Kapitola 5
„Greto, s kým to pan Grey mluví?“ Kůže na hlavě mi mravenčí neblahou předtuchou a všechny vlasy mám v pozoru, nejspíš se chystají prorazit střechu budovy. Podvědomí na mě ječí, abych je okamžitě poté následovala. Navzdory tomu zním dostatečně vyrovnaně.
„Ach, to je paní Lincolnová. Vlastní to tu společně s panem Greyem.“ Greta se zdá být celá šťastná, že se o tu informaci může podělit.
„Paní Lincolnová?“ Měla jsem za to, že je rozvedená. Možná se znovu vdala za nějakého jiného moulu.
„Ano. Většinou tu nebývá, ale jeden z našich laborantů dnes onemocněl, tak ho zastupuje.“
„Znáte její křestní jméno?“
Greta na mě pohlédne, v zamyšlení nad mou všetečnou otázkou krabatí obočí a špulí své jasně růžové rty. Do háje, možná jsem zašla příliš daleko.
„Elena,“ odpovídá téměř zdráhavé.
Pociťuju zvláštní úlevu – můj šestý smysl mě nezklamal.
Šestý smysl?! odfrkne si podvědomí. To spíš pedo smysl!
Stále jsou zabraní do hovoru. Christian k Eleně překotně promlouvá a ona se zdá být znepokojená, přikyvuje mu a přitom mění výrazy obličeje, pak vrtí hlavou. Zvedá ruku, konejšivě mu tře paži a přitom si kouše ret. Další přikývnutí, následuje letmý pohled mým směrem, po kterém přichází malý povzbudivý úsměv.
Konsternované na ni zírám. Myslím, že jsem v šoku. Jak mě mohl vzít právě sem?
Něco Christianovi mumlá, on se na mě rychle ohlíží, otáčí se zpátky a odpovídá jí. Ona kývne a mně se zdá, jako by mu přála štěstí, jenže mé odezírací schopnosti nejsou tak dobře vyvinuté.
Můj Stín se ke mně pomalu vrací a v obličeji se mu zračí nervozita. To bych si vyprosila! Paní Robinsonová mizí v zákulisí a zavírá za sebou dveře.
Christian krčí obočí.
„Jsi v pořádku?“ ptá se napjatě, obezřetně.
„Ne tak docela. Nechtěl jsi mě představit?“ Zním tvrdě a chladně.
Údivem mu klesá čelist, vypadá, jako bych mu podtrhla nohy.
„Ale já myslel…“
„Pro rány boží, někdy jsi tak…“ A dochází mi řeč. „Ráda bych odešla, prosím.“
„Proč?“
„Ty víš proč,“ obracím oči v sloup.
Jen na mě zírá, spaluje mě pohledem.
„Omlouvám se, Ano. Nevěděl jsem, že tu bude. Nikdy tu nebývá. Otevřela další pobočku v Bravern Center, obvykle sídlí tam. Prostě tu dneska někdo onemocněl.“
Prudce se otáčím a vyrážím ke dveřím.
„Franca nebudeme potřebovat, Greto,“ zavolá Christian, když vycházíme ven. Musím potlačovat nutkání utéct. Chce se mi bělot, rychle a hodně daleko. Mám až zoufalé nutkání se rozbrečet, zkrátká se chci dostat co nejdál od téhle mizérie.
Zatímco já se snažím to všechno nějak vstřebat, Christian mě liše následuje. Rázuju s rukama pevně ovinutýma kolem trupu a hlavou skloněnou, vyhýbám se jednotlivým stromům na Druhé avenue. On moudře nečiní žádné pokusy se mě dotknout. V hlavě se mi rojí tisíce otázek. Jestlipak mi je pan Vyhýbavý zodpoví?
„Tam jsi bral svoje sub?“ vyštěknu.
„Některé z nich ano,“ odpovídá tiše, úsečně.
„I Leilu?“
„Tu taky.“
„Vypadá to tam dost zánovně.“
„Nedávno to prošlo modernizací.“
„Jasně. Takže paní Robinsonová znala všechny tvoje sub.“
„Ano.“
„A ony o ní věděly?“
„Ne. Žádná z nich. Jenom ty.“
„Ale já nejsem tvoje sub.“
„Ne, to celkem určitě nejsi.“
Zastavuju a otáčím se k němu čelem. Oči má rozšířené a plné strachu. Rty stisknuté do tvrdé nekompromisní přímky.
„Vidíš, jak je to celý na hovno?“ ucedím a přitom ho provrtám pohledem.
„Vidím. A je mi to líto.“ Aspoň má tolik slušnosti, že se zatváří kajícně.
„Chci se nechat ostříhat. Nejlépe tam, kde jsi nešukal žádného klienta, ani nikoho z personálu.“
Až to s ním trhne.
„A teď mě omluv.“
„Neutíkáš ode mě, že ne?“ ujišťuje se.
„Ne, jen chci to pitomý stříhání. Někde, kde můžu zavřít oči a nechat si umýt vlasy a zapomenout na všechnu tu… zátěž, co s sebou vláčíš.“
Rukou si pročísne vlasy. „Můžu zařídit, aby ke mně přišel Franco, nebo k tobě,“ navrhuje rozvážně.
„Je velmi krásná.“
Překvapeně zamžiká. „Ano, to je.“
„Je pořád vdaná?“
„Ne, rozvedla se asi před pěti lety.“
„Tak proč nejsi s ní?“
„Protože to mezi námi skončilo. Už jsem ti to říkal.“
N…
