Pamatoval si ten večírek během oné noci. Přeskočil do vily v Arlingtonu, perfektně ohozený, ve vypůjčeném obleku Pleat & Ruffle z lesknoucích se umělých vláken, ozdobeném čtverci a černobílými pásy. Minulá i současná noblesa se tísnila ve třpytivých pokojích s vysokými stropy. On sám už byl Minulostí, ale objevil se zde, aby se setkal s několika přáteli a ještě jednou se dotkl jiného života.
Přivítala ho profesionálně upřímná žena ve středním věku, která mu vyšla v ústrety, objala ho a přes půl minuty s ním rozmlouvala nadšeným hlasem profesionálního spíkra. Další host, který se objevil za jeho zády, mu položil ruku na rameno a byl příčinou toho, že sebou prudce trhl a podvědomě se otočil. Udělal to s velkou úlevou, vzal z podnosu skleničku s pitím, prohlédl si tváře přítomných, některé pozdravil lehkým úklonem hlavy, u některých se zastavil, aby s nimi prohodil pár slov. Pomalu se přibližoval k malému pokoji, který si pamatoval ze svých předešlých návštěv.
Když překročil jeho práh, tiše si vzdychl. Měl rád dřevo a železo, kámen a drsnou omítku, knihy a klidné obrazy, jediné okno s výhledem na řeku, oheň tiše praskající v krbu.
„Věděla jsem, že mě tady najdeš,“ ozvala se z křesla u krbu.
Usmál se.
„Já také… v jediném pokoji postaveném a zařízeném v době zániku jakéhokoliv dobrého vkusu.“
Přisunul si křeslo a posadil se k ní, čelem k ohni. Její drsná, vráskami rozoraná tvář, jasné, modré oči pod hřívou šedých vlasů a nízká, křehká postava se vůbec nezměnily. Svým způsobem byla i nebyla starší než on. Oběma se čas vysmíval. Vzpomněl si na staletou Fontenellu a Mme Grimaudovou, která byla stejně stará jako on. V tomto případě však tato propast měla úplně jiný charakter.
„Vydáváš se na novou výpravu?“ zeptala se.
„V současné době mají všechna zvířata, která potřebují. Jsem v důchodu.“
„Líbí se ti to?“
„Jako všechno.“
Pokrčila obočí.
„Nikdy nevím, zda to je tvůj osud, únava světem nebo pouhá póza.“
„Já to už také nevím,“ odpověděl.
„Možná, že trpíš nadbytkem volného času.“
„To není příliš lichotivá vlastnost. Jako dnešní déšť. Existuji v uzavřené kultuře.“
„Opravdu? Nemůže to přece být až tak zlé…“ konstatovala.
„Zlé? Dobro a zlo vždy vystupují společně. To zaručuje pořádek.“
„Nic víc?“
„Je velice snadné milovat to, co je obyčejné, a chtít to, co vůbec není.“
Natáhla ruku a stiskla mu dlaň.
„Ty bláznivý Indiáne. Existuješ, když tady nejsem?“
„Nejsem si tím jist,“ odpověděl. „Byl jsem pasažér s mnoha výhodami. Možná, že jsem zemřel a nikdo nemá to srdce, aby mi to řekl. Jak se ti vedlo, Margaret?“
„Asi pořád ještě žiji ve věku nesmělosti,“ konstatovala po chvíli mlčení. „A ideí.“
Zvedl pohár a napil se poměrně hodně vína.
„…Zvětralých, příliš starých a nepřenášejících žádný zisk,“ dokončila.
Zvedl pohár ještě výš proti světlu.
„Není špatné,“ zjistil. „Tentokrát mají vermut, jak má být.“
Vyprskla.
„Filozofie nemění lidi, že ano?“
„Nemyslím si to.“
„Co hodláš dělat?“
„Trochu se tady porozhlédnu, projdu se, promluvím si s několika lidmi Asi se ještě trochu napiji. Možná, že si i zatančím.“
„Neptala jsem se na dnešek.“
„Vím. Asi nic zvláštního. Nemusím nic dělat.“
„Takový člověk jako ty by měl něco dělat.“
„A co?“
„To musíš sám vědět. Když bohové mlčí, musí si někdo vybrat.“
„Bohové mlčí,“ potvrdil, dívaje se konečně do jejích jasných, prastarých očí. „Já jsem už využil všechny možnosti výběru…“
„To není pravda.“
Opět odvrátil zrak.
„Nech to být,“ poprosil ji. „Stejně jako předtím.“
„Přestaň.“
„Promiň.“
Stáhla zpátky ruku. On dopil víno.
„Tvůj charakter je tvým osudem,“ řekla konečně. „Jsi ztělesněním změn.“
„Žiji podle pravidel strategie.“
„Možná, že to je hodně.“
„Nechme toho, paní. Tento problém jaksi ještě nedorazil na soupis mých starostí. Už jsem se dost napřeměňoval. Jsem unavený.“
„Nepotrvá to přece jen nějakou dobu?“
„To je velice záludná otázka. Měla jsi svou šanci. Jestliže jsem se domluvil se šílenstvím, dodržím termín. Nepokoušej se léčit mé rány, pokud si nejsi jist…
