10
Finch strávil na stanici v cele předběžného zadržení celou neděli; vzhledem k tomu, že byly Velikonoce, měl tam k obědu krocana. V pondělí ráno ho odvezli antonem dolů do města na policejní ředitelství na Hlavní třídě, kde se jako pachatel trestného činu zúčastnil onoho svérázného policejního obyčeje nazývaného „paráda“. Pak mu v suterénu budovy odebrali věci, vzali mu otisky prstů a odvedli ho přes ulici do budovy trestního soudu, kde ho obvinili z vraždy prvního stupně, a přes protest obhájce zadrželi bez možnosti kauce až do soudního řízení. Policejní anton ho pak odvezl na druhý konec města, kde strávil celé pondělí až do večeře; po večeři ti, kdo spáchali nejzávažnější trestné činy, dostali opět pouta a anton je odvezl na jižní okraj města k řece Dixu, odkud měli být převezeni do věznice na Walkerově ostrově.
Utekl, jak Carella informoval Meyera, když přecházeli z antonu na přívoz. Podle přístavní policie měl Finch dosud pouta a byl ve vězeňském oblečení. K útěku došlo asi v deset hodin večer. Předpokládalo se, že se to stalo před zraky několika tuctů příslušníků nemocničního personálu, čekajících na přívoz; měl je dopravit do Dixského sanatoria pro narkomany, které vlastnil a spravoval stát a které se nalézalo uprostřed řeky, jen pár kilometrů od věznice. Rovněž se předpokládalo, že ho vidělo tucet nebo ještě víc vodních krys, které skákaly mezi trámy v přístavu a které pro jejich rozměr pokládaly místní děti hrající si u vody za kočky. Vzhledem k Finchovým poutům a k jeho nevýrazně šedému mundúru - oslňující ukázka krejčovské elegance, jen co je pravda, až na to, že ji na městských ulicích nespatříte -, bylo až neuvěřitelné, že ho dosud nedopadli. Ovšemže nejdřív prohledali jeho byt, ale kromě čtyř stěn a nábytku tam nenašli zhola nic. Jeden z neženatých detektivů navrhl, bezpochyby v naději, že ho vezmou s sebou, aby zašli za Finchovou dívkou, Eleanor Fayovou. Dá se přece čekat, že uteče k ní, ne? Carella a Meyer souhlasili, že je to velice pravděpodobné, připjali si pouzdra se zbraní, opomněli pozvat kolegu s sebou a vyrazili do tmy.
Noc byla příjemná a Eleanor Fayová bydlela v příjemné části města sestávající ze starých domů z hnědého pískovce vklíněných mezi nové prosklené domy s luxusními apartmány a garážemi pod úrovní chodníku. Nad městem přetančil duben a naplnil ovzduší nevtíravým teplem. Oba detektivové jeli ve služebním sedanu se spuštěnými okénky Moc toho nenamluvili, duben je zbavil řeči. Policejní rádio nepřetržitě odříkávalo hlášení; motorizovaní policisté po celém městě se dovídali o násilí a surovostech.
„Tady je to,“ řekl Meyer. „Právě před náma.“
„Ještě tak mít kde zaparkovat,“ postěžoval si Carella.
Objeli blok dvakrát, než našli kus volného místa před jedním dragstórem. Vyskočili z auta, nechali ho nezamčené a rychle vykročili do voňavé tmy. Dům byl uprostřed bloku. Vyšli po dvanácti schodech do vestibulu a prostudovali jména vedle zvonků. Eleanor Fayová bydlela v bytě 2 B. Carella bez váhání zmáčkl zvonek bytu 5 A. Meyer sevřel knoflík na dveřích a čekal. Když se ozvalo zabzučení, otevřel a potichu zamířili oba ke schodišti do druhého patra.
Vykopávat dveře je dosti hrubý zásah. Carella i Meyer se celkem dovedli chovat slušně, ale šli přece po člověku obviněném z vraždy, po člověku, kterému se podařilo utéct z vězení. Domněnka, že je to zoufalec odhodlaný ke všemu, byla přirozená, a tak se ani neradili, jestli mají nebo nemají dveře vyrazit. Na chodbě před bytem 2 B se postavili vedle sebe. Protější stěna byla příliš daleko a nemohla sloužit jako odrazový můstek. Meyer, těžší z obou mužů, ucouvl ode dveří a vrazil do nich ramenem. Narazil na ně tvrdě hned u zámku. Nepokoušel se je vyrazit, nebylo to stejně možné, chtěl jen utrhnout zámek. Soustředil celou váhu těla do ramene a vrazil jím do dveří hned nad zámkem. Ten sice výdržel zamčený, ale šrouby, kterými byl připevněn, nárazu Meyerova masitého ramene neodolaly. Dřevo kolem zámku se roztříštilo, šrouby povolily a dveře vpadly d…
