Kapitola 16
Jackovy oči se lesknou tou nejtemnější modří, lascivně jimi bloudí po mém těle a jeho tvář hyzdí jízlivý úšklebek.
Dusí mě strach. Co se to tu děje? Co po mně chce? Z nejzazších hlubin mého nitra a navzdory suchu v ústech lovím odhodlání a odvahu vymáčknout ze sebe pár slov. Moje mantra sebeobrany, zaměstnej útočníka mluvením, mi krouží hlavou jako nějaký anděl strážný.
„Jacku, na tohle teď asi není nejvhodnější doba. Během deseti minut tu bude tvůj taxík a já ti ještě musím dát všechny ty podklady.“ Sice zním klidně, ale hlas se mi chvěje, zrazuje mě.
Usmívá se – a je to despotický ty-mi-můžeš úsměv, který konečně dosahuje až k jeho očím. Blýsknou se v ostrém světle stropní zářivky, osvěcujícím tmavou místnost bez oken. Postupuje o jeden krok mým směrem, upírá na mě zlobný pohled, ani na okamžik jím neuhýbá. Vidím, jak se mu zvětšují zorničky – černá zvolna pohlcuje modrou. Tohle ne. Můj strach dosahuje maximální úrovně.
„Víš, já musel přesvědčovat Elisabeth, abych ti mohl tenhle flek dát…“ Jeho hlas se vytrácí společně s tím, jak činí další krok ke mně, a já ustupuju směrem k tmavošedým kuchyňským dvířkám u zdi. Zaměstnej-ho-mluvením, zaměstnej-ho-mluvením, zaměstnej-ho-mluvením.
„Jacku, co přesně tě trápí? Jestli máš vůči mně nějaké výhrady, pak bychom je možná měli probírat na lidských zdrojích. Například s Elisabeth, a v nějakém formálnějším prostředí.“
Tak kde je ta ochranka? Jsou už vůbec v budově?
„Na to, abychom vyřešili tuhle situaci, žádný lidské zdroje nepotřebujem, Ano,“ zašklebí se pohrdavě.
„Když jsem tě přijímal, myslel jsem, že budeš pracant. Myslel jsem, že máš potenciál. Zato teď, já ti nevím. Z ničeho nic jsi tak roztěkaná a lajdácká. A tak mí napadlo… není to náhodou ten tvůj přítel, co tě svádí na scestí?“ Slovo přítel pronáší s mrazivým opovržením.
„A tak jsem si posvítil na tvou e-mailovou schránku, co kdy bych tam našel nějaké stopy. A víš, co jsem tam našel, Ano? Něco fakt moc zvláštního. Jediné osobní maily na tvém účtu byly pro toho tvého žhavého přítelíčka.“ Přestává mluvit, aby posoudil mou reakci.
„Takže jsem začal přemýšlet… kde jsou všechny ty maily od něj? Jenže tam žádné nejsou. Nic. Nada.
Tak co se to tu děje, Ano? Jak to, že v naší síti jeho maily chybí? Jsi tu snad jako špeh, nasazená tou Greyovou společností? Je za tím tohle?“
Do háje, e-maily. To ne. Co všechno jsem v nich psala?
„Jacku, o čem to tady mluvíš?“ Snažím se znít upřímně zděšeně a skutečně jsem zatraceně přesvědčivá. Tahle konverzace se ne ubírá právě směrem, který jsem očekávala. A navíc mu ani trochu nevěřím. Jack nejspíš vylučuje nějaký feromon, který mě udržuje ve stavu maximální pohotovosti. Tenhle muž je rozezlený, prchlivý a totálně nevypočitatelný. Zkouším to na něj se zdravým rozumem.
„Právě jsi řekl, žes musel Elisabeth přesvědčovat, aby mě přijala. Tak jak bych tu mohla být nasazená jako špeh? Zamysli se nad tím, Jacku.“
„Ale byl to Grey, kdo poslal do kytek ten New York, že jo?“
A sakra.
„Jak se mu taková věc podařila, Ano? Jak to pan Zazobanec dokázal?“
Z obličeje se mi vytrácí i poslední zbytky krve, nejspíš omdlím. „Já vážně netuším, o čem mluvíš, Jacku,“ vypravím ze sebe. „Taxík tu bude každou chvíli. Mám ti jít připravit věci?“ Ach, prosím, nech mě jít. Přestaň s tím.
Jenže on pokračuje a evidentně si můj neklid vychutnává. „A navíc si myslí, že to na tebe zkusím?“ uchechtne se a oči mu znovu zasvítí. „Koukej, chci, abys o něčem přemejšlela, až budu v New Yorku.
Dal jsem ti tenhle džob a teď očekávám, že projevíš trochu vděku. Vlastně, mám na to právo. Musel jsem za tebe bojovat. Elisabeth chtěla někoho zkušenějšího, ale já – já na tobě něco viděl. Takže spolu my dva uzavřeme dohodu. Dohodu, díky který s tebou budu spokojenej. Rozumíš, co ti říkám, Ano?“
To si piš.
„Dívej se na to třeba jako na doladění tvých pracovních povinností, jestli chceš. A když s tebou budu spokojenej, nebudu už dál šťourat do toho, za jaký nitky ten tvůj kluk tahá, odkud dojí jaký informace …