řekl.

Očekával, že ji zaplaví vlna nadšení, ale přijala to velice klidně.

„Věděla jsem, že to uděláte. Vždycky jsem na vás myslela jako na skutečného přítele. Půjdete se mnou hned?“

„Ne. Myslím, že bude lepší, když vás navštívím až zítra. Dala byste mi jméno a adresu právníka slečny Crabtreeové? Chtěl bych se ho zeptat na několik věcí.“

Napsala požadované na kus papíru a podala mu ho. Pak se zvedla a poněkud stydlivě řekla:

„Já — jsem vám opravdu neskutečně vděčná. Na shledanou.“

„A vaše adresa?“

„Jsem tak hloupá. Palatine Walk č. 18 v Chelsea.“

 

Ve tři hodiny následujícího odpoledne dorazil sir Edward Palliser do ulice Palatine Walk č. 18 klidným, rozvážným krokem. V mezidobí už zjistil několik věcí. Ráno navštívil Scotland Yard, kde byl zástupcem komisaře jeden jeho starý přítel, a také mluvil s posledním právníkem slečny Crabtreeové. Tím získal trochu jasnější představu o okolnostech. Pokud šlo o peníze, chovala se slečna Crabtreeová tak trochu zvláštně. Nikdy nepoužívala šekovou knížku. Místo toho měla ve zvyku napsat svému právníkovi a požádat ho, aby pro ni připravil určitou sumu v pětilibrových bankovkách. Byla to skoro vždycky stejná částka. Tři sta liber čtyřikrát ročně. Osobně si pro ně přijížděla v drožce, kterou považovala za jediný bezpečný dopravní prostředek. Za jiných okolností z domu nevycházela.

Na Scotland Yardu se sir Edward dozvěděl, že otázkou financí se zabývali velmi podrobně. Slečna Crabtreeová už měla pomalu načase, aby si dojela pro další část peněz. Pravděpodobně už předchozí tři sta utratila — nebo skoro utratila. Jenže právě to nebylo snadné zjistit. Při prozkoumání výdajů na domácnost se brzy ukázalo, že čtvrtletní výdaje slečny Crabtreeové byly mnohem nižší než tři sta liber. Na druhé straně ovšem měla ve zvyku posílat pětilibrové bankovky přátelům nebo příbuzným v nouzi. Jestli tedy bylo v době její smrti v domě hodně, nebo málo peněz, bylo sporné. Nenašly se však žádné.

Když dorazil do ulice Palatine Walk, přemítal sir Edward právě o tomto faktu.

Dveře domu (byl to takový ten nepodsklepený typ) mu otevřela drobná postarší žena s ostražitým pohledem. Uvedla ho do velkého dvojpokoje po levé straně malé vstupní haly a tam k němu přistoupila Magdalen. Na tváři jí jasněji než předtím viděl stopy nervového vypětí.

„Říkala jste, že se mám vyptávat, tak jsem tady s otázkami,“ prohlásil sir Edward s úsměvem, když si podávali ruce. „Nejdřív ze všeho bych chtěl vědět, kdo viděl vaši tetu jako poslední a v kolik přesně to bylo hodin.“

„Bylo to po svačině — v pět hodin. Poslední ji viděla Martha. To odpoledne dělala vyúčtování a nesla tetě Lily drobné a účtenky.“

„Věříte Martě?“

„Naprosto. Už je u tety Lily celých — no páni! — třicet let, řekla bych. Je poctivá až do morku kostí.“

Sir Edward přikývl.

„Další otázka. Proč si vaše sestřenka, paní Crabtreeová, vzala prášek proti bolení hlavy?“

„No protože ji bolela hlava.“

„Jistě, ale měla nějaký konkrétní důvod, proč by ji měla bolet hlava?“

„Svým způsobem ano. U oběda tu byla tak trochu scéna. Emily je velice popudlivá a nervní osoba a s tetou Lily se občas hádávaly.“

„A u oběda se pohádaly?“

„Ano. Teta Lily dokázala jít pěkně na nervy kvůli maličkostem. Všechno to začalo zničehonic — a pak najednou byly na nože — Emily říkala věci, které nemohla myslet vážně — že odejde z domu a už se nikdy nevrátí — že jí tady upírají každé sousto — no prostě různé hlouposti. A teta Lily na to řekla, že čím dřív si ona a její manžel sbalí své saky paky a odejdou, tím líp. Ale nic z toho nemyslely doopravdy.“

„Protože pan a paní Crabtreeovi si nemohli dovolit sbalit se a odejít?“

„No, nejen kvůli tomu. William měl tetu Lily rád. Doopravdy.“

„Nebyl to náhodou takový den hádek?“

Magdalen se vybarvily tváře.

„Tím myslíte mě? Ten rozruch kvůli tomu, že se chci stát modelkou?“

„Vaše teta nesouhlasila?“

„Ne.“

„Proč chcete být modelkou, slečno Magdalen? Připadá vám snad takový život přitažlivý?“

„To ne, ale cokoli by bylo lepší než dál žít tady.“

„Ano, to by bylo. Ale teď budete mít slušný příjem, viďte?“

„No, ano. Teď je to docela jiné.“

Přiznala to tím nejprostším způsobem.

Usmál se, ale už to dál nerozváděl. Místo toho se zeptal: „A váš bratr? Ten se taky pohádal?“

„Matthew? To ne.“

„Takže nikdo nemůže říct, že by měl nějaký důvod přát si mít tetu z cesty.“

Bystře zachytil chvilkové zděšení, které se jí objevilo ve tváři.

„Vlastně jsem zapomněl,“ řekl jakoby nic. „Dlužil značnou částku peněz, že?“

„Ano. Chudák Matthew.“

„No ale teď už to přece bude všechno v pořádku.“

„Ano —“ vzdychla. „Je to úleva.“

A stále jí to nedochází! Rychle změnil téma.

„Je váš bratr a bratranec se ženou doma?“

„Ano. Řekla jsem jim, že přijdete. Všichni vám chtějí pomoct. Ach, sire Edwarde — tak nějak cítím, že brzy zjistíte, že je všechno v pořádku — že s tím nikdo z nás nemá nic společného — že to přese všechno byl někdo zvenčí.“

„Zázraky dělat neumím. Možná se mi podaří zjistit pravdu, ale nemůžu udělat pravdu takovou, jakou byste ji chtěla mít.“

„Opravdu? Cítím, že vy dokážete všechno — všechno.“

Odešla z místnosti. Rozrušeně si pomyslel: „Co tím myslela? Nechce snad, abych někoho kryl? A koho?“

Z rozjímání ho vytrhl příchod asi padesátiletého muže. Byl od přírody mohutné postavy, ale trochu se hrbil. Oblečení měl neupravené a vlasy učesané jen halabala. Vypadal dobromyslně, i když trochu přitrouble.

„Sir Edward Palliser? Moc mě těší. Poslala mě sem Magdalen. Je od vás velice hezké, že nám chcete pomoct, ale nemyslím, že se tady dá na něco doopravdy přijít. Chci říct, že toho člověka stejně nechytí.“

„Vy si tedy myslíte, že to byl zloděj — někdo zvenčí?“

„No, musel být. Nikdo z rodiny to být nemohl. Tihle lidi jsou dneska náramně vychytralí, šplhají jako kočky a dostanou se dovnitř a ven, jak se jim zlíbí.“

„Pane Crabtree, kde jste byl vy, když se ta tragédie stala?“

„Zabýval jsem se svými známkami — ve svém obývacím pokojíku nahoře.“

„A neslyšel jste nic?“

„Ne — jenomže já když jsem do něčeho zabraný, nikdy nic neslyším. Je to ode mě dost hloupé, ale je to tak.“

„Je ten obývací pokojík, o kterém mluvíte, nad touhle místností?“

„Ne, je vzadu.“

Dveře se znovu otevřely. Vešla drobná, plavovlasá žena. Ruce jí nervózně škubaly. Vypadala rozrušeně a mrzutě.

„Williame, proč jsi na mě nepočkal? Řekla jsem: ‚Počkej na mě.‘“

„Promiň, drahá, zapomněl jsem. Sir Edward Palliser — moje žena.“

„Těší mě, paní Crabtreeová. Nevadí vám, doufám, že jsem se sem přišel takhle vyptávat. Vím, jak si všichni jistě přejete, aby se to už vysvětlilo.“

„Přirozeně. Ovšem já vám nic říct nemůžu — že ne, Williame? Já jsem spala — v posteli — vzbudila jsem se, až když Martha začala ječet.“

Ruce se jí nepřestávaly škubat.

„Kde je váš pokoj, paní Crabtreeová?“

„Je nad touhle místností. Ale neslyšela jsem nic —jak bych taky mohla? Spala jsem.“

Nic jiného z ní dostat nemohl. Nic neví — nic neslyšela — spala. Opakovala to s tvrdošíjností vyděšené ženy. Ovšem sir Edward dobře věděl, že to klidně mohla být — a pravděpodobně byla — holá pravda.

Nakonec se omluvil — řekl, že by rád položil pár otázek i Martě. William Crabtree se nabídl, že ho zavede do kuchyně. V hale se sir Edward málem srazil s vysokým tmavovlasým mladíkem, který si to rázoval ke vchodovým dveřím.

„Pan Matthew Vaughan?“

„Ano — ale víte, já teď nemám čas. Mám schůzku.“

„Matthew!“ ozval se ze schodů hlas jeho sestry. „Matthew, vždyť jsi slíbil —“

„Já vím, sestřičko. Ale nemůžu. Musím se sejít s jedním člověkem. A stejně, k čemu je dobré mluvit o té zatracené věci pořád dokola? S policií jsme si toho užili už dost. Já už mám celého toho cirkusu tak akorát.“

Práskly dveře. Pan Matthew Vaughan odešel.

Sira Edwarda uvedli do kuchyně. Martha právě žehlila. Zarazila se, žehličku stále v ruce. Sir Edward za sebou zavřel dveře.

„Slečna Vaughanová mě poprosila o pomoc,“ řekl. „Doufám, že nebudete mít nic proti tomu, když vám položím několik otázek.“

Podívala se na něj a zavrtěla hlavou.

„Nikdo z nich to neudělal, pane. Vím, co si myslíte, ale není to tak. Jsou tak hodní, dámy i pánové, že byste takové pohledal.“

„O tom nepochybuji. Ale to, že jsou hodní, ještě není důkaz, víte?“

„Možná ne, pane. Tyhle zákony jsou podivná věc. Ale existuje důkaz — jak tomu říkáte, pane. Nikdo z nich to nemohl udělat, aniž bych se o tom dozvěděla.“

„Ale jistě —“

„Já vím, o čem mluvím, pane. Poslechněte si tohle —“

Tohle bylo vrzání někde nad jejich hlavami.

„To jsou schody, pane. Pokaždé, když jde někdo nahoru nebo dolů, ty schody strašlivě vržou. Je jedno, jak tiše se snažíte jít. Paní Crabtreeová ležela ve své posteli, pan Crabtree si probíral ty svoje nešťastné známky, slečna Magdalen si už nahoře zase něco šila na stroji, a kdyby někdo z těch tří sešel po schodech dolů, musela bych o tom vědět. Ale nikdo nesešel!“

Mluvila s takovým přesvědčením, že to na advokáta udělalo dojem. Pomyslel si: „Dobrá svědkyně. Ta by měla váhu.“

„Nemusela jste si toho všimnout.“

„Ale ano, všimla bych si toho. Všimla bych si toho, aniž bych to vnímala, jak se říká. Jako si všimnete, když se zavřou dveře a někdo jde ven.“ Sir Edward zacílil otázky jinam. „To tedy vypovídá o třech z nich, ale je tu ještě čtvrtý. Byl Matthew Vaughan také nahoře?“

„Ne, ale byl v pokojíku dole. Hned vedle. A psal na stroji. Tady je to slyšet naprosto zřetelně. Stroj se mu nezastavil ani na chviličku. Ani na chviličku, pane, to můžu odpřísáhnout. A že je to tedy pěkně otravný zvuk, to ťukání.“

Sir Edward se na chvilku odmlčel. „To vy jste ji našla, viďte?“

„Ano, pane, já. Chuděra tam ležela s krví ve vlasech. A kvůli tomu ťukání stroje pana Matthewa nikdo vůbec nic neslyšel.“

„A vy tvrdíte, jestli jsem to pochopil dobře, že nikdo nevešel do domu?“

„Jak by taky mohl, pane? Musela bych o tom vědět. Zvonek od dveří je tady. A je tu jen jeden vchod.“ Podíval se jí zpříma do tváře.

„Měla jste slečnu Crabtreeovou ráda?“

Tvář se jí rozzářila nelíčenou, zjevnou vroucností.

„Ano, pane, to jsem opravdu měla. Protože slečna Crabtreeová — no, stárnu a už mi nevadí o tom mluvit. Když jsem byla ještě děvče, pane, dostala jsem se do potíží a slečna Crabtreeová stála při mně — vzala mě zpátky k sobě do služby, když už bylo po všem. Dala bych za ni život — to bych vážně dala.“

Sir Edward poznal upřímnost, když se s ní setkal. A Martha upřímná byla.

„Takže pokud víte, nikdo dveřmi nepřišel —?“

„Nikdo nemohl přijít.“

„Řekl jsem, pokud vy víte. Ale co když slečna Crabtreeová někoho očekávala — co když tomu člověku otevřela dveře sama…“

„Bože!“ Martha se zatvářila zaraženě.

„Takže předpokládám, že je to možné?“ naléhal na ni sir Edward.

„Je to možné — ano — ale není to moc pravděpodobné. Chci říct…“

Zjevně ji to vyvedlo z rovnováhy. Nemohla to popřít, ale chtělo se jí to udělat. Proč? Protože věděla, že někde tam leží pravda. A jaká pravda? Byl vinen jeden z těch čtyř lidí v domě? Chtěla snad Martha chránit viníka? Zaskřípaly přece jen schody? Sešel někdo nepozorovaně dolů a poznala snad Martha, kdo ten někdo byl?

Ona sama byla upřímná — o tom byl sir Edward přesvědčen.

Tlačil na ni dál a nespustil z ní přitom oči.

„Ale slečna Crabtreeová to tak mohla udělat, že? Okna téhle místnosti vedou do ulice. Mohla toho dotyčného, kterého čekala, ať už to byl kdokoli, vidět z okna, vyjít do haly a pustit ho — nebo ji — dovnitř. Je dokonce možné, že chtěla, aby tu osobu nikdo neviděl.“

Martha vypadala ztrápeně. Nakonec váhavě řekla:

„Ano, možná máte pravdu, pane. Na to jsem nikdy nepomyslela. Že by čekala nějakého pána — ano, docela dobře to tak mohlo být.“

Vypadalo to, jako by si začala uvědomovat výhody téhle myšlenky.

„Vy jste byla poslední, kdo ji viděl, je to tak?“

„Ano, pane. Když jsem po svačině sklidila ze stolu, odnesla jsem jí účtenky a drobné z peněz, které mi dala.“

„Dala vám ty peníze v pětilibrových bankovkách?“

„Jednu pětilibrovou bankovku, pane,“ opáčila Martha šokované. „Výdaje nikdy nepřesáhly pět liber, na to si dávám dobrý pozor.“

„Kam si ukládala peníze?“

„To přesně nevím, pane. Řekla bych, že je nosila u sebe — v takové černé sametové kabelce. Ale samozřejmě je mohla mít uložené v jedné z těch zamčených zásuvek ve své ložnici. Strašně ráda si věci zamykala, i když každou chvíli ztrácela klíče.“

Sir Edward pokýval hlavou.

„Takže vy nevíte, kolik peněz měla — tím myslím v pětilibrových bankovkách?“

„Ne, pane, nemůžu říct, kolik to přesně dělalo.“

„A řekla vám něco, z čeho byste mohla usuzovat, že někoho čekala?“

„Ne, pane.“

„Jste si úplně jistá? Co přesně řekla?“

„No,“ zamyslela se Martha, „řekla, že řezník není nic než šizuňk a podvodník, taky řekla, že mám doma o čtvrt libry čaje víc, než je potřeba, a taky že paní Crabtreeová navykládala spoustu nesmyslů kvůli tomu, že nemá ráda margarín…, a potom se jí ještě nelíbila jedna šestipence, kterou jsem jí přinesla nazpátek — jedna z těch nových, co mají na sobě dubový lístek —, řekla, že je falešná, a dalo mi spoustu práce ji přesvědčit. A taky řekla — už vím, že obchodník s rybami poslal místo tresek bachně a že jsem mu to měla říct, a já řekla, že jsem mu to řekla — a myslím, že už je to opravdu všechno, pane.“

Marthina řeč vykreslila zesnulou siru Edwardovi tak jasně, jak by to žádný podrobný popis nedokázal.

„Vaší paní asi nebylo lehké vyhovět, viďte?“ prohodil nenucené.

„Byla trochu malicherná, ale ta chuděrka nevycházela ven moc často, a když tady byla pořád tak zavřená, musela mít přece nějakou zábavu. Byla puntičkářka, ale měla zlaté srdce — žebráka nikdy neodehnala ode dveří s prázdnou. Možná byla malicherná, ale jinak to byla opravdu šlechetná dáma.“

„Jsem rád, Martho, že po ní zůstal alespoň někdo, komu je jí líto.“

Služebná zalapala po dechu.

„Chcete říct — tedy, ale oni ji všichni měli rádi — doopravdy — v skrytu duše. Všichni si s ní čas od času vyměnili pár ostrých slovíček, ale to nic neznamenalo.“

Sir Edward zvedl hlavu. Nad nimi se ozvalo skřípání.

„To jde dolů slečna Magdalen.“

„Jak to víte?“ vypálil na ni.

Stará paní se začervenala. „Poznám její chůzi,“ zamumlala.

Sir Edward rychle vyšel z kuchyně. Martha měla pravdu — Magdalen právě došla na konec schodů. S nadějí se na něj podívala.

„Zatím jsem moc nepokročil,“ odpověděl sir Edward na její pohled a dodal: „Nevíte náhodou, jaké dopisy dostala vaše teta v den své smrti?“

„Jsou všechny pohromadě. Policie už si je samozřejmě prohlédla.“

Vedla ho do velkého přijímacího salonu, odemkla zásuvku a vyndala rozměrnou černou sametovou kabelu se staromódní stříbrnou přezkou.

„Tohle je kabelka tety Lily. Všechno je v ní přesně, jak to bylo v den její smrti. Nechala jsem to tak.“

Sir Edward jí poděkoval a dal se do vyprazdňování obsahu tašky na stůl. Měl dojem, že je to zářný příklad kabelky postarší výstřední dámy.

Bylo v ní několik různých stříbrných mincí, dva kousky kandovaného zázvoru, tři novinové výstřižky o truhle vizionářky Joanny Southcottové, jakási mizerně vytištěná báseň o nezaměstnaném, almanach s horoskopy, velká lahvička kafrového mazání, brýle a tři dopisy. Jeden psaný můříma nohama od nějaké „sestřenky Lucy“, účet za spravení hodinek a výzva od dobročinné organizace.

Sir Edward si všechno velmi pečlivě prohlédl, poté znovu uložil do kabelky a tu podal s povzdechem Magdalen.

„Děkuji, slečno Magdalen. Bojím se, že tady toho moc není.“

Vstal, všiml si, že okno poskytuje dobrý výhled na schůdky před vchodovými dveřmi, a pak vzal Magdalen za ruku.

„Už odcházíte?“

„Ano.“

„Ale je to — bude to dobré?“

„Nikdo, kdo má co do činění se zákonem, si nedovolí dělat takové ukvapené závěry,“ odvětil sir Edward vážně a měl se k odchodu.

Kráčel po ulici pohroužen v myšlenkách. Řešení hádanky leželo někde před ním — a on ho nenašel. Něco potřeboval — nějakou maličkost. Jen aby mu ukázala směr.

Na rameno mu dopadla něčí ruka. Škubl sebou. Byl to Matthew Vaughan, poněkud zadýchaný.

„Běžel jsem za vámi, sire Edwarde. Chci se vám omluvit. Za své hrozné chování před půl hodinou. Bohužel jsem nebyl v té nejlepší náladě. Je od vás hrozně laskavé, že se touhle záležitostí zatěžujete. Prosím, ptejte se mě, na co chcete. Jestli vám můžu s něčím pomoct —“

Sir Edward najednou ztuhl s pohledem upřeným ne na Matthewa, ale přes ulici. Matthew poněkud zmateně zopakoval:

„Jestli vám můžu s něčím pomoct —“

„Už jste mi pomohl, můj milý mladý muži,“ opáčil sir Edward. „Tím, že jste mě zastavil právě na tomhle místě, a připoutal tak moji pozornost k něčemu, co bych jinak možná přehlédl.“

Ukázal na malou restauraci na protější straně ulice.

„U Čtyřiadvaceti černých ptáků?“

„Přesně tak.“

„Je to dost divné jméno — ale myslím, že se tam dá celkem slušně najíst.“

„Do takových experimentů se raděj pouštět nebudu,“ odvětil sir Edward. „Ale i když jsem už z dětských střevíčků vyrostl před delší dobou než vy, příteli, zdá se, že si pamatuji dětské říkanky lépe. Jedna klasická, jestli si ji pamatuji správně, zní asi takhle: Zazpívej o šestipenci s kapsou plnou žita, dvacet čtyři černých ptáků v koláči teď lítá — a tak dále. Ten zbytek se nás už netýká.“

Otočil se na podpatku.

„Kam to jdete?“ zeptal se Matthew Vaughan.

„Zpátky do vašeho domu, příteli.“

Došli tam mlčky. Matthew Vaughan po cestě vystřeloval ke svému společníkovi zmatené pohledy. Sir Edward vešel dovnitř, namířil si to rovnou k zásuvce, vyndal z ní sametovou kabelku a otevřel ji. Podíval se na Matthewa a mladík váhavě odešel z místnosti.

Sir Edward vysypal stříbrné mince na stůl. Pokýval hlavou. Paměť mu sloužila dobře.

Napřímil se, zazvonil na zvonek a něco si přitom vsunul do dlaně.

Martha se přišla podívat, kdo to zvonil.

„Jestli si dobře vzpomínám, Martho, říkala jste mi, že jste měla se svou paní malou výměnu názorů kvůli jedné z nových šestipenci.“

„Ano, pane.“

„Jenomže, Martho, zvláštní je, že mezi těmi mincemi vysypanými v kabelce žádná nová šestipence není. Šestipence jsou tam dvě, ale obě staré.“

Zírala na něj celá popletená.

„Chápete, co to znamená? Někdo ten večer do domu přece přišel — někdo, komu tu šestipenci vaše paní dala… Řekl bych, že mu ji dala výměnou za tohle…“

Hbitým pohybem napřáhl ruku, ve které držel kostrbaté verše o nezaměstnanosti.

Jediný pohled na její tvář mu stačil.

„Hra skončila, Martho — vím, že to víte. Teď už mi můžete říct všechno.“

Klesla na židli — po tváři se jí řinuly slzy.

„Je to pravda — je to pravda — ten zvonek pořádně nezazvonil — nebyla jsem si jistá, a tak jsem si myslela, že tam radši zajdu a podívám se. Vešla jsem do dveří, právě když ji praštil. Na stole před ní ležel svazek pětilibrovek — to kvůli nim to udělal, když je viděl — a taky protože si myslel, že je sama doma, když mu sama otevřela. Nemohla jsem křičet. Byla jsem úplně ochromená a pak se otočil — a já uviděla, že je to můj chlapec…

Můj bože, on byl odjakživa lump. Dala jsem mu všechny peníze, co jsem mohla. Už byl dvakrát zavřený. Nejspíš musel přijít za mnou, a když slečna Crabtreeová viděla, že nejdu ke dveřím, šla otevřít sama, a on, jak byl překvapený, tak vytáhl jeden z těch lístků o nezaměstnanosti a paní, protože byla taková šlechetná, mu řekla, aby šel dál, že mu dá šestipenci. A celou tu dobu na stole ležela ta rolička pětilibrovek tam, kde byla, když jsem jí vracela drobné. A mého Bena posedl nějaký zlý duch a stoupl si za ni a praštil ji.“

„A pak?“ zeptal se sir Edward.

„Božínku, pane, co jsem mohla dělat? Moje vlastní krev. Jeho otec byl lump a Ben se vyvedl po něm — ale byl to přece můj vlastní syn. Vystrkala jsem ho ven a pak jsem se vrátila do kuchyně a v obvyklou dobu jsem šla prostírat k večeři. Myslíte, že to ode mě bylo hodně ohavné, pane? Snažila jsem se vám nelhat, když jste se mě vyptával.“

Sir Edward vstal.

„Vy chuděro,“ řekl pohnutým hlasem, „je mi vás velice líto, ale jak víte, zákonu stejně musíme nechat volný průběh.“

„On už utekl ze země, pane. A já nevím, kde je.“

„Pak má možná šanci, že unikne šibenici, ale nesázejte na to. Poslala byste za mnou slečnu Magdalen?“

„Ach, sire Edwarde. Bylo to tak úžasné — jste tak báječný,“ prohlásila Magdalen, když ukončil svou krátkou řeč. „Všechny jste nás zachránil. Jak vám jen můžu poděkovat?“

Sir Edward se na ni usmál a jemně ji poplácal po ruce. Byl skutečně skvělý. Malá Magdalen kdysi byla na Siluriku velice líbezná. Ten květ sedmnácti let — kouzelné! Ale samozřejmě teď už o něj úplně přišla.

„Až příště budete potřebovat přítele —“ řekl jí.

„Půjdu rovnou za vámi.“

„Ne, to ne,“ zvolal poplašeně sir Edward. „Přesně to nechci. Běžte za někým mladším.“

Obratně se vymanil z vděčné domácnosti, přivolal taxi a s úlevným povzdechem do něj zapadl.

Dokonce i o tom kouzelném pelu sedmnáctiletého mládí už začínal pochybovat.

Rozhodně se nedal srovnávat se skutečně dobře vybavenou kriminologickou knihovnou.

Taxi zabočilo do Queen Anne’s Close.

Jeho slepé uličky.