13
Ve dvě hodiny deset minut, krátce poté, co byla doručena odpolední pošta, zazvonil ve služebně telefon a Carella jej zvedl.
„87. pátrací oddělení, u telefonu Carella,“ řekl.
„Dobré odpoledne přeju, pane Carello.“
Poznal hlas okamžitě a zašermoval rukou na Meyera, aby zvedl sluchátko druhého aparátu.
„Dobré odpoledne,“ odpověděl. „Už jsem vás dlouho neslyšel.“
„Už vám doručili poštu?“ zeptal se hluchý.
„Zrovna před momentem.“
„A už jste ji otevřel?“
„Ještě ne.“
„Tak snad abyste to udělal, ne?“
„Mám takovej pocit, že už vím, co v ní bude.“
„Možná že vás překvapím.“
„Ani bych neřek,“ odpověděl Carella. „Z toho, co nám pořád posíláte, se už stal zaběhanej stereotyp.“
„Máte tam tu obálku?“
„Jo, mám,“ řekl Carella a vylovil velkou hnědou obálku z hromádky ostatní pošty. „Mimochodem, upozorňuju vás, že se píšu Stephen s p-h, a ne s v, jak mi píšete vy.“
„Och promiňte,“ řekl hluchý. „Tak tu obálku otevřte, proč váháte?“
„Počkáte mi na lince?“
„Samozřejmě,“ řekl hluchý. „Ale ne zas moc dlouho. Nemůžem riskovat, že zjistíte, odkud volám, a pověsíte se nám na paty, to je snad jasný, ne?“
Carella utrhl chlopeň obálky, sáhl dovnitř a vytáhl z ní fotostat:
„Tomu říkáte překvapení?“ zeptal se do telefonu: „Mimochodem – co je to za chlápka?“
„Vy to vážné nevíte?“
„Nerozluštili jsme ani jeden z těch obrázků, co jste nám poslal. Prostě nevíme, co to má znamenat,“ řekl Carella.
„Teď teda myslím, že lžete,“ řekl hluchý a zavěsil.
Carella čekal. Věděl, že do několika minut telefon zazvoní znova, a nemýlil se.
„87. pátrací oddělení,“ řekl, „u telefonu Carella.“
„Promiňte, ale to preventivní opatření bylo nutný,“ řekl hluchý. „Mám sice svoje pochybnosti o tom, jak úspěšně zjišťujete telefonní čísla, z kterejch se vám volá, ale trochu opatrnosti navíc nemůže bejt v dnešní době na škodu.“
„Co prosím vás má ta obrázková galérie znamenat?“ zeptal se Carella.
„Ale ale – pane Carello? Že bych se ve vás tak zklamal?“
„Já to ale myslím vážně. Říkáme si tu, že jste se tentokrát asi pomát na rozumu. Nechcete nám trošku pomoct? Jen třeba nějakou narážkou nebo tak.“
„Kdepak, nic takovýho,“ řekl hluchý. „Je mi líto, ale budete se prostě muset víc snažit.“
„Nezbejvá už totiž moc času, víte? Dneska je středa a vy máte tu svou velkou akci naplánovanou na pátek, je to tak?“
„Je, to říkáte přesně. Snad abyste si to datum dal do kroužku, pane Carello. Tak na ně aspoň nezapomenete.“
„Už se stalo.“
„Výborné. V tom případě už jste tu záhadu napůl rozluštil.“
„Jak tomu mám rozumět?“
„Přemejšlejte o tom,“ řekl hluchý a znova zavěsil.
Carella se nad tím zamyslel. Měl dost a dost času, poněvadž znova se hluchý ozval až v půl čtvrté.
„Copak s váma bylo?“ zeptal se Carella. „Odvolali vás na nějakou důležitou poradu?“
„To ne, ale rád vás napínám a udržuju v nejistotě,“ řekl hluchý.
„To se vám daří, to se vám fakt daří.“
„Co jste si z toho posledního obrázku vybral?“
„Nemám tušení, kdo to je. Dokonce nevím ani, co je zač ta ženská. Hoovera a Washingtona jsme poznalí, pochopitelně… nemáte doufám v plánu přepadnout FBI?“
„Ne, nic tak chytrýho to není.“
„Napadlo nás, jestli třeba nechcete přiletět do Washingtonu v japonským Zeru a rozbombardovat…“
„Vida – tak zero, tu nulu, jste poznali, co?“
„Tu jo. Na Orient my se tu zorientovat dokážem.“
„Ty slovní hříčky si odpusťte,“ řekl hluchý a Carella by přísahal, že to s ním v té chvíli trochu škublo.
„Jenže nic z toho nám nedává žádnej smysl,“ řekl Carella. „Hoover, Washington – to je ten chlápek s těma kotletama. Co nám tím ale chcete říct?“
„Vážně vám to připadá tak těžký?“
„No vážně.“
„V tom případě prostě budu muset brát fakta tak, jak jsou, pane Carello.“
„Jaký fakta?“
„Fakt, že prostě nestačíte…“
„Dobře, ale pořád ne…“
„Fakt, že nejste schopný mi to překazit.“
„A vy chcete, abysme vám to překazili?“
„Byl bych rád, kdybyste se o to aspoň pokusili.“
„A proč?“
„To máte jak mezi zvířaty, pane Carello. Delikátní symbióza, která nám oběma umožňuje zůstat naživu. Můžete…
