šestnáct
Kraye a Oxon prohledávali budovu systematicky od jednoho konce ke druhému, přičemž se jim podařilo přehlédnout mě na dámských záchodech. Teď prohledávali část tribun za oddělením pro členy. Mne a kotel nechali za sebou. Rychle jsem vypnul světla na záchodě, proplížil se na chodbu, přes kuchyni do člensk'é jídelny, do pánských umýváren a odbočil malou chodbičkou do kotelny.
Přestože tam nevedly žádné dveře, věděl jsem, že za vnitřní zdí kotelny je vážnice a vpravo šatny. Když bylo ticho (jako dnes v noci), bylo v obou místnostech slyšet hučení kotle.
Světlo v kotelně bylo rozsvícené, ačkoli jsem je předtím zhasl. Rozhlédl jsem se. Všechno vypadalo normálně, jenom... na podlaze byla dost velká kaluž vody.
Kotle. Kdysi, před léty, jsme se o nich učili ve škole. Musí to být tak patnáct, šestnáct let. Zoufale jsem se snažil uvažovat. Pamatoval jsem si dobře větu, kterou učitel tehdy přednášku zahájil.
"Především je nutno si zapamatovat," řekl, "že kotle občas vybuchují."
Byl to výborný učitel; touto úvodní větou vzbudil všech čtyřicet žáků ve třídě a všichni ho začali poslouchat. Od té doby jsem se s kotli setkal jenom u nás v domě ve sklepě, kam JSem občas zašel vypít hrnek čaje s domovníkem. Býval kdysi topičem u námořnictva. Miloval dostihy; většinou jsme si spolu povídali o koních, jen občas o jeho práci. Říkal, že na obsluhu a údržbu kotlů se vztahuje řada přísných předpisů a že mu tam chodí jednou za čtvrt roku kontrola. Myslím, že ty úřední návštěvy vítal, dávaly mu pocit bezpečí.
Především je nutno si zapamatovat, že kotle občas vybuchují.
Nechci tvrdit, že jsem neměl strach. Strach jsem měl. Kdyby došlo k výbuchu, nejen že by to do vážnice a šaten probouralo díry jako vrata, každou skulinku by zaplavila horká pára. To by tedy nebyla příjemná smrt.
Stál jsem zády ke dveřím a snažil se zoufale vzpomenout, co nám tehdy pan učitel povídal a co by vlastně mohlo být v nepořádku.
Byl tam veliký parní kotel. Obrovský válec měl průměr pět stop a byl pět stop vysoký. Plášť kotle byl ze silné, oceli, na níž se olupoval červený antikorozní nátěr: Původně se pod kotlem topilo koksem, teď tam ale byl hořák na naftu. Kdybych byl otevřel dvířka, byl by na mě vyrazil sálavý žár.
Prakticky celé těleso kotle bylo zaplněno vodou. Trubka na vrcholu kotle vedla do velkého, žlutě natřeného válce, připevněného naležato pod stropem. Válec vypadal jako vzducholoď. Pokud se správně pamatuji, tak to jo ohřívač. Parní trubka v něm byla stočená do spirály jako nehybné pero. Do ohřívače se voda přiváděla z hlavního vodovodního potrubí a odváděla do systému ústředního topení a vodovodním potrubím budovy ke kohoutkům na teplou vodu. Vysoká teplota stočená parní trubky zahřívala na potřebnou teplotu vodu, která do těla válce přitékala z hlavního potrubí.
Tím ovšem pára ve spirále teplotu ztrácela, páry sr kondenzovaly a měnily se opět ve vodu; ta proudila z ohřívače dolů, do obyčejné krychlové nádrže umístěné na zemi. Z nádrže vedla trubka napříč místností, kolem kotle, k elektrickému čerpadlu, připevněnému na zdi - stál jsem přímo pod ním. Čerpadlo vhánělo vodu zpátky do kotle, kde se zahřívala, přiváděla do varu a měnila v páru, která se pak zase kondenzovala a tak pořád dokola.
Dobře, to by tedy bylo v pořádku. Ale: když se cirkulace vody poruší a voda nemůže přitékat zpátky do kotle, pod kterým se topí, změní se postupně veškerá voda v kotli v páru. Pára dokáže pohánět zaoceánské parníky a těžkotonážní nákladní vlaky. Tenhle kotel ovšem nebyl konstruován k pohánění parníku, ale jenom k ohřívání vody pro ústřední topení, vysoký tlak páry by určitě nesnesl. Až by se všechna voda vypařila, rozpínající se pára by někde našla místo nejmenšího odporu, nebo by se propálilo dno kotle, těžko říct, co by se stalo. V každém případě by to vybuchlo.
Na boku kotle byl připevněn vodoznak: skleněná trubice se stupnicí upozorňovala na stav vody v kotli. Na horním okraji stupnice byla silná černá čára, ke které měla správně voda dosahovat.…
