Kapitola 24
Naštěstí byl v uličce silný stoupavý vzdušný proud, protože Arthur už nějaký čas tuhle činnost neprovozoval, alespoň ne záměrně, což znamená přesně způsobem, jak se to dělat nemá.
Prudce se řítil dolů a málem si dal ošklivou ránu do zubů o práh. Padal vzduchem, tak šokovaný tím, jakou strašnou pitomost to právě provedl, že úplně zapomněl, že se nemá strefit na zem a také se nestrefil.
Skvělý trik, pomyslel si, když to člověk dokáže. Zem mu hrozivě visela nad hlavou.
Pokoušel se nemyslet na zem, jak je neuvěřitelně velká a jak by to asi bolelo, kdyby si zem řekla, že přestane viset a náhle na něj spadla. Místo toho se pokoušel přivolat příjemné myšlenky na lemury, což bylo přesně ono, protože si v tu chvíli nemohl vzpomenout, co je vlastně lemur, jestli patří k oněm zvířatům, která ve velkých majestátních stádech dusají pláněmi, nebo jestli to snad jsou pakoně hřívnatí, takže bylo dost obtížné myslet si o nich něco příjemného, aniž by se uchýlil k jakési sentimentální všeobecné blahovůli ve vztahu v veškerenstvu, a to vše zaměstnávalo jeho mysl, zatímco se jeho tělo pokoušelo zvyknout si na skutečnost, že se ničeho nedotýká.
Uličkou třepetavě prolétl obal od tyčinky Mars.
Po chvíli zdánlivých pochybností a nerozhodnosti se dal nést větrem a protřepetal se mezi Arthurem a zemí.
"Arthure..."
Země mu stále ještě hrozivě visela nad hlavou, a tak si pomyslel, že je patrně na čase něco s tím udělat, například padat od ní pryč, což také udělal. Zvolna. Velmi, velmi zvolna.
A jak zvolna, velmi velmi zvolna padal, zavřel oči - pečlivě, aby nic nepokazil.
Pocit zavíraných očí proběhl celým jeho tělem. Když dorazil do nohou, a celé tělo si teď uvědomovalo že má zavřené oči a nevyvolávalo to v něm paniku, zvolna, velmi, velmi zvolna obrátil tělo jedním směrem a mysl druhým.
To by mělo vyřešit problém s prostorovým uspořádáním země.
Cítil teď kolem sebe volný vzduch, jak si docela vesele vane, a vůbec mu jeho přítomnost nevadí, a zvolna, velmi velmi zvolna, jakoby z hlubokého, vzdáleného spánku, otevřel oči.
Létal samozřejmě už mnohokrát, například na Krikkitu, až se málem zcvokl z ptačích řečí, ale to bylo něco jiného.
Tady létal na svém vlastním světě, tiše a bez rozruchu, jen se trochu třásl, ale to se dalo přičítat spoustě věcí, vzhledem k jeho pozici ve vzduchu.
Tři až pět metrů pod ním byl tvrdý asfalt a pár metrů vpravo zářila žlutá pouliční světla Upper Street.
Postranní ulička byla naštěstí temná, protože světlo, které ji mělo v noci osvětlovat, bylo ovládáno důmyslným časovým spínačem, což v praxi znamenalo, že se zapínalo chvíli před obědem a opět se vypínalo, když se začal blížit večer. Byl tedy zahalen bezpečným pláštěm neproniknutelné temnoty.
Zvolna, velmi velmi zvolna zvedl hlavu k Fenchurch, která stála v bezdechém úžasu ve dveřích v horním patře.
Viděl její tvář jen pár centimetrů od své.
"Chtěla jsem se tě zeptat," promluvila tichým roztřeseným hlasem, "co to děláš. Ale pak mi došlo, že přece vidím, co děláš. Letíš. Takže mi to připadlo jako hloupá otázka," dodala po mírně udivené pomlce.
Arthur se zeptal: "Dokážeš to taky?"
"Ne."
"Chtěla bys to zkusit?"
Kousla se do rtu a zavrtěla hlavou, ani ne záporně, ale z pouhé popletenosti. Třásla se jako list.
"Je to úplně snadné," naléhal Arthur, "když nevíš jak na to. To je ze všeho nejdůležitější. Nevědět přesně, jak to vlastně děláš."
Aby ukázal, jak snadné to je, proletěl uličkou, vznesl se přímo dramaticky, a pak se snesl zpět dolů k ní jako bankovka nesená větrem.
"Zeptej se mě, jak jsem to udělal."
"Jak... jsi to udělal?"
"Nemám tušení. Ani ťuk."
Zmateně pokrčila rameny. "Tak jak bych mohla..?"
Arthur se zhoupl ještě o něco doleji a napřáhl k ní ruku.
"Chci aby sis zkusila stoupnout na mou ruku. Jen jednou nohou."
"Cože?"
"Zkus to."
Nervózně, váhavě - skoro jako by si zkoušela stoupnout na ruku někomu, kdo se před ní vznáš…
