Konečně doma. Těšil jsem se na Nephiliu jako malý kluk. Mám v druhém patře našeho činžáku hezký dva plus jedna, hezký ale malý. Nechápu, jak v něčem takovém někteří žijí s manželkou a ještě dvěma dospívajícími dětmi - ti si prostě kvůlí všem těm lidem okolo nemohou nalézt místo pro své pavouky. No třeba já: Dávno jsem se zbavil většiny skříní a televizí a gaučů a postelí a tak. Přesto, chtěl-li jsem pro Nephiliu vybudovat důstojné obydlí, musel jsem přenechat dva ze svých unikátních chovů slíďáků skákavých kolegovi Wankovskému.
Mí drazí slíďáci... Na jedněch jsem usilovným šlechtěním dosícil sytě oranžové pruhy a druhé má dlouholetá snaha změnila v rozkošně chlupaté, ultramarínové krasavce.
Ale nedalo se prostě jinak. Mé ostatní chovy jsou ještě vzácnější a slíďáci jistě budou u Wankovského jenom kvést.
V prostoru vzniklém po slíďácích jsem v pokoji, který ostatní lidé zbytečně vyplýtvávají na dvoupostel, peřiňák a lustr, nazývají ho ložnice a chodí tam i spát, ačkoliv nejlépe se spí na matraci v kuchyni - a navíc nejbezpečněji! Když vám totiž nějaký pavouk upláchne, tak si na linoleum k hlavě dáte mokrý hadřík a máte jistotu, že váš první pohled po probuzení padne na toho chlupatého nezbedníka přisátého k látce, kde ho můžete hned lapit, aniž se pak celý další den strachujete, že byste ho mohli rozšlápnout.
Tak tedy, na tom místě po slíďácích jsem pro Nephiliu vybudoval pětihektolitrové skleněné vivárium, a to hned po odeslání objednávky do Venezuely.
Dnes se rozlehlá nádrž konečně dočká svého vzácného obyvatele. Natáhl jsem si gumové rukavice, položil větší z krabic do písku na dně vivária, nožíkem opatrně přeřízl provázky a odklopil pod papírem se objevivší dvířka. Ty rukavice jsem si nevzal proto, že bych se Nephilie nějak štítil, to, chraň Bůh, nikdy ne! Ale po cestě je určitě nervózní, a ačkoliv mne někteří z mých zlobílků občas kousnou, protijed na Nephilino uštknutí v lednici ještě uchystaný nemám.
Dvířka zachřestila o hrubý písek a okamžitě po nich se z nitra bedny vyhrnula Nephília.
Na první pohled rozkošná, krásná, obrovská no... no prostě... !!!
Střelhbitě jsem přilkopil horní sklo, protože v čtvrtém čísle Spider's Life psali, jaký je mutant Nephilia nephili skvělý skokan. A taky že ano! Nárazem černého, v neustálém pohybu téměř neviditelného těla těžké ochranné sklo až nadskočilo. Aby si ještě ublížila, zamrazilo mě. Naštěstí jsem si předem připravil několik tlustých ponrav, které jsem teď krmicím otvorem vhodil dovnitř. Fungovalo to, jako vždy. Nephilia se mihla jako stín útočícího střemhlavého bombardéru, vystříkla sprška písku a vzápětí se můj nový pavouček poprvé zastavil, jednu z ponrav pevně stisknutou mezi obrovskými makadly, chelicery hluboko zaťaté do jejího svíjícího se tělíčka.
Kámen strachu z toho, že mi nebude jíst, se ulehčeně odvalil a konečně jsem si JÍ také mohl pořádně prohlédnout: Je celá hustě obrostlá dlouhými lesklými chlupy a úplně černá, jako antracit, až na osm očí ve dvou řadách nad sebou, které jsou azurově modré - jediná odchylka mutanta proti původnímu pavoukovi. Tedy samozřejmě, pouze pokud jde o bary. Co do velikosti, byl už tento můj, přesně třicet dva dny starý exemplář, větší než jakýkoliv normálním vývojem prošlý pavouk. Masité tělo dlouhé dobře dvacet a rozpětí nohou určitě přes pětatřicet centimetrů. A tím jeho růst samozřejmě zdaleka nekončí.
Najednou se mi sám od sebe vyjasnil jeden problém: "Budeš se jmenovat Alfréd!" řekl jsem nahlas, a přiznám se, dojatě. Opravdu, až mi do očí vystoupila mlha štěstí. Je to nejkrásnější pavouk, jakého jsem kdy viděl, ten můj Alfréd!
V kuchyni jsem přesypal bledé ponravy z druhé krabice do velkého hrnce a hodil jim pár ovadlých listů salátu; okamžitě se vrzavě daly do jídla.
Jen hezky papej, ty moje masíčko pro Alfréda.
V krabici od ponrav byl ještě dopis:
Dear Mister Koudelik... no a dál ty obvyklé řečičky, nic co bych už nevěděl; hermafrodit..., mutací potlačený kanibalismus..., hmm, odložil jsem nedočtený dopis, opra…
