10
Miranda, šestadvacetiletá plavovláska s dlouhými vlasy s pěšinkou uprostřed, mohla být za normálních okolností docela hezká. Měla na sobě ještě stále plavky a koupací plášť a na nohou písek z pláže. Oči měla pod oteklými víčky zkalené, jako by jí je zoufalství zastřelo závojem před skutečností. Bezcílně pohybovala rukama, nevydržela v klidu.
Nosívám vždy s sebou plochou krabičku, asi tak velkou jako tabatěrka, a v ní kromě jiných věcí přechovávám sbírku prášků. Tu krabičku jsem vytáhl, otevřel a vybral z ní malou sadu prášků v hliníkové fólii.
"Tady, vezměte si jeden," řekl jsem a donesl vodu ve skleničce na zuby. Pilulku jsem vyloupl.
Miranda prášek poslušně spolkla a Alessia se mě zeptala, co jsem jí vlastně naordinoval.
"Něco na uklidnění."
"To nosíš vždycky s sebou?" zeptala se užasle.
"Většinou," přikývl jsem. "Mám tady něco pro uklidnění, něco na spaní, aspirin, něco na srdce..., prostě věci pro první pomoc."
Miranda dopila vodu.
"Nosí v hotelu jídlo na pokoje?" zeptal jsem se jí.
"Prosím?" zeptala se tupě. "Ano, asi ano..., každou chvíli by měli přinést Dominikovu večeři..." Při téhle představě se znovu dala do usedavého pláče. Alessia ji vzala kolem ramen, ale sama se taky tvářila zdrceně.
Zavolal jsem pokojové službě a objednal hodně silný čaj pro tři. Sušenky? Ano, sušenky samozřejmě taky. Prý to bude hned. Za malou chvíli se skutečně dostavila číšnice s občerstvením. Vzal jsem od ní tác u dveří a poděkoval za ochotu.
Tác jsem postavil na stůl a nalil jeden šálek čaje. "Paní Nerrityová, tohle vypijte a snězte nějakou sušenku." Další šálek čaje jsem nalil pro Alessii. "Ty si taky vezmi." Obě děvčata jedla a pila jako automat. Pak u Mirandy začaly působit ty jednoduché prostředky na tišení bolesti, prášek na uklidnění, kofein a uhlohydráty. Konečně byla schopná vyprávět, co se vlastně stalo.
"Byli jsme na písčité pláži... Dominik měl kyblíček a lopatku...," polkla naprázdno a po tvářích jí stékaly slzy. "Stavěl z písku hrad..., hrozně rád staví hrady..., písek byl mokrý, tak jsem radši nechala věci nahoře na kamenech..., ručník, lehátko, krabici s obědem, co nám s sebou zabalili v hotelu, Dominikovy hračky... Bylo tak krásně, ani vítr nefoukal, a ten fouká skoro pořád... Šla jsem si sednout do lehátka..., ale pořád jsem se na malého dívala, byl ode mne sotva třicet metrů..., ani to ne..., seděl na bobečku a hrál si s kyblíčkem a lopatkou, uplácával ten hrad..., pořád jsem se na něho koukala, opravdu!" Zanaříkala a z toho nářku sálal krutý, žhavý, bolestný pocit viny.
"Bylo na pláži hodně lidí?" zeptal se.
"Ano, bylo..., když bylo tak hezky..., ale já se na něho pořád koukala, skutečně, pořád jsem ho viděla..."
"Co se stalo potom?"
"Pak to bylo s tou lodí..."
"Co to bylo s lodí?"
"Hořela lodička. Dívala jsem se na ten požár..., všichni se dívali..., a když jsem se pak ohlédla na Dominika, už tam nebyl. Já se ale nelekla.., byla to přece jen minutka..., myslela jsem, že se šel podívat k té hořící lodi..., tak jsem ho začala hledat, a vtom přišla ta holčička a dala mi ten dopis..., já si to přečetla..."
Hrůza toho okamžiku ji znovu srazila k zemi jako vodní příval. Podšálek a hrníček se jí v ruce začaly klepat. Alessia jí čaj vzala.
"Volala jsem ho..., běhala sem a tam..., nechtěla jsem tomu uvěřit..., nemohla jsem..., přece jsem ho viděla sotva před minutou..., potom jsem šla sem..., ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostala..., zavolala jsem Johnovi..., věci jsem nechala dole na pláži."
"Kdy je příliv?" zeptal jsem se.
Nejistě se na mne podívala. "Dnes dopoledne... byl odliv..., písek byl ještě mokrý..."
"A ta loď? Kde byla ta loď?"
"Na písečné pláži."
"Jaká to byla loď?"
Tvářila se zmateně. "Plachetnice, malá plachetnice. Copak to není jedno? Tady jsou tisíce plachetnic."
Ano, jenže ty tisíce plachetnic nezačnou hořet přesně v tom okamžiku, kdy se někdo chystá unést malé dítě, to byla příliš velká náhoda, než aby byla opravdu náhodná.
"Víte co, dejte si obě ještě čaj, a já zajdu…
