14
Jeden den byl pokoj a klid. Šli jsme s Tonym na několik hodin do kanceláře a napsali společnou zprávu. Doufali jsme, že následující den při dopolední poradě bude zpráva našim milým společníkům připadat přijatelná. Byla tam jedna poněkud nejasná partie, týkající se osvobození Dominika, ze které zcela jednoznačně nevyplýval časový sled záchrany dítěte a vpádu gladiátorů, jinak jsme se ale zhruba drželi skutečnosti. Ty detaily, které nebyly tak docela v pořádku, jsme jako obvykle zamlžili šikovnou formulací.
"Vyvodili jsme, že dítě je vězněno v horním poschodí příslušného domu," napsal Tony, aniž se zmínil o tom, z čeho jsme to vyvodili. "Po osvobození dítěte byl vrchní komisař Eagler toho názoru, že by mělo být neprodleně dopraveno k matce. Ujali jsme se tohoto úkolu."
Eagler nás telefonicky zbavil posledních obav.
"Nedělejte si starosti, šlo to hladce, nekladli odpor. Kašlali a brečeli jako blázni." Bylo slyšet, že se usmívá. "Byli tam tři. Dva pobíhali hystericky v horním patře a zoufale hledali to dítě, přitom pro slzy neviděli. Pořád opakovali, že nejspíš spadlo do roury."
"Našli jste tu rouru?"
"Ano. Byl to takový široký plátěný rukáv, jaký mají letadla pro nouzový výstup. Šlo to od té díry v podlaze šikmo dolů do takového přístěnku o patro níž. Ten přístěnek má zazděný vchod, přes tu zeď tapetu a ještě je tam postavená skříň. Zazdili to teď nedávno, cement je ještě vlhký. Prostě to dítě mohli do té roury hodit, pak rychle zase položit uvolněná prkna na podlahu, přes ně dát koberec, a při zběžné prohlídce by nikdo vůbec nic nenašel."
"To dítě by to přežilo?" zeptal jsem se.
"Myslím že ano, kdyby je člověk včas vyprostil, ale to by se napřed musel rozbourat ten zazděný vchod."
"To je dost ošklivé," řekl jsem.
"Ano, velmi."
Připsali jsme s Tonym Eaglerovy informace o "rouře" do zprávy a dohodli jsme se, že Mirandě o tom raději povídat nebudeme.
Eagler nám taky řekl, že únosci zatím nepromluvili. Prý se tváří odbojně, zarytě a hlavně vztekle. Odmítají udat svá jména a bydliště nebo jakoukoli jinou informaci. Neřekli jediné slovo, kterého by se dalo použít jako výpovědi, používají jen vybraná slova na S a H, a i těmi prý šetří.
"Poslali jsme samozřejmě jejich otisky centrální evidenci, ale zatím ještě nic nevíme." Odmlčel se. "Poslouchal jsem ty vaše pásky, to je vskutku rajská hudba, s těmi určitě naučíme ty naše ryby mluvit, budte klidný."
"Doufám, že budou přímo zpívat."
"To tedy budou."
Kolem poledne jsem zatelefonoval Alessii. Omluvil jsem se jí, že budu muset návštěvu u ní a Popsy odložit. Okamžitě mi bylo odpuštěno.
"Volala mi Miranda," hlásila Alessia. "Řekla mi, že jste přivezli Dominika. Sotva mluvila pro slzy, ale tentokrát to byly převážně šťastné slzy."
"Jakto převážně?"
"John a ten policista Rightsworth trvají na tom, aby Dominika vyšetřil nějaký odborník, lékař; s tím samozřejmě Miranda souhlasí, ale oni prý mluví o tom, že by měl jít na léčení, ne kvůli fyzickému stavu, ale protože nemluví."
"Jak na léčení?"
"Do nemocnice."
"To přece nemůžou myslet vážně!" zhrozil jsem se.
"Miranda prý by tam mohla být s ním, ale jí se to nechce líbit. Snaží se je přesvědčit, aby jí Dominika nechali doma, aby mu dopřáli několik dní klidu, že když spolu budou sami, určitě promluví."
Bylo mi jasné, že jakmile se zpráva o únosu dostane na veřejnost, Miranda stejně mnoho klidu se svým chlapečkem neužije, ale uvažovala v zásadě správně.
"Myslíš, že bys dokázala přesvědčit Johna Nerrityho, že kdyby teď poslali Dominika do nemocnice, do úplně cizího prostředí s cizími lidmi, mohlo by mu to jenom uškodit, určitě ne prospět, i kdyby tam s ním byla Miranda? Mohla by ses odvolat na své vlastní zkušenosti. Co říkáš?"
Chvíli bylo ticho. Pak váhavě odpověděla: "Kdyby mě tehdy tatínek dal do nemocnice, asi bych se zbláznila."
"Lidé se občas dopouštějí strašných věcí s těmi nejlepšími úmysly."
"To je pravda," zašeptala. "Odkud voláš?"
"Jsem v kanceláři. A pokud jde o to pozvání na oběd..., je mi opravdu l…
