XLVII
Má matka mi vždy říkala, že vzpomínky jsou důležité. Že je to to jediné, co mi nikdo nevezme. Já si je začala rozdělovat podle vůní. Ty šťastné mi voněly po květech nebo ovoci, které rostly v palatulech fajů. Obyčejné vzpomínky mi připadaly jako prašné cesty, po kterých jsme s pětadvacítkou přejížděli mezi městy. A ty nejhorší a nejbolestnější jako městská stoka nebo tlející maso.
Vzpomínka, která zrovna naplnila mou hlavu, ale smrděla jako to nejhorší, co se mi kdy dostalo pod voal. Zapáchala smrtí, strachem, hrůzou, krví a spáleným masem. Páchla bezmocí.
Věděla jsem přesně, kde jsem se probudila. Věděla jsem to dřív, než jsem otevřela oteklé oči. A já tu být nechtěla. Kdekoliv jinde, jen ne tady.
Nadechla jsem se a vdechla pach z dobře známého místa. Téhle vzpomínky se nedalo zbavit. Dosud jsem mohla v hlavě slyšet křik vražděných mužů nebo vidět rozsápaná těla. Všechny ty nevyslyšené prosby o smilování.
Ztěžka jsem se na chladné zemi posadila a rozhlédla se. Víčka se mi stěží rozlepovala, přesto jsem si všimla, že kousek ode mě stojí o kámen opřená louč. Přijala jsem pozvání, ale tvorové z mraků chtěli vědět, jestli jsem ho opravdu hodna. Uvědomovala jsem si, že jestli na mě stvůry číhající ve změti temných tunelů zaútočí, nikdo mi nepomůže. Nyní bude volit dávné zlo. Otortenské zrůdy se rozhodnou, jestli je má krev vyhovující.
Nasterey by mě určitě nenechaly odejít. Určitě se skrývaly někde poblíž a sledovaly každý můj pohyb. Nikdy by mě nenapadlo, že budou součástí dávného vzkazu.
Úzkým vchodem nepronikalo žádné světlo. Musela být hluboká noc. Nešlo se vrátit do Omstaklandu, do města, které možná už neexistovalo, protože v tuhle chvíli ho pohlcovaly bílé plameny. Netušila jsem, jestli se pětadvacítce podařilo zahnat nepřítele, který po tolika letech udeřil v plné síle. Ale jestli někdo přežil, pak to museli být bojovníci.
Vstala jsem a zaposlouchala se do zlověstného ticha narušovaného jen praskáním ohně z louče. Uchopila jsem ji a vydala se k tunelům. Bylo jich mnoho a já nevěděla, kterým jít, a tak jsem je postupně obešla všechny. Nakonec mi napověděla retea. Kdybych nebyla naslouchačem, nikdy bych neuhodla, kterou cestu vybrat.
Vstoupila jsem do jedné z úzkých chodeb, kde zpěv slábl, až po pár krocích ustal úplně. Tady musela být moc modrého sklenitu nejsilnější. Vůbec jsem neměla představu, jak dlouhou cestu budu muset ujít, než narazím na fereastru, ani jak poznám, že jsem ji překročila a vstoupila na druhou stranu Duvalského pohoří.
Už po pár krocích, kdy se chodba rozšířila, jsem za zády a vedle sebe uslyšela odporně známé zvuky. To chichotání, vrčení a pomlaskávání mě nutilo k breku. Pod voal se mi vloudilo něco z dusivého oparu. Tvorové, kteří kdysi bývali lidmi, kolem mě obcházeli a různě mi přebíhali přes cestu. Snažila jsem se nedělat prudké pohyby. Nechtěla jsem je nijak dráždit, přestože jsem si uvědomovala, že mé chování nerozhoduje, zda přežiji. Kdybych natáhla ruku do strany, jednoho z nich bych se určitě dotkla. Cítila jsem tlak v hlavě a kosti, jak se mi v těle rozpínaly. Tak blízko mě stály. Daleko blíž, než se odvážily k pětadvacítce. Má krev byla stále ještě mladá.
Málem jsem vykřikla a rozeběhla se, když se mi jedna z těch zrůd otřela o mantii a mně se v mysli vybavil její vzhled a ohromná výška.
Běhaly kolem mě a skřehotaly. Domlouvaly se mezi sebou zmatené z mé přítomnosti. Většinou zabíjely hned a bez přemýšlení. Bylo jen pár šťastných, kterým neublížily. U mě váhaly stejně jako ta, které jsem do nosního otvoru nacpala ilan. Dítě s darem ještě nikdy necítily.
Louč v ruce se mi chvěla tak, že mi málem spadla na zem. Nebyl nikdo, kdo by mi pomohl.
„Jeho jméno vládne,“ opakovala jsem si šeptem.
Karim Amarijský kdysi prošel, projdu i já, přesvědčovala jsem se na každém kroku, aby mě strach neovládl.
Žena s černýma očima před dvaceti lety zanechala vzkaz pro kapitána. Přišla na to, že se na Otortenu nachází průchod. Podzemní dveře do světa, kde nic nepřežilo a po&nbs…
