8
Druhý den, tedy v pondělí ráno, jsem zašel do nemocnice, kde jsem se měl sejít s Kenem. Řekli mi tam, že ho odvolali k akutní laminitidě.
Informaci mi předal Oliver Quincy, pohodlně usazený na svém nejoblíbenějším místě, v křesle za psacím stolem ve služebně.
"Pak má Ken ještě jednoho nadmutýho koně a odpoledne nám sem pošlou něco z venku, z jiný ošetřovny, pokud si to nerozmyslí. Takže nejspíš budete muset počkat, až bude po dalším průšvihu."
Nechoval se zvlášť přívětivě, vlídné jednání pro zákazníka nenasadil. Asi s ním nechtěl plýtvat na spojence člověka, kterého hodlal vyhodit.
"Co vlastně proti Kenovi máte?" zeptal jsem se.
"To je vám přece jasný, všecko mrví."
"Je dobrý chirurg."
"Býval." Zadíval se na mne. "Vy jste ho viděl dělat jen jednou, houby víte, nemůžete nic posoudit. To hlezno mu minulej čtvrtek zajít nemělo."
"Vy jste u té operace byl. Nemohl jste tomu úmrtí zabránit?"
"Samozřejmě ne, nebyl to můj případ. Druhýmu se do ničeho nepletu."
"Co myslíte, že bylo příčinou smrti?"
Mlčky se na mne díval. Neodpověděl. Pokud tušil, v čem byla chyba, nehodlal mi to prozradit. Pokud předtím věděl, jak špatnému konci zabránit, Kenovi to neřekl. Nestál jsem příliš o jeho společnost, takže jsem se vzdálil na parkoviště a chvíli přihlížel procesí malých zvířat, přicházejících a odcházejících z ošetřovny v nouzovém domku. Pracovala tam Belinda. Občas se v bílém plášti mihla ve dveřích, pomáhala lidem se zvířetem v náručí do schůdků a ze schůdků.
Policie zezadu zahradila vyhořelou budovu, aby se k ní nemohl žádný ze zvědavců neopatrně přiblížit. V dálce, u postranního vjezdu, se hemžily postavy v uniformách. Ještě stále se pátralo po stopách zločinu.
U stájí Scott dohlížel na vykládání neklidného koně. Kůň měl rozšířené nozdry, plný energie a síly pohazoval hlavou. Nezdál se mi vůbec nemocný. Doprovázel ho stájník. Zavedl koně do jednoho z prázdných boxů a na závoru zavřel spodní vrátka. Ihned poté se nad vrátky objevila koňská hlava, sledující dění na dvoře.
Zvolna jsem došel ke stájím, zatímco trajler i se stájníkem odjel. Zeptal jsem se Scotta, jak se vede březí klisně.
"Dobře se jí vede. Teď zrovna je u ní majitel."
"Ne!" vyhrkl jsem poplašeně.
Scott na tom neviděl nic zlého. Pokrčil rameny. "Má právo za ní jít, patří mu."
Horní vrátka boxu byla otevřená. Rychle jsem tam přešel a podíval se dovnitř.
Wynn Lees tam stál, špulil břicho a kriticky si prohlížel velké břicho svého majetku. Zahlédl stín, jak se objevil u dvířek, a tázavě se otočil. Tučnou tvář mračil.
Od pátku si mě sotva mohl pamatovat, leda jako neškodného, nedůležitého pomocníka. Měl jsem z něho nedobrý pocit jako vždy.
"Zajděte pro Careyho, ať sem jde," řekl mrzutě. "Mně se to nějak nezdá."
Šel jsem se zeptat Scotta, kde najdu Careyho. Prý v nouzové ordinaci. Zašel jsem tam a vyřídil vzkaz.
"Co chce?" zeptal se mne Carey cestou ke stájím.
"Řekl, že se mu to nějak nezdá."
"Pěkná otrava. Ten nám tu teď chyběl!"
Došli jsme ke stání. Z útržků hovoru jsem zaslechl jen zmínku o antibiotiku, o tom, kdy se vyndají svorky a kdy se dá čekat hříbě. Po chvíli oba muži vyšli. Netvářili se nijak přátelsky. Rozešli se, jeden k rollsu, druhý k nemocným.
Dívali jsme se se Scottem na klisnu. Byla klidná a netečná. Scott se pak rozhodl, že ji přemístí do posledního stání, aby byl box intenzívní péče připravený pro dalšího pacienta. Vedl velké, obtěžkané zvíře, a já kráčel s ním a položil mu další otázku.
"Minulý čtvrtek... než zašel ten kůň s prasklým hlez-nem... nevšiml jste si na obrazovce něčeho neobvyklého? Myslím na EKG křivce?"
"Nic zvláštního, nic, co by mi dělalo starost."
"A něco, co jste viděl už dřív? Často?"
"Jo často. Poslyšte..." ohradil se dotčeně. "Doufám, že na mě Ken nechce shodit, že ten kůň uhynul? Protože to vám rovnou říkám, já za to vůbec nemůžu."
"To ne," uklidňoval jsem ho. "Ken vás pokládá za výborného anesteziologa."
"Ostatně tam byl taky Oliver a díval se na obrazovku se mnou."
"Aha."
Přemýšlel jsem o tom, …
