Kapitola 7
Seděli jsme v hotelu a čekali na telefon. Centrála oznámila, že v Haleově kanceláři nikdo není, a z bytu se také ještě neozval.
Berta řekla do telefonu: „Nevíme přesně, kdy dorazí domů. Bude to někdy pozdě večer. Zkoušejte to pořád.“
Oznámil jsem Bertě: „Já chci něco k jídlu, když tady tak čekám. Touhle dobou večeřívám.“
Berta nechtěla ani slyšet o tom, že by mě pustila ven. „Já zas chci, abys byl u toho, až ten telefonát přijde. Objednej si něco na pokoj.“
Namítl jsem, že se telefon ozve třeba až o půlnoci, ale požádal jsem číšníka, aby přinesl jídelní lístek. Berta si ho prohlédla a rozhodla se pro humrový koktejl, zatímco já jsem si dal svůj obvyklý steak.
„Ty víš, že nedokážu sedět a koukat, jak se krmíš,“ řekla mi. Přikývl jsem.
Vrchní vypadal velmi ochotně. „Jenom humrový koktejl?“ ujišťoval se.
„Jaké jsou ty ústřice Rockefeller?“ informovala se Berta.
„Pečené ústřice,“ řekl a tvář se mu rozjasnila nadšením. „Ulity se kladou na horkou sůl. Přidá se trochu česneku a speciální omáčka. Ta omáčka je tajemství šéfkuchaře. A pak se pečou, přímo v ulitách.“
„Zní to dobře,“ pochválila Berta. „Zkusím půl tuctu – ne, přineste tucet. Dejte do trouby francouzský chleba, opečte ho, dejte na to hodně rozpuštěného másla a přineste mi konvičku kávy s pořádnou konvičkou smetany a hodně cukru.“
„Ano, madam.“
Berta se zamračila. „Pořádnou kávu,“ dodala úsečně.
„Ano, madam. Nějaký zákusek?“
„No, uvidíme, jak se budu cítit, až to spořádám,“ pravila Berta.
Po číšníkově odchodu na mne Berta pohlédla v očekávání, že něco řeknu. Když se nedočkala, začala sama. „Konečně,“ prohodila, „člověk může za jeden den přibrat na váze jen určité množství. Nevidím důvod, proč teď počítat kalorie, když jsem do svého zažívacího systému vložila tolik potravy, kolik může asi za den absorbovat.“
Odpověděl jsem: „Je to tvůj život. Proč bys ho nežila tak, jak chceš?“
„Myslím, že ho tak prožiju.“
Chvilku bylo ticho, pak pronesla tlumeně: „Podívej se, miláčku, chtěla bych ti něco říct.“
„Copak?“
„Ty jsi chytrej šprček, ale nemáš šajn o penězích. S financemi musí zacházet Berta.“
„No a co?“
Berta řekla, jako by se obávala, že vypukne hádka: „Od té doby, cos odjel z Los Angeles, jsme se pustili do nového podnikání.“
„Do jakého?“
Na Bertině tváři se objevil mazaný výraz jako vždy, když na někoho šila boudu. „Stavební společnost Berty Coolové. Já jsem šéfka, ty jsi generální ředitel.“
„A co stavíme?“
„Teď právě,“ vysvětlovala Berta, „pracujeme na vojenských obytných domech. Je to malý projekt, takový, jaký snadno zvládnem. Nedá ti moc práce. Je to dílčí smlouva.“
„Já tomu nerozumím,“ přiznal jsem.
Berta vysvětlovala dál: „Řekla jsem si, že bychom neměli sázet všechno na jednu kartu. Jak se teď všechno vyvíjí, nemůžem vědět, co bude.“
„No ale nač ten stavební podnik?“
„No prostě jsem viděla příležitost do něčeho se pustit!“
„To mi nezní přesvědčivě,“ namítl jsem.
Berta se zhluboka nadechla. „Sakra,“ řekla, „já jsem dost výkonná. Od té doby, co jsi společníkem, jsem se dost narybařila na moři, naseděla na bárce a nepřemýšlela o tom, Že mladí kluci umírají ve válce, protože my starší jsme nesplnili svůj díl povinností. No a tak jsme se dali do toho stavebního podnikání – a to je všechno. Moc si s tím nelam hlavu. Čas od času ti řeknu, co je potřeba udělat, ale většinou si s tím Berta poradí.“
Než jsem stačil něco říci, zazvonil telefon.
Berta popadla sluchátko s dychtivostí, která prozrazovala, že jí přerušení rozhovoru bylo jen vhod. Přiložila si je k uchu. „Brej večír,“ pravila. „Brej večír, já jsem vás sháněla. Kde jste… Ne, ne, já jsem sháněla vás… Ach, vy taky. No to je divné, že? Tak nejdřív povídejte vy… No dobře, jak chcete. Radši se něčeho držte. Máme pro vás zprávy… Přesně tak. Našli jsme ji. V Činžáku Gulfpride na třídě Svatého Karla… Ne, Gulfpride. G-u-l-f-p-r-i-d-e. Ano, tak… No, to je profesionální tajemství. Máme svoje metody, jak přijít na stopu. Stopa nebyla nic moc, ale šli jsme po ní jak čuchací psi od …
