XL
Dál na sever jsme míjeli město za městem přesně tak, jak to pětadvacítka dělala už po celá léta. Táhli jsme se po prašných cestách a nechali obchodní karavany, aby se k nám přidávaly. Lesy i hory se zdály být zvláštně klidné. Ani útoky hotulů žádný z fajů nehlásil. Přestože krvavé nápisy v devíti sklenařských městech hlídali vojáci nepřetržitě, ten, komu by je mohli přisoudit, se už neobjevil. Ani nasterey, největší nepřátelé lidí z nížin, se nikde neukázaly. Všude vládl klid. Jako by Duvalské pohoří odpočívalo a pomalu se připravovalo na zimu.
Pokojný zpěv retey mě už doprovázel na každém kroku. Stal se součástí mého života stejně jako vzduch v plicích.
Zatímco kapitán s Etiennem procházel města nebo doly, já dobrušovala mužům jejich meče. Na rozdíl od těch kapitánových mi práce na nich zabrala více času. Po každém broušení jsem následující den zůstala v posteli a snažila se všemožně zahřát.
Ve Vortolu se už vše vrátilo k dřívějšímu způsobu života. Jižní brána byla opravená a stejně tak palatuly zasažené ohněm. Zmizely i stíny z tváří lidí a zachmuřelý výraz nahradil upřímný úsměv. Když jsme se s pětadvacítkou objevili dole pod městem, ozval se obvyklý jásot.
Uběhlo pár dní a my město opouštěli. Předpokládala jsem, že se vydáme západní cestou zpět ke skáře. Zmátlo mě tudíž, když kapitán náhle zavelel zpět na jih, a muži ho bez jediné otázky následovali. Až po několika dlouhých minutách mi bylo vysvětleno, že se vracíme zpět do Omstaklandu. Starobylé sklenařské město mělo za necelé tři týdny oslavit dvousté osmdesáté výročí. A tak jsme se znovu vydali na prašnou cestu, po které jsme před pár dny přijeli.
Žádná karavana se k nám nepřidala. Ani do žádného z míjejících měst jsme nezamířili. Jen vysoké věže v dáli dávaly znát, kde se zrovna nacházíme a jak dlouhou cestu už jsme urazili. Muži nestavěli žádné hadrové koliby, když jsme se k večeru unavení utábořili. A když nám došlo jídlo, vyrazili do lesů, aby se jen o několik málo hodin později vrátili s úlovkem. Celou tu dobu, co jsem s bojovníky cestovala, se o pohodlí pětadvacítky vždy staralo plno lidí, vždy kolem nás slídilo plno očí. Náhle bojovníci zůstali sami. Napětí a obdiv, jichž se skupině dostávalo, zmizely. Zbyli jen obyčejní muži, kteří dokázali usnout na tvrdé zemi kolem ohně a jíst to, čím je Duvalské pohoří obdarovalo. Bojovníci mezi sebou vyvolávali zvláštní hádky, u kterých se smáli, přestože jsem čekala, že se pobijí. Raven neustále naháněl Erna se svým životním přáním rozpárat mu břicho. Bojovník s dívčí tváří zase dělal vše pro to, aby k takovému činu Ravenovi zavdal důvod aspoň pětkrát denně. Všichni členové pětadvacítky často a nahlas začali používat slova, jež urážela, přesto nikdo z nich uražený nebyl. Jejich chování mě mátlo. Bez všech vojáků a věčně se klanících sluhů se z nich stali obyčejní lidé. Muži, kteří měli to štěstí, že mohli uchopit dva duvalské meče.
Alespoň jednou denně jsem jednomu z bojovníků čelila se svými dřevěnými meči a snažila se krůček po krůčku přiblížit svému snu. Dobírali si mě a posmívali se mi. Trvalo mi několik dní, než jsem si uvědomila, že takhle hrubí jsou i mezi sebou. Jen neustálá pozornost lidí je nutila pečlivě volit každé slovo. Kdyby se jednalo o ženy, řekla bych, že rozkvetly. Jako by všem mužům prospělo na chvíli nebýt obdivovanou skupinou.
Jen kapitán zůstával stranou a se zachmuřeným výrazem sedával dál od skupiny. Pohledem se odvracel, zabrán do vlastních myšlenek. Možná přemítal nad vzkazem, který po sobě zanechala černooká žena. Vzkazem, na jehož řešení jsem musela přijít sama.
„Ženskej pysk je dobrej, bejvávalo hůř, mi věř,“ zahulákal mi do ucha Jort, když jsme byli vzdáleni od Omstaklandu pouhý den. Kolem nás se před chvílí tryskem prohnal na svém koni Erno následovaný rozzuřeným Ravenem. Tvář černovlasého bojovníka bobtnala hněvem, když křičel oblíbenou přezdívku.
Vezla jsem se na Jortově koni a za zády cítila pohupující se silné tělo muže s nakřáplým, téměř stařeckým hlasem. Dlouhý svět…
