7
V pátek ráno se Tony po prvním tréninku hřmotně přihnal po schodech do bytu a do kávy, kterou jsem mu nabídl, nalil pořádnou dávku skotské. Palčivou směs kopl do sebe, a jak se alkohol do něho zahryzl, celý se otřásl.
„Páni,“ řekl. „Tam venku na lukách mrzne jako když praští.“
„Dobře ti tak!“
„Lháři,“ utrousil přátelsky. „Stejně ti musí připadat divné, že nejezdíš.“
„To ano.“
Rozvalil se v zeleném křesle. „Poppy má zase své ranní nevolnosti. Už aby to zatracené těhotenství měla za sebou. Je pořád napůl marodná.“
„Chudák Poppy.“
„Jo ... Jenže to znamená, že dneska večer nepůjdeme na ten bál. Poppy tvrdí, že na to nemá ani pomyšlení, a ani se jí nedivím.“
„Bál?...“
„Bál Fondu žokejů. Vždyť to víš. Vstupenky se ti válejí tamhle na římse nad krbem.
„Máš pravdu. Úplně jsem zapomněl. Měli jsme jít společně.“
„Správně. Jenže teďka, jak chápeš, budeš muset jít sám.“
„Nikam nepůjdu!“
„Tušil jsem, že nebudeš chtít.“ Vzdychl a zhluboka si lokl. „Cos pořídil včera?“
„Navštívil jsem lidi, kteří mě nechtěli ani vidět.“
„Vedlo to k něčemu?“
„Moc slavné to nebylo.“ Pověděl jsem mu stručně o Newtonnardsovi a Davidu Oakleym a o té hodině, kterou jsem strávil s Andrewem Tringem.
Na Andrewa Tringa jsem si vzpomněl proto, že cestou domů z Birminghamu jsem míjel vesnici, kde bydlel, ale můj instinkt mne zprvu nabádal, abych jakoukoli myšlenku na setkání s ním poslal ke všem čertům. Potrestaný žokej, jenž navštíví rozhodčího, který napomohl k jeho distanci, se rozhodně nechová podle řádu. Kdybych nebyl na něho tak naštvaný, určitě bych byl jel dál.
Má návštěva mu byla silně proti mysli. Otevřel dveře svého přepychového starého a prostorného panského domu sám a připravil se tak o možnost se dát zapřít.
„Kelly! Co tu pohledáváš?“
„Přišel jsem tě požádat, abys mi něco vysvětlil.“
„Nemám ti co říct.“
„To tedy máš!“
Zamračil se. Jedině dobré vychování mu zabránilo couvnout a přibouchnout mi dveře před nosem. „Tak pojď dovnitř. Jenom na několik minut.“
„Děkuji ti,“ řekl jsem bez ironie a šel jsem za ním do malého pokoje vedle vchodu, kde byl velký psací stůl, tři hluboká křesla, barevný televizor a stěny zakryté knihovnami.
„Tak proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se mne, zavíraje dveře. Ani mne nevyzval, abych se posadil.
Byl o čtyři roky starší než já a asi stejně velký. Byl pořád tak štíhlý, jako když jezdil dostihy, pořád navenek stejný člověk. Ale když se z jezdce amatéra stane funkcionář, srdečné přátelství, vzniklé z dlouholetého společného pobytu v dostihových šatnách, zvětrá.
„Andy,“ řekl jsem, „opravdu a upřímně věříš, že jsem ten dostih se Squelchem prodal?“
„Dostal jsi distanc,“ řekl chladně.
„To zdaleka není totéž jako být vinen.“
„Nesouhlasím.“
„Pak jsi pitomec,“ řekl jsem bez obalu. „A kromě toho máš kalhoty plné strachu.“
„Tak dost, Kelly! Tohle poslouchat nebudu.“ Otevřel znovu dveře a čekal, že vyjdu. Nevyšel jsem. Pokud se nerozhodne vyhodit mne násilím, bude muset spolknout, že tu pobudu trochu déle. Vztekle po mně šlehl pohledem a dveře znovu zavřel.
Řekl jsem smířlivěji: „Promiň, asi jsem to přehnal. Ale my dva jsme přece spolu jezdili nejmíň takových pět let, a tak jsem si říkal, že tak snadno nenalítneš povídačkám, že jsem úmyslně prohrál. V životě jsem záměrně neprošvihl dostih, který jsem mohl vyhrát.“
Mlčel. Věděl, že jsem nikdy dostih neprodal. Každý, kdo jezdil pravidelně, věděl, kdo to dělá a kdo ne, a třebaže Charlie West řekl při disciplinárce, že jsem umělec v zatahování koní, nebyla to pravda, už jen prostě proto, že jsem to nikdy neudělal.
„A co ty peníze?“ nadhodil nakonec trpkým a smutným hlasem.
„Nikdy mi neříkaly pane. Oakley si je přinesl do mého bytu a tam je vyfotil. Všechny ty údajné důkazy a ostatně ta celá disciplinárka byly zrovna tak ryzí jako olověný šesták.“
Upřel na mne dlouhý pohled plný pochyb. Pak řekl: „Já s tím nic dělat nemůžu.“
„Čeho se bojíš?“
„Přestaň mi říkat, že se bojím,“ vyjel na mne. „Nebojím se. Prostě s tím nemůžu nic dělat, i kdyby to, co říká…
