14
Když máte co dělat s člověkem, který vám pošle fotografi fotbalového týmu, nezbývá vám než věřit, že je to blázen – pokud si ovšem nebudete myslet, že vám je jasné, jakým způsobem ten člověk uvažuje: Mládenci z 87. pátracího oddělení si nedělali iluze, že by jim myšlenkové pochody, odehrávající se v hlavě hluchého, mohly být jasné dřív než za nějakých milión let. Poněvadž ale teď měli k dispozici poměrně značné množství poznatků, z nichž mohli při svém spekulování vycházet, chopili se nejnovějšího fotostatu s pocitem, že mají aspoň takovou perspektivu, jakou mívají vědci.
Jestliže Washington znamenal První…
A Hoover znamenal federální…
A Vilma Bankyová znamenala banka…
Co potom mohl znamenat fotbalový tým?
Van Buren samozřejmě znamenal pouze Van Burena, což jim nijak zvlášť nepomohlo.
Ale Zero – nula – znamenala kruh, přesněji řečeno okruh. Takže co potom mohl znamenat fotbalový tým?
„Proč nám neposlal třeba basebal ový tým?“ zeptal se Meyer.
„Nebo hokejový tým,“ řekl Carella.
„Nebo třeba basketbalový, plavecký, ragbyový nebo lacrossový tým,“ přisadil si Hawes.
„Proč zrovna fotbalový?“
„Co se nám tím pokouší říct?“
„Už nám řekl všecko, co potřebujem vědět.“
„Možná že chce říct, že je to pro něho všechno jen hra.“
„Proč ale zrovna fotbalová hra?“
„A proč ne? Hra jako hra.“
„Pro hluchého sotva.“
„Dokonce ani není fotbalová sezóna.“
„Kdežto basebal se hraje zrovna teď.“
„Tak proč ten fotbal?“
„Tak či onak už nám stejně řekl všechno.“
„Volal někdo na osmdesátý šestý?“
„Já. Včera odpoledne.“
„Budou zejtra tu banku hlídat?“
„Spolehni se. Těch tam bude jak vší na košili.“
„Možná že chce do tý akce nasadit jedenáct chlapů,“ řekl Hawes.
„Proč myslíš?“
„No přece fotbalovej mančaft. Jedenáctka.“
„To ne, ale moment,“ řekl Carella. „Co je ta jediná věc, kterou nám zatím ještě neřekl?“
„Už nám to řek všechno. Datum, jméno banky, adresu…“
„Ale ne čas. Neřekl nám v kolik.“
„V jedenáct,“ řekl Hawes.
„V jedenáct hodin,“ řekl Meyer.
„Tak je to,“ řekl Carella a sáhl po telefonu. „Kdo má tu záležitost na starosti na osmdesátým šestým?“
Policisté z 86. revíru se na chlup podobali policistům z 87. revíru – jedině že měli jiná jména. Policisty, stejně jako příslušníky všech ostatních menšinových skupin, lze od sebe jen těžko rozeznat. Než jim Carella zavolal, detektiv první třídy Albert Schmitt už navštívil pana Altona, ředitele První federální banky.
Ale teď, když obdržel novou informaci o chystaném přepadení, rozhodl se ho navštívit radši ještě jednou.
Pan Alton byl důstojný páneček s prořídlými bílými vlasy a bylo na něm jasně vidět, že se ještě docela nevzpamatoval z první návštěvy, kterou ho policie poctila. Nynější nová návštěva, oznamující mu přesný čas, kdy bude banka vyloupena, maličko přispěla k zmírnění jeho zažívacích potíží.
„Jednu věc ale nechápu,“ řekl. „Co je vede k tomu, že nám tak přesně sdělují, kdy to chtějí provést?“
„Hm, to mně není taky jasné,“ řekl Schmitt zamyšleně. „Dost možná, že to nakonec neprovedou vůbec, pane řediteli. Možná že je to jen takovej zbytečně nafouknutej humbuk, kdo to má vědět?“
„Říkáte ale přece, že ten člověk už toho má v policejním rejstříku…“
„To ano, měli jsme s ním potíže už dřív. Já teda osobně ne, ale pátrací oddělení. Proto taky děláme všechna tahle preventivní opatření.“
„Víte, já nevím,“ řekl pan Alton a potřásl hlavou. „Pátek je den, kdy nevíme, kde nám hlava stojí. V pátek proplácíme mzdové šeky tří velkých podniků. Jestliže nahradíte…“
„To je právě to, oč mu jde, pane řediteli, aspoň si to myslíme. O ty výplaty.“
„Jistě, ale jestliže nahradíte moje úředníky od přepážek svými lidmi, jak potom dokážeme nával klientů zvládnout?“
„A posloužíme jim snad líp, když tomu člověku dovolíme, aby odtud odešel s půl miliónem dolarů?“
„Ne, to jisté ne, ale…“ Alton znova potřásl hlavou. „V kolik hodin tu vaši lidé budou?“
„V kolik otvíráte?“
„V devět.“
„Spolehněte se, to už tady budem,“ řekl Schmitt.
Ve služebně 87. pátracího oddělení si mládenci v…
