1
Z parku na druhé straně ulice vanul příjemný čerstvý větřík a dokořán otevřenými okny líně pronikal i do služebny pátracího oddělení. Bylo patnáctého dubna a teplota venku se ustálila na dvaceti stupních.
Roztřepené skvrny slunečních ‚paprsků zaplavovaly místnost. Meyer Meyer nečinně dřepěl u psacího stolu a pročítal denní hlášení, zlaté světlo ho šimralo po plešaté lebce a na rtech mu pohrával blažený úsměv, přestože četl zprávu o mimořádně zlotřilém přepadení a oloupení. Tvář měl zabořenou ve dlani jak v kolíbce, loket ohnutý a modré oči zabodnuté do lejstra úředního formuláře s textem vyťukaným na stroji dřepěl tam v tom slunečním světle jak židovský anděl na střeše Duomo. Když zařinčel telefon, zaznělo mu to jak zatrylkování tisíce skřivánků, tak báječnou náladu toho jasného jarního dne měl.
„Detektiv Meyer,“ řekl, „87. pátrací oddělení.“
„Tak jsem tu zpátky,“ řekl hlas v telefonu.
„To rád slyším,“ odpověděl Meyer. „S kým mluvím?“
„Ale, ale, pane Meyer,“ řekl hlas. „Přece jste na mě tak brzo nezapomněl, nebo snad ano?“
Hlas mu byl vzdáleně povědomý a Meyer se zachmuřil. „Váženej pane, na takovýhle laškování já nemám čas, na to jsem moc zaměstnanej,“ řekl. „S kým mluvím?“
„Budete muset hovořit trochu víc nahlas,“ řekl ten hlas. „Já jsem totiž kapánek nahluchlej, víte?“
Nezměnilo se nic. Telefony a psací stroje, skříně s kartotékami, klec pro zatčené (pro ty obzvlášť běsnící zuřivce), ochlazovač vody, plakátky se zatykači, nádobíčko na snímání otisků prstů, psací stoly, židle – to všechno se dál koupalo v zářivém slunečním světle. Ale navzdory těm vířícím zrnkům zlatého prachu, zdála se místnost pojednou ponurá, jako by ji ten hlas, který se telefonicky připomněl, připravil o všechno pozlátko a vystavil na odiv její ubohost a tuctovost. Meyerovy chmury se proměnily v zakaboněné vrásky.
Telefon mlčel, ozývalo se z něho jen slabé elektrické popraskávání. Meyer byl ve služebně sám a neměl komu dát pokyn, aby se pokusil zjistit, odkud muž volá. Navíc ho dřívější zkušenost dostatečně poučila, že tenhle člověk (pokud to byl skutečně ten, za něhož ho Meyer pokládal) nezůstane na drátě tak dlouho, aby dal telefonní společnosti příležitost předvést své špiclovské schopnosti. Meyer začínal litovat, že telefon vůbec zvedl – zvláštní, že policistu ve službě může něco takového napadnout. Ticho se protahovalo. Nevěděl, co má vlastně říct. Najednou si připadal jako cvok a nemehlo v jedné osobě.
Hlavou se mu honila jediná myšlenka: panebože, tak ho máme na krku znova.
„Poslyšte,“ řekl, „s kým mluvím?“
„Však vy to víte.“
„Ne, nevím.“
„V tom případě jste ještě o trochu hloupější, než jsem předpokládal.“
A znova dlouhé ticho. „No tak jo,“ řekl Meyer.
„Vida, přece,“ řekl hlas.
„Co chcete?“
„Nepospíchejte, to chce klid,“ řekl hlas.
„Krucinálfagot, co chcete?“
„Heleďte, jestli chcete bejt sprostej,“ řekl hlas, „nebudu se s váma vůbec bavit.“
Na lince se ozvalo slabé cvaknutí.
Meyer se podíval na ohluchlé sluchátko v ruce, povzdechl si a zavěsil.
Když je člověk náhodou policajt, vždycky existuje pár lidí, bez kterých by se z duše rád obešel.
Hluchý byl jedním z nich. Nestáli o něho, když se jim představil poprvé a uvrhl dobrou půlku města do chaosu při nezdařeném pokusu o bankovní loupež. Nestáli o něho ani podruhé, kdy zabil inspektora městských sadů a parků, starostova náměstka a hrst dalších při uskutečňování složitého vyděračského plánu, který nevyšel jedině díky něčemu, co málem připomínalo zázrak. Nestáli o něho ani teď, ať už si na ně hrome vymyslel co chtěl, rozhodně o něho nestáli.
„Co zas má v pácu?“ zeptal se poručík Peter Byrnes. „Zrovna teď nám ho byl čert dlužen. Víš to jistě, že to byl on?“
„Podle hlasu jo.“
„Nemůžu ho potřebovat, když mám na krku toho kočičího lupiče,“ řekl Byrnes. Vstal od psacího stolu a přistoupil k otevřeným oknům. V parku na druhé straně ulice zahálčivě promenovali milenci, mladé matky postrkovaly kočárky s miminky, holčičky skákaly přes švihadlo a policista na pochůzce kl…
