Kapitola 11
Christian s lehkostí a elegancí strkne do bílé koule, která ladně propluje napříč stolem, políbí černou a ta se pomaloučku, polehoučku rozkutálí, na kraji propadliště se zachvěje a nakonec přepadá do pravé horní kapsy.
Zatraceně.
Christian se zvedá, po tváři se mu zvolna rozlévá vítězoslavný úsměv a-teď-mi-patříš-Steeleová.
Odkládá tágo a kradmo se ke mně blíží a s ním i jeho rozcuch, džíny a bílé triko. Teď vůbec nevypadá jako výkonný ředitel – vypadá jako nějaký špatný hoch z ghetta. To mě podrž, a je tak sexy.
„Nehodláš se z té porážky zhroutit, viď?“ utrousí a stěží přitom udrží koutky úst v klidu.
„To záleží na tom, jak moc mi naplácáš,“ zašeptám a ve snaze neztratit rovnováhu se opírám o tágo.
Bere mi ho z ruky a dává stranou. S prstem za mým výstřihem si mě táhne k sobě.
„No tak si ty vaše prohřešky pěkně sečteme, slečno Steeleová.“ Nastavuje mi před obličej své dlouhé prsty. „Za prvé, necháváte mě žárlit na mé vlastní zaměstnance. Za druhé, hádáte se se mnou kvůli práci. A za třetí, posledních dvacet minut na mě provokativně vrtíte rozkošnou prdelkou.“
V očích mu vzrušeně zaplane, nakloní se a otře se nosem o můj. „Chci, aby sis svlékla džíny a tuhle báječnou halenku. Hned.“ Vtiskne mi lehoučký polibek na rty a nonšalantně odkráčí ke dveřím, aby je zamkl.
Když se otočí a ukotví pohled na mně, oči mu už doslova sálají. Strnule stojím, paralyzovaná, jako přikovaná, srdce mi divoce buší a prudce pumpuje krev do žil, jenže nejsem schopná pohnout jediným svalem. Jediná věc, na kterou jsem schopná se soustředit, je: Tohle děláš pro něj. Zní mi to v hlavě pořád dokola, jako nějaká mantra.
„To oblečení, Anastasie. Zdá se, že ho máš stále na sobě. Sundej si ho, nebo to udělám za tebe.“
„Tak to udělej.“ Konečně nacházím hlas, zní hluboce a intenzivně.
Christian vycení zuby v dravčím úsměvu.
„Ó, slečno Steeleová. To je podřadná práce, ale myslím, že bych tu výzvu mohl přijmout.“
„Vy obvykle přijímáte většinu výzev, pane Greyi.“ Zvedám obočí a on se na mě ušklíbne.
„Vůbec nechápu, co tím myslíte, slečno Steeleová.“ Cestou ke mně se zastavuje u malého stolku vestavěného do jedné z knihoven. Natahuje se na něj pro třiceticentimetrové plexisklové pravítko.
Přidrží ho za oba konce, a když na mě znovu pohlédne, napruží ho.
U všech svátých – on si vybral nástroj. Jazyk se mi lepí na patro.
Najednou pocítím nával horka a rozechvění na všech správných místech. Jenom Christian mě dokáže vzrušit pouhým pohledem a ohnutím pravítka. Zasouvá si ho do zadní kapsy kalhot a lenivě se vydává mým směrem, oči zastřené a plné věcí příštích. Beze slova se přede mnou sesouvá na kolena a rychle a zručně mi rozvazuje tkaničky, potom mi zouvá conversky a svléká ponožky. Opírám se o kulečníkový stůl, abych to ustála. Upřeně na něj shlížím a žasnu nad hloubkou citů, které k tomuto nádhernému zničenému muži cítím. Miluju ho.
Bere mě za boky, prsty strká za pas mých džin a rozepíná mi knoflík i zip. Dívá se na mě zpod dlouhých řas, na rtech ten nejchlípnější úsměv, a pomalu mi ty kalhoty stahuje dolů. Vystupuju z nich, šťastná, že mám na sobě ty hezké kalhotky, a on mě chytá vzadu za stehna a směřuje nosem vzhůru až do mého klína. Prakticky na místě sublimuju.
„Chci ti to udělat celkem drsně, Ano. Budeš mě muset zarazit, když to na tebe bude moc,“ vydechne.
Bože můj. A líbá mě tam. Tiše zakňourám.
„Únikové slovo?“ hlesnu.
„Ne, žádné únikové slovo, prostě mi řekneš, abych přestal. Rozumíš?“ Znovu mě líbá, mazlí se se mnou. To je ale pocit. Stoupá si a spoutává mě intenzivním pohledem. „Odpověz,“ nařizuje mi mírně.
„Jo… ano, rozumím.“ Mate mě, že na tom tak trvá.
„Celý den kolem sebe trousíš narážky a dáváš mi zmatené signály, Anastasie,“ šeptá. „Prý máš strach, že se mi obrušují hrany. Nejsem si jistý, co jsi tím myslela, ani jak vážná jsi při tom byla, ale však už na to přijdeme. Ještě se nechci vracet do herny, ale můžeme něco zkusit i tady. Jen – pokud se ti to nebude líbit, musíš mi slíbit, že mi to řekneš.“ Je…
