15
Půlnoc až 8.00
Svolaná schůze německé vlády se sešla na kancléřství v jednu hodinu po půlnoci a reakce ministrů, když jim Dietrich Busch sdělil žádost Washingtonu, se různila od podráždění k hněvu.
„Proč, kčertu, nemohou prozradit důvod?“ tázal se ministr obrany. „Copak nám nevěří?“
„Prezident Matthews tvrdí, že má nanejvýš důležitý důvod, který nelze rozkrýt ani na horké lince,“ odpověděl kancléř Busch. „Takže mu buď můžeme věřit, nebo ho nazvat lhářem. V téhle chvíli se já osobně nemohu přiklonit k té druhé možnosti.“
„Má vůbec ponětí, co ti teroristé podniknou, až se dozvědí, že Miškin a Lazarev nebyli ráno propuštěni?“ tázal se druhý.
„Ano, myslím, že ano. Má přece k dispozici text rozhovorů mezi Freyjou a kontrolním střediskem Maas. Jak všichni víme, hrozili, že buď zabijí dalšího námořníka nebo vypustí dvacet tisíc tun ropy nebo obojí.“
„Dobře, ať tedy nese odpovědnost on,“ naléhal ministr vnitra. „Proč bychom měli být obviňováni my, jestliže k tomu dojde?“
„Nemám nejmenší úmysl nechat se obviňovat,“ pravil Busch. „To ale není odpověď na předloženou otázku. Vyhovíme prezidentovi Matthewsovi, nebo ne?“
Nastala chvíle ticha. Mlčení přerušil ministr zahraničí. „Kolik času žádá?“
„Tolik, kolik je možné,“ řekl kancléř. „Vypadá to, že má nějaký plán, jak z toho ven, jak najít třetí alternativu. Ale jaký to je plán a jaká by mohla být ta třetí alternativa, to ví jen on sám. On a pár lidí, kterým to tajemství svěřil.“ S trochou roztrpčenosti dodal. „Momentálně k nim nepatříme.“
„Podle mého osobního názoru klade na naše přátelství přehnané nároky,“ řekl ministr zahraničí. „Ale myslím, že bychom mu měli poskytnout čas, který žádá, přičemž musíme naprosto nepochybně vyjevit, třeba neoficiálně, že to bylo jeho přání, ne naše.“
„Možná má v úmyslu vtrhnout na Freyju,“ podotkl ministr obrany.
„Naši lidé tvrdí, že by to bylo mimořádně riskantní,“ odpověděl ministr vnitra. „Znamenalo by to nejméně dvě míle plavby pod vodou, příkrý šplh po hladkém kovu od moře na palubu, vniknutí do palubní nástavby, aniž by to postřehla hlídka na vrcholu komína, a volbu správné kabiny, v níž je vůdce teroristů. Jestliže, jak se domníváme, má ten muž při sobě dálkové ovládání detonačního zařízení, musel by být zastřelen nebo zabit, dřív než by stiskl knoflík.“
„Každopádně je příliš pozdě na to, aby se to vykonalo před svítáním,“ pravil ministr obrany. „Muselo by se to podniknout za tmy, to znamená nejdřív v deset hodin večer, tedy za jednadvacet hodin od této chvíle.“
Ve třičtvrtě na tři se konečně německá vláda shodla, že vyhoví žádosti prezidenta Matthewse: že zdrží na neurčitou dobu propuštění Miškina a Lazareva, ale zachová si právo neustálé kontroly následků, které z toho vzejdou, případně změny stanoviska, kdyby Západní Evropa pokládala za vyloučené nadále oba muže zadržovat.
Mluvčí vlády byl současně v tichosti požádán, aby oznámil dvěma nejspolehlivějším zástupcům sdělovacích prostředků, že Bonn změnil svůj přístup pouze pod nehorázným nátlakem Washingtonu.
Ve Washingtonu bylo jedenáct hodin večer, v Evropě čtyři hodiny ráno, když se zpráva z Bonnu dostala k prezidentovi Matthewsovi. Vzkázal kancléři Buschovi své nejsrdečnější díky a David Lawrence se zeptal: „Z Jeruzaléma nedošla zatím žádná odpověď?“
„Žádná,“ řekl Lawrence. „Víme jen, že Benjamin Golen přislíbil příjmout našeho velvyslance k osobní audienci.“
Když izraelského premiéra vyrušili podruhé v době sabatu, pohár jeho nepříliš velké trpělivosti málem přetekl. Amerického velvyslance přijal v županu a atmosféra audience se pohybovala kolem bodu mrazu. V Evropě byly tři hodiny ráno, ale v Jeruzalémě pět hodin ráno a nad horami Judeje probleskovalo první chabé světlo sobotního rána.
Nehnutě vyslechl žádost prezidenta Matthewse, přetlumočenou mu velvyslancem. Jeho samotného trápily obavy, kdo vlastně jsou teroristé na Freyje. Od dob jeho mládí, kdy on sám bojoval tady, kde teď stál, nedošlo k žádné teroristické akci, jejímž cílem bylo vysvobodit Židy z vě…