Kapitola 20
Muž v Námořní náborové kanceláři nekladl mnoho otázek. Zeptal se na nejdůležitější a dal mi vyplnit dotazník. Když jsem byl hotov, podíval se na něj a řekl: „Kdy chcete jít na zdravotní prohlídku?“
„Jak brzy to může být?“
„Hned, jestli chcete.“
„Tak chci hned.“
Byl jsem zaveden do zadní místnosti a zbaven oděvu. Přijali mě a odvedli.
„Kolik času potřebujete, abyste si dal do pořádku své záležitosti?“
„Čtyřiadvacet hodin?“ zeptal jsem se.
„Dobře. Buďte tu v úterý ve třináct hodin, připraven k odplutí.“ Řekl jsem, že tam budu, a jel jsem zpátky do kanceláře. Berta sršela netrpělivostí.
„Kdes sakra byl?“ tázala se.
„Během dopoledne jsem se tu stavil, ale tys tady nebyla, a tak jsem musel pokračovat sám.“
Oči jí sršely. „A cos dělal – kazil kšefty?“
„Doufám, že ne.“
Podala mi telegram.
Blahopřání moudré sově. Přiletím 20.30. Přijďte na letiště.
Podpis zněl Emory G. Hale.
„Já vím,“ řekl jsem. „Telefonoval jsem mu.“
„Cos mu telefonoval?“
„Že jsem našel Robertu Fennovou.“
„Já myslela, žes mu to nechtěl říkat.“
„Ne. Bylo potřeba mu to říct.“
Berta mě informovala: „Poslední noviny mají titulky Objasnění neworleanské vraždy hledáno zde. Podle novin hledá Robertu Fennovou policie. Vyhrabali na ni, že byla zapletena do té vraždy Howarda Chandlera Craiga, toho chlapa, jak ho zabil Rixmann, co řepadal milence.“
„Mhm.“
„Nevypadáš překvapeně.“
„Ne.“
„Z tebe se snažit něco dostat,“ pravila Berta rozezleně, „to je beznadějný úkol. Člověk do tebe musí nahustit víc, než z tebe potom vyleze. Snažím se ti povědět, že to není žádná sranda. Jestli víš, kde je, nebo jestli ji ukrýváš, spálíš si prsty.“
„Jak pokračuje ta válečná stavba?“
Berta se okamžitě stáhla do defenzívy. Její útočnost se vypařila. Najednou byla uhlazeně zdvořilá. „O tom si Berta s tebou popovídá, miláčku.“
„Jak, popovídá?“
„Kdyby se tě někdo na něco ptal, pamatuj si, že ačkoli nejsi obeznámen s podrobnostmi, jsi tam vedoucí pracovník. Berta se poslední dobou necítí dobře. Nejspíš je to srdce, a tak musí na tebe čím dál tím víc spoléhat. Tu smlouvu podepsala Berta. Koukají z toho nějaké peníze, pokud si dáme pozor a nenecháme se převézt. Ale musel jsi převzít většinu řízení.“
„Kvůli tvému srdci?“ zeptal jsem se.
„Ano.“
„Nevěděl jsem, že tě zlobí.“
„Já jsem to taky nevěděla, dokud mě nezdrchalo všechno to napětí a rozčilování. Myslím, že to není nic vážného, ale zlobí mě,“ tvrdila.
„Jak?“
„Po jídle se mi rozbuší.“
„Bylas u doktora?“
„A někdy nemůžu popadnout dech.“
„Šla jsi s tím k doktorovi?“
„Když si lehnu, cítím, jak mi tluče srdce, až se otřásá postel.“
„Ale já se ptám, jestlis byla u doktora.“
„Ne, sakra!“ zvolala Berta zlobně. „Proč bych měla chodit k ňákýmu pidlovokýmu felčarovi a nechat se krájet na kousky?“
„Já jsem myslel, že by ti doktor třeba pomohl.“
„Ne, to by teda nepomohl.“
„Někdy třeba budeš chtít lékařské potvrzení.“
„Až budu chtít, tak si ho opatřím. O to ty se nestarej.“
„A co mám s tím stavěním dělat?“
„To s tebou Berta bude muset probral, miláčku. Nejdřív dokončíme ten případ. Ale kdyby se tě někdo začal vyptávat, pamatuj si, že jsem nevydržela to napětí, že jsem na pokraji zhroucení a že přebíráš veškerou zodpovědnost.“
„Ale proč bych to říkal?“
Berta odtušila hněvivě: „Nebuď hergot tak protivnej. Řekni to, protože…“ Ovládla se a za okamžik dopověděla konverzačnějším tónem:… protože nechceš Bertu nechat v rejži, obzvláště, když si Berta na sebe vzala víc, než mohla utáhnout, jen aby něco udělala pro vlast.“
„Vlastenectví?“ otázal jsem se.
„Všichni musíme splnit svůj díl,“ pronesla Berta úlisně.
Zeptal jsem se: „No tak, chceš se mnou jet naproti Haleovi?“
„Myslíš, že bych měla?“
„Ano.“
„Dobře, miláčku, jak myslíš.“
Protáhl jsem se a zívl. „No, já musím ještě vyřídit pár věcí. Sejdeme se tady přesně ve tři čtvrtě na osm.“
„Já tady budu,“ slíbila Berta. „Počkám tu na odpolední poštu. Čekám balíček. Až přijde, tak ti něco ukážu. Uvidíš, jak Berta umí nakupovat. Zboží, jaké se teď už nesež…
