Za skalní výdutí stěny kaňonu. Jde dále. Poryvy větru, tady, kde potok nabral na šířce. Vířící, třpytící se kapičky vody napříč marnivou písní vody. Tam ta strana je více odkrytá, ale červená stezka vede blízko útesu. Nyní vede až k vrcholu. Vrásky na vodě jako tekuté piktogramy. Otisky tlap věrolomného. Kosti pokryté ledem vedle stezky. Králík. Shořelý hogan, uvnitř nazelenalá záře. Místo smrti. Odvrátit zrak. Třpyt krystalu. Stěna v pásmu sněhu, na dotyk hebká jako peří. Stezka se vine dále. Až tam, kam dosáhne jeho zrak. Kdo je teď oběť?
Přestávka, hlt vody z říčky, kterou překročil. Dýchá chladem. Voní skálami a zemí. Zepředu příval mlhy; blíží se, uvnitř zamaskovaní tanečníci, vůkol jihomodré světlo. Podzimní rytmy. Stává se dýmem, plyne vzduchem podél své stezky, mlčící a beztvarý, pohybuje se, aby se vtopil v toto místo plynutí a taneční kadence země. Ano. A doznat v něm zatracení…
Bílé a měkké, přitlumené zvuky, jako na onom místě, kde před mnoha léty lovil garletta…
Tanečníci napravo, tanečníci nalevo, tanečnicí křížící mu cestu. Cožpak ho vůbec nevidí, neviditelného stejně jako nějaký duch, když se šine vedle nich, podél výrazné, červené stezky jakoby vyryté do země krví a ohněm?
Jeden se k němu blíží s něčím, co je zakryté tkaninou s prastarými vzory. Když mu tanečník zastupuje cestu a ukazuje mu onen předmět, Billy se zastavuje! Je to pár rukou. Billy si je pozorněji prohlíží. Ta jizva u konce levého palce… Jsou to jeho vlastní ruce. Když je poznal, ruce se vznášejí do vzduchu a visí před ním ve vzduchu, jako kdyby je zvedl on sám. Cítí je jako rukavice natažené na rukou jeho ducha. Stahoval s nimi kůži z ulovených zvířat, bojoval s nimi, hladil jimi Dořiny vlasy…
Dovoluje jim, aby zaujaly místo po jeho boku, visící k zemi z úbočí po pravé straně stezky…
Čas přestal existovat. Skupina šedých stébel trčící vyzývavě ze země po pravé straně stezky… Na chvíli se zastavuje, aby se podíval, jak se zelenají. Na jejich koncích se objevují pupeny. Za chvíli praskají, dostávají se ven listy, otáčejí se, rostou. Kvetou bílé květy.
Jde dále a mává rukama. Další tanečník s dalším balíčkem v podpaží. Tentokrát přichází zleva. Zastavuje se ve vzduchu a svýma rukama přebírá dar – své vlastní nohy. Dává je na své místo, na zem pod sebe. Tolik mil absolvovali společně…
Dál, stále dál po stezce. Přes podešve svých mokasínů cítí pulsaci země. Čas neexistuje. Sněhové vločky padají nahoru. Říčka obrátila svůj tok. Krev teče zpátky do uloveného jelena ležícího na cestě. Vyskakuje na nohy, otáčí se a mizí.
Mlha se rozestupuje jako opona. Čtyři zamaskovaní tanečníci přicházejí, aby mu předali jeho vlastní tělo. Když ho opět nosí, děkuje jim, ale oni mlčky odcházejí.
Jde stezkou. Mlha se pomalu převaluje. Všechno se převaluje a přesouvá přes stezku.
Sílí zvuk, který už mnoho let neslyšel. Brodí se mnoho mil za ním, blíží se, nabývá na intenzitě: hvízdání vlaku.
Pak slyší supění. Takové lokomotivy se už přece nevyrábějí. Neměla by tady po čem jet. Nejsou tady…
Vidí koleje, vedoucí rovnoběžně se stezkou. Ta skalní plošina vpředu připomíná nástupiště…
Opět zaznívá pískot lokomotivy. Blíž. Cítí dunění kol, splývající s rytmem země. Přijíždí vlak, který už tolik let neviděl. Přijíždí zcela neskutečný vlak na zcela neskutečném místě. Billy kráčí vpřed. Zvuk jedoucího vlaku vyplňuje celý svět. Za chvíli ho musí předjet.
Pískot vlaku ho téměř ohlušuje. Billy otáčí hlavu.
Ano. Dojíždí k němu. Parní lokomotiva, stará, černá, vyplivující oblaka kouře, podobná draku s řadou vagónů pro pasažéry. Slyší skřípění brzd…
Dívá se na nástupiště, kde čeká jediná, přihrbená postava… Téměř známá…
Parní lokomotiva projíždí se supěním a skřípěním oceli kolem něho. Stále více zpomaluje a zpomaluje, až nakonec zůstává stát přímo u nástupiště. Pach dýmu, oleje, rozehřáté oceli…
Postava na nástupišti přichází k prvnímu vagónu a tehdy Billy poznává v oné postavě starého, mrtvého zpěváka, který ho naučil zpívat. Těsně před dveřmi vagónu se stař…
