13
13.00 až 19.00
Jestliže reakce médií na přenos v 9.00 byla tlumená a rezervovaná vzhledem k nejisté spolehlivosti informací, reakce na prohlášení z dvanácté hodiny byla frenetická.
Od 12.00 nebylo pochyb o tom, co se s Freyjou stalo, ani o tom, co přečetl kapitán Larsen do radiotelefonu v dozorčím útvaru na Maas. Vyslechlo to příliš mnoho lidí.
Celostránkové titulky nachystané pro polední vydání večerníků a připravované v 10.00 putovaly do odpadu. Ty, které šly do tisku ve 12.30, byly působivější v tónu i rozměrech. Věty už nekončily žádnými otazníky. Narychlo se napsaly úvodníky, byli povoláni dopisovatelé specialisté na záležitosti loďařiny a ekologie, aby do hodiny zhodnotili situaci.
Po celé Evropě usedající k pátečnímu obědu byly přerušeny rozhlasové a televizní programy a posluchači a přihlížející byli obeznámeni se šokující zprávou.
Na vteřinu přesně, pět minut po dvanácté, vstoupil naprosto sebejistě do haly ve Fleet Street 85 muž v helmě motocyklisty, s velkými brýlemi a se šátkem omotaným přes dolní polovinu obličeje a nechal tam obálku adresovanou redaktorovi zpráv při Svazu novinářů. Později si nikdo nevybavil jeho podobu, takových poslíčků tam docházejí denně tucty.
Ve 12.15 otevřel redaktor zpráv obálku. Obsahovala přepis prohlášení, které čtvrt hodiny předtím četl kapitán Larsen, přepis musel být zhotoven předem. Redaktor zpráv ohlásil obálku šéfredaktorovi, a ten informoval městskou policii. To ale nezabránilo okamžitému odvysílání textu, postaraly se o to agentury PA a Reuter.
Miroslav Kaminskyj po odchodu z Fleet Street zahodil helmu, brýle a šátek do popelnice, vzal si taxík na letiště Heathrow a nastoupil na let 1415 do Tel Avivu.
Ve dvě hodiny se začal zvyšovat nátlak na holandskou a západoněmeckou vládu. Ani jedna z obou vlád neměla čas v klidu uvážit, jak by měly reagovat na požadavky teroristů. Úřady byly zaplaveny telefonáty naléhajícími, aby propustily Miškina a Lazareva a neriskovaly katastrofu hrozící zničením Freyji na širém moři.
Ve 13.00 hovořil německý velvyslanec v Haagu přímo se svým ministrem zahraničí v Bonnu Klausem Hagowitzem, který vyrušil kancléře při jeho uspěchaném obědě za psacím stolem. Larsenův text vysílaný ve 12.00 už měli i v Bonnu. Jednou ho dodala zpravodajská služba BND a jednou Reuter telexem. Reuter rozeslal text také všem německým novinovým agenturám a telefonní linky do tiskového oddělení kancléřství byly beznadějně obsazeny.
Ve 13.45 vydalo kancléřství prohlášení, že bylo na třetí hodinu svoláno zasedání vlády, které projedná vzniklou situaci. Ministři zrušili plány na víkendové návštěvy svých voličských obvodů, protože nesměli opustit Bonn. Málokomu chutnal oběd.
Dvě minuty po druhé hodině položil ředitel Tegelské věznice uctivě telefon. Nestávalo se často, aby spolkový ministr spravedlnosti porušil protokol stanovený primátorem západního Berlína a osobně se spojil s věznicí a s jejím ředitelem.
Zvedl domácí linku a vydal rozkaz sekretářce. Nepochybně se s nimi co nevidět spojí Rada Berlína se stejnou žádostí, ale když je primátor někde na obědě a není k zastižení, on přání bonnského ministra neodmítne.
Za tři minuty vstoupil k němu do kanceláře jeden z vyšších dozorčích důstojníků.
„Poslouchal jste ve dvě hodiny zprávy?“ zeptal se ho ředitel.
Bylo teprve půl třetí. Důstojník upozornil, že byl právě na obchůzce, když mu zapípalo v kapse pípátko na znamení, že se má okamžitě hlásit telefonem připevněným na stěně. Ne, zprávy neslyšel. Ředitel věznice mu pověděl o požadavcích teroristů na palubě Freyji. Důstojník překvapením otevřel ústa.
„Zní to jako román, viďte,“ řekl ředitel. „Vypadá to, že za pár minut budeme ve zprávách. Takže spadne klec. Vydal jsem rozkaz pro hlavní bránu. Nesmí vpustit nikoho kromě zaměstnanců. Informace tisku podá radnice.
Co se týká Miškina a Lazareva. Dozor u nich na poschodí, speciálně na jejich chodbě se ztrojnásobí. Zrušte volna, potřebujeme větší počet pracovníků. Všechny ostatní vězně z té chodby přemístět…
