16
8.00 až 15.00
Dětskij mir znamená „Svět dětí“, a je to v Moskvě největší obchodní dům prodávající hračky. Čtyři poschodí panenek a hraček, loutek a her. Ve srovnání se stejnými podmínkami na Západě je architektura nezajímavá a zboží nevalné, je to však to nejlepší, co v sovětském hlavním městě existuje kromě obchodů Berjozka, kde se prodává za tvrdou měnu a kam chodí nakupovat cizinci.
Neúmyslnou ironií stojí Svět dětí na Dzeržinského náměstí, proti velitelství KGB, které v žádném případě nemá s dětským světem nic společného. Adam Munro stál v přízemí u pultu s plyšovými hračkami, chvilku před desátou moskevského času, což bylo o dvě hodiny víc než v Severním moři. Začal si prohlížet nylonového medvídka, jako by uvažoval, jestli ho má koupit pro svého potomka.
Dvě minuty po desáté přistoupil někdo k pultu vedle něj. Koutkem očí zahlédl, že byla bledá, normálně plné rty měla stisknuté, pevně sevřené, popelavě šedé.
Přikývla. Její hlas byl právě tak jako jeho tichý, konverzační, lhostejný.
„Podařilo se mi nahlédnout do přepisu, Adame. Je to vážné.“
Zvedla maňáska v podobě opičky s umělou kožešinkou a tiše mu pověděla, co vypátrala.
„To není možné,“ zamumlal. „Pořád ještě se zotavuje po infarktu.“
„Ne. Jednatřicátého října v noci ho zastřelili v Kyjevě.“
Dvě prodavačky opírající se o zeď pár metrů od nich je bez zájmu pozorovaly a pak se znovu roztlachaly. Jedna z mála výhod nakupování v Moskvě je, že má člověk ze stran prodavačů zaručené naprosté soukrómí.
„A pachatelé jsou ti dva v Berlíně?“ tázal se Munro.
„Vypadá to tak,“ řekla hluše. „Rudin se bojí, že kdyby unikli do Izraele, uspořádali by tiskovou konferenci a nesnesitelně by ponížili Sovětský svaz.“
„A Maxim Rudin by padl,“ vydechl Munro. „Není divu, že jejich propuštění je pro něj nepřijatelné. Nemůže ho strpět. Nemá jiné východisko. A ty jsi v bezpečí, miláčku?“
„Nevím, asi ne. Cítím, že mě podezřívají. Je to podezření nevyslovené, ale existující. Člověk z telefonní centrály ohlásí za chvíli, že jsi volal, noční vrátný ohlásí svým nadřízeným, že jsem časně ráno šla ven. Dají si to dohromady.“
„Poslouchej. Valentino, odjedu odtud. Velmi rychle. Brzy.“
Poprvé se k němu otočila tváří. Viděl, že má oči plné slz.
„Je konec, Adame. Splnila jsem, o co jsi mě žádal, a teď už je pozdě.“ Naklonila se a políbila ho před užaslýma očima prodavaček. „Sbohem, Adame, má lásko. Je mi to líto.“
Odvrátila se, chvilku zůstala stát, aby se ovládla a vyšla ven, skleněnými dveřmi na ulici, otvorem ve zdi na východ. Z místa, kde stál, v ruce panenku s plastikovým obličejíčkem vesnické dojičky, zahlédl, že vstoupila na chodník a zmizela z dohledu. Muž v šedém převlečníku, který otíral sklo svého auta, se napřímil, kývl na kolegu za volantem a odloudal se za ní.
Adam Munro cítil, jak mu v hrdle stoupá hněv jako hořký, dusivý balvan. Zvuky obchodního domu se ztlumily pod tříštivým rachotem. Dlaň objímající hlavu panenky rozdrtila usmívající se růžový obličejíček pod krajkovým čepečkem.
Okamžitě k němu přiskočila prodavačka. „Rozbil jste ji,“ řekla. „Dáte mi čtýři ruble.“
Ve srovnání se smrští zájmu veřejnosti a sdělovacích prostředků, které se soustředily na západoněmeckého kancléře předchozího odpoledne, výčitky a obvinění zasáhly v sobotu Bonn silou hurikánu.
Na ministerstvo zahraničí proudily nanejvýš naléhavě formulované nóty z vyslanectví Finska, Norska, Švédska, Dánska, Francie, Holandska a Belgie a žádaly o audienci svých velvyslanců. Všem bylo vyhověno a každý velvyslanec položil diplomaticky zdvořile formulovanou otázku: Co se, kčertu, děje?
Redakce novin, televize a rozhlasu odvolaly všechny zaměstnance z víkendových pobytů a snažily se o aféře podrobně informovat, což nebylo snadné. Od zajetí Freyji neexistovaly žádné její fotografie kromě těch, které pořídil francouzský nezávislý fotograf, a ten byl ve vazbě a snímky byly zkonfiskované. Po pravdě řečeno, Paříž tyhle snímky studovala, ale záběry z Nimroda byly také dobré a francouzská vláda je mě…
