XV
Vstupní síň Vellon nazval Sálem stínů. Byla ohromná. Jenomže to nebyly stíny, co doprovázelo lidská těla. Zemi pokrývalo obrovské zrcadlo, na kterém se se zpožděním líně pohybovaly odrazy všech přítomných lidí. Jako by zrcadlová iluze žila svým vlastním životem. Podlaha působila dojmem, že je sál zaplněn více lidmi, než ve skutečnosti byl. Ocitla jsem se uprostřed davu, který vlastně davem nebyl. Bez mantie, bez voalu a bez dervézy jsem se cítila jako terč. Těkala jsem očima po lidech a jejich obrácených dvojnících, které s sebou vláčeli jako otroky. Ten můj mi ležel nehybně u nohou s tváří bledou jak sníh na Otortenu.
„Zdravím tě. Jsi tu poprvé?“ ozval se nade mnou pronikavý ženský hlas. Těsně vedle mého odrazu se objevila žena v bílých splývavých šatech. Jen jeden dlouhý sněhový sloup zakončený lidskou hlavou. Chvíli mi trvalo, než jsem se odvážila vzhlédnout. Žena se na mě povzbudivě usmála.
„Ano,“ hlesla jsem a několikrát zamrkala.
„A?“ zvolala a rozpřáhla paže, jako by chtěla obejmout celý nekonečný prostor.
Bez voalu bylo těžké lhát. S odkrytou tváří se nedalo ani pořádně odpovídat. Už jsem se ale nemohla vrátit. Teď už jsem musela pokračovat v předstírání, že jsem další dítě, nadšené z palatulu, díky němuž je svět krásné místo k žití.
„Je to o-ohromné,“ vysoukala jsem ze sebe.
„To ano,“ přikývla žena a postavila se vedle mě, aby se mnou sledovala velkolepost Lapodu. „Po Evropské radě je to nejdůležitější budova na světě. Musí být velká a honosná.“
„A co budova pětadvacítky?“ pokoušela jsem své štěstí.
Žena se hlasitě rozesmála a uchopila mě za rameno. „Ano, jistě, jistě,“ přitakala. „Sídlo pětadvacítky je také důležité, ale kromě Hranice slávy z ní neuvidíš nic. Není veřejnosti přístupné.“
Nedokázala jsem od ní odvrátit zrak. Stejně jako šaty i její vlasy se sněhově bělaly, i když postrádaly Etiennovu přirozenost. Oči jiskřily zelenou barvou a rty… krvácely. Jejich rudá barva nepřipomínala nic jiného než krev. Zuby dokonalé, bez jediného kazu. Takhle se nenarodila, došlo mi. Většina z toho, co tuto dokonalost tvořilo, byla v průběhu jejího dlouhého života vyměněna. Byla umělá stejně jako všechno v tomto světě, včetně všudypřítomného Vellonu.
„Je ti dobře?“ zarazila se náhle, když si všimla mého zpoceného čela.
V tu chvíli mi došlo, že pokud se budu chovat takhle nápadně, určitě někoho upozorní a všichni zjistí, kdo jsem. Křečovitě jsem se pousmála a zdvihla bradu. „Zmátl mě tenhle sál. Myslel… Myslela jsem, že tu budou opravdové stíny.“
Hlavně dýchat, opakovala jsem si. Všechno se mi motalo, nedokázala jsem mluvit jako dívka. Mou osobnost celý život určovala přítomnost voalu na obličeji. S ním jsem byla sklenař Ilan, a bez něj fetita, jediná dcera své matky.
„Ach, ano!“ Na ženě bylo znát velkou úlevu, když jsem jí vysvětlila důvod svého podivného chování. „Spousta lidí si nedokáže představit Sál stínů, než sem přijdou. Je speciálně upraven. Odrazy se nepohybují současně s těly, jak sis mohla všimnout. Za tohle může Vellon, ale jak to dělá, to ti nesmím povědět. Je to tajemství!“ Dlouhý štíhlý prst překřížil rudé rty na znak mlčenlivosti a žena se ke mně naklonila. „Pracuji tu a jsem ti k službám. Zodpovím všechny tvé otázky a provedu tě.“
S touto ženou jsem nechtěla být déle, než bylo nezbytně nutné. Avšak s vědomím, že bych tu mohla bloudit, jsem na její nabídku přistoupila.
„Ráda bych se dověděl-la co nejvíc o Lapodu,“ navedla jsem ji hned ze začátku. „Ptala jsem se Vellonu, ale nic mi neřekl.“
„Samozřejmě že ne,“ pohoršila se žena naoko. „Tys to zkoušela? To je přece známá věc, že informace o Lapodu nejsou zahrnuty ve Vellonu. My tady preferujeme osobní návštěvu. O každého hosta se řádně postaráme.“ Opět se ke mně sklonila a spiklenecky ztišila hlas. „Ale takhle mladí sem nikdy nechodí. Většinou přicházejí ve skupinách s profesory. Ty ale chceš vědět asi víc, že?“
„Jednou bych se chtěla podívat do Duvalského pohoří,“ vyhrkla jsem a doufala, že mě žádná z mých dalších odpovědí neprozradí. …
