XI
Rychle jsem doběhla ke dveřím, vyklouzla z místnosti a zavřela za sebou. Utíkala jsem ke schodišti a snažila se tlumit své kroky. Obličeje obou žen se ke mně obrátily, jakmile jsem se nohou dotkla prvního schodu. Jejich zamračené výrazy napovídaly, že se hádají. Zarazila jsem se uprostřed kroku a při pohledu na ženu s krátkými šedými vlasy zaváhala.
„Vicesenátorko Kozlowská, znovu vám opakuji, kapitán zde není!“ rozčilovala se Vera. Ve svých jednoduchých dlouhých šatech možná působila vedle vicesenátorky křehce, ale hlas měla pevný.
„Však já jsem taky nepřijela navštívit kapitána, chtěla jsem zkontrolovat dervena pětadvacítky,“ odbyla ji vicesenátorka a vystoupila na první schod, přičemž holí udeřila dvakrát o zem. Ustoupila jsem. Když si toho žena všimla, pohled v jejích modrých očích ztvrdl.
„Ale kapitán neví o vaší návštěvě, jinak by mě na ni připravil!“ pokračovala neúprosně Vera a vystoupala dva schody, aby mohla na vlivnou ženu shlížet.
Bylo to zvláštní. Dvě ženy na schodišti umocňovaly každým schodem svou výšku, aby ponížily tu druhou, a daly tak najevo důležitost svého postavení. Já jen kousek od nich bojovala s touhou otočit se a schovat se v knihovně.
„Ráda bych si osobně promluvila s dervenem, jehož příchod do nížin způsobil a stále způsobuje tolik problémů,“ duněl hlas vicesenátorky. Tón, jakým slova pronesla, napovídal, že jí docházela trpělivost se ženou, kterou nepovažovala za sobě rovnou. „Bude to jen pár slov. Myslím, že by to kapitánovi nemělo vadit, pokud nemá co skrývat.“
Vera postoupila o další schod a zavrtěla odmítavě hlavou. „Kapitán před vámi nic neskrývá a taková obvinění se nesluší pronášet v jeho domě! Vzhledem k tomu, že derven je v současné době majetkem pětadvacítky, musí k tomu dát souhlas přímo kapitán. Moc dobře víte, že je těžké se z tohoto domu s ním spojit. To je asi důvod, proč jste si počkala na chvíli, až bude Ilan sám, a nenavštívila ho v sídle pětadvacítky, kde pobýval několik měsíců.“
Vicesenátorka Kozlowská mezitím předehnala Veru a nyní, když k ní dolehla obviňující slova, stála o schod výš. Prudce se otočila, a donutila tak kuchařku ustoupit.
„Přestože se tady žije primitivně, což je důkaz kapitánovy závislosti na Duvalském pohoří, určitě dobře víte, kdo jsem. Kopete do vosího hnízda, má milá,“ upozornila ji zlostně a opět dvakrát poklepala holí o zem. „Chci si jen s dervenem promluvit, nic víc, nic míň. Nepřišla jsem mu ublížit.“
Vera, očividně zastrašena, ke mně vyslala omluvný pohled a pomalu sešla pod schodiště. Zastavila se kousek od dvou strážců, kteří vicesenátorku doprovázeli. Ta zatím opatrně, opírajíc se o tenkou hůl, vystoupala nahoru.
„Je zde místnost, kde bychom mohli být sami?“ ptala se ostrým hlasem a holí dvakrát uhodila do země natolik silně, že to muselo být slyšet až v Olymposu.
Sotva jsem dýchala, když jsem ženu, která mě od prvního pohledu nesnášela, odváděla do jedné z místností. Knihovnu jsem okamžitě zamítla. Nebylo by moudré pokoušet její trpělivost a vrozenou podezřívavost v místnosti plné knih, jež nám byly odepřeny.
Vicesenátorka se chvíli rozhlížela po starodávném pokoji s jakýmsi hudebním nástrojem, pěti křesly a těžkým leštěným stolem. Rychlým pohledem zhodnotila malované stěny a stejně tak výhled z obloukových oken. Krátce se v jejích ledových očích mihl zájem. Nic ale k tomu, co ji obklopovalo, nepoznamenala. Posadila se do křesla a holí opět dvakrát poklepala na zem, jako by tím cosi sdělovala. Já zůstala stát.
„Jak se ti líbí v nížinách?“ zeptala se.
Už jsem se nadechovala k pochvalné větě, kterou bych této zemi i jejím městům věnovala, když promluvila znovu: „A prosím, ušetři mě zbytečných lichotek, které jsou sice od tebe očekávány, ale nevěřila bych jim ani slovo.“
„Duvalské pohoří je hezčí,“ přiznala jsem pravdivě, jak jsem byla vyzvána.
Vicesenátorka Kozlowská pokývala hlavou. „Samozřejmě, je to tvůj domov. A dál?“
Pod voalem jsem si okusovala rty a usilovně přemýšlela nad vhodnou odpovědí. Nechtěla jsem být s&nbs…
