19
Když jsem se objevil před vážnicí v Sandownu, Haroldovi, který tam na mne čekal, se viditelně ulevilo.
„No vypadáš líp, uznal tě doktor?“
Přikývl jsem. „Podepsal mi zdravotní kartu.“
Taky neměl důvod mi ji nepodepsat. Pro dostihového lékaře je žokej, ktery si vzal týden zdravotního volna po pokopání koněm, změkčilec. Doktor mi nařídil, abych udělal předklon a záklon a pak mě s pokývnutím propustil.
„Je tu Victor,“ poznamenal Harold.
„Řekl jsi mu...“
„Jistě, řekl. Mám ti vyřídit, že se s tebou na dostihách bavit nebude. Prý se chce přijet podívat na svý koně při práci, k nám. Chystá se na pondělí, pak prej s tebou promluví. Poslyš, Filipe, dej si sakra pozor na pusu, jo?“
Nezávazně jsem něco zabručel.
„A co Coral Key?“ zeptal jsem se pak.
„Co s ním? Je dobrej.“
„Nechystá se žádná opičárna?“
„Victor o tvejch názorech ví.“
„Victor na mé názory zvysoka kašle, to je mi jasné. Poběží ten kůň poctivě?“
„Nic neříkal.“
„Protože já ho pojedu poctivě, pokud ho pojedu, ať si Victor říká v padoku, co chce.“
„Tys sakra vyrost, že vedeš takový silácký řeči.“
„To ne... chci ti jen ušetřit prachy, tobě, speciálně tobě. Nevsázej na to, že prohraju, jako když šlo o Daylighta. To je všechno.“
Prohlásil, že to bere na vědomí. Pak řekl, že nemá smysl, abychom se v neděli scházeli na válečnou poradu, když mám v pondělí schůzku s Victorem a můžeme plány na nadcházející týden probrat pak. Ani jeden, ani druhý jsme se nezmínili o tom, co nás oba strašilo. Budeme po pondělku vůbec nějaké společné plány mít?
Steve Millace si ve vážnici stěžoval na startéra, který spustil dostih, když on, tedy Steve, ještě nebyl připravený, takže zůstal viset a odpíchl se, když už celé pole bylo nejmíři půl kilometru daleko. Majitel se prý vztekal a trval na tom, aby koně napříště jezdil někdo jiný. No je tohle fér, ptal se Steve všech a každého do omrzení.
„Není,“ řekl jsem, „život není fér.“
„Ale měl by bejt.“
„Raději se smiř s osudem a počítej s tím, že tě kopne do zubů.“
„Ty máš zuby v pořádku,“ poznamenal někdo.
„Jo, ale mám na nich korunky.“
„Takže říkáš, že člověk může posbírat a slepit střepy, když je zapotřebí, to si chtěl říct, ne?“
Přikývl jsem.
Steve tuto krátkou slovní výměnu nevnímal. „Starteři by měli dostávat pokutu, když odstartujou dostih dřív, než jsou koně pořádně seřazený nosem dopředu.“
„Už se na to vykašli,“ radil mu kdosi.
Steve nicméně omílal kolem dokola totéž ještě za dvě hodiny.
Zeptal jsem se ho na maminku. Řekl, že se odjela trochu zotavit ke známým v Devonu.
Před vážnicí přednášel Bart Underfield jednomu důvěřivějšímu novináři o hodnotě neobvyklých krmiv.
„Blbost, dávat koním vajíčka nebo pivo, to jsou pitomosti. V životě jsem to nedělal.“
Novinář se ovládl a nepoukázal na to, že jiní trenéři koním vajíčka a pivo dávají a mají lepší výsledky než Bart. Možná také, že to ten novinář nevěděl.
Jakmile mě Bart zahlédl, odložil výraz vševědoucího diktátora a zatvářil se mstivě a nenávistně, odstrčil žurnalistu a odhodlaně vykročil ke mně. Zastoupil mi cestu, ale nepromluvil.
„Chcete něco, Barte?“ zeptal jsem se.
Mlčel. Asi nenacházel dostatečně silná slova, kterými by vyjádřil své vřelé city k mé osobě. Začínal jsem si zvykat na to, že existují lidé, kteří mě nenávidějí.
Konečně našel hlas.
„Jen počkej,“ zasyčel, „však já si tě najdu.“
Kdyby měl dýku a byl se mnou o samotě, nevím, jestli bych se k němu odvážil obrátit zády. Takhle jsem se otočil a odešel.
Byl tam také lord White, v tu chvíli vážně hovořil s jiným rozhodčím. Když o mne zavadil pohledem, jako by ucukl. Ten už nikdy nebude mít v mé přítomnosti dobrý pocit, říkal jsem si. Nebude si jistý, jestli zachovám mlčenlivost. Nebude mě už nikdy mít rád, protože vím to, co vím.
Musím se s tím smířit, na dlouho, říkal jsem si. Ať už to dopadne jakkoliv, vždycky budu patřit do dostihového světa jako on, budeme se vídat, týden po týdnu, až do smrti.
Když jsem šel do padoku, abych jel Coral Keye, stál tam už Victor Briggs. Zasmušilá postava v tma…
