Kapitola 30
V Los Angeles si najali auto od jedné z firem pronajímajících auta, která jiní lidé zahodili.
"Přinutit ho, aby zahnulo za roh je tak trochu problém,"informoval je chlapík skrytý za slunečními brýlemi, když jim podával klíčky, "někdy je skoro jednodušší vystoupit a najít si auto, co jede tím směrem."
Jednu noc strávili v hotelu na Sunset Boulevardu, o němž jim kdosi řekl, že se jim bude líbit, protože z něj budou zmatení.
"Všichni jsou tam buďto Angličané nebo moc divní nebo obojí. Mají tam plovárnu, kde se můžete kochat pohledem na anglické rockové hvězdy, jak pózují pro fotografy a čtou Řeč, pravdu a logiku."
Byla to pravda. Jeden zpěvák tam byl a počínal si přesně tak.
Správce garáží neměl o jejich autě valné mínění, ale to bylo v pořádku, protože oni také ne.
Pozdě večer si pak vyjeli Hollywoodskými vrchy po Mulholland Drive a zastavili se nejprve, aby se podívali na oslnivé moře chvějícího se světla, jímž je Los Angeles, a po chvíli zastavili, aby se podívali na oslnivé moře chvějícího se světla, jímž je San Fernando Valley. Shodli se na tom, že pocit oslnění končí na očním pozadí a nijak neovlivňuje žádnou další část těla, a tak se z vyjížďky vrátili podivně neuspokojeni podívanou. Pokud šlo o dramatické kvality moře světla, byly úplně pořádku, ale světlo je přece určeno k tomu, aby něco osvětlovalo, jenže když projeli, tím, co toto obzvlášť dramatické moře světla iluminovalo, nezískali o tom valné mínění.
Spali dlouho a neklidně a probudili se v poledne, kdy už bylo pitomé horko.
Vydali se po dálnici do Santa Monica podívat se poprvé na Tichý oceán, na který Wonko Příčetný zíral po všechny své dny a většinu nocí.
"Jednou mi někdo vyprávěl," dala k lepšímu Fenchurch, "že tady na pobřeží kdysi vyslechl dvě starší dámy, které dělaly to, co teď my, totiž hleděly poprvé v životě na Tichý oceán. Dlouho mlčely a pak řekla jedna druhé: řVíš, vlastně ani není tak velký, jak jsem čekala.ř"
Nálada se jim postupně zlepšila, když kráčeli kolem pláže v Malibu a pozorovali milionáře v elegantních chatrčích, jak bedlivě sledují jeden druhého, jak kdo bohatne.
Další zlepšení nálady se dostavilo, když se sluneční kotouč začal šinout západní polovinou nebe dolů, a když zase seděli v autě a uháněli směrem k západu slunce, před jakým by nikdo s trochou soudnosti v životě nemohl postavit město jako Los Angeles, najednou si připadali překvapivě a nelogicky šťastní a dokonce jim ani nevadilo, že na příšerném starém autorádiu hrají pouze dvě stanice, a to obě současně. Ale co, obě hrály dobrý rockřnřroll.
"Vím, že nám dokáže pomoct," řekla Fenchurch rozhodně, "Já to vím. Jak že se jmenuje, tedy jak si sám říká?"
"Wonko Příčetný."
"Já vím, že nám může pomoct."
Arthur by byl rád věděl, jestli jim opravdu bude schopný pomoci, a doufal, že ano, a především doufal, že to, co Fenchurch ztratila, je k nalezení tady na Zemi, ať se tato Země ukáže být čímkoli.
Doufal také, a to velmi vroucně a bez přestání už od chvíle, kdy si povídali na březích jezírka Serpentine, že nebude povolán, aby se pokusil vzpomenout si na něco, co záměrně a cílevědomě pohřbil v nejskrytějších zákoutích paměti, kde, jak doufal, ho to konečně přestane strašit.
........................................
V Santa Barbara se zastavili v rybí restauraci přestavěné zřejmě ze skladiště.
Fenchurch si dala parmici nachovou a prohlásila, že byla lahodná.
Arthur si dal biftek z mečouna a prohlásil, že ho dohnal k zuřivosti.
Popadl za ruku kolemjdoucí číšnici a vynadal jí.
"Proč je ta ryba tak zatraceně dobrá?" ptal se rozzuřeně.
"Omluvte mého přítele, prosím," oslovila Fenchurch vyjevenou číšnici. "Myslím, že se konečně má dobře."
…
