XXXVII
Snášející se tma mi znesnadňovala cestu. Skrz voal jsem namáhala oči a doufala, že najdu nějakou stopu, kudy šla pětadvacítka. Otortenské území bylo větší, ale ne obrovské. Nevýhodou bylo, že jsem vyrazila z Espenzi příliš pozdě.
Pevně jsem svírala pásy pouzdra na svých ramenou a chvíli co chvíli se nepokojně ohlížela. Retea mi zpívala svou píseň naléhavěji, úpěnlivěji. Jako by mě prosila, abych se otočila a vrátila zpět ke kamenné hranici.
Minula jsem jeskyni a stoupala do kopce. Odmítla jsem se podívat na úzký vchod, který ústil do podzemí s řadou nekonečných chodeb. Snažila jsem se potlačit ozvěnu bolestivých výkřiků, v kterých tenkrát umírali muži a které mě dodnes děsily ve snech. Soustředila jsem se na tíhu duvalů na svých zádech. Duvaly ochránily bojovníky, nyní poskytnou bezpečí i mně.
Když mi podklouzla noha a já jen tak tak rukama zabránila pádu dolů, došlo mi, že vydávat se bez světla do hor, kde se noc snášela rychleji, bylo čiré bláznovství. Jako by hory mou prosbu vyslyšely, kamenné masivy ozářilo stříbrné světlo měsíce a já mohla pokračovat dál.
Konečně se mi podařilo vylézt na kopec. Chvilku jsem stála zapřená o kolena a zhluboka dýchala. Pak jsem se rozhlédla. Retea zpívala, vítr se proháněl v korunách nevysokých stromů. Nebylo jich mnoho, na otortenském území rostly řídce. Nejhorší ale bylo zjištění, že jsem neslyšela nic jiného, ať jsem namáhala sluch, jak chtěla. Ani tolik otravný cvrkot, který doprovázel letní noci. I tráva zde rostla kratší a nebyla zdaleka tak zelená jako jinde v Duvalském pohoří. Vzpomněla jsem si na ten tíživý pocit, když jsem tenkrát na toto místo vstoupila poprvé. Jako by tu nic nežilo.
Vylezla jsem na další z mnoha kopců a v dálce konečně zahlédla oheň. Pětadvacítka ze sebe udělala návnadu. Chtěli k sobě přilákat otortenské zlo. Nikdo z nich neseděl, každý se měl na pozoru.
Hnána nadějí jsem se snažila seběhnout kopec, jak nejrychleji mi tma dovolila, protože mezi mnou a pětadvacítkou stál ještě jeden, menší. Nohy mi podkluzovaly a mé kroky rušily tísnivé ticho.
Když jsem se vydrápala na poslední kopec, padla jsem vysíleně na břicho a lapala po dechu. S pětadvacítkou jsem se nachodila lorny, ale nikdy jsem nebyla nucena k běhu. Shlédla jsem dolů. Oheň hořel vysokým plamenem, jako by se muži rozhodli to tady podpálit. Kdybych zakřičela, slyšeli by mě. Už jsem rozeznávala jednotlivé postavy. Vargas zrovna zíral do tmy a na očích měl tu věc, kterou jsme ve Vortolu sledovali sklenit u retey. Raven stál kousek od něho a nepokojně se mlátil pěstí do dlaně. Serenusova holá hlava se leskla potem. Erno s Etiennem zrovna přiživovali oheň suchými větvemi a jen tak tak stačili uskočit, když se jiskry nečekaně rozprskly. Kapitán stál nejdál od skupiny a nabízel se jako první kořist. Tenhle postoj už jsem znala. Stál vzpřímeně, ruce v bok, nohy rozkročené a brada vystrčená. Byl připravený.
Přestože jsem si uvědomovala, že mě za útěk z omstaklandského palatulu stihne trest, při pohledu na ně jsem pocítila úlevu. Nebyli to mí nepřátelé, jak jsem si namlouvala. Necítila jsem to tak.
Nadzdvihla jsem se na rukou a chtěla se vyhoupnout na kolena. Ale zarazila jsem se uprostřed pohybu. Cosi mě upoutalo nalevo od kapitána. V té tmě to nebylo vidět. To jen měsíční světlo na okamžik osvítilo cosi běžícího.
Znovu jsem si lehla na zem příliš zvědavá na to, abych dokázala odejít. Napínala jsem oči a pátrala ve tmě po dalším pohybu, až jsem to uviděla. Jen pár metrů od pětadvacítky se pohybovalo několik stínů. Žádný z bojovníků si jich ale nevšiml. I z té dálky byly ohromné. Otortenské stvůry obcházely muže dokola, ale místu, kde stál Vargas, se chytře vyhýbaly.
Nedokázala jsem se odtrhnout. Jelikož muži stáli v záři ohně, nemohli nic vidět. Obrovská, nahrbená, pohybující se těla ve tmě. To, co se odehrávalo pode mnou, nedávalo žádný smysl! Ty zrůdy měly bojovníky dávno napadnout, jenomže se k útoku ani nepřipravovaly. Našlapovaly tiše, určitě i mělce dýchaly. Udržovaly si dostatečno…
